NETSOCAN
Číslo 2 -- ÚNOR 2009 ---Ročník VIII.
Pod vládou chamtivých

V kapitalismu nám vládnou chamtivci - lidé, kteří si nevidí ani na špičku nosu. Před očima mají jen mlhu svých vysokých zisků. To je jejich jediný cíl. Při jejich zvyšování se neohlížejí na nic a na nikoho. Zatím jim to procházelo, ale jak to tak vypadá, je s tím konec.

Jaká je situace současné ekonomiky? Dnes všichni - politici i ekonomové - mluví o krizi, ale před dvěma, třemi roky se rozplývali nad ekonomickou situací a slibovali všem zářné zítřky a blahobyt. Všichni jásali nad nevídaným růstem HDP. Obdivovali růst růstu. Málokdo však řekne, že růst HDP je růst výroby. To by se někdo mohl ptát: proč by měla výroba růst donekonečna? Výroba nemůže růst bez růstu spotřeby. Spotřeba je závislá na příjmech obyvatelstva. A ve státě jako ten náš, kde víc než polovina lidí vydělává méně než 10000.- měsíčně, už spotřeba neporoste.

Již před lety jsem psal o limitech takového počínání. Jenže tehdy to nebylo aktuální. Psal jsem o tom, že při ročním růstu HDP 7% se za devět let výroba zdvojnásobí. A zároveň jsem se ptal - jak dlouho ještě může HDP - potažmo výroba růst? Vždyť jednou musí narazit na strop. A tím stropem je koupěschopnost obyvatelstva. Jednou se přece začne vyrábět více zboží, než mohou lidé koupit. A netrvalo to tak dlouho. Všechno uspíšil nástup Číny. Čína se svou miliardou lidí je schopna zásobit celý svět. Má to jediný háček. Za co bude svět nezaměstnaných kupovat. Pokud opravdu výrobní kapacity dosáhly (a vypadá to tak) stavu plně nasytit trh, bude další zvyšování DPH problém. Budeme nuceni přejít na jiný typ ekonomiky - udržovací. Budeme se muset snažit udržet status quo. Jenže s armádou nezaměstnaných v zádech to bude těžké.

Nástupem Reagana a Thatcherové nastal zlatý svět neoliberalizace. Jejich politika byla postavena na jednoduchém postulátu - snižování daní. Od počátku přes oživování ekonomiky, která nabírala tempo, ekonomika stále nevytvářela pracovní místa, v čemž se skrývalo riziko. I přes zrychlení hospodářského růstu v USA od roku 2001 ztratilo práci skoro 3 miliony lidí. Ovšem snižování daní, které zahájil už Reagan na začátku osmdesátých let, stále pokračuje. Daně se snižují už 25 let a po celou tu dobu nezaměstnanost stále jen stoupá. Přední ekonomové nevidí žádnou souvislost. Zajímavé. Nechápu, proč ekonomové nevidí přímou souvislost mezi politikou snižování daní po nástupu Reagana a Thatcherové do vlády a okamžitým nárůstem nezaměstnanosti, který se dodnes nezastavil.

Neustálé zvyšování nezaměstnanosti roztáčí kolotoč, ze kterého není úniku. Čím více nezaměstnaných, tím méně lidí schopných nakupovat, tím více se musí snižovat výroba. Převádění výroby ze západních zemí na východ a do Asie situaci nezachrání - spíše naopak krizi prohloubí. Roste počet lidí, kteří nemají na utrácení. Bude se omezovat výroba, bude se propouštět. Nezaměstnaní nebudou kupovat. A tak to bude pokračovat do nekonečna, až se celý systém zhroutí. Patrně jediné východisko pro obyčejné lidi z takového problému už nám ukázali Romové na Slovensku - vyrabováním obchodů.

Ukázali jsme si, že snižování daní vede ke zvyšování nezaměstnanosti. Ale to není jediná příčina krize v USA. Dalším problémem je zadluženost domácností. A to byl vlastně původní impuls ke spuštění současné krize. Zadluženost totiž překročila svoji mez. Lidé si půjčili tolik peněz, že už nebyli schopni je splácet. V USA má totiž každý Američan včetně kojenců 35 318 dolarů dluh (úvěr). Celkový dluh Spojených států je skoro 11 tisíc miliard dolarů. (každý se může podívat zde ). Denně vzrůstá tento dluh o 3,51 miliardy dolarů. A přitom tento týden Obama zvýšil tento dluh o více než 850 tisíc miliard dolarů. Takový dluh je už vlastně nesplatitelný.

Rozvoj úvěrů byl posledním tahounem americké ekonomiky a ten nyní skončil. V Americe přišel čas šetření a splácení dluhů. Válka v Iráku krizi na chvilku oddálila. Když nemohli utrácet obyvatelé, musel utrácet stát - za zbraně a za armádu. Platit budou Iráčané. Alespoň tak si to představoval Bush.

I u nás už lidé (stejně jako v USA a EU) utrácejí na dluh. Ale dluhy budou muset jednou splácet - ale potom zase nebudou utrácet.

Dalším problémem spojeným s neoliberalismem je snižování reálné kupní síly obyvatelstva. Reálné mzdy ve Spojených státech od roku 1982 klesly o 10%. Přitom příjmy nejbohatších 20% obyvatel stouply asi o 50%, ale příjmy střední třídy stouply jen o 1%. Příjmy bohatých byly tenkrát deseti, maximálně dvacetinásobek průměrné mzdy. Dnes je to dvouset až pětiset násobek. Příjmy nejchudších 20% klesly o 9%. Za tu dobu si 99% majetku z tohoto růstu přivlastnilo oněch 20% nejbohatších. Majetek nejbohatšího 1% obyvatel USA stoupl od roku 1975 z 20% celkového bohatství státu na 36%. Takže 1% lidí vlastní více než třetinu veškerého majetku v USA. Stejná situace je v Britanii. Tam sice za toto období stouply příjmy o 80%, ale většina připadla na nejbohatších 20% obyvatel. Podíl nejchudší skupiny klesl z 10% na 6% z celkových příjmů.

Nejhorším na tom je, že to všechno má dopad na zdraví lidí. Za tu dobu podle oficiálních statistik stoupla úmrtnost nejchudších pracovníků o 2%. Kolik to je z asi 5 milionů lidí u nás si každý spočítá sám. Propast mezi skupinami se dále prohloubila a představuje 5 roků v průměrné délce života. Je statisticky dokázáno, že pracovník, odcházející do důchodu v 55 letech se dožije 80 i více let, zatímco pracovník, odcházející do důchodu po 65. roku věku umírá během 3 až 5 let. Proto se dá říci, že vyšší růst doslova zabíjí lidi na spodní příčce společenského žebříčku.

Stejně jako mezi lidmi je to i mezi státy. Příjmy nejchudších států klesly a příjmy bohatých stouply. Výsledně podíl příjmů bohatých států stoupl na dvojnásobek - na současných 60 : Ano, podíl příjmů (ne příjem) bohatých států je 60 x větší než chudých. Ve většině států světa je dnes průměrný reálný příjem na osobu menší než před 15 lety.

Z toho všeho vyplývá, že za prvé: proces růstu vede k zhoršování života značné části světové populace a s výjimkou malé menšiny ho nezlepšuje nikomu. Za druhé: ti, kteří tvrdí, že růst potřebujeme na odstranění chudoby, cynicky manipulují s fakty kvůli svým sobeckým zájmům. Proto jsem psal, že ekonomové jsou slouhové kapitálu.

Zároveň je potřeba se postavit proti nedávným formám růstu, protože to je doslova otázkou života nebo smrti milionů lidí. Nekontrolovaný růst je možno přirovnat k rakovině. Bohužel, právě takový nekontrolovaný růst v posledních 20 letech převažoval. Ptáte se proč? Jednoduše proto, že jsme nechali rozhodovat neregulovaný trh - tu neviditelnou ruku volného trhu, která rozhodovala, které sektory ekonomiky mají růst, a které se zlikvidují. To vše v jediném zájmu - v zájmu co největšího zisku. Nikdo takovou politiku nezná na vlastní kůži lépe, než náš národ. Za posledních 20 let stačili naši ekonomové (ve spolupráci s politiky) zlikvidovat základní strukturu našeho hospodářství. Podařilo se jim zlikvidovat strojírenství, obuvnictví, textilní průmysl a dnes i sklářství a porcelánky. Naše republika se stala překladištěm zboží z ciziny. Hlavním zaměstnáním lidí už nejsou dělnické profese, ale služby. A služby jsou nejhůře placená profese - jsou totiž závislé na příjmech těch produktivních zaměstnanců. A protože ani ti nejsou dobře placení, je všechno jasné. Je to důsledek politiky Václava Klause, který se rozhodl na začátku devadesátých let z naší země udělat ráj pro cizí investory, kde je vyspělá a hlavně laciná pracovní síla.

Všichni vládní představitelé, ekonomové i ekonomičtí novináři byli spokojení a nechtěli vidět hloubku krize, do které tito politici ve spolupráci s ekonomy přivedli svět. Klidně diskutovali o nebezpečí "přehřátí" ekonomiky nebo o potřebě jejího "ochlazení" jako by to byl kuchyňský boiler. Ve skutečnosti jde o životy lidí, na kterých jim vůbec nezáleží. Tito politici neslouží lidem, kteří je zvolili, ale jen úzké skupině těch nejbohatších. Dokud si to neuvědomíme a dokud tady nebudou jiní politici, kteří budou mít na paměti obyčejné lidi, tak se situace nezmění. A bude jen hůř a hůř.

Penězům se důvěřuje, peněžním statistikám se věří. Všichni vycházejí z toho, že finanční údaje vystihují naši situaci. Jsme hluboko zadlužení, denně se potácíme mezi solventností a nesolventností. Státní dluhy stále rostou. Východiskem je finanční reforma, ale ta má silného nepřítele.

Finanční systém používaný všemi národními ekonomikami je postavený na dluhu, nebo přesněji řečeno - moderní peníze jsou vytvářeny ve spojení s dluhy. Je s podivem, že všichni přijímají tento divný způsob emise peněz do hospodářství. Stát rezignoval a předal tvorbu a emisi peněz na soukromé banky a všelijaké úvěrové společnosti. Přitom to nepřináší žádné výhody - naopak, existuje množství důkazů o destruktivních účincích tohoto systému. Ukazuje to i dnešní krize. Tyto půjčky, které tvoří peněžní zásobu, jsou nežádoucí a vedou ke všem negativním jevům v ekonomice. To všechno je absurdní a nelogické. Všechny státy světa jsou zadlužené. Ale kde je věřitel? Komu ty státy dluží ty peníze? Jak je možné, že největší dlužníci jsou vlastně nejbohatší státy světa - USA a západní Evropa? Přitom tyto země mají nejvyspělejší ekonomiky. Přes to všechno panuje obrovská důvěra k penězům. Tato důvěra se projevuje nejen v přijímání nereálné zadluženosti. Státy nalévají další a další peníze do krachujících bank, jejichž manažeři si je vyplácejí do svých kapes. Zbytek rozkradou. Zrovna teď vyplula na povrch informace, že z peněz amerických poplatníků vyplacených na rozvoj zničeného Iráku byla většina rozkradena americkými generály a podnikateli. Takto skončí všechny peníze určené na podporu potřebných. To je totiž reálný kapitalismus.


Ing. Josef Vít
19. února 2009

NETSOCAN