NETSOCAN
Číslo 1 --LEDEN 2004---Ročník III.
Vzestup a pád civilizace římské

ooooooo Nápadně podobný osud postihl další mocnou antickou říši, která svým náboženstvím, kulturou, údobím své existence i geografickou polohou měla k řecké společnosti velice blízko.
ooooo Podobně jako Řekové, také Římané si veškeré bytí dokonal personifikovali. I jejich bozi bděli nad vegetací, střežili dům, ochraňovali rodinu i kolébku, zajišťovali první dětsky křik i první dětsky krok. Zvláštním poctám se těšil kněz boha Iuppitera Fidia, boha, zaručujícího poctivost, upřímné vztahy mezi lidmi a dodržování smluv. Pragmatičtí Římané však přijímali za vlastní dokonce i bohy svých nepřátel - Etrusků, Řeků, ap.
ooooo Rovněž římské náboženství působilo - podobně jako většina náboženství, včetně starší egyptské, babylonské i pozdější keltské mytologie - silným psychoterapeutickým i stabilizačním účinkem: Opět slibovalo posmrtné blaho za mravny život a konání dobrých skutků a naopak hrozilo přísnými tresty za nečestný život a páchání zla (opět v rámci antické etiky) a rovněž zde automaticky působila naděje a vize posmrtného života, zprostředkovaná existencí nesmrtelné lidské duše. A spolu se starými národními mýty, tradicemi a dějinami generovalo příznačný státotvorný étos, známý jako "pietas", jehož společenská stránka zahrnovala pozoruhodnou hierarchii hodnot: Za nejvyšší ctnost a mravní povinnost se pokládala péče o obec, pak následovaly povinnosti k rodině a k příbuzným a až poslední v řadě stála péče o soukromé blaho!
ooooo Působivé náboženství římského lidu však nebylo dílem svatých apoštolů, hrdinných mučedníků či zanícených misionářů: Ze zcela světskych pohnutek je tu zkoncipoval a instaloval politik!... Státník!
ooooo Pokud dí pravdu historik Livius, pak základy římského náboženství položil zcela světsky a cílevědomě král Numa Pompilius (8 - 7 stol. př. n. l.):
ooooo "Když Numa nabyl... královské moci, chystá se nové město, založené mocí a zbraněmi, znovu založit ještě právem, zákony a mravy. Viděl, že jim není možno přivyknout uprostřed válek, neboť vojenskou službou lidé hrubnou. Usoudil, že drsný lid je třeba zjemnit tím, že odvykne zbraním; ...když si všechny okolní kmeny naklonil spojeneckými smlouvami. Zbavil tak lid obav před cizím nebezpečím. Ale aby se neoddávali rozmařilosti z toho klidného života - až dosud je držel v mezích strach před nepřáteli a vojenská kázeň -, usoudil, že je třeba ze všeho nejdříve vštípit jim strach před bohy.
ooooo To bylo pro lid nezkušený a v onom věku ještě drsny nejúčinnější. Protože strach nemohl proniknout do jejich myslí bez nějakého smyšleného zázraku, předstírá, že má noční schůzky s bohyní Egerií; tvrdí, že podle jejího pokynu zavádí posvátné obřady tak, aby byly bohům nejmilejší, a že ustavuje každému z bohů vlastní kněze." (Livius, "Dějiny", díl I).
ooooo Nyní je tudíž třeba si znovu, jasně a důsledně uvědomit: Ona původní a neuvěřitelně vysoká mravní i sociální vyspělost římského občana neplynula, snad až na výjimky, z jeho sociální zralosti - nýbrž z religiozity! Jakmile ztratil posvátnou úctu a hrůzu ze svých bohů, zhroutila se nenávratně rodina i stát!
ooooo Ačkoli není záhodno ani onen bájný "zlatý věk" starého Říma příliš idealizovat, přesto ve smyslu demokracie, solidarity a odpovědného vztahu občanů k městu idylou rozhodně byl. Zejména v přirovnání k sociálním pohromám, úpadku rodiny i mezilidských vztahů, které postihovaly Římskou říši v posledních pěti staletích její existence.
ooooo Prvními signály konce starych zlatych časů se nestaly jenom pověstné secese, exody plebejů z města, ale i Zákon XII desek, ktery už v 5. století př. n.l. omezoval úrok na 8,3 % ročně. Tento ani jiné zákony pochopitelně nemohly v boji s pragmaticky bezbožnými lichváři a oligarchy uspět. Řím sice dobýval nová území i otroky, ale současně rostly disproporce v dělení kořisti.
ooooo Marně volal prosluly censor Cato Starší - 184 př. n. l. - po obnovení starých zvyků i otcovských mravů. Ve městě přebývalo naráz až půl milionu nemajetných plebejů, kteří, aby přežili, kradli, udávali, křivě svědčili u soudu i prodávali své volební hlasy. Specifický signál blížícího se kolapsu lze zachytit v roce 186 př. n. l.: Toho léta probíhaly v Římě každoroční oslavy boha Bakcha - a jakoby po vzoru orgiastického kultu staré kanaanejské bohyně Astarte, v jejíchž svatyních se provádělo sakrální smilstvo - se mravy římských občanů odvázaly už natolik, že následoval proces se 7000(!) účastníky bakchanálií z nichž několik, včetně 4 kněží (!) bylo odsouzeno k smrti.
ooooo Pietas se rozplývala jako pára nad hrncem. Tradice upadaly, původní šlechta - nobilis - ztratila politickou moc, demokraté, jako např. Drusus, byli vražděni a nápravu nedokázali zjednat ani více či méně osvícení diktátoři. Ostatně senátorské soudy, zřízené kupř. diktátorem Sullou, byly svou úplatností přímo pověstné. Situaci nemohla zachránit ani občasná obnova demokracie - chyběla prostě pietas...
ooooo V následující reminiscenci na filosofa Lucretia Cara, ktery zemřel roku 55 př. n. l., jde rozhodně jen o symbol. Nicméně působí příznačně když tento vrcholný epikureik, který se pokouší teoreticky zdůvodňovat svobodu lidské vůle na principu samovolné odchylky Demokritových atomů; přičemž rozlišuje rozumného ducha, složeného z malých atomů a sídlícího v hrudi od celé složené - avšak smrtelné - duše, vetkané do spleti žil, svalů a útrob; nakonec přirovnává fázi jejího úniku z lidského těla... k vůni prchající z vína.
ooooo Smyslem a vrcholem lidské existence se už nezadržitelně stával jakysi permanentní mejdan, se stoly upravenymi dle vkusu občana Luculla. A proč ne, když prý bozi do tohoto světa nezasahují neboť je zajímá pouze blaho vlastního věčného života.
ooooo Lucretius však není pasivním senzualistou jako Epikuros, jehož životní zásadou bylo vzdát se politické činnosti a žít "obyčejný lidský život". Lucretius reaguje na svoji zmatenou dobu a odsuzuje mravní úpadek římské šlechty. Satirik Catullus (zemřel asi roku 54 př. n. l.) tepá rozvodovost a promiskuitu a císař Octavianus se pokouší podporovat rodinu, vzkřísit staré náboženství a mravy, leč marně. Jednak samotné nastolení císařství šlo proti pietas - rušilo totiž vliv kmenových, rodových i městskych bohů. A pak - až příliš mnoho lidí si již empiricky ověřilo, že bozi prostě "nefungují".
ooooo Praktiky pozdních císařů, kteří kromě pragmatické vlastní apoteózy zaváděli povinny optimismus a vynucovali si veřejné i soukromé pochvaly za to, že "znovu zavedli zlatý věk", už symbolizovaly stav naprosté dekadence. Řím byl u konce svých morálních sil.
ooooo Historik Ammianus Marcellinus, narozen asi roku 322 n. l., ve svém "Soumraku Římské říše" poukazuje, že "...místo filosofa je povoláván zpěvák a místo řečníka učitel kratochvilných umění, knihovny jsou natrvalo uzavřeny jako hrobky, ale zhotovují se...obrovské lyry, velké jako vůz" a informuje, že "...můžeš spatřit tuze mnoho nakadeřených žen, které mohly..., při svém věku porodit již tři děti, jak do omrzení šoupají nohama po podlaze a všelijak se kroutí (míní se tanec) ... někteří pokládají ve své prázdné ješitnosti za bezcenné všechno, co se rodí mimo hranice Říma, vyjma bezdětné staré mládence, a nelze ani uvěřit, jak rozmanitými pozornostmi jsou poctíváni v Římě lidé bez dětí."
ooooo S obrovskym bohatstvím a přepychem nemnoha "vyvolených" kontrastovala zoufalá bída a nenávist ostatních. Řemesla i zemědělství se hroutily, peníze ztrácely hodnotu a rozbujel se vyměnny obchod. Nejmocnější říši světa chyběly potraviny, neboť obdělávat půdu se nevyplácelo. Dokonce i otroci, kteří občas povýšili mezi nevolníky, utíkali z kolonátních statků a "živili" se raději jako loupežníci. Otrokyně zase odmítaly mít se svymi pány děti...
ooooo úpadkovy sociální a ekonomicky trend a masová existenční nejistota se odrážely i ve filosofii. Pozdní stoikové a další intelektuálové, kontemplující o záhadách lidské existence, silně nedůvěřují lidskému tělu a prodělávají doslova humanistickou kocovinu. Vlastně už jeden z nejuznávanějších stoiků, Seneca, považoval lidské tělo za pouhy žalář duše a smrt chápal jako akt vysvobozující duši k věčnému životu. Filon tělesnou schránkou pohrdal a Plotinos se za své tělo dokonce styděl.
ooooo Religiozní iracionalitu opět vystřídala primitivní pověrčivost v nejrůznější tajemné síly. Znovu kvetly astrologie, magie, spiritismus a alchymie, zlatý věk prožívali proroci a věštci. Bídný pozemský život sváděl k přesvědčení, že ničemná a nenáviděná společnost musí být smetena a vykoupena. A objevila se společenská poptávka po Spasiteli, Vykupiteli...
ooooo Pravda, objevil se. Ale Řím nespasil. Odpykali si to chudí i bohatí. Na ruinách "věčného" antického města slavili vítězství opět barbaři...
oooooo

Victor Nemo
(Tato kapitola je převzata z eseje Sametová katarze, kterou lze nalézt kompletní v sekci Bibliotéka)

NETSOCAN