NETSOCAN
Číslo 2 -- ÚNOR 2009 ---Ročník VIII.
Jak z toho ven

Při rozhodování se o tom, jak se dostat ze současné krize, můžeme jít dvěma směry. Buď se podíváme zpátky, jak to udělali naši předkové, nebo vynalezneme něco nového, geniálního, co nás vyvede ze současné krize. O tom, že by dnešní ekonomové - tito slouhové kapitálu - vynalezli něco nového, si nedělám žádné iluze. Jediné co dokázali, je současná krize. A ta se jim povedla perfektně.

Nikdo nepochybuje, že mladá Československá republika měla po první světové válce před sebou těžký úkol - prosadit se sama po rozpadu Rakousko-Uherska v Evropě. Prosadit se politicky i ekonomicky. O nastartování naší ekonomiky se zasloužil ministr financí Rašín. Ten dal první impuls pro naši ekonomiku slovy : "český příslušník, který si koupí pomeranč, je zrádcem státu" - to je jeho doslovný citát. Dnes je to trochu silné kafe, ale kampaň za nákup domácího zboží a proti nakupování zboží z dovozu je možná a měla by větší vliv na rozvoj ekonomiky, než všechno, co si vymyslí naši ekonomové z CEPu v čele s Topolánkem. Pochybuji, že donutíme svět kupovat více českého zboží a proto domácí spotřeba je základ prosperity - občanů i státu. Nakonec totéž udělal už Obama, když vyhlásil akci Buy American. A zkoušel to i francouzský prezident Sarközy, když chtěl přestěhovat zpátky automobilky z Česka do Francie. Narazil ovšem na silného soupeře. Předseda Evropy Mirek Topolánek mu jasně řekl, že protekcionismus je cesta do pekel. Východiskem podle něj je volný trh, celosvětová kooperace - budeme kupovat všechno v Číně. Zatím ale řeší otázku - za co?

Růstu výroby musí předcházet růst spotřeby. Navíc růst spotřeby zboží domácí provenience. Růst spotřeby zboží domácí provenience je možno zajistit dvojím způsobem. Zdražit dovoz např. zvýšením cel. To bohužel v rámci EU nejde. Podporovat vývoz - to bohužel v EU také nejde . Pak už zbývá jen mohutná (státem placená) kampaň za nákup domácího zboží a proti nakupování zboží z dovozu. To se leckomu nemusí líbit, ale pamětníci ví, že to byl základ našeho bohatství a rozvoje za první republiky.

Druhým příkladem je situace po druhé světové válce. Jenže to byla jiná doba. Zuřila studená válka a kapitalistům šlapala na paty socialistická soustava. Byl to velký příklad pro dělnictvo západu. Proto museli kapitalisté zvyšovat životní úroveň svých dělníků a vysokými platy si zajišťovat jejich solidaritu. Vysoké platy jim zajišťovaly i vysokou spotřebu. Profesor Šik v roce 1968 napsal: podnikatelé v Holandsku platí lidem vysoké mzdy. Jídlo v závodních jídelnách je za symbolickou cenu. Platí lidem cestu (benzin) do práce. Ráno dají lidé na bráně seznam potravin a odpoledne si je odnášejí za velkoobchodní ceny. Pro ženy zřizují kadeřnické salony přímo ve fabrice. A další a další vymoženosti. Pan profesor se ptal - jak je to možné, to jsou holandští kapitalisté tak hodní a lidumilní, že tohle všechno pro své zaměstnance dělají?

A hned si odpověděl : ne, holandští kapitalisté nejsou lidumilové, ale nemají na výběr. BUĎ TY PENÍZE DAJÍ SVÝM ZAMĚSTNANCŮM, NEBO STÁTU NA DANÍCH. JINOU MOŽNOST NEMAJÍ. A kapitalisté to raději dají svým lidem než státu na daních. Vědí, že jejich spokojení zaměstnanci jim to vrátí poctivou prací a v případě potřeby se pro ně přetrhnou.

A to je další možnost a dobrá zkušenost - ne snižování daní a snižování mezd ve jménu vysokých zisků, ale zvyšování platů a regulace zisků pomocí daní.

Někde jsem četl, o uzákonění maximálního zisku - asi na 20%. V případě překročení přichází razantní zvýšení daní. Takovým způsobem se také dá řešit současná krize. Má to totiž blahodárný vliv na mzdy.

Politika prováděná po druhé světové válce měla úspěch. Vysoké daně zajišťovaly koupěschopnost obyvatelstva. Vysoké zisky pár jednotlivců a NÍZKÉ DANĚ JSOU HROBAŘEM SVĚTOVÉ EKONOMIKY. Je to proto, jak jsem psal výše. Máme pár boháčů, kteří mají jednu hubu a jeden žaludek. Miliony bohatých pracujících mají miliony hub a žaludků a ty mají nějakou spotřebu. Pak poroste výroba i ekonomika a bude klesat nezaměstnanost. Jenže souvislosti nikdo nechce vidět. Rád bych viděl, jak by mi nějaký promovaný ekonom vyvrátil tato fakta.

Vážení ekonomové, politici, novináři, nemluvte o růstu HDP - mluvte o růstu spotřeby! Hledejte, jakým způsobem u nás zvýšit spotřebu. A potom bude všechno v pořádku. Zvýší se výroba, lidé budou mít více peněz, budou víc nakupovat. Pro stát bude více příjmů z daní, nebudou chybět peníze na důchody, nemocenskou. To je jediná reálná cesta jak z bláta. Má však jedinou chybu - budou menší zisky firem, menší dividendy. A v tom je jádro pudla. Obávám se, že to nepůjde. Přesvědčit kapitalisty, že investují-li trochu do lidí, tak nakonec se zvýší i jejich zisky, je nad možnosti jejich chápání. Ti vidí nejdál k příští výplatě dividend. Víc od nich nelze čekat.

Aby lidé mohli více utrácet, musí mít více peněz. A tady máme určité rezervy. Četl jsem článek o Francii. Zaujalo mě, že před lety tam průměrná mzda byla 12 500 franků. Ale státem určená minimální mzda byla 10 000 franků. To znamená 80% průměrné mzdy! U nás je minimální mzda menší než 40% průměrné. A to je také rezerva. Zvyšovat mzdy je lepší cesta pro zvyšování příjmu státu než zvyšování daní - nota bene DPH a spotřebních daní. To totiž odčerpává lidem peníze, které by mohli utratit. Tady je vidět idiocie základních principů politiky ODS. ODS snižuje daně pro bohaté, ale stát potřebuje peníze na svůj "provoz". Musí proto zvyšovat jiné daně - třeba DPH nebo spotřební daně, daně z nemovitostí a jiné. Ale všechny tyto daně ukrajují lidem peníze určené na spotřebu. A když lidé nebudou mít za co kupovat, bude se omezovat výroba, bude se propouštět. Je to jízda na tygru - kdo seskočí, toho sežere.

Klaus se kdysi rozhodl (jako jediný z postkomunistických zemí), že z naší země udělá ráj pro cizí investory, kde je vyspělá a hlavně laciná pracovní síla. Výsledek této politiky vidíme dnes.

Vzpomeňte si na dobu před dvaceti lety. Tehdejší Československo byla průmyslová velmoc, šlapající na paty všem průmyslovým gigantům. Stavěli jsme průmyslové komplexy po celém světě. Rafinérie, cukrovary, válcovny, elektrárny - všechno to jsme byli schopni vyrobit a naše dodavatelské firmy (jako např. Škodaexport nebo Strojexport ) postavit a uvést do provozu.

Kolik států na světě bylo schopno vyrobit a uvést do provozu atomovou elektrárnu? Snad 4 nebo 5 a Československo bylo mezi nimi. Řadili jsme se vedle USA, SSSR, Velké Britanie, Francie a Německa - a řadili jsme se úspěšně. Součástí Temelína jsou i reaktor, turbina a generátor o výkonu 1000 MW - i v tom jsme se řadili k oněm nejvyspělejším státům. Turbin a generátorů o výkonu 1000 MW je na celém světě jen tolik, že byste je spočítali na prstech jedné ruky. A dva takové stroje jsou v Temelíně.

Až budeme stavět novou atomovou elektrárnu, budeme už muset všechno nakoupit v cizině. Za posledních dvacet let jsme nevyvezli ani jeden investiční celek. Poslední lidé, kteří to uměli, odešli do důchodu a nikdo je nenahradí. Vychovat takové odborníky je otázka mnoha generací. A novou šanci už nedostaneme. Likvidace našeho průmyslu je dokonána na věčné časy.

Ze současné krize se jen tak nevylížeme. Bohužel nevidím světlo na konci tunelu - s takovou vládou, jakou máme, ne.


Ing. Josef Vít
23. února 2009

NETSOCAN