N e t S o c a n - BIBLIOTÉKA - František Stočes


Tento způsob debolševizace...


REPORTÉR

Tento způsob debolševizace...

ooooo
Každý systém je dysfunkční, řídí-li jej lidé neschopní či amorální.
ooooo Platí to stejně pro řízení autobusu, činnost politické strany i existenci státu. Zatímco u řidiče autokaru lze zvlášť těžké intelektuální defekty v podobě kariérismu či politické naivity směle přehlédnout, poněvadž neovlivní dodržování jízdního řádu, ve sféře politiky jsou takové vlastnosti nebezpečné a zcela nepřijatelné.
ooooo Dále stojí mimo pochybnost: k členství v normalizační KSČ (1970 - 1989) občana přivedla právě buď touha po kariéře nebo politické dětinství. Decentních synonym tu samozřejmě existují desítky, ale nedají se pouižít. Znesvětil by tím čin oněch desetitisíců, kteří z KSČ naopak vystoupili a vzdali se mnohdy i velice atraktivních kariér. Vystavení pomyslné červené karty, vylučující bolševické kariéristy i prosťáčky - alespoň na čas - z politického kolbiště rozhodně žádoucí bylo. Avšak způsob, jakým u nás tento proces probíhá, dokazuje, že jsme skutečně národem Švejků, bohužel, v tom nejméně lichotivém smyslu slova.
ooooo Revoluční právo, jehož „legalita“ mezi listopadovou revolucí a prvními svobodnými volbami byla nesporná, skýtalo vítězným politikům jedinečnou šanci na nejrůznější varianty humánní očisty společnosti. Nabízela se kupříkladu možnost pozastavit politickou činnost všech normalizačních komunistů do doby, než bude předán nelegální majetek KSČ státu. Nestalo se: politicky poražená KSČ dál vystupovala na politické scéně jako ekonomicky nejsilnější strana! Státnickou moudrost ovšem projevili občané a ve svobodných volbách dali rozhodnou důvěru OF. Následoval šok. Premiérem nové vlády se nestal nikdo jiný než někdejší vysoký funkcionář bývalé zločinecké organizace (použije-li se terminologie KAN). Rovněž v kabinetu zasedli bývalí (mnohého) schopní soudruzi, ačkoli z etického hlediska směli fungovat nejvýše jako experti bez politické odpovědnosti. A ze Strakovy akademie zazněl podivný hlas: Neumím rozeznat špinavý peníz! Zatímco občané každého kulturního státu by se v tuto chvíli rozzlobili buď na optika, nebo na charakter autora takového faux pas, sametoví potomci husitů to přijali jako rozmar populárního politika. Po svém to pochopila nomenklatura: ředitelé a náměsci si hbitě založili vlastní podniky - a zisky z lukrativních kontraktů už plynuly do soukromých kapes. Cenová liberalizace tyto příjmy zdvojnásobila a mnozí bolševici se tak křepce obrátili v první kapitalisty. Že lze mezi nimi opět nalézt bezvýhradné stoupence momentálně vládnoucí strany a současně vášnivé odpůrce odborů, je poznání sice děsivé, nicméně logické.
ooooo Stejně „vtipná“ jako debolševizace ekonomická se ukázala i debolševizace politická. Lustrační zákon se sice přijal, ale nemohl být striktně realizován. Sám pan president nakonec přiznal, že i jemu STB krátce projevila důvěru, než si uvědomila, že projevuje důvěru úhlavnímu nepříteli... Parlamentní agenti sami rozhodovali zda složí svůj mandát či nikoli, a na druhé straně, možnost soudní rehabilitace byla víceméně teoretická.
ooooo Zákon zakazující propagaci komunismu pobavil nejvíce. Poslanci-debolševizátoři jej přijali, zatleskali si - a pak jen němě zírali, jak stát věnuje z volebního fondu desítky miliónů Kčs do stranické kasy partaji mající komunismus rovnou ve svém titulu.
ooooo Nejsmutnější stránkou celé tragikomedie ale je, že začínají být „debolševizováni“ i lidé, kteří svou oddanost demokracii a humanitě projevili více než čitelně, jako např. P. Uhl. A také to, že mnozí normalizační komunisté - což je z hlediska politické etiky naprosto nepřijatelné - fungují jako funkcionáři významných politických stran včetně těch debolševizačních, o vysokých státních funkcích nemluvě. Ba co více: lze-li za charakteristický rys bolševika považovat patologickou touhu po moci, nevyhýbající se užití amorálních a destrukčních prostředků, pak nezbývá než konstatovat, že ve stejně děsivé mocipány se mění i mnozí debolševizátoři...
ooooo Pravda, počáteční vlna podtatranského separatismu se vzedmula v okamžiku, kdy se někteří zakuklení internacionalisté přes noc obrátili ve vědecké nacionalisty. I cíl patrně měli bolševicky upřímný - destabilizovat situaci a donutit pana presidenta přemítat o jiných tématech nežli o Marxovi, vsteklém ješitovi. Jenomže dnes tutéž separatistickou kartu zvedli a jako nejvyšší trumf vynášejí i dnešní normalizátoři. Jasně to vyplývá ze slov, které napsal 1. září v Lidových novinách šéf Sněmovny lidu FS pár týdnů poté, co odpřisáhl (!) věrnost ČSFR: „V podstatě nás výsledky voleb postavily před rozhodnutí, zda si přejeme další recidivu socialismu ve společném státě, nebo demokratický vývoj v samostatné České republice. Nikdo z aktérů protikomunistické revoluce nemůže přitakat první variantě...“
ooooo Zánik Masarykova Československa tudíž nenastává v důsledku přirozené národní emancipace. Ve skutečnosti jde „jen“ o další taktický tah debolševizátorů. Což v naší zmatené a ekonomicky, sociálně i národnostně nestabilní číásti Evropy připomíná akt čirého zoufalství.

(REPORTÉR č. 42, 21.-28. října 1992)
František Stočes


N e t S o c a n - BIBLIOTÉKA - František Stočes