NETSOCAN
Číslo 1 --LEDEN 2008---Ročník VII.
Neoliberalismus a jeho souvislosti


V této partii budou uvedeny extrakty z recenze knihy Naomi Kleinové Šoková doktrína - Vzestup katastrofického kapitalismu (The Shock Doctrine - The Rise of Disaster Capitalism), jejímž autorem je Thomas Franke; a poté výběr ze závěrečné pasáže knihy Davida Harveye Stručné dějiny neoliberalismu (A Brief History of Neoliberalism) v překladu Ing. Rudolfa Převrátila.

ooo Šoková doktrína - Vzestup katastrofického kapitalismu
ooo Původně mělo jít pouze o článek o Iráku. Pobyt v okupované zemi však Kleinovou přivedl k tomu, aby nejen dala do souvislosti mučení ve věznici Abú Ghrajb, privatizaci ropného průmyslu a fenomén „Zelené zóny“, ale aby zmapovala vznik této politiky.
ooo Vrací se proto do padesátých let 20. století a k psychiatrickým experimentům pro CIA jak zlomit vězně. Tehdy vypracovali manuál pro týrání zajatců, který používají dodnes. Základ techniky spočívá ve způsobení šoku a dlouhotrvající izolaci a desorientace mučené osoby, což dohromady způsobuje rozklad osobnosti.
ooo Kleinová pak dokládá, jak neoliberální politika ze školy Miltona Friedmana často využívá stejného mechanismu ke zlomení vůle celé společnosti. Privatizace, propuštění a deregulace cen nebyly nikdy populární u většiny společnosti. K prosazení těchto kroků bylo většinou nutný šok, a to často včetně organizovaného násilí.
ooo ...Kleinová sleduje Friedmana a jeho žáky jako poradce latinskoamerických diktatur včetně Pinochetova Chile, popisuje vydírání Mezinárodního měnového fondu vůči nové vládě v Polsku v r. 1989 a později v post-apartheidské JAR a šokovou „terapii“ po rozstřílení parlamentu v r. 1993 v Jelcinově Rusku.
ooo V dalších kapitolách se Kleinová věnuje tažení neoliberálů Asií, Blízkým Východem a samotnými Spojenými státy.
ooo Nejzajímavější pro mě byla kapitola o Číně. Za posledních pár let se v západní odborné veřejnosti zcela změnil pohled na protesty na náměstí Tchien-an-men, avšak tento vývoj z pochopitelných důvodů minul mainstreamová média a tak bohužel i mne. Veteráni těchto protestů nyní žijící mimo Čínu publikovali v nedávné minulosti knihy o svém hnutí v roce 1989. Podle nich nešlo o „studentské hnutí za politické a ekonomické reformy“, nýbrž o převážně dělnický boj za politické reformy, které by umožnily kontrolu obyčejných lidí nad dopadem neoliberálních hospodářských reforem.
ooo Friedman sám cestoval jako host čínské vlády v září 1988 do Pekingu, aby tamní nejvyšší politiky podporoval v prosazování reforem přes narůstající odpor proti nim. Teng Siao Pchingovy tanky prosazovaly totéž co před nimi ty Pinochetovy. Oficiální čínské zdroje připustily stovky mrtvých při potlačení protestu, očití svědci mluví o dvou až sedmi tisících mrtvých. Cca 40 tisíc lidí bylo zatčeno a možná až několik stovek lidí popravených. Většina zatčených a takřka všichni popravení byli dělníci...
ooo Kniha žije z novinářské práce a s velkou přesvědčivostí rozebírá brutalitu kapitalistické ideologie a antidemokratickou, násilnickou povahu vládnoucích elit... Kleinová také píše o odporu obětí katastrofického kapitalismu - např. v Polsku po r. 1989, v Thajsku po tsunami z prosince 2004, v New Orleans po hurikánu Katrina nebo v Libanonu po izraelské agresi z léta 2006. Šok je dočasný stav a po čase opadne. Podle Kleinové je toto důvod, proč v současnosti vidíme nejsystematičtější výzvu vůči neoliberalismu v Latinské Americe - tento kontinent byl původní laboratoří pro Friedmanův projekt a lidé měli nejvíce času se probrat z násilného šoku z 70. let...
ooo „Šoková doktrína“ se dostala hned po jejím vydáním v září minulého roku na seznam nejprodávanějších knih ve Spojených státech, v Kanadě, Itálii, Německu, Španělsku a ve Švédsku. Má tak nejlepší šance stát se knihou stejně důležitou, ba paradigmatickou, jako její předchozí „Bez loga“ nebo kniha „Empire“ od Negriho a Hardta. Obě knihy vyšly v roce 2000 a reprezentovaly stav vědomí antikapitalistického hnutí po Seattlu.

ooo Stručné dějiny neoliberalismu
ooo Existuje tendence přistupovat k otázce alternativ, jako by šlo o vypracování nějakého plánu budoucí společnosti a načrtnutí cesty, která k ní povede. Taková cvičení mohou být značným přínosem. Především ale potřebujeme iniciovat politický proces, který nás dovede do bodu, v němž bude možné identifikovat schůdné alternativy, reálné možnosti. Lze se přitom vydat dvěma směry. Můžeme se angažovat ve spleti současných opozičních hnutí a snažit se vydestilovat z jejich aktivismu a jeho prostřednictvím podstatu široce založeného opozičního programu. Nebo můžeme přikročit k teoretickému a praktickému zkoumání existujících poměrů (podobným způsobem, jak to dělám v této knize) a snažit se odvodit alternativy pomocí kritické analýzy. Jít tímto směrem vůbec neznamená předpokládat, že existující opoziční hnutí se mýlí nebo jsou málo chápavá. Stejně tak ale opoziční hnutí nemohou vycházet z předpokladu, že se jich analytická zjištění vůbec netýkají. Úkolem je vyvolat dialog mezi těmi, kdo se vydali jedním z těchto směrů, a tím prohlubovat kolektivní poznání a definovat vhodnější směry jednání...
ooo Analýza také ukazuje, jak se dnes štěpí lidová hnutí a proč... Na druhé straně existují hnutí proti akumulaci vypuzováním z vlastnictví. Ta se staví proti klasickým formám prvotní akumulace (jako je odsun zemědělského obyvatelstva z půdy), proti brutálnímu rušení všech sociálních závazků státu (s výjimkou dohledu a policejní kontroly), proti praktikám s ničivým účinkem na kultury, dějiny a životní prostředí a proti ‘konfiskačním’ deflacím a inflacím vyvolávaným soudobými formami finančního kapitálu ve spojenectví se státem.
ooo Demokratický deficit v nominálně ‘demokratických’ zemích jako jsou Spojené státy je dnes obrovský. Politická reprezentace je v nich kompromitována a zkorumpována mocí peněz, nemluvě o příliš snadno manipulovatelném a korumpovatelném volebním systému. Základní institucionální uspořádání je velmi nevyvážené. Senátoři z dvaceti šesti států s méně než 20 procenty obyvatelstva mají více než polovinu hlasů určujících legislativní agendu Kongresu. Nestoudné machinace s hranicemi volebních obvodů zvýhodňující kohokoli, kdo je právě u moci, jsou navíc označovány za ústavní soudním systémem, jenž se stále více zaplňuje uchazeči neokonzervativních názorů vybíranými podle politických kritérií. Instituce s obrovskou mocí jako Federální rezervní systém jsou mimo veškerou demokratickou kontrolu. Mezinárodně je situace dokonce ještě horší, protože instituce jako IMF, WTO a Světová banka nejsou nikomu odpovědné, o demokratickém vlivu nemluvě, přičemž i nevládní organizace mohou vykonávat svou činnost bez jakýchkoli demokratických vstupů nebo dohledu , byť by byly ve svých akcích vedeny nejlepšími úmysly. To neznamená, že demokratické instituce jsou bez problémů. Teoretické obavy neoliberálů z nemístného vlivu specifických zájmových skupin na legislativní proces velmi dobře dokládají lobbyisté korporací stejně jako otáčivé dveře mezi státem a korporacemi zaručující, že Kongres USA (stejně tak jako legislatury jednotlivých států Unie) jde na ruku peněžním zájmům a nikomu jinému.
ooo Vracet se k požadavkům demokratického vládnutí a ekonomické, politické a kulturní rovnosti a spravedlnosti neznamená usilovat o návrat do nějakého zlatého věku...
ooo Ve Spojených státech je třeba vybudovat alianci, která obnoví kontrolu lidu nad státním aparátem a tím přispěje k prohlubování demokratické praxe a hodnot namísto jejich vyprazdňování ničivou sílou trhu. Svobodě lze vytvořit nesrovnatelně vznešenější perspektivy, než jaké hlásá neoliberalismus. Je třeba vybudovat nesrovnatelně hodnotnější systém vládnutí, než jaký připouští neokonzervatismus.


Vybral: FrS
14. ledna 2008

NETSOCAN