NETSOCAN
Číslo 1---LEDEN-ČERVEN 2016 ---Ročník XV.
Zase věšíme tibetské vlajky na radnicích. Proč??

Tak jsem se dozvěděl z naší české televize, že na 740 radnicích a dalších českých úřadech bude viset tibetská vlajka na protest proti čínské okupaci Tibe-tu. Ti blbečci asi nevědí, že Tibet byl po tisíciletí součástí čínské říše. Že rádoby "nezávislost" získal nedávno díky imperiální politice Británie, která chtě-la obchodovat z již obsazené kolonie Indie s Čínou. Neví, že Tibet nikdy nebyl nezávislý, ale byl to pro-tektorát koloniální Británie. V prosinci 1903 překro-čila vyzbrojená britská expedice hranice Tibetu. Následná „malá válka“ si vyžádala životy mno-ha tisíc Tibeťanů. 23. září 1904 byla ve Lhase po-depsána "dohoda" mezi Brity a klášterními představiteli, ve které se Tibeťané zavázali k ote-vření hranic pro volný obchod mezi britskými a ti-betskými subjekty a k vyplacení odškodnění britské vládě za výlohy, které jí vznikly vysláním vojen-ských sil do Lhasy. Takže Tibeťané museli zaplatit i invazní koloniální armádu, která jejich zemi zotroči-la.

Británie se nestarala o vnitřní politiku Tibetu, jí sta-čilo jen zemi obchodně ovládat. Proto tam vládly i za britského panství staré staleté poměry. A jaké to byly poměry?

Tibet byl po staletí ovládán budhistickými mnichy. Mniši byli vládci té země a všichni její obyvatelé by-li jejich nevolníky nebo otroky. V zemi nikdy jiný než otrokářský režim nebyl. Ani Britům nevadil. Jen po dobu několika desetiletí japonské okupace a ob-čanské války byl Tibet mimo jurisdikci čínské vlá-dy.

Otrok byl majetkem. Dobytkem. Otroka bylo nutné týrat, ponižovat, mořit hladem i mučením, aby po-slouchal a nebouřil se. V Tibetu si lámové velmi oblíbili talismany z useknutých lidských paží, rukou i nohou. Dnes tolik obdivovaný Dalajláma vlastnil tehdy 4 tisíce otroků. Dnes je z něj demokrat a mů-žeme se ptát, co by z něho bylo, nebýt komunistic-ké revoluce.

Nevolník se od otroka lišil v jediném. Nebyl otrok, ale měl jednu povinnost – platit. Pokud nebylo čím, stal se otrokem. Dluhy nevolníka klášteru se úročily 50 – 80 % ročně (to by se asi velmi líbilo i našim bankám). Dluhy se přenášely na děti, vnuky i prav-nuky. Dluh na procentech se hradil „člověčinou“ – členové rodiny se stávali klášterními otroky. V Tibe-tu byli všichni rolníci doživotními nevolníky a je ne-možné mezi nimi najít někoho, komu se podařilo z dluhů dostat. To nebyl středověk. To bylo v 50. létech 20. století. Za panování osvíceného a dnes tak obdivovaného Dalajlámy.

Tibetská civilizace 50. let minulého století rozhodně nebyla „svébytným a unikátním útvarem“, ale relik-tem středověku v současném světě.

Potřeba revoluce v Tibetu přišla až ve chvíli, kdy si USA uvědomily, že raketa středního doletu umístě-ná na vrcholku hory vysoké 4 – 5 tisíc metrů nad čínským územím se mění na raketu dlouhého dole-tu. A jakmile došlo k tomuto objevu, vypuklo v Tibe-tu povstání proti centrální vládě. Dalajlámův bratr s odbojáři dostali peníze i výcvik od CIA, jež se v roce 1956 rozhodli udělat z Tiberu baštu proti komunismu v Asii.

V roce 1959 Čína zvláštní potřebu „okupace“ nemě-la. Pro celou okupaci vyvstává jedna velká otázka. Proč Tibeťané nebránili vlastní hrudí svou rodnou zem před krvavou okupací? Proč se po věky sta-věná mohutná opevnění téměř nebránila Lidové osvobozenecké armádě Číny, slabě vyzbrojené a velmi hladové? Proč země klášterů úporně nebojo-vala o každé údolí? Protože bránit teokratický re-žim neměl kdo. Důvod byl jednoduchý - většinu obyvatel Tibetu v roce 1959 tvořili otroci, třetinu ne-volníci. Nebyla to jejich země. Byla to země lámů. Každý klášter měl sice svůj vojenský oddíl. Ale jeho úkolem bylo udržovat pokoru poddaných na kláš-terní půdě. Takoví "vojáci" se na odpor „okupaci“ postavit nemohli ani teoreticky. Lidé vítali čínskou invazi jako „osvobození“.

Propaganda vytvořila z Tibetu rajský kout s ušlech-tilými mnichy, moudrými vládci a nekonečně věr-nými a tvrdě pracujícími lidmi. A to všechno zničili krvaví komunističtí dobyvatelé. Nikdo se nezajímá, jak to bylo ve skutečnosti.

Ti, kdo vyvěšují tibetské vlajky na našich radnicích, vyjadřují přání, aby se tyto pořádky vrátily… Pro ně je Tibet „rájem s ušlechtilými mnichy“, „světlým ná-boženstvím“, „moudrými vládci“ a „nekonečně pra-covitými a loajálními lidmi“. Ale skuteč-nost byla jiná.

Naši havlisté a sluníčkáři nechtějí znát obraz situa-ce z doby před čínskou invazí. Z dob temného feu-dalismu, kdy tibetští nevolníci a otroci představovali 95 procent populace, kdy obyčejní lidé neměli žád-nou osobní svobodu a zacházelo se s nimi jako s věcmi. A jaký je Tibet dnes? Otroctví samo-zřejmě zmizelo. Přišlo zrovnoprávnění žen, jež byly dříve nejutlačovanější skupinou Tibe-ťanů. Tibet patří svobodným lidem, kteří už pracují pro sebe a své rodiny. Negramotnost zmizela. Po-zemková reforma zrušila dosavadní feudální vlastnictví půdy, která byla dána k dispozici rolní-kům k obdělávání. Zřízení veřejného školství, mís-to jednostranného a zaostalého klášterní-ho školství. Komunistická vláda zajistila vzdělání pro všechny Tibeťany. V Tibetu před rokem 1956 neexistovaly základní školy v moderním smyslu slova. Dnes jsou v Tibetu vysoké školy jako jinde ve světě. Vzdělání etnických Tibeťanů je dotováno čínskou vládou. Primární a sekundární vzdělání je povinné a bezplatné. Do roku 2003 bylo v Tibetu zřízeno 1011 škol, počet posluchačů dosáhl 453 ti-síc a skoro 92 procent tibetských dětí chodí do škol. Zákon o oblastní autonomii národnostních menšin Čínské lidové republiky stanoví: „Každý ná-rod, tedy i tibetský, má svobodu používat a rozvíjet vlastní jazyk a písmo”. Komunisté v Tibetu postavili stovky továren a dílen, kde lidé můžou pracovat. Do Tibetu vede dnes že-leznice, spojující Tibet s Čínou. Je to unikátní stav-ba ve výšce 4 tisíce metrů nad mořem, která při-nesla pokrok do země.

Dnes je Tibet vzkvétající země, kde všichni lidé mají vzdělání a práci. Že se to nelíbí na-šim sluníčkářům je jejich věc, ale vyvěšovat tibet-ské vlajky by mohli v jiné souvislosti, než dělají dnes. Návrat starého režimu v Tibetu nikdo nechce.


Ing. Josef Vít
11. března
NETSOCAN