NETSOCAN
Číslo 1 -- LEDEN 2005 ---Ročník IV.
OBSAH ČÍSLA
EDITORIAL

AKTUALITY
 Postkřesťanský Západ a humanistický ateismus
 Rejstřík filosofického idealismu
 Islám a Západ

ČLÁNKY
 "...najít ztracenou cestu k médiím."
 Jsou čeští politikové amatéry?
 Poturčenec horší Turka alias český liberál
 Větším zlem než tsunami je Řezník Bush

NETSOCAN MONITOR
 Manželka mu říká mraznička
 Reforma daní ČSSD nepomůže
 Sachs: Máme lék na chudobu
 Banky bankám nekonkurují. Proč?
 Bush zahajuje další čtyři roky ambiciózně
 Dobrodružná cesta ČSSD
 Titanic demokracie
 Propána Jahna!
 Omyl velký jako lež
 Američan v národní bance Izraele
 Lázně nemají být "zdarma"
 Politici prosazují poplatky u lékaře
 Staré harampádí a rašící poupata



o
Rejstřík filosofického idealismu

o
o Rejstřík filosofického idealismu jehož autorem je Jules Nemo se pokouší přinést črtu vývoje objektivního idealismu, tzn. historicky se měnící názory filosofů o bohu a duši od těch nejprimitivnějších počínaje těmi nejprimitivnějšími až po nejmodernější včetně velice stručných vysvětlivek. Rejstřík by měl poskytnout základní informace a pomoci při orientaci i podpoře názorů publikovaných v tomto lednovém editorialu pod názvem Postkřesťanský Západ a humanistický ateismus.


o Za nejprimitivnější a patrně i nejstarší pojetí duše lze považovat tzv. "orgánovou duši". Podle těchto představ je duše vázána na některou část těla či tělesný orgán: často to bývalo srdce popř. mozek atp. Nejsvéráznější názor v tomto směru patrně zastávají některé primitivní australské kmeny, které za sídlo duše považují ... tukový polštář obklopující ledviny. Dále byly velice rozšířené názory ztotožňující duši s krví a vyznávající tzv. "krevní duši" jako v případě starých hebrejských kmenů.
o Historicky mladší jsou pokusy uznávající jako duši dech. Na ostrově Niás u západního pobřeží Sumatry se na základě této víry utvořil zvláštní rituál: nejstarší ze synů či potomků je povinnen zachránit duši svého umírajícího otce tím způsobem, že do svých úst zachycuje jeho poslední předsmrtné vydechnutí. Víra spojující duši s dechem byla velice rozšířená o čemž svědčí fakt, že slovo duše, ač vyřčeno v různých jazycích - v řečtině, latině, sanskrtu, či hebrejštině - a mající původ v rozličných náboženstvích a kulturách, pochází zvým významem zpravidla od slov dech, dýchat; dokazují to pojmy psyché, pneuma, spiritus, anima, átmán, nepheš či rauch.
o Vlastní podoba duše byla nejčastěji formována do podoby lidského těla nebo v postavy nejrůznějších duchů a démónů. Pestré byly i snahy určit vnitřní složení duše a vycházelo se z nejrůznějších látek (ionští přírodní filosofové, okultisté, bráhmáni), z vlastností stínu (Homérovo éterické pojetí duše) anebo z tajemných, flogistonu podobných substancí (J. F. Herbart).
o Nyní bude věnována pozornost již konkrétnějším cestám po nichž se ubíralo lidské myšlení vedeno snahou popsat tajemnou a dle většiny představ i věčnou lidskou duši.
o Staří Egypťané (asi od 4. tisíciletí př. n. l.) se domnívali, že z mrtvého lidského těla se odpoutává tělo nehmotné, duše, jež pak putuje do záhrobní říše v níž si dál žije a to životem nepříliš odlišným od života pozemského, někdy však přebírá i některé vlastnosti bohů. V živém pozemském těle měla sídlit v srdci, avšak projevovala se i v kostech a krvi a s vnějším světem se spojuje prostřednictvím očí. Odtud ono zdůrazňování oči v staroegypském výtvarném umění. Celá duše měla sestávat ze dvou složek: z duše Ka (jako nositele psychické činnosti) a z nejvyššího zářícího boha Ach (který od těla odstupuje až v jisté fázi rozkladu mrtvého těla).
o Duši, opět složenou ze dvou složek (vitální jménem asu a psychickou jménem manas) umisťovali rovněž do srdce i staří indičtí myslitelé (sbírka Védy). Jejich mladší pokračovatelé (sbírka Upanišády) si duši (átmán) představovali jako individuální substanci (složenou z vitální, intelektuální a intuitivní komponenty) duše světové spojované s vesmírem lidským dechem. Aktuálnímu stavu lidské duše však byla připisována kauzální podmíněnost minulými životy prostřednictvím inkarnace, převtělování, přičemž se vycházelo z existence karmy - osudu. Karmu však staří indové nepovažovali za definitivní (jak na rozdíl od nich antičtí Řekové nahlíželi moiru, sudbu), nýbrž za proměnlivý fenomén, který bylo možno ovládat sebevýchovou.
o Zakladatel buddhismu Siddhártha, zvaný budha neboli osvícený, (asi 6.-5. stol. př. n. l.) rovněž přijímá spekulaci o neustálém a věčném koloběhu individuálních životů, ale odmítá při tom vliv osudu i boha a zdůrazňuje, že budoucí zrození a život člověka neovlivní ani přinášení obětí, ani příslušnost k určité vyvolené společenské kastě, nýbrž jedině charakter předchozího bytí. Buddha rovněž opouští pojem duše; svět a lidskou osobnost nahrazuje proudem měnících se elementů hmoty a vědomí (dharm), přičemž spasení podle něho spočívá v potlačení neklidu těchto dharm, v dosažení nirvány. Buddhovi pokračovatelé ovšem toto učení různě obměňují; mimo jiné zbožští samotného Siddhártha a možnost spasení kladou do závislosti na milosti tohoto jimi vytvořeného boha.
o Stará židovská filosofie (asi od 13. stol. př. n. l.) vytvořila názor podle něhož je lidská duše součástí podstaty boha, kterou nejvyšší tvůrce vdechl spolu se životem do těla goléma, bytosti vytvořené z hlíny. Tato duše je považována za pravou podstatu bytí a s fyzickým organismem je spojena zvláště krví. Podle ústně rozšiřované filosofie světa a života, tzv. kabbaly, duše po smrti zůstává určitou dobu v blízkosti těla a je ovládána vášněmi, které měl původní živý člověk. Od žijícího těla se však duše odděluje i ve spánku a proto první ranní modlitba starověkých Židů byla díkůvzdáním bohu za to, že probuzenému vrátil duši.
o Řekové (asi do 6. stol. př. n. l.) duši v podstatě nahrazovali tzv. thymem, což měla být jakási životní síla pronikající celým tělem a koncentrovaná především v srdci, ale s výskytem i v bránici a umožňující život, vášně, vůli a myšlení. Z těla umírajícího člověka tato síla zase uniká buď ústy nebo krvácející ranou.
o Tajná společnost orfiků (asi od 6. stol. př. n. l.) zkoncipovala pojetí nesmrtelné duše astrálního původu, která je k lidskému tělu připoutána jenom přechodně a pouze za tím účelem, aby mohla být postupným převtělováním očištěna od hříchů spáchaných během minulých inkarnací. Teprve po důkladném očištění, tzv. katarzi, se duše povznáší k věčnému životu. Pro orfiky proto byly typické sklony k askezi a odpor k fyzickému tělu.
o Herakleitos (na přelomu 7. a 6. stol. př. n. l.) považoval člověka za mikrokosmos obdobný makrokosmu a lidská duše se skládala ze základních živlů - ohně, vody, tepla a zimy; za nositele duše Herakleitos uznával dech o kterém tvrdil, že jeho prostřednictvím je duše spojena se světovým logem, přičemž inteligibilnost světového logu dávala původ i vlastnosti lidskému rozumu. Herakleitos si dále představoval, že ve spánku se duše od tohoto logu odpojuje (čímž ztrácí rozumnost) a v opilosti navíc navlhá...
o Příslušníci eleatské školy v jižní Itálii a zvláště Empedokles (asi 483 - 423 př. n. l.) zastávali názor, že všechny věci se skládají se skládají ze čtyřech věčných živlů - z ohně, země, vzduchu a vody - a různost věcí je pak dána poměrem těchto složek. Jejich proporce jsou ale navíc ovlivňovány účinkem dvou kosmických principů - lásky a nenávisti. Samotné duše navíc podstupují metempsychozu: duše pocházející z nemorálně žijících těl bloudí, putují a převtělují se do zvířat; metempsychozou se očišťují od hříchů zatímco duše oddělené od mravně se chovajících tělesných schránek existují po smrti jako démoni. Po dokončení katarze dospívá duše k božství, takže všichni bohové dříve žili lidským životem.
o Pythagorejci (5. stol. př. n. l.) - o kterých je známo, že vše jsoucí připodobňovali k číslům, a že byli přesvědčeni, že v číslech je skryto tajemství veškerého kosmu, předpokládali, že duše je tvořena zvláštní nehmotnou substancí nepodléhající přírodním zákonům. Duše v pojetí pythagorejců je nesmrtelná, původně se vyskytuje v ovzduší a při narození vstupuje do lidského těla - kde se její jedna složka usídlí v mozku a druhá v srdci - a podle způsobu pozemského života se jí nakonec dostane buď trestu nebo odměny. Duším je opět souzeno prodělávat očistnou metempsychozu, ale navíc ještě tzv. palingenezi, což je jakési znovuzrození duše po smrti těla. Sám Pythagoras prý tvrdil, že jeho duše žila 207 let v tělech jiných lidí.
o Řečtí atomisté, mezi nimiž vynikal zvláště Démokritos z Abder (470-360 př. n. l.), vysvětlovali, že vše jsoucí se musí skládat z drobných tělísek, tzv. atomů, a tudíž z těchto atomů bude složena i lidská duše. Všem atomům je imanentní pohyb a tělíska tvořící lidskou duši jsou ještě více specifická - atomisté je nazývali "ohnivá" a navíc je pokládali i za nositele rozumu a právě jejich pomocí se duše dobírá poznání podstaty světa. Démokritos dále hájil názor, že duše je rozptýlena po celém těle a to tak, že jeden atom duševní vždy ovládá dva sousední atomy tělesné; po smrti jsou duševní atomy - a tím i celá duše - tělem vytlačeny do ovzduší.
o Platón (424-342 př. n. l.) představu atomů neschvaloval a hlásal, že všechny věci se v první řadě skládají ze svých nehmotných, nepomíjivých a dokonalých vzorů - idejí, které pocházejí ze zvláštního a věčného světa existujícího mimo čas a prostor a stvořeného demiurgem.
o Vlastním úvahám o duši věnoval Platón celou knihu nazvanou Faidon. Věčný svět duší je prý součástí demiurgovy podstaty a zároveň částí tak zvané světové duše, která ovládá svět neustálým střetáváním protikladů jako jsou dobro a zlo či pořádek a nepořádek. Když se nehmotná a nesmrtelná substance - duše - spojí s pomíjivou hmotou, vzniká lidská bytost. Člověk je zprvu stvořen jako naprosto dokonalý, ale nemorální život jej vhání do nešťastného kruhu metempsychozy kde dochází k degeneraci duše nehodného člověka; nejprve do podoby ženy, pak zvířat a nakonec i rostlin. Duše mravného člověka se po smrti těla vrací na svoji hvězdu s jejíž hvězdnou duší splývá a opájí se věčným a blaženým životem. Ne všechny duše samozřejmě mají právo dosíci těchto radovánek a Platón prozíravě - vzhledem ke své vlastní praxi - stanovil, že pouze duše filosofů, duše které filosoficky "milovaly" - jsou schopny nalézt svoji hvězdu blaženosti a dosíci věčných rozkoší.
o A navíc, protože se každý lidský skutek do duše vrývá, lze bývalé lidské vlastnosti v duši oddělené od těla rozpoznat; a nejen to, duše má i tu vlastnost, že v aktu poznávání si v podstatě vzpomíná na onen svět idejí v němž žila před svým vtělením (tzv. anamnesis). Platón dále obhajuje ideu, že počet duší je stále stejný přičemž každá duše je nesmrtelná (ale ne věčná, má počátek v aktu svého stvoření demiurgem) a skládá se ze tří složek: z rozumu, jako nejvyšší složky sídlící v hlavě; dále z jakési vznětlivé části situované do srdce; a nakonec jí přísluší ještě tzv. žádostivost, která je pudová, těžko ovladatelná, tvoří zdroj útrap, je nerozumná; projevuje se ve snech a sídlí v játrech.
o Platónův žák Aristoteles (384-322 př. n. l.) svého učitele sice velmi ctil nicméně zcela nekompromisně kritizoval, a zvláště z jeho teorie idejí nenechal kámen na kameni: nahradil ji učením o formách - takže Platónova idea se vlastně změnila v morfé. Aristotelovy úvahy pak mají asi následující logiku: vše se skládá z pralátky, která však vždy existuje v nějaké formě což znamená, že právě forma je tím co dodává hmotě pohyb a mysl. Forma je tedy entelechií, tj. má v sobě účel. Hierarchickým uspořádáním forem se dospěje k jakémusi vrcholu jímž je čistá forma - forma forem, neboli princip prvního pohybu, prapříčina všeho dění čili bůh.
o Duši pak Aristotels popisuje jako první entelechii lidského těla, která plní čtyři funkce: 1) vyživovací a plodivou, 2) pohybovou, 3) vnímavou a cítící, 4) myslící a jednací. Zároveň uvažoval o možnosti jisté psychogeneze: rostliny měly duši pouze vegetativní, zvířata vegetativní a navíc i senzitivní. Duše člověka jako pána flory a fauny navíc přibrala ještě složku inteligibilní. Poněvadž duše odráží strukturu všeho bytí a je svým způsobem vším, nemůže být nesmrtelná. Je totiž systémem proměnlivých složek - formy a hmoty. Nesmrtelná je však nejvyšší složka duše tzv. rozum - nús, kterou však Aristoteles chápe široce a zahrnuje k ní i ušlechtilý cit. Rozum se skládá ještě z činné a trpné složky a nesmrtelným jej činí právě jeho činná část, která byla do duše vnesena transcendentálně. Duše a tělo jsou dva různé jevy jedné podstaty.
o Lukretius Carus (99-55 př. n. l.) rozeznává dvě části duše: nižší duši - anima a vyššího ducha animus, mens. Tohoto ducha ztotožňuje s rozumem a představuje si, že sídlí v hrudi, složen z malých, jemných a kulatých atomů; zatímco duše jako subjekt cítění vyplňuje celý povrch i vnitřek těla. Složená duše vzniká současně s tělem, je vetkána do spleti žil, svalů a útrob, je tělem ovlivňována a po smrti z něho uniká podobně jako vůně z vína. Epikúreismus, filosofická škola, která v Lukretiově díle dosáhla vrcholu, se snažil teoreticky zdůvodnit i svobodu lidské vůle, a to tak, že Démokritovy atomy nejsou podřízeny strnulé neměnnosti a mohou se samovolně odchylovat. Bozi do lidského světa nezasahují - zajímají je pouze slasti jejich vlastního blaženého a věčného života.
o Stoikové (300 př. n. l.) zavedli pojem pneuma, což je na pomezí mezi hmotnou a duševní existencí. Jde o jakousi osudově se projevující hmotu a sílu zároveň; o fluidum, pronikající všechny věci a jevy. Určitou modifikací světového pneuma je lidská duše, chápána tentokráte jednotně; bez složek, nicméně i tak vykonávající různé funkce.


 Pokračování



o

o
o
NETSOCAN přeje všem lidem dobré vůle co nejvíce zdraví, štěstí a úspěchů
v roce 2005


o Tato stať tvoří závěrečnou reakci na úvahy izraelského politika a sociologa Amitae Etzioniho, jejichž výběr byl pod názvem Jak vzniká dobrá globální společnost uveřejněn v čísle 10/2004; a na něž bylo reagováno v editorialu č. 10/2004 pod názvem Může být globální (kapitalistická společnost) dobrá? a editorialu č. 11/2004 po titulkem Dobrá globální společnost a křesťanství.
o V editorialu č. 12/2004 vyšel, bohužel, stejný text jako v předchozím čísle, avšak pod jiným názvem. Velice se omlouváme a tento editorial proto považujte za dílo redakčního šotka.
o Příčina Etzionim zmíněného mravního úpadku západní kultury je nejspíše totožná jako u všech kultur, které opouštěly svoji původní náboženskou víru.
o Každé náboženství zjevně plní významnou civilizačnětvornou a stabilizující funkci: jednak formuluje principy lidské a občanské etiky i mechanismy její garance. Vizemi posmrtných rájů a pekel dále vytváří psychoterapeutický účinek proti strachu člověka ze smrti, čímž současně "řeší" i zjevný a dramatický fakt nedokonalosti pozemské spravedlnosti. (A absence těchto třech faktorů mohla být i jednou z významných příčin toho, proč - přes nesporně heroické počátky - tak rychle zdemoralizovala a zanikla i kultura bolševická).
o Üpadek náboženské víry spouštějí rozpory mezi věroukou - které se přisuzuje božský původ a samozřejmě i neomylnost - a mezi mnohdy i úplně opačnými empirickými poznatky věřících. Zde leží klíč k pochopení následné eroze dané kultury, zapříčiněné oslabením oněch civilizačnětvorných funkcí náboženské víry. Krátce řečeno, poněvadž věřící se chová mravně z religiozních pohnutek, pak začne-li o svém bohu pochybovat, začíná se hroutit i jeho systém mravních hodnot.
o Velice názorně to lze doložit na příkladech náboženství antických i starozákonního.
o Věrouka těchto kultur zajišťovala stabilitu své komunity ve třech rovinách - ochraňovala rodinu jako základ společnosti, prohibovala antisociální chování počínaje "galantními" prohřešky, přes ekonomickou až po násilnou zločinnost a celé komunitě - zpočátku totožné s původním etnikem - garantovala i optimistickou budoucnost.
o Achilovou patou oněch zmíněných věrouk se staly záruky příliš flexibilních reakcí božské spravedlnosti, jejíž působení bylo možno snadno verifikovat porovnáním slibů a praxe. Ve starořecké mytologii trestaly individuální i organizované provinilce či padouchy Erynie a Nemesis, v monoteickém starozákonodárství na vše již stačil jediný Hospodin.
o Metoda ´"cukru a biče", kterou se Hospodin pokouší přimět izraelské k dodržování Desatera, je vskutku působivá. Provinilcům proti Deuteronomiu Bůh prorokuje bídný život v poddanství cizozemců, neplodnost manželky, smrt dětí, strašlivé vředy a nemoci, včetně vyhlazení jejich duší zprostředku národa Mojžíšova. Oddané a ctnostné věřící pak slibuje oblažit takto: "... požehná plodu života tvého a úrodám země tvé, obilí tvému, vínu tvému..., nebude u tebe neplodný... Vzdálí od tebe všeliký neduh a všecky zlé nemoci... nevloží jich na tebe ale vloží je na všecky kteříž tě nenávidí... A shladíš všecky národy, kteréž Hospodin Bůh tvůj dá tobě. Neslituje se nad nimi oko tvé..."
o Funkci starověkého božského zákonodárství i spravedlnosti - vyšperkovaných hodnotami a požitky atraktivními zvláště pro příslušníky zemědělstvím se živící rodové komunity - podrobil velice tvrdé a emotivní kritice teprve až věrný Hospodinův sluha Job: "Bezbožní nyní mezníky přenášejí, a stádo, kteréž mocí zajali pasou... Na cizím poli žnou a z vinic bezbožníci sbírají... Bůh pak přítrže tomu nečiní... Proč bezbožníci živi jsou, k věku starému přicházejí, též i bohatnou... Domové jejich bezpečni jsou před strachem, aniž metla Boží na nich. Býk jejich připouštín bývá, ale ne na prázdno; kráva jejich rodí, a nepotracuje plodu. Vypouštějí jako stádo maličké své, a synové jejich poskakují... V den neštěstí ochranu mívá bezbožný... Kdo jemu zjevně oznámí cestu jeho? Aneb za to co činil, kdo jemu odplatí?... Jiný pak umírá v hořkosti ducha, kterýž nikdy nejedl s potěšením. Jednostejně v prachu lehnou, a červi se rozlezou..."
o Stejnou neserioznost bylo samozřejmě možno vyčítat i antické Nemesis či Eryniím. Rozpory mezi praxí a starozákonní věroukou se sice vysvětlovaly tím, že Hospodin si (jaksi nahodile) testuje pevnost víry u svých oveček; nicméně právě tyto rozpory vedly u těch nepevných či pragmatických jedinců k hedonickému a asociálnímu chování, k jeho šíření a eskalaci s výsledkem silné eroze příslušné kultury.
o Job - jehož příběh má patrně základy v podstatně starší mytologii Mezopotámie - však jde ve své kritice i pochybách ještě dále: "Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování... umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?... Když umře... zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně. Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo z sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš."
o Odsud je zcela zřejmé proč musel být Starý zákon revidován. Jeho novelizaci zahájili - ve výmluvných podmínkách tvrdé okupace židovského národa římskými dobyvateli - staroizraelští pionýři křesťanství, kteří fungování Hospodinova biče a cukru moudře projektovali až do blíže nespecifikovaného termínu Soudného dne. A last but not least - pochybujícím Jobům i Tomášům pak předložili k víře "zaručeně ověřenou" informaci o Kristově zmrtvýchvstání a nanebesavstoupení.
o Časem se však dostávalo do těžkých krizí i samotné křesťanství, zejména poté co se stávalo náboženstvím státním. Rozmařilost a dokonce i zločiny kléru vyústily v atomizaci křesťanské víry i struktur a dokonce i v kruté a ničivé náboženské války.
o Další citelnou a s největší pravděpodobností již smrtelnou ránu zasadily křesťanské věrouce věda a technologický vývoj. V první fázi to byli krutě perzekuovaní odpůrci geocentrismu, jimž dobové vědecké poznatky potvrzovaly heliocentrické uspořádání vesmíru a někteří z nich - např. Giordano Bruno - dokonce věřili v děs vyvolávající vizi nekonečného vesmíru.
o Prudký odpor církve proti těmto novotám byl pochopitelný: nové koncepce vesmíru silně problematizovaly lokalizaci biblického posmrtného Ráje i nebes na něž vystoupal Kristus.
o Rozporů mezi vědeckými poznatky či technologickými schopnostmi lidí a věroučnými dogmaty přibývalo. Co si má o nadpozemských Hospodinových schopnostech pomyslet moderní západní občan vlastnící mrazák napájený z elektrárny, když si v Knize Job čte fakta, jimiž Hospodin tepá malost pozemského červíčka slovy: "Z čího života vychází mráz? A jíní nebeské kdo plodí?... Ty - liž vypustíš blýskání, aby vycházela? Zdaliž řeknou tobě: Aj, teď jsme?..."
o A co si má pomyslet západní ochranář velryb, dočte-li se na stejných místech Bible další Boží ujištění o lidské malosti: "Vytáhneš-liž velryba udicí...? Přistrojíš-liž hody z něho společnici, a rozdělíš-li jej mezi kupce?... Zdaž naplníš háky kůži jeho a vidlicemi rybářskými hlavu jeho?... Vztáhni jen na něj ruku svou a neučiníš zmínky o boji... Aj, naděje o polapení jeho mylná jest."
o A jaký strach asi pocítí žáci základních škol, kteří (narozdíl od středověkých vědců) vědí, že hvězdy jsou slunce mnohonásobně větší než naše planeta, přečtou-li si ve Zjevení Sv. Jana jednu z hrůzostrašných vidin, které se děsily desítky generací: "I vidín jest jiný div na nebi... drak veliky ryšavý ukázal se... Jehož ocas strhl třetinu hvězd s nebe, a svrhl je na zem..."
o Vědeckotechnický a civilizační vývoj pak činí zcela pofiderními i - svého času nepochybně vysoce atraktivní - vidiny posmrtného rajského života...
o Vyhnáním Adama a Evy z Ráje - aby nemohli pojíst ovoce stromu života a stát se nesmrtelnými - podává Hospodin (i již zmíněné Jobovy sentence) zjevný důkaz, že starozákonní lidé si zpočátku s posmrtným životem příliš nelámali hlavy, neboť pevně věřili v nesmrtelnost duše a v její věčné metamorfozy. Od svého Hospodina tudíž pragmaticky požadovali především záruky co nejblaženějšího života pozemského.
o Až teprve Ezechiel výslovně srovnává očekávanou dobu spásy s pravěkým rájem. V apokalyptické literatuře židovské je ráj, jenž se má zjevit, napořád ztotožňován s pravěkým rájem. Jde o nový Jerusalém, skrytý před lidmi, v němž již přebývají zesnulí praotcové. Některými apokalyptiky je posmrtný ráj, v němž se vyvolení a spravedliví oddávají sladkému nicnedělání, umisťován do třetího nebe.
o S nejautoritativnějším popisem posmrtného křesťanského ráje přichází sv. Jan ve svém vidění a bohabojní Jěžíšovi stoupenci se mají skutečně nač těšít: "A bylo stavení zdi jeho jaspis, město pak samo bylo zlato čisté... A základové zdi městské všelikým kamením drahým ozdobeni byli. Základ první byl jaspis, druhý zafír, ...dvanáctý ametyst. Dvanácte bran pak z dvanácti perel jest... a rynk města zlato čisté... A národové, kteříž by k spasení přišli, v světle jeho procházeti se budou... U prostřed pak rynku jeho a s obou stran potoka bylo dřevo... přinášející dvanáctero ovoce, na každý měsíc vydávající ovoce své, a listí své k zdraví národů..."
o Vzhledem k tomu, že v Janově rajském Jeruzalémě neznají elektrárnu natož televizi či kino, že v něm nefunguje žádná doprava natož letecká atd., pak nezbývá než konstatovat, že zatímco Janova velkolepá vize nepochybně uchvátila starověkou městskou i venkovskou chudinu, pak moderní člověk by v takovém posmrtném ráji nepochybně umřel nudou...
o Moderní věda nemilosrdně znehodnocuje elementární přírodovědecké základy křesťanství i věroučné koncepce a touhy na nich postavené na úroveň orientálních bájí; a především zmíněné rozpory mezi vědeckými poznatky a věroučnými dogmaty lze vidět jako příčinu rostoucího počtu ateistů mezi vědeckou elitou.
o Dle ankety časopisu Nature provedené v roce 1998 s 517 členy americké Národní akademie věd (NAS) a po srovnání jejich odpovědí s předchozími srovnatelnými průzkumy věřilo již v roce 1914 v Boha pouhých 27,7% členů NAS a ateistů již bylo plných 52,7%. V roce 1933 bylo věřících 15% a v roce 1998 věřilo v Boha již pouhých 7% členů NAS! a počet ateistů vzrostl na 72,2%!
o Jeden z nejrenomovanějších astrofyziků světa S. Hawking prošel v poslední době předlouhou cestu od hluboké víry až po zjištění, že si dokáže představit vesmír i bez Boha, tzn. vesmír kde není žádného počátku...

 Pokračování










NETSOCAN MONITOR




Manželka mu říká mraznička
NA POČÁTKU 70. LET. Pilný judista a líný student... Malý Putin byl sice houževnatý co se týče samba a juda (dotáhl to až na mistra sportu), ale učení ho nebavilo... Zlikvidoval nejúspěšnější ruskou soukromou firmu Jukos, protože její majitel, dnes uvězněný Michail Chodorkovskij, si dovolil Putina několikrát kritizovat přímo z očí do očí... Když před posledními prezidentskými volbami v roce 2004 jedna z firem začala vyrábět zubní kartáčky s jeho portrétem, největší obava byla, aby si děti při pohledu na chladnou tvář nepřestaly čistit zuby.... (pátek Lidových novin, 28. ledna).

Lidové noviny tak zjevně milují M. Chodorkovského a tak upřímně nenávidí V. Putina, že to má značný vliv na jejich profesionální etiku. I když vydávání svých přání za skutečnost ještě není tak úplně nejhorším prohřeškem vydavatelů - jsme přece lidí, že, ehm. LN nepochybně brzy doporučí, aby všechny ostatní děti světa kromě malého Putina, které se zjevně rády učí, dostávaly zdarma zubní pasty s nějakou teplou tváří; nejlépe našeho významného milovníka běloruských chlapečků, kterého z české ambasády na Bílé Rusi vyštval bezcitný a chlapečky nemilující Lukašenko.... Horší je, že seriozní člověk, který si tento plátek koupí, a který se chce dozvědět pravdu, pak musí hledat nějaký jiný a skutečně seriozní žurnál, což v dnešním Česku není skutečně snadná věc.



Reforma daní ČSSD nepomůže
Čas jsou peníze. To nerespektovala ani Zemanova, ani Špidlova, a nyní ani Grossova vláda. Smyslem daňových změn nemůže být podbízení se voličům snižováním sazeb. Ano, daňová spravedlnost je vážná věc. Občané si podle výzkumů veřejného mínění přejí vyšší míru zdanění a také vyšší míru za to poskytovaných služeb. To by mělo nahrár straně, která lidem vždy přála. Přát a dát jsou dvě věci. Důkaz byl dán obráceně. Nikdo nemůže dát - co sociální demokracie mohla slíbit. Chybí ten kompas. Sociální demokracie nemá odpovědi na otázky, které přinesla éra globalizace. Hovoří se o ztrátěidentity. Vůdcové se hádají, na které skupiny zaměřit volební kampaň. Téma je jinde - kompas, identita, míra jistot v měnícím se světě. (Lidové noviny, 28. ledna).

Ve Starcích na chmelu se zpívá: "Vždyť je to prostinké, leč pro chytrého arci, dospělí dětinští - a z dětí jsou dnes starci..." Éru globalizace a reakce politických stran na ni lze popsat jednoduše. Chudí podnikatelé své zaměstnance staví před prostinké dilema: jestli se vám nechce pracovat za misku rýže denně, přesuneme výrobu na Východ, kde budou za tu misku rýže pracovat a ještě ochotně a rádi! Pravicové, křesťanské a liberální strany to považují za arcimoudré řešení, poněvadž pracující na Západě tak zeštíhlí a omezí se rapidně civilizační choroby. Sociální demokraté proti tomu ostře protestují a slibují pro pracující na Zépadě zajistit denně minimálně dvě misky rýže...



Sachs: Máme lék na chudobu
Vlivný ekonom Jeffrey Sachs naléhá na bohaté státy světa, aby pomohly nejchudším. Malárie... v Africe... za rok připraví o život tři miliony dětí... "Rovníkovou Afrikou zmítá hlad, malárie, AIDS či předčasná úmrtí kojenců. ...my tvrdíme, že růst extrémní chudoby na této planetě lze... zastavit do roku 2015 a do roku 2025 zcela vymýtit,"... Splnění navržených programů si vyžádá roční příspěvek ve výši 0,7 procenta HDP bohatých zemí. Jen s takovými příspěvky může svět splnit cíle programu OSN na odstranění chudoby... Tuto částku 22 nejbohatších zemí světa slíbilo utratit na rozvojovou pomoc už v roce 1969 a znovu si to připomněly v roce 2002 v Monterey. Jen pět evropských zemí - Švédsko, Norsko, Dánsko, Nizozemsko a Lucembursko - tuto podmínku splňuje, většina ostatních zemí včetně USA a Japonska však silně zaostává a jejich příspěvky často nedosahují ani polovinu slíbené částky. (MF DNES, 19. ledna).

Zdá se, že bohaté země budou i nadále slibovat co slíbily už v roce 1969. Vinu za tento úděsný stav ovšem nesou i média, která obětem v Africe a obětem tsunami věnují zcela nepoměrnou část svého prostoru.



Banky bankám nekonkurují. Proč?
Střádal žasne. České banky zhodnocují svěřené peníze o pětadvacet procent ročně. To je zisk, jehož obvykle dosahuje narkozločin, obchod s neoblečenými ženami a podobné černé podnikání. Přitom - ukládat peníze v bankách se nevyplácí... Když se banky prodávaly, ochotný stát jim ulevil ze všech ztrátových obchodů, přičemž za ztrátové ty obchody označili sami kupci. Očistili si za státní peníze koupené zboží. Laik se diví podruhé: pročpak si banky ztráty ze svých špatných obchodů neuhradily během několika let z pěkných zisků, které očištěné banky vynášejí? (MF DNES, 17. ledna).

Tyto skutečnosti, zmíněné autorem K. Steigerwaldem, si nepochybně uvědomovali i čeští politikové. Pokud se zachovali tak, že před zájmy společenskými dali přednost zájmům bankéřů, pak se český občan může pouze dohadovat, čím byli politikové vlastně motivováni. Byli zkorumpováni? Byly zkorumpovány jejich politické strany? Nebo podlehli nějakým vnějším tlakům? Ať tak či onak, státotvorně se rozhodně nezachovali. Spíše trestuhodně.



Bush zahajuje další čtyři roky ambiciózně
Pro druhé funkční období prezidentů je rovněž typické, že hlavy státu ztrácejí počáteční razanci a nepouštějí se do žádných riskantních podniků... aby je budoucnost soudila shovívavě... To není případ George Bushe. Pro své druhé období si připravil nejambicióznější sociální program od dob Franklina Delano Roosevelta, za jehož vlády vznikl tzv. Nový úděl. Bush svému vlastnímu projektu říká "ownership society" čili společnost vlastníků. (MF DNES, 17. ledna).


Možnost, že by Bush v USA realizoval formu zaměstnaneckého akcionářství, kde by se veškerý zisk včetně investic dělil spravedlivě mezi zaměstnance formou zaměstnaneckých akcií, čímž by se všichni zaměstnanci stali kapitalisty, nepochybně nehrozí. Bush - jako správný imperialista - ostatně již jakousi "ownership society" v USA vytvořil. Všichni Američané přece mohou již dnes a zcela poprávu tvrdit, že USA jsou "společností amerických vlastníků irácké ropy"! A poněvadž s jídlem jak známo roste i chuť - Bush určitě "přispěje" i ropou íránskou.



Dobrodružná cesta ČSSD
Cesta, jakou se alespoň slovně vydává Grossovo vedení sociální demokracie, představuje definitivní demontáž zbytků sociálně-ekonomického programu ČSSD, jak ho strana svým voličům nabízela ve volbách 1996, 1998 a 2002. Tento proces měl svou první fázi už v době vlády Miloše Zemana, kdy menšinový kabinet na makroekonomické úrovni akceptoval neoliberální proces privatizací a deregulací, ve světě známý jako tzv. washingtonský konsenzus. Následoval tak celou západoevropskou levici... Grossovo vedení sociální demokracie otevřeně uvažuje o vpuštění trhu i do dosud hájené veřejné sféry (školství, zdravotnictví)... Chtějme od nich, aby tyto své nové postoje dokázali obhájit nejen před svými voliči, kterým ve trojích volbách nabízeli docela jiné zboží... (MF DNES, 15. ledna).

Autor Bohumil Pečinka je komentátorem časopisu Reflex a podezírá S. Grosse, že svoji perestrojku ČSSD na neoliberální stranu nemyslí upřímně. "Chtějme po nich, aby tyto své nové postoje dokázali obhájit nejen před svými voliči," volá pan Pečínka a s odvahou hodnou význačných paranoiků podezírá Grosse z dohody s Grebeníčkem. Prý: "...my levici, vy střed a po volbách vytvoříme vládní koalici." Což pan Pečínka nevidí, že Gross a Grebeníček mají parlamentní většinu již teď? Uniklo mu dokonce i Grossovo tvrzení, že koaliční spolupráce mezi KSČM a ČSSD by znamenala nebezpečí pro ČR? Gross by měl naopak svým voličům otevřeně říci od kterých pseudodemokratů hrozí pro ČR nebezpečí v případě, že by demokratická ČSSD praktikovala klasické parlamentní postupy běžné v každé demokracii! Vtrhla by k nám snad znovu nějaká "spřátelená vojska" tentokráte nikoliv Varšavského, ale Washingtonského paktu?



Titanic demokracie
V poslední době se objevuje stále více knih poukazujících na "krizi demokracie". Vedle známých disidentů jako Noam Chomsky, který pranýřuje stav "nedokonalé demokracie", kdy je stát často ovládán seskupením investorů a korporací sdružených kvůli nějakému společnému zájmu, se objevují i noví kritici. R. D. Kaplan se ptá, zdali demokracie vlastně netrvala jen chvíli. Fareed Zakaria říká, že demokratická vláda a svobodné volby samy o sobě nepředstavují skutečný demokratický politický řád založený na demokratické vládě práva, kontrole moci vlády a nezávislosti soudů. John Laughland vidí krizi demokracie v tom, že ji zastiňuje ekonomismus. A specialistka na investiční bankovnictví Noreena Hertzová na adresu amerických voleb lapidárně číká: Jak mohou být demokratické volby svobodné a spravedlivé, když se jich mohou zúčastnit pouze "figuríny vycpané bankovkami"? (MF DNES, 15. ledna).

Mirek Vodrážka, vymezující se jako zpravodaj z filozofického podsvětí zde recenzuje knihu francouzského historika architektury a vojenství Paula Virilia nazvanou Informatická bomba. Poukazuje na fakt, že tradiční zastupitelská demokracie se dostává do obrovské časové tísně při snahách reagovat na realitu, kterou překotně vytváří nikým nevolená technická avantgarda. Vývoj nových zbraňových systémů na úrovni kybernetiky, genového inženýrství atp. pak může přinést rizika ohrožující budoucnost celé lidské civilizace. Poněvadž se tyto úvahy vedou vlastně již od vzniku jaderných zbraní, pak NETSOCAN připomíná, že daleko důležitějším tématem připadá ono zaostávání demokracie. Klasickým případem jsou zvláště USA, kde je demokratická soutěž již zcela paralyzována penězi. Není totiž vinou nikým nevolené vědecké avantgardy, ale především politiků, že všechny technické vymoženosti jsou zneužívány k výrobě stále ničivějších a sofistikovanějších zbraní.



Propána Jahna!
Poslanci ČSSD jsou prý frustrováni, že vicepremiér pro ekonomiku Martin Jahn má příliš velký vliv na program strany. Jinými slovy, že je to on, kdo teď - byť jako nestraník - točí kormidlem ČSSD doprava... Samozřejmě ne na všechny Jahnovy plány dojde. Ale Grossovi to minimálně umožní, aby do programu ČSSD propašoval změny, o kterých si myslí, že se budou líbit pravicovým voličům. Zatímco levicovým bude tvrdit, že Jahnovy nápady drží v socialistických mezích. To je hodně riskantní sázka na to, že voliči napravo ani nalevo nemají zdravý úsudek. (Lidové noviny, 13. ledna).

Republikánům se ve volební kampani dlouhodobě vyplácí taktika jejíž princip spočívá v dělbě rolí mezi prezidentským kandidátem a jeho manželkou, která zjemňuje tvrdé postoje svého muže. Zatímco J. W. Bush např. nekopromisně brojil proti registrovanému partnerství homosexuálů, Laura Bushová, jež se svými 75% oblíbenosti daleko předstihovala prezidentské kandidáty, vedla svou "vlastní" volební kampaň. Pilně křižovala nerozhodnuté státy a na četných mítincích naopak tvrdila, že si tou věcí není zcela jista, že to ještě vyžaduje vážnou debatu atp. Tandem Gross-Jahn se možná pokouší tuto taktiku modifikovat v tom smyslu, že Jahn bude lákat pro ČSSD voliče z tábora podnikatelů a Gross zase jejich zaměstnance. V případě Jahna jde ovšem nejspíše o ztrátu času a intelektuálního kapitálu; podnikatelé totiž tvoří tvrdé voličské jádro ODS poněvadž vědí, čí zájmy tato strana vždy hájila. ČSSD pak hrozí ta nejhorší varianta: těch pár podnikatelů co snad dosud volilo ČSSD přeběhne - kvůli Grossovi - na stranu ODS, a zaměstnanci - zase kvůli Jahnovi - přeběhnou ke KSČM. A oba tábory pak v jejich rozhodnutí posílí vědomí, že to ČSSD se svými volebními sliby málokdy myslí upřímně.



Omyl velký jako lež
Spojené státy o Saddámových zbraních lhaly. Byl to buď omyl nebo lež. Faktem je, že žádné zbraně hromadného ničení se v Iráku nenašly... Vlastnictví těchto zbraní bylo hlavním zdůvodněním útoku USA a spojenců proti Saddámu Husajnovi... Mezinárodní společenství a především my spojenci, co jsme americké nepravdě o Saddámových zbraních uvěřili, bychom si od Bílého domu zasloužili alespoň uslyšet: "Promiňte." (Lidové noviny, 13. ledna).

Představa, že by G. "Řezník" Bush v tuto chvíli řekl, "Sorry, Lidové noviny and especially You, Mister Palata," připadá silně iluzorní. A pokud se pan Palata nyní domnívá, že sehrál roli idiota pak je to především proto, že jako novinář nemá naivně věřit, ale myslet. Kdyby myslel, pak by jej nejspíš napadlo, že inspektoři OSN, kteří prohledali celý Irák včetně Saddámova WC, pátrali na základě všemožných zpravodajských informací dodávaných Bushem, Blairem a Šáronem. Pokud ani přes to vše nic neobjevili bylo zřejmé, že Saddám žádnou vojenskou hrozbu nepředstavuje, a že se dokonce - byť nerad - podřídil rezolucím OSN. Inspektoři OSN tak byli Bushem v podstatě zneužiti jako špioni, jejichž informace maximálně omezily rizika připravované agrese. Strašlivé však je, že autor ani za mák nelituje oněch sto tisíc obětí amerického bombardování Iráku i desetitisíců obětí následné okupace; a že se nijak nerozhořčuje nad troskami irácké infrastruktury ani nad drancováním irácké ropy. Pokud mu vadí pouze to, že z něho Bush udělal pitomce, pak se sám stává ponurým obrazem bídy české žurnalistiky.



Američan v národní bance Izraele
Velké překvapení vyvolalo na Wall Street oznámení, že druhý muž Citygroup... Stanley Fischer byl nominován na guvernéra izraelské národní banky... Podivuhodné je, že Stanley Fischer je sice členem americké židovské komunity, ale nemá izraelské státní občanství... Fischer sice není vysloveným příznivcem demokratické strany, ale udržuje velice dobré kontakty s... Johnem Kerrym. Ten naopak počítal s Fischerem v případě volebního vítězství pro funkci prezidenta americké Národní banky... Fischerova nominace vyvolala ale velkou nevůli mezi velice zbožnými židy v Izraeli... Poslankyně Národní náboženské strany Gila Finkensteinová... podle ní nemá Fischer jako cizinec dosti odborný přehled o oblasti financí v Izraeli... Proč má být do toho nyní zatažen cizinec? ...Fischer, který ovládá alespoň základy hebrejštiny... 1988 až 1994 byl hlavním ekonomem Světové banky a poté se stal zástupcem ředitele Mezinárodního měnového fondu... první zkušenosti s izraelskou ekonomikou získal v osmdesátých letech, když byl poradcem ministerstva financí v Tel Avivu. V roce 1985 dokonce jeho plán pomohl snížit izraelskou inflaci z několika set procent na deset až maximálně dvacet procent. (Lidové noviny, 13. ledna).

Zbožné paní poslankyni vadí asi nejvíce, že se S. Fisher angažoval v středněvýchodním mírovém procesu, čímž poněkud křížil ambiciózní plány moudrého Hospodina. Upřímně řečeno, talentovaný bankéř by měl spíše pomáhat na nohy ekonomikám rozvojových zemí, které už nemají peníze ani na splácení úroků z půjček poskytnutých jim MMF či SB.



Lázně nemají být "zdarma"
Za standardní péči se ale podle Grosse za jeho vlády více platit nebude. Cesta do lázní nebo k zubaři by se v budoucnu některým pacientům mohla výrazně prodražit... Ve vládní koalici se rodí nápad, který by měl pomoci zdravotnictví, aby se dostalo pryč z červených čísel. Prosazovat ho však bude obtížné. ODS jí pomoci nehodlá... včera vyšlo najevo, že by mohlo být do poloviny roku navrženo komerční připojištění... "Vláda by už měla přestat terorizovat občany takovými izolovanými návrhy, které nic neřeší," prohlásil stínový ministr zdravotnictví Tomáš Julínek. Komerční připojištění je podle něj asociální, protože vytváří dvě skupiny lidí. "Jednu, která si to připojištění bude moci dovolit, a ty druhé," tvrdí Julínek (MF DNES, 12. ledna).

Občan aby se z takové politiky rovnou "zvencnul". Solidáritu propagující ČSSD prosazuje asociální a nesolidární koncepce demontující současný zdravotní systém, a liberální ODS, která by jí za to měla zatleskat, ČSSD naopak kritizuje z nedostatku solidarity... Propána Jahna, proč ČSSD neprosazuje skutečně sociální a solidární řešení, které by přístup k nadstandardní péči zajistilo všem vrstvám občanů, kteří o takovou péči projeví zájem - tzn. nadstandardní připojištění, které by opět představovalo pevné procento z výdělku a nikoliv fixní a pro mnohé skutečně nedostupnou částku - to nejspíš netuší ani premiér Gross. Případná reakce stínového ministra zdravotnictví by pak byla rozhodně zajímavá, poněvadž by už musel skutečně "s barvou ven".



Politici prosazují poplatky u lékaře
Už letos bychom měli vytáhnout z peněženky zhruba padesát korun za návštěvu v ordinacích odborných lékařů. - pokud uspěje vicepremiér Martin Jahn se svým návrhem na poplatky týkající se zdravotní péče... Systém plateb za zdravotní péči funguje více než rok na Slovensku. Tam musí lidé platit za recepty, návštěvy lékařů, pobyt v nemocnici či v léčebně dlouhodobě nemocných nebo za odvoz sanitkou. To je také hlavní důvod, proč Slováci podporují svůj zdravotní systém nejméně ve střední a východní Evropě. (MF DNES, 11. ledna).

Nu a až náš novátor a nečlen ČSSD své převratné novinky realizuje, politbyro ČSSD pak bude znovu horečně dumat nad problémem, proč čeští voliči tak málo podporují ČSSD a nepochybně se usnese, že důvodem klesající popularity ČSSD jsou mediálně ventilované spory.



Staré harampádí a rašící poupata
...ať si monarcha říká na Hradě co chce, i v politice přišel čas talentovaných, perspektivních, flexibilních, kteří chtějí pracovat v mladém kolektivu... Mládí je možná - a zdůrazněme ono možná - jakousi pomyslnou výhodou. Ne však zárukou. Jistě - k tomu, aby člověk věděl, co je inkontinence, nemusí se dědečkovsky počůrávat. To ovšem nebrání tomu, aby se v okamžiku krize, která na něj dolehne, trapně nepodělal. Někteří odepisovaní "staří" už odolnost prokázali. Mladí dosud ne. V krizi se někdy víc osvědčí staří vlci. Pravda, nedoskočí už tak daleko. Ale skočí. Protože ze zkušenosti vědí, že se to musí. Že za minulé neskočení se dodnes stydí. Je nebezpečné podcenit motivační funkci studu za minulé skutky. Takový stud mladým chybí. I proto se podobných nestoudných činů, neslyší-li výstrahy starých před nimi, mohou snadno dopustit. (MF DNES, 10. ledna).

Kdyby někdo mladým politikům navrhl, že v případě těžkého onemocnění provede jejich operaci čerstvý absolvent lékařské fakulty, považovali by to - a zcela oprávněně - za hazard či šílenství. Ale výkon nejvyšších státních funkcí, to je, panečku, docela jiné kafe nežli nějaká trapná operace! Každý mladý politik, zdá se, stojí na jistém rozcestí dvou cest. Vydá-li se po té první, dobyde velikosti Alexandra Velikého. Dějiny však, bohužel, znají pouze jediný exemplář politika tohoto formátu. Druhá cesta vede k roli proslulého literárního hrdiny, Haškova kadeta Bieglera; viz Osudy dobrého vojáka Švejka. Moderní politika, bohužel tomu tak je, si začíná "kadetů Bieglerů" považovat. Ostatně, kam by to v agresi proti Iráku dotáhl G. Řezník Bush, kdyby neměl po boku mladého Blaira a Aznara...



Vybírá a glosuje: František Stočes


Měsíčník NETSOCAN je necenzurované a otevřené periodikum, které chce sledovat závažné události společenského života a hodnotit jejich etické, humanistické a demokratické aspekty i z hlediska a zájmů občanů žijících z námezdní práce a pracujících v manuálních a dalších nekariérních profesích. Vydává klub ASD na Praze 2. Redakční rada: Aster Jiří, Durdis Josef, Stočes František (šéfredaktor), Štromajer Bohumil, Velát Jan. Adresa vydavatele: František Stočes, 120 00, Praha 2, Bělehradská 35, tlf. 222645538. E-mail: netsocan@volný.cz. Příspěvky, které nevyjadřují názor redakce, budou označeny buď zkratkou "pnnr", popřípadě "no comment". Bude-li to nutné z publicistických důvodů, redakce si vyhrazuje právo na zkrácení nebo úpravu příspěvků. Texty neprocházejí jazykovou úpravou a příspěvky nejsou honorovány. Každé číslo vzniká on line systémem v tom smyslu, že až do uzávěrky mohou být všechny materiály upravovány, korigovány atp. Po datu uzávěrky se každé číslo stává historickým artefaktem a nemůže v něm být cokoli měněno. Uzávěrka tohoto čísla byla provedena 4. února 2005 v 00 40.
NETSOCAN