NETSOCAN
Číslo 1 --LEDEN 2005---Ročník IV.
Rejstřík filosofického idealismu
(pokračováí textu z titulní stránky)


ooo
ooo Výraz pneuma rovněž používali řečtí lékaři, avšak narozdíl od stoiků v něm viděli vitální princip, zdroj fyziologických dějů. Jeden z pozdějších a nejuznávanějších stoiků, Seneca (4-65) o tělu prohlašoval, že je žalářem duše a smrt považoval za akt vysvobozující duši k věčnému životu.
ooo V této době - okolo počátku našeho letopočtu - lze v evropské kultuře diktované Římem pozorovat renesanci jakéhosi masového odporu k hříšnému lidskému tělu. Tělesnou schránkou pohrdal zvláště Filon (20-54), vyjadřující se v tom smyslu, že tělo není ničím jiným než mrtvolou věznící duši. Svět duší si Filon představoval asi tak, že je jimi - včetně duší andělů a démonů - stupňovitě zaplněn veškerý prostor, přičemž nejblíže zemi se pohybují duše nízké, přitahované smyslovým tělem a do něho i vstupující. Složení lidské duše je podobné jako u Aristotela; avšak o podstatném rysu člověka - svobodné vůli, Filon soudí, že je darem božím.
ooo Ještě větší odpor k tělu cítil Plotinos (203-270), který se za to, že má lidské tělo prý dokonce styděl. Soudil, že duše - původně existující v transcendentnu - sestupuje do lidského těla za trest a jejím úkolem je jej oživit a realizovat podle věčných zákonů v hmotném světě to, co viděla ve světě idejí. Duše však může být hmotou i zcela pohlcena. Plotinos rozlišuje mezi dušemi bohů - což jsou duše nebeských těles, lidí a démonů (kteří zprostředkovávají styk mezi lidmi a bohy). Kromě duší individuálních uznává i existenci duše světové. I Plotinos dělí lidskou duši na složky: jsou jimi duch nús, psyché logiké a psyché alogos; zároveň duši přisuzuje i určitou jednotu což dokazuje tvzením, že bolest nepociťujeme jen jako bolest určitého údu, ale vnímáme ji i celou bytostí. I tento mystik věřil současně v metempsychozu.
ooo Svatý Augustin (354-430) vychází z přesvědčení, že vše existující je dílem jediného a věčného boha schopného tvořit z ničeho. Jako výtvor boží se člověk skládá ze smrtelného těla a nesmrtelné duše, které Aurelius Augustinus přisoudil tři zcela nové složky: paměť - memoria, myšlení - intellectus a vůli - voluntas. Tato nehmotná duše fyzické tělo proniká a oživuje. Člověku však nezbývá než být tvorem hříšným, otrocky podléhajícím svým pudům, a to proto, že svoji původně svobodnou vůli - dar boží - ztratil spácháním prvotního hříchu. Skrze své tělo, které je jakýmsi mikrokosmem, může člověk pomocí paměti čili jakési platónské anamnesy poznat i samotného boha. Augustin tvrdí, že nic nemá v žití takový smysl, jako je poznávání boha a duše.
ooo Tomáš Akvinský (1225-1275) je rovněž monoteista věřící v jediného boha tvořícího z ničeho, ale duši rozděluje na část vegetativní, senzitivní a rozumovou a zajímá se navíc o svědomí. Zrod vegetativní a senzitivní části datuje ke vzniku těla, kdežto rozumovou složku - anima rationalia - považuje za přímou konstrukci boží a nesmrtelnou. Duše v těle zastává funkci formujícího principu a po smrti existuje dál v původní formě. Člověk je však podle sv. Tomáše něčím víc než pouhou duší; je něčím co je složeno z duše a těla. V přírodě bůh člověku vymezil pozici mezi anděly - s nimiž má společný intelekt, a zvířaty, se kterými jej pojí instinkty. Lidská bytost má tendenci stát se buď andělem nebo zvířetem. Další lidskou přirozeností má být jeho duch umožňující mu poznávání tím způsobem, že transformuje smyslovou zkušenost v pojmy; z toho důvodu vyšší formy poznání souvisejí se strukturou poznávajícího ducha. Na rozdíl od Aristotela sv. Tomáš soudil, že duše a tělo jsou dva jevy dvou naprosto odlišných světů: světa přirozeného, jehož nejvyšší a nejdokonalejší existující formou je lidské tělo; a světa nadpřirozeného, kde je vrcholem bůh.
ooo B. Telesius (1507-1588) se jako renesanční myslitel obrací k přírodě a proklamuje nutnost jejího výkladu z ní samotné. Dualismus látky a tvaru nahrazuje působením dvou činných sil: tepla a chladu. Hmota zaplňuje veškerý prostor a je stejně věčná jako bůh. Duši Telesius přičítal veškeré hmotě. Lidská duše je identická s tělem a příroda na ni působí tak, že některé její vlastnosti potlačuje a jiné zase rozvíjí.
ooo Vesmír Bruna Giordana (1546-1600) byl již nekonečný, věčně proměnlivý a tvořen nekonečným množstvím tzv. monád; minim, vypadajících jako matematický bod a skládajících se do větších celků. Země byla monádou vzhledem ke Slunci, Slunce v poměru k vesmíru atp. Monádou všech monád je opět bůh. Božství proniká přírodou a oduševňuje veškerou hmotu, veškeré předměty, veškeré bytosti. Tato duše je podstatná a věčná oproti proměnlivým vlastnostem věcí.
ooo Zatímco J. Kepler (1571-1630) připisoval duši i Zemi, P. Paracelsus (1493-1541) připouštěl její existenci pouze u organických prvků; zato rozšířil složení člověka o neviditelnou astrální látku, o sidérické, hvězdné tělo, které neslo odpovědnost za to, že život člověka je ovládán hvězdami. Paracelsovu poplatnost tehdejší rozšířené alchymii a názorům jejích přívrženců lze poznat i z jeho úvah o tom, že vše jsoucí se skládá ze tří prvků - ze síry, rtuti a soli.
ooo R. Descartes (1596-1650) výrazně odlišoval substanci myslící a neprostorovou - res cogitans od substance prostorové a nemyslící - res extensa. Myslící duch a prostorová hmota jsou dva odlišné, neslučitelné a nezaměnitelné jevy, dvě podstaty. Duši si pak představoval jako duchovní substanci stvořenou bohem, jako neprostorovou věc myslící, která je nesmrtelná a směřuje k bohu. S tělem dohromady duše představuje jednotu dvou absolutně rozporných protikladů. Boha Descartes popisuje jako nekonečnou substanci, která ke své existenci nic nepotřebuje a je příčinou sebe samé.
ooo Slavný francouzský matematik se pokoušel vyřešit i způsob, jakým na sebe obě substance v lidském těle působí, snažil se popsat fyziologické pochody probíhající v organismu a v tomto případě byl roztomile naivní. Například fyziologii paměti vysvětloval tak, že snaží-li se duše na něco rozpomenout, pak se její sídlo (epifýza) naklání na různé strany a přitom vhání do různých míst mozku životní duchy, kteří prohledávají mozkovou hmotu do té doby, dokud nenarazí na stopy předmětu na který si daná osoba snaží vzpomenout.
ooo Rozpor plynoucí z názorů, že hmotné a nemyslící tělo může být ovládáno nehmotnou a neprostorovou duší se pokusil odstranit svérázným způsobem N. Malebranche (1638-1715), který ujišťoval, že duše a tělo jsou spojeny v bohu. Duše je tedy spřažena s tělem prostřednictvím hybatele, který je původní příčinou toho, že se člověk pohybuje i myslí.
ooo B. Spinoza (1632-1677) uvažoval monisticky a tudíž ducha i hmotu vydával za dvě stránky téže substance, která se prý jednou projevuje jako hmotná, jindy jako duchovní a která je příčinou sebe samé - causa sui. Touto jedinou, nekonečnou a vše zahrnující substancí je pro Spinozu bůh, projevující se ve všem a tudíž i v lidech, takže veškeré dění je v podstatě božím atributem.
ooo J. Locke (1632-1704) se zabýval myšlenkou, že nehmotná duše je zprvu jako čistý nepopsaný list, tabula rasa, který se zaplňuje teprve smyslovým životem a zkušenostmi.
ooo Jeden z nejvzdělanějších myslitelů všech dob, G. W. Leibniz (1646-1716) opět používá pojem monáda, tentokrát ve smyslu nehmotné duchovní jednotky bytí (monáda byla současně i síla či silové centrum). Každá monáda je neopakovatelná, originální a lze si ji představit asi jako jakýsi nehmotný automat. Nekonečný počet těchto substancí tvoří dohromady vesmír. Vše stvořil a zákony kosmické harmonie spojil bůh; z čehož vyplývá i to, že svět je v každém okamžiku tou nejlepší možnou formou existence jakou si lze představit. Duše pak musí být rovněž monáda, ovšem s imanentními, v sobě tkvícími potencemi, které neexistují mimo monádu duše.
ooo Leibniz zastával pozici psychofyzického paralelismu: v těle a v duši probíhají současně změny nemající kauzální souvislost. Tělo a duše fungují jako dvoje stejně nařízené hodiny, které jdou nezávisle na sobě a přesto ukazují stejný čas. Schopnost logického myšlení a morálního jednání jsou monádám duše opět imanentní a různé stupně vědomí - u různých tvorů - vyplývají z různé složitosti monád.
ooo G. Berkeley (1684-1753) hájí idealistickou tezi postulující, že existovat znamená být vnímán; takže jediné co existuje je podstata - já, duch, duše, která je však jen tím, jak sám sebe vnímá, co si myslí, co si uvědomuje. Berkely duši ztotožňuje s vůlí mající schopnost vyvolávat a pořádat představy. Původcem všech idejí je bůh, který však nad námi stojí tak vysoko, že jeho myšlení nemůžeme ani poznat, ani nijak odvodit.
ooo G. W. Hegel (1770-1831) se přidržuje ideje světového ducha a individuální duši odvozuje jako nižší smyslový projev onoho ducha v jeho spojení s hmotou.
ooo J. F. Herbart (1776-1841) pokládá duši za jednoduchou substanci obdařenou touhou po sebezáchově, produkující rovněž představy a neobsahující nic než představy. Fyzikální jevy ovlivňují duši podobně jako hmotu i když ne úplně stejně, přičemž psychické dění není ničím jiným než pohybem elementů zvaných reály.
ooo J. O. de la Mettrie (1709-1751) si myšlení vysvětluje jako vlastnost organizované hmoty a člověka chápe v podobě oduševnělého mechanismu: jako složitý stroj, který - na rozdíl od klasických a neživých strojů - dovede sám sebe natahovat.
ooo Další francouzský matematik P. S. Laplace (1749-1827) připouštěl možnost existence boha v podobě jakési superinteligence a vyvozuje, že pokud by tato inteligence měla dostatečnou kapacitu a byly jí známy informace o vlastnostech všech sil v přírodě i skutečné polohy veškerých objektů - od atomů až po kosmická tělesa - dokázala by tato data analyzovat a uměla by pak exaktně "nahlížet" nejen přítomnost, ale i budoucnost či minulost.
ooo C. G. Carus (1789-1869) vidí v tělesných tvarech symbolický tvar duše a kořeny veškerého psychického dění posouvá do oblasti nevědomí, které je prý organicky spjato s životem kosmu.
ooo D. Diderot (1713-1784) nepotřebuje ani boha ani jiné vyšší síly, neboť duše je produktem dlouhodobého vývoje hmoty. Duše tedy vzniká z hmotné podstaty.
ooo Substancionalistický základ duše přijímá F. Brentano (1834-1917) a obsahovost duševního děje vyvozuje z jeho intencionality, vztažnosti k předmětům.
ooo A. Schopenhauer (1788-1860) nahrazuje duši vůlí k životu což je jakýsi druh energie tvořící základ lidských bytostí, světa i absolutní počátek všeho bytí. Organická i anorganická hmota se rodí ze světové vůle a bytosti i předměty jsou prostředky skrze něž se tato vůle uplatňuje
ooo V polovině 19. století provedl jednu z nejrozsáhlejší kritik všech dosavadních teorií o duši a bohu i nadějí v to vkládaných L. Feuerbach (1804-1872). Tento německý materialistický filosof již ztotožňoval duši s lidskou psychikou a poněvadž lidskou psychiku nahlížel jako funkci neodvratně smrtelného biologického organismu, logicky odvozoval, že se zánikem tělesné schránky neodvratně zaniká i "duše". Bůh člověka nestvořil; právě naopak - člověk si stvořil boha.
ooo P. Nietsche (1844-1900) v podstatě uznává buddhistickou myšlenku o věčném koloběhu existence všech věcí i bytostí.
ooo Naproti tomu vitalista H. Bergson (1859-1941) oživuje hmotu i ducha zvláštní energií zvanou élan vital, energií, která pozvedá bytí k novým vyšším formám, k bohu.
ooo P. Teilhard de Chardin (1881-1955) odmítá rozpor mezi duchem a hmotou, neboť duch se z hmoty jaksi vynořuje přičemž vývoj člověka i lidstva směřuje k bohu, k božství.
ooo S další kritikou přišel padesát let po Feuerbachovi V. Uljanov, řečený Lenin (1870-1924): "... z hlediska dialektického materialismu je filosofický idealismus jednostranné... rozvinutí jednoho z rysů, stránek... poznání v nekonečno, odtržené od hmoty, od přírody a zbožštěné. Idealismus filosofický je... cesta ke kněžourství přes jeden z odstínů nekonečně složitého (dialektického) lidského poznání... A kněžourství (= filosofický idealismus) má ovšem gnoseologické kořeny, nevisí ve vzduchu; je to... hluchý květ, který roste na živém stromě živého, plodného, pravdivého,... všemocného, absolutního lidského poznání." (Filosofické sešity).
ooo
Ve dvacátém století se zájem filosofických idealistů, zvláště intelektuálů s křesťanskou orientací, soustředil především na poznatky plynoucí z termodynamických zákonů i rodící se kybernetiky.
ooo Pozornost vzbuzovala neustále klesající entropie přírody i společnosti, tzn. jejich vývoj od chaotičtějších a jednodušších forem ke stále vyšším formám uspořádáni. Podávalo se vysvětlení, že se tak neděje nahodile, ale v důsledku působení duchovního principu, boha, či boha-programátora. Výsledkem jeho aktivity je pak i spirituální soustřeďování a koncentrace ducha v noosféře. Teihardův pojem komplexity se spojuje s kybernetickým pojetím uspořádanosti.
ooo Uznání existence informace v neživé přírodě implikuje otázku - odkud se tam vzala? Pochopitelně, že od boha. Sděluje to vlastně již sv. Jan svým výrokem "Na počátku bylo slovo, to slovo bylo od boha, to slovo bylo bůh." Na počátku tudíž byla informace.
ooo Informace, ať již uložená v genetickém kódu a jejímž výsledkem je lidská bytost, či na druhé straně informace aktivující miliony lidí k nějaké společné činnosti, se přirovnává k Aristotelově formě. Informace je věčná, nesmrtelná a existuje nezávisle na hmotě i na smrtelných komponentách lidské bytosti. Informace stojí mezi časovostí a věčností; není materiální ale téměř nadpřirozené povahy a vykonává roli prostředníka mezi bohem a člověkem. Bůh - první hybatel - je na platónské stupnici látka-forma nejvýš. Je již čistou formou, formou - forem.
ooo Byly činěny pokusy o podání kybernetického důkazu boží existence. Vycházelo se z Aristotelova i Tomášova učení o formách (Tomáš Akvinský tudíž patří mezi jakési praotce kybernetiky), kde na stupnici látka-forma je nejvyšší a čistá forma forem, která už není spojena s látkou a touto formou je bůh, první hybatel.
ooo Duše je rovněž informací a tudíž také věčná, nesmrtelná.
ooo Božský stvořitel přírody i její organizátor realizuje prostřednictvím informace přechod z chaosu - jehož pravděpodobnost je vysoká k pořádku - jehož pravděpodobnost existence je nízká. Pomocí informace bůh řídí lidi i celý svět. Náboženství je rovněž záležitostí informační a řídící - věřící komunikuje s bohem a podrobuje se jeho vůli.
ooo Z osobností a autorů těchto úvah budiž závěrem jmenováni E. Wasmuth, C. F. Weizsäcker, C. R. Dechert a H. Dahm.

Jules Nemo
4. února 2005

NETSOCAN