NETSOCAN
Číslo 2 -- ÚNOR 2012 --- Ročník XI.
OBSAH ČÍSLA
EDITORIAL

EDITORIAL
o Kdo ovládá svět?
AKTUALITY
o Na únor 48 nelze zapomenout
o Ing. Josef Vít
GLOSY
o Stojí USA (i Západ) před revolucí?
o František Stočes
ČLÁNKY
o Tak už to víme
o Ing. Josef Vít
Družstevnictví
o DRUŽSTEVNICTVÍ A SOCIALISMUS
o František Stočes
Zahraničí
o Korporátní tyranie: Ron Paul říká, že USA se mění ve fašistický stát
o Překlad Frs
o Žoldáci "demokracie", maskování za charitu, pochodují přes mrtvoly
o Překlad Frs
o Nikaragujská revoluce na jiný způsob?
o Josef Mikovec
o FBI: „Suverénní občané“ prý jsou „suverénní zabijáci“
o Překlad Frs
NETSOCAN MONITOR
o Revoluce s lidskou tváří?
o Mediální vražda Jana Masaryka (téměř) v přímém přenosu...
o Důchodci se budou bránit. Radili se s ČSSD, jak zabránit osekání penzí
o Politolog Sergej Kurgiňan: Velké zlo Michail Gorbačov
o Páchají Japonci harakiri v přímém přenosu? Řecké dluhy ještě nejsou tak hrozné
o Sebevraždu loni spáchalo nejvíc Čechů za posledních 16 let
o Reader´s Digest
o Libye: psychologická válka a koalice mlčících




















o
o
o
Kdo ovládá svět?

o Někteří lidé si již uvědomují, že existují velké finanční skupiny, které ovládají svět. Nejde o žádnou náhodu. Všechno bylo pečlivě naplánováno mnoho let dopředu! Je možné to nazývat „konspiračními teoriemi“ či New World Order. V každém případě, klíčem k pochopení současných politických a ekonomických událostí je jádro tvořené rodinami, které disponují veškerým bohatstvím a mocí. Hovoříme o 6, 8 a nebo 12 rodinách, které ve skutečnosti vládnou celému světu. Samozřejmě však není jednoduché jejich tajemství odhalit.
o Nebudeme daleko od pravdy, když zmíníme jména Goldman Sachs, Rockefellerovi, Loebs Kuh a Lehmans v New Yorku, Rothschildové v Paříži a Londýně, Warburgové v Hamburku, Paříži a Lazardovi v Izraeli. Mnoho lidí slyšelo o skupině Bilderberg, Iluminátech či o Trilaterální komisi. Ale jaká jsou jména rodin, které ovládají svět a mají kontrolu nad státy a nad mezinárodními organizacemi, jako je OSN, NATO či MMF?
o Abychom zodpověděli tuto otázku můžeme začít s tím nejjednodušším: seznamem největších světových bank a odhalením, kdo za nimi ve skutečnosti stojí jako akcionáři a tudíž dělají klíčová rozhodnutí. Světové největší společnosti nyní jsou: Bank of America, JP Morgan, Citigroup, Wells Fargo, Goldman Sachs a Morgan Stanley.
o A nyní uveďme jejich akcionáře.
o Bank of America: State Street Corporation, Vanguard Group, BlackRock, FMR (Fidelity), Paulson, JP Morgan, T. Rowe, Capital World Investors, AXA, Bank of NY, Mellon.
o JP Morgan: State Street Corp., Vanguard Group, FMR, BlackRock, T. Rowe, AXA, Capital World Investor, Capital Research Global Investor, Northern Trust Corp a Bank of Mellon.
o Citigroup: State Street Corporation, Vanguard Group, BlackRock, Paulson, FMR, Capital World Investor, JP Morgan, Northern Trust Corporation, Fairhome Capital Mgmt and Bank of NY Mellon.
o Wells Fargo: Berkshire Hathaway, FMR, State Street, Vanguard Group, Capital World Investors, BlackRock, Wellington Mgmt, AXA, T. Rowe a Davis Selected Advisers.
o Vidíme, že v uvedených společnostech figuruje několik investorů, kteří se stále opakují. Jde o State Street Corporation, Vanguard Group, BlackRock a FMR (Fidelity). Abychom tato čtyři jména nemuseli stále opakovat, říkejme jim „Velká čtyřka“.
o Goldman Sachs: "Velká čtyřka", Wellington, Capital World Investors, AXA, Massachusetts Financial Service a T. Rowe.
o Morgan Stanley: "Velká čtyřka", Mitsubishi UFJ, Franklin Resources, AXA, T. Rowe, Bank of NY Mellon e Jennison Associates. Rowe, Bank of NY, Mellon and Jennison Associates.
o Nyní se podívejme na investory, kteří stojí za těmito investorskými společnostmi.
o Bank of NY Mellon: Davis Selected, Massachusetts Financial Services, Capital Research Global Investor, Dodge, Cox, Southeatern Asset Mgmt. a... "Velká čtyřka".
o State Street Corporation (jedna z „Velké čtyřky“): Massachusetts Financial Services, Capital Research Global Investor, Barrow Hanley, GE, Putnam Investment a... "Velká čtyřka" (sami akcionáři!).
o BlackRock (další z "Velké čtyřky" ): PNC, Barclays a CIC.
o Kdo stojí za PNC? FMR (Fidelity), BlackRock, State Street, atd.? A kdo za Barclays a BlackRock?
o Takto můžeme pokračovat celé hodiny, přešli bychom do daňových rájů na Caymanských ostrovech, Monaku, nebo k domovskému sídlu společnosti Shell v Lichtenštejnsku. Síť, ve které se stále opakují stejné společnosti, ale nikdy v nich nevystupuje jméno některé z vlivných rodin. Shrňme se to tedy: osm největších amerických finančních skupin (JP Morgan, Wells Fargo, Bank of America, Citigroup, Goldman Sachs, U.S. Bancorp, Bank of New York Mellon a Morgan Stanley) jsou 100% kontrolovány 10 akcionáři a 4 společnosti se podílejí na veškerém rozhodování: BlackRock, State Street, Vanguard a Fidelity.
o A navíc americká obdoba ČNB (FED) je tvořena 12 bankami, reprezentovanými výborem sedmi lidí, kteří jsou zastoupení i ve „Velké čtyřce“. FED je kontrolován 4 velkými soukromými společnostmi: BlackRock, State Street, Vanguard a Fidelity. Tyto společnosti ovládají americkou a světovou měnovou politiku bez jakékoliv kontroly nebo demokratických voleb. Také se zapojily do tvorby současné ekonomické krize a dále na ní vydělávají.
o Na závěr uvádíme některé ze společností, které jsou ovládány „Velkou čtyřkou“: Alcoa Inc., Altria Group Inc., American International Group Inc., AT&T Inc., Boeing Co. Caterpillar Inc., Coca-Cola Co., DuPont & Co., Exxon Mobil Corp., General Electric Co. General Motors Co., Hewlett-Packard Co., Home Depot Inc., Honeywell International Inc., Intel Corp., International Business Machines Co.,Johnson & Johnson, P Morgan Chase & Co., McDonald's Corp., Merck & Co. Inc., Microsoft Corp., 3M Co., Pfizer Inc., Procter & Gamble Co., United Technologies Corp., Verizon Communications Inc., Wal-Mart Stores Inc., Time Warner, Walt Disney, Viacom, Rupert Murdoch's News Corporation, CBS Corporation, NBC Universal.
o Ta samá „Velká čtyřka“ ovládá většinu evropských společností obchodovaných na burze. Stejní lidé také vystupují ve velkých finančních institucích, jako je MMF, Evropská centrální banka nebo Světová banka a stále zůstávají věrnými zastánci „Velké čtyřky“.
o Jména rodin, které ovládají „Velkou čtyřku“, se však nikde nevyskytují. 
(
Zdroj )

o



NETSOCAN MONITOR


Revoluce s lidskou tváří?
„Země, která měla ČKD, Plzeň, závody potravinářského průmyslu atd…Tato  země si zničila totálně celý svůj průmysl. Chlapci to hledali v knihách a lidé – 15 000 000 lidí jim v euforii tleskalo, jak jim rozkrádají jejich vlastní majetek. Já jsem z toho byl špatný a nevěděl jsem si s tím rady. Proto jsem odešel velmi brzy. Možná proto tady i ještě jsem. Je to složitá historie... Já jsem to považoval za ztracenou partii, protože to bylo tak mezinárodně rozehrané za vedoucí úlohy Ameriky, jejich služeb, sovětologů, kteří byli ohromná ideologická síla. Všimněte si, že všude to proběhlo stejně akorát nám nekradli naftový pole .... Všude se to rozkradlo, to bylo tak rozehraný... A ti dospělí se báli, stahovali se, vyloženě se báli. Já jsem došel k závěru, že je to ztracená partie, že nebudu u něčeho, s čím nesouhlasím a čestně jsem od toho šel. Já jsem žádný politik nebyl, nechtěl jsem politickou kariéru dělat, já se chtěl vrátit do Ústavu. A já ředitel toho Ústavu jsem pak dostal výpověď z toho Ústavu, mě totálně vyšachovali.“

Výňatek je z vystoupení prof. Waltra Komárka v debatě nazvané Revoluce s lidskou tváří? , pořádané 17. listopadu 2011 Masarykovou dělnickou akademií k výročí Sametové revoluce. Slova profesora Komárka jen dokazují, že přijde období, kdy historikové tuto temnou etapu života české společnosti přehodnotí a pak teprve bude podle nejlepších tradic naloženo s dědictvím Václava Havla podle jeho skutečných poklesků či zásluh.



Mediální vražda Jana Masaryka (téměř) v přímém přenosu, aneb kytičkou to začalo, kytičkou to končí
Když sionista Masaryk řekl s úsměvem Brucemu Lockhardovi Nic si z toho nedělejte, kamaráde, my ty posery porazíme, tak si podepsal rozsudek smrti... Pouze jediná vláda na světě právě 9.března 1948 měla bezprostřední zájem na tom, aby Masaryk nejenom nedorazil do parlamentu odpoledne, kde se měla představit nová vláda obrozené Národní fronty Klementa Gottwalda ale aby už nikdy a nikde na žádném seznamu členů nějaké vlády nemohlo jméno Jan Masaryk vyskytnout. Britská vláda byla jedinou vládou v tehdejším civilizovaném světě, podle níž protivník překročil Rubikon: Zabíjení povoleno. Civilizovaný vlastenec Bruce Lockhart nejpozději 9. března označil v vysílání BBC do Československa a Masaryka za quislinga... Podle Muc. Radima Vlčka (dnes známého jako antropologa a autora knih zabývající nemocemi mocných a jejich konci) dne 10. března 1948 jsem přijal v pitevně asi v 6,30 hod. tento telefonický příkaz: „Nařizujeme soudní pitvu ministra zahraničí Jana Masaryka.“ Vzkaz jsem předal v 7,15 h prof. Hájkovi, ihned jak vkročil do pitevny Vzkaz jsem předal v 7,15 h prof. Hájkovi, ihned jak vkročil do pitevny. V 8 hodin jsem odešel na přednášku prof. Kliky z urologie na II. chirurgickou kliniku... Samotná pitva se konala až v 15 hodin a skončila 16,15. Tělesné pozůstatky nebohého zesnulého však nikdy na pitevní stůl nedorazily, protože pitevní zpráva publikovaná panen MUDr. Vlčkem v r. 1994 se vůbec nezmiňuje o žádném vykloubeném rameni a hlavně vpichu po injekci, kterou kvůli bolesti ramene podle výpovědi osobního lékaře dostal ráno 9. března před 10. hodinou. Tuto léčbu rozbolavěného ramene neordinoval pan doktor poprvé, protože denně za Masarykem docházel. Takže těch vpichů do ramene by mělo tam být povícero. To, že každý patolog pátrá a měl by pátrat po něčem takovém v případě neobvyklých úmrtí, je snad nade vší pochybnost. Panu osobnímu lékaři Jana Masaryka, panu doktorovi Klingerovi podle jeho vlastních slov někdo zabránil účastnit se pitvy, v té době byl zrovna u E.Beneše. Z příkazu StB nebylo umožněno provést sejmutí posmrtné masky, ani další antropologická vyšetření. Tedy dělá se vše pro to, aby nebylo možné v budoucnu kdykoliv identifikovat všem drahého zesnulého... ačkoliv Jan Masaryk byl dosti korpulentní, a měřil více než šest stop (tj. více než 185 cm), jeho kosti byly subtilní, tak profesor Hájek v komentáři k pitevní zprávě hovoří o muži vysoké postavy, silné kostry, dobře vyvinutého svalstva i dobré výživy... Masyryk je vnitřně rozhodnut nejpozději od pátku 5. března 1948 vstoupit do vlády, kdy podle vzpomínky paní Topínkové, ženy správce domacnosti, si řekne jakoby pro sebe a jakoby pro ní, že teď když tu budeme mít tu novou vládu, snad přece budeme mít klid a mír. Hlavně, aby ty děti se už měly líp... Masaryk se hodlá dostavit v 10 března ve 14 hodin do Parlamentu, kde má být schváleno složení nové vlády. Z Černínského paláce odcházejí Masarykovi tajemníci dr. Špaček s dr. Sumem ve 21 hodin. Oba dva byli účastni té pitvy. Dr. Sum podle vlastních slov měl po chvíli omdlít.. Bylo nutno urychleně jednat. Marcia nepředpokládala žádné potíže, Masarykovo dlouhodobě rozbolavěné rameno, které se muselo nutně projevit v jeho zchátralé tělesné konstituci, jí skytalo jednoznačnou výhodu. A návíc skutečně nelze říci, že šla do akce pouze s jediným cílem, nemusela, nebo dokonce nechtěla zabíjet... Ale narazila na nečekanou překážku, fyzicky zdatného dvojníka. Ale Janek doplatil na svou slušnost, přece se mu nezamlouvalo nechat dámu stát venku, jenom chtěl získat čas, narychlo se po horké koupeli oblékl do pyžama naruby, hodil ji ve zmatku klíče, při vyklánění z okna ztratil na moment vědomí, přesto se ještě zachytil okenního rámu a vyšplhal se zpět. Mezitím Marcia vyběhla po schodišti nahoru, respektive vyjela výtahem, pokud našla ty klíče, uviděla dvojníka přikrčeného v okně.Lze pouze spekulovat, co se tam tehdy v té koupelně odehrálo, ale konečným výsledkem bylo, že do milého dvojníka strčila tak prudce, že ten vypadl z okna podruhé a definitivně. Pérak doskákal. Pérák, tedy přeneseně loutka,.. Nakonec Marcia, poháněná možná ani ne tak svým antikomunismem, ale faktickým odmrštěním své křehké ženské schránky (ztracená investice do chlapa) celou akci zvládla, ale není si vůbec jistá, koho vlastně připravila o život. Ve 12 hodin západoevropského času je v Londýně v hotelovém pokoji díky starému příteli Johnovi Fosterovi a vítá se o něco později s Brucem. A ptá se ho, zda-li je možné, aby 62letý chronicky nemocný chlap s vykloubeným ramenem, který spadl z okna a zachytil se okenního rámu, vylezl zpět do okna? A zda je možné, aby to okno vůbec otevřel?  Bruce: To se mi nějak nezdá. Ale byli z toho oba celí nesví... Ty sněženky u pravého spánku mrtvého sledovaly souběžně dva cíle, zakrýt hlízu a odvrátit současně pozornost od toho, že ten muž na katalafku se seněženkami nemá uši s dlouhými lalůčky.... (Server Vaše věs, 27. prosince 2011).

Ukázka pochází z vysoce zajímavé práce, která je na pomezí investigativní žurnalisstiky a investigativní fikce, a jejímž autorem je Jiří Řezník. Autor však šel ve svém sledování možných osudů Jana Masaryka dále a podařilo se mu na webu Masarykovy vesnice v Izraeli objevit člověka podobného Janu Masarykovi, viz níže

Což analyzuje ve svém článku Jan Masaryk nalezen v Izraeli živý!!! A aby všem překvapením nebyl konec, Jiří Řezník si na oné skupinové fotografii na webu Kefar Masaryk povšiml zajímavé podoby i ostatních starců...

Připomínali mu mj. Rudolfa Slánského a Vlada Clementise... Zaslal tedy dotaz, na který mu přišla následující odpověď: "Vážený pane, děkujeme Vám za Váš zájem o historii kibucu Kefar Masaryk. Mezi Vámi zaslanými podobenkami Laurence Steinhardta (1892-1950), Bedřicha Gemindera (1901-1952), Rudolfa Slánského (1901-1952), Vladimíra Clementise (1902- 1952) a Jana Masaryka (1886-1948) a podobami pěti mužů na foto zavěšeném na webu kibucu vskutku existuje na první pohled nenáhodná shoda. Nejedná se ale o neuvěřitelnou souhru náhod, ani o výsledek útoku hackerů na web. Na tom skupinovém foto jsou vypodobněni konkrétní občané našeho státu... Na výše uvedeném skupinovém foto se jedná o výherce diváckého kola prvního ročníku soutěže Světové osobnosti kultury, politiky a vědy v našich kibucech, které se konalo v roce 1968... pod heslem Zasloužili se o Stát Izrael... Výhodou pro ně bylo, když se této osobnosti podobali,.." Viz Společné foto Steinhardta, Gemindera, Slánského, Clementise a Masaryka na webu kibucu Kefar Masaryk .



Důchodci se budou bránit. Radili se s ČSSD, jak zabránit osekání penzí
"Českým seniorům od roku 1989 poklesla životní úroveň o pětinu. Mají o třetinu horší penze, než je evropský průměr. Reálná kupní síla je proti průměrným mzdám o polovinu horší. Průměrný český důchod je 400 eur, v Řecku je to 1600 eur," řekl šéf Rady seniorů ČR Zdeněk Pernes. Rada podle něj využije všech možností, aby chystaným plánům vlády zabránila... "Je to znevážení práce celé naší generace. Důchodci jsou také lidé a mají svá práva, která se musí naučit bránit. Až dosud stáli mimo, ale budou se muset začít více politicky projevovat," uvedl předseda Svazu důchodců Oldřich Pospíšil. Důrazně protestovat jsou důchodci připraveni i podle předsedy klubu seniorů Jaroslava Kánského. (Novinky, 2. března).




Pomalá smrt kapitalismu
Co se pokazilo na kapitalismu? Byl to přece tak slibný systém a zároveň původce tolika užitečných vynálezů a vymožeností moderního života. Avšak na počátku 21. století to vypadá, že mele z posledního. Světoví kapitalisté se nedávno sešli v Davosu, aby vyšetřili churavějící tělo kapitalismu, ale ne aby vyléčili chorobu, která jej v hloubi sžírá. Pouze prodiskutovali způsoby, jak jej udržet při životě o něco málo déle... co je relativně nové, je... něco, co bychom mohli nazvat „podfukářským" kapitalismem. Mnoho firem se spoléhá na triky, pomocí kterých se jim daří prodávat zákazníkům produkty, o které by jinak vůbec neměli zájem, anebo je považovali za příliš drahé... O stupeň či dva horší než podfukářský je kapitalismus kriminální. Tato forma může stavět na doslovně kriminální činnosti, jako je např. tisknutí falešných dopravních jízdenek paralelně s výrobou pravých „originálů". Tuto formu lze rovněž popsat jako ten typ spolupráce mezi byznysmeny a politiky, který ústí v krizi na trhu rizikových hypotečních (subprime) úvěrů, nebo vede k nesmyslným válkám, které vysávají společnost, zatímco pár jedinců bohatne... V té nejhorší podobě je kriminální kapitalismus zcela legální. Politický systém je natolik prorostlý korupcí, že zákonodárci schvalují opatření, která by společnost za normálních okolností nikdy netolerovala, jako například finanční páky 40x větší než je disponibilní kapitál banky... Západní kapitalismus selhává, protože ztratil svůj smysl pro morálnost. Druh kapitalismu, který praktikují naše největší firmy, se v ničem nepodobá principům volného trhu, jež jsme studovali ve škole. Ve skutečnosti se morální chování v byznysu stává překážkou na cestě za úspěchem. Pokud nenabudeme zpět onen smysl pro „morální kapitalismus", můžeme vskutku hovořit o jeho nadcházející smrti. (Server AC 24, 11. února).

Autorem je v Praze žijící Američan a komentátor Erik Best



Politolog Sergej Kurgiňan: Velké zlo Michail Gorbačov
...to, k čemu směřoval, nebylo osvobozením lidí, a už vůbec ne návratem k něčemu humánnímu, nekrvavému atd. Všechno, co bylo vykonáno Gorbačovem, tedy rozpad Sovětského svaz, i to, co potom následovalo, nás přivedlo k potokům krve. Jen v samotném  Tádžikistánu padlo za oběť občanské válce 190 tisíc lidských životů... Když budeme hovořit o dětské slze, a já doufám, že je to i pro naše humanisty, kteří hovoří o tom, že žádná reforma nestojí za jedinou dětskou slzu (to je vždy velmi pokrytecké tvrzení, protože jakékoliv reformy vždy něco stojí, a je to více než ta slza, ale když nebudou provedeny, bude těch slz ještě víc), ale dejme tomu, že zaujmeme toto stanovisko a budeme hovořit o dětské slze. Pak slzy dětí, v důsledku toho, co udělal Gorbačov, zaplavily zemi... Předseda kolchozu Rachmonov, který se později stal prezidentem Tádžikistánu, vzal samopal a šel bojovat poté, co mu v jedněch lázních, ve kterých mučili lidi, ukázali novorozence se staženou kůží. Novorozenec ještě plakal. Toto určitě je dětská slza, nebo to není dětská slza?... A tak 190 000 mrtvých a 300 000 uprchlíků, to je minimum, co můžeme říci pouze o jednom Tádžikistánu. Ve své pracovně mám minu, která vybuchla ve třídě v Banderách, zbytek miny. Děti tam slavily konec školního roku. Již nežijí. To nejsou slzy? Ani jejich matek a všech ostatních?... To, že desítky miliónů našich spoluobčanů se zčásti staly nevolníky, opuštěnými na území jiných států, to nejsou slzy? Všechno to, co se stalo, to nejsou slzy? A co tohle ohromné ruské trápení? Pád porodnosti a růst úmrtnosti, který si za desetiletí Gorbačova a Jelcina dohromady vzal 26,5 milionů životů. To nejsou slzy? (OUTSIDER MEDIA, 16. prosince 2011).

V článku Rusko čelí po volbách „hrozbě oranžové revoluce“ (Zvědavec, 23. února) je další info: Vůdci nedávných protestů „Za spravedlivé volby“ v Rusku jsou zahraničím podporovaní revolucionáři, snažící se o napodobení tak zvaných barevných povstání, která otřásla bývalými sovětskými republikami na počátku století, řekl v úterý organizátor proti-oranžádového shromáždění... „Oni již nepotřebují čestné volby a v žádném případě neuznají výsledky prezidentských voleb 4. března,“ řekl na tiskové konferenci organizátor shromáždění a televizní hvězda Sergej Kurgiňan. „Vyhrožují, že do ulic přivedou tisíce lidí a paralyzují Moskvu.“... „Ale to je jen začátek,“ pokračoval. „Již říkají, že když nechceme oranžovou revoluci, pak dostaneme krvavou.“ Vypadá to, že Putin buď pochopí, že má dvě alternativy: buď padne do ruky těchto „demokratů, že mu hrotí osud Ceauceska či Kaddáfího, a nebo bude se zločinci jednat jako se zločinci.



Páchají Japonci harakiri v přímém přenosu? Řecké dluhy ještě nejsou tak hrozné
Téměř všichni investoři se zaměřují na dluhy v Evropě. Každý den vyčkávají na nové a nové zprávy od politiků, kteří tuto záležitost řeší již druhým rokem a stále bez výsledku... Státy Řecko, Irsko a Portugalsko se nejsou schopny na trhu financovat. Výnosy 10tiletých dluhopisů Itálie již přesahují hranici sedmi procent a financování Itálie a Španělska je ve velmi vážném stavu... Ovšem téměř nikdo si nevšímá dluhu v Japonsku. Zde je ticho po pěšině neboli “tichá voda břehy mele“… Japonsko se tak dál vesele zadlužuje a své problémy neřeší již řadu let... Přitom desetileté japonské státní dluhopisy nesou pouhé neskutečné jedno procento!.. Začněme tím, že Japonsko je druhým největším dluhopisovým trhem na světě a výše jeho dluhu dosahuje jedné biliardy jenů (milión miliard neboli 1015)... Japonsko má třikrát menší ekonomiku než Spojené státy, ale velikost dluhu je téměř stejná... Dále má Japonsko nejvyšší poměr dluhu k HDP. Tento poměr je 220 procent a prognózy na rok 2012 mluví o 240 procentech... nejvíce problémové země z Evropy jsou pouze slabým odvarem proti Japonsku... Japonský rozpočet na rok 2012 počítá s výdaji ve výši 90,3 bilionů jenů (1012). Kde tolik peněz Japonci vezmou? Z daní očekávají, že vyberou pouze 46,1 bilionů jenů. To ale činí pouze 51 procent celkových výdajů. Zbylé peníze chtějí získat vydáním státních dluhopisů... Za posledních 37 let byl každý rozpočet deficitní... Kdyby platila keynesiánsko-socialistická poučka, že prostřednictvím vládních výdajů je možné nastartovat ekonomický růst, tak Japonsko by bylo hlavním hnacím motorem světového hospodářství za posledních 37 let. Ovšem opak je pravdou. To co utratí vláda lze vidět, ale to co už vidět není je to, že vládní výdaje vytlačují soukromý sektor... Vláda si stále myslí, že prostřednictvím výdajů může stimulovat hospodářství. .. Jak je možné, že investoři požadují například od Itálie 7% nebo od USA 2% a od Japonska pouze jedno procento? Přitom dluh USA nebo Itálie není tak hrozivý jako Japonska. Dále samotný japonský premiér uvedl, že kdyby výnosy překročily hranici 3 procent, tak japonský dluh by byl stěží financovatelný resp. veškeré daně by pohltily pouze splátky úroků z dluhu... Hlavní příčinou je to, že Japonci měli a stále mají vysoký sklon k úsporám... díky ještě relativně vysokému sklonu k úsporám si Japonsko na své dluhy půjčuje od domácích subjektů. Ke konci roku 2011 činilo externí financování pouze 8 procent. Zbylých 92 procent dluží Japonci sami sobě. Nejvíce dluhopisů drží penzijní fondy, soukromé pojišťovny, banky a velké korporace... (iHNED, 12. února).

Autor Michal Valentík je investičním stratégem ČP INVEST, a závěrem se domnívá, že ,“dlouhodobě není udržitelné, aby financování dluhu bylo interní. Podíl zahraničních investorů se bude muset zvýšit. Ovšem za současných a budoucích podmínek, tj. neochoty japonské vlády snižovat výdaje, díky demografickým změnám, zpomalování růstu Číny, díky recesi v Evropě a nejistému vývoji v USA budou investoři požadovat vyšší výnos.“ A dále, že, „V neposlední řadě bude muset Japonsko refinancovat svůj dluh, protože minulé dluhopisy začínají maturovat (blíží se den jejich splatnosti). Jen v roce 2012 bude muset Japonsko refinancovat dluh ve výši 3 000 mld. dolarů. A to už samo o sobě budou těžkou zkouškou.“ Závěrem autor míní, že, „jednou tento pohár přeteče a to bude GAME OVER. Potom jsou možné dva scénáře: (částečný) default nebo monetizace. Jelikož dluh v současné chvíli drží převážně Japonci, tak default je méně pravděpodobný. S rostoucími výnosy dluhopisů se jejich držení bude přesouvat od domácího obyvatelstva k zahraničním investorům a Japonsko začne pomalu dluh monetizovat. Je totiž jednodušší „ožebračit“ anonymní investory ze zahraničí než vlastní obyvatelstvo.“ To je ovšem od Japonců důmyslné, poněvadž postupně splatí dluhy domácím investorům, kteří, až se bude zvyšovat výnos z dluhopisů, je přestanou kupovat... Opravdu? Uvidíme.



Sebevraždu loni spáchalo nejvíc Čechů za posledních 16 let
V minulém roce spáchalo sebevraždu nejvíce lidí od roku 1994. K tomuto kroku se odhodlalo 1830 lidí, což je o 25 procent více než v předchozím roce. Podle nové studie Světové zdravotnické organizace se však tento trend netýká jen Česka, s podobným nárůstem sebevrahů se potýkají i další evropské státy.... Podle odborníků se na sebevražedných myšlenkách podepisuje zejména životní nejistota spojená se ztrátou zaměstnání, s nedostatkem financí či ztráta cílů. Potvrzují to i české statistiky, podle kterých byl nejvýraznější nárůst sebevrahů ve 30. letech 20. století, kdy se projevila světová ekonomická krize a blížila se světová válka, a v 70. letech minulého století za éry normalizace... Z loňských dat navíc vyplývá, že sebevraždy se týkají nejčastěji mužů ve věku 50 až 60 let. Odcházejí totiž dobrovolně ze života téměř pětkrát častěji než jejich partnerky. Podle psychologů to není nic překvapivého, jelikož ženy páchají spíše demonstrativní sebevraždy, muži jsou důslednější. "Obecně volí nejčastěji střelnou zbraň či oběšení, kde je šance na záchranu velmi malá," vysvětluje na policejním webu Milan Bajcura z Jihočeské policie. (TÝDENcz., 10. února).



Reader´s Digest
Pro vaši lepší orientaci uvádíme (s předchozím linkem) tituly a autory zajímavých článků z nejrůznějších médií ze všech oblastí společenské problematiky mj. i těch, které se zabývají technickými, vojenskými, politickými a dalšími aspekty plynoucími z eventuálního umístění amerického radaru jako komponenty antiraketové základny v ČR, včetně jiných materiálů poukazujících na další zajímavé politické a jiné souvislosti


Libye: psychologická válka a koalice mlčících, Petr Schnur (Hannover), LITERÁRNÍ NOVINY 22. října 2011

Německá biskupská konference vydala k výročí událostí jedenáctého září 2001 prohlášení k tzv. boji proti terorismu. Slova byla tentokráte jasná, bez náznaku sofistikovaného taktizování a relativismu. Poselství zní takto: pokud západní civilizace pod záminkou boje s terorizmem abdikuje na vlastní hodnoty, pokud se uchýlí k zavrženíhodným praktikám jako mučení a války, pokud sama pošlape lidská práva, potom se dala spolu s terorismem na cestu do barbarství.

PROLOG
Do začátku září („pád“ Tripolisu) odstartovalo NATO na libyjské cíle více než 20 000 vzdušných útoků, které od prvního okamžiku neměly s ochranou civilistů a lidskými právy naprosto nic společného. Města a vesnice musely být nejprve pokryty humanitárním kobercem bomb a raket, aby do nich mohli vpochodovat „vítězní“ rebelové a jejich navigátoři z armád koalice ochotných, vše za tiché asistence OSN. Tento druh lidového povstání si zaslouží čestné místo v Guinnessově knize rekordů...Ne něco, ale kompletně vše je na libyjské válce shnilé, a nejshnilejší na ní je role OSN a lhostejnost Evropanů. Akademická lehkost a cynická samozřejmost (nemluvě o orwellovských figurkách, které válku pasovaly na akt humanity), s jakou přijímáme smrt desetitisíců obyvatel, není jen amorální – je prostě nesnesitelná. Jde o hřích militantního kontinentu, který ve své kvazi ústavě institucionálně propojil zahraniční a vojenskou politiku (Lisabonská smlouva, m. j. Čl. 27, odst. 3, na čele úřadu madam Ashtonová) a legalizoval vojenské násilí jako prostředek politiky (srovnej Čl. 42-44 tamtéž)... A v rozhlase a televizi, v poslušných a politicky korektních médiích se starají o to, aby o nás přece jen nezavadil pocit studu, soucitu nebo dokonce hněvu. Choulostivé otázky mají zůstat mimo program – již nikdy více mediální Vietnam, nikdy více My-lai! Vzorem „moderního“ válečného zpravodajství není My-lai, ale irácká Falúdža...

NĚKOLIK TEZÍ
Začneme obecným konstatováním: od roku 1999 (útok na Jugoslávii) nenajdeme žádnou masivní válku vedenou „mezinárodním společenstvím“ neboli koalicí ochotných alias Severoatlantickým paktem, která by byla provázena takovou lhostejností jako ta v Libyi. Dokonce i proti tzv. první válce v Perském zálivu se pozvedlo více hlasů než nyní. Pokusit se hledat odpověď na otázku, proč tomu tak je, má klíčový význam – ponecháme-li stranou mravní imperativ solidarity – pro politickou kulturu Evropy a otázku, zda svět definitivně abdikuje na právní kodifikaci civilizovaných vztahů mezi národy a vrátí se do stavu archaického barbarství. Zároveň vrhá pohled na mocenské mechanismy, kterými se světová oligarchie očividně pokouší „ukončit dějiny“... Jako v kauze Kosovo i zde vystoupila do popředí klíčová role masových médií v psychologickém vedení války s cílem nastolit atmosféru, která by tak dlouho blokovala kritický pohled veřejného mínění, dokud nebudou nastolena nezvratná fakta. Jejich program sahal od subtilní manipulace slovem a obrazem přes nepodložené zprávy ve stylu „jedna paní povídala“ až po výmysly a lživá tvrzení (v německých médiích byl kouzelným slůvkem formálně nepostižitelný výraz offenbar/ zřejmě), která byla sice vyvrácena, nikdy ale veřejně odvolána, o omluvě a vysvětlení ani nemluvě.

ROLE MEDIÍ
18. února popsal německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ) začátek „libyjského jara“ takto: noční protest asi 2000 demonstrantů, kteří požadovali demisi vlády, házeli kameny a zakládali požáry. Podle konzervativního FAZ bylo čtrnáct zraněných, z toho deset (!) příslušníků pořádkových sil. O tři dny později informovala francouzská tisková agentura AFP, že ve městě Derna přepadli ozbrojení islamisté přístav a blízké armádní depo, zadrželi vojáky a civilisty jako rukojmí a hrozili jejich zastřelením, pokud se armáda nestáhne z města, což ozbrojené složky s ohledem na zajatce udělaly. Zhruba ve stejnou dobu uvedla britská BBC rozhovor s tureckým stavebním dělníkem, který byl v městě svědkem masakru zhruba osmdesáti pracovníků firmy z Čadu, které povstalci umlátili k smrti sekerami a zahradnickými nůžkami – pod záminkou, že jsou Kaddáfího žoldnéři... To byly první „necenzurované“ zprávy z Libye a my se můžeme ptát: která vláda na světě by něco podobného tolerovala? Zprávy navíc uveřejnila média, která jsou mimo jakékoliv podezření, že by byly Kaddáfím a libyjskou vládou ovlivňovány. Jak je tedy možné, že pak stačilo několik dnů, aby došlo k politické korektuře s obratem o 180 stupňů, z politického vandalismu a teroru malých násilnických skupin se staly protesty pokojných demonstrantů a z většiny západních médi hlásné trouby rebelsko-atlantické aliance? Tuto otázku nelze zodpovědět bez reflexe tlaků, kterým jsou politika i média vystavena... Proměna masových médií z hlídacího vlčáka demokracie v domácího mopslíka nadnárodního kapitálu (tento výraz není polemický, nýbrž empirický: stačí porovnat vlastnické poměry v mediálním prostředí) mělo dalekosáhlé důsledky pro politickou kulturu v Evropě. Zpravodajství o tzv. arabském jaru vypovídá více o stavu našich společností než o arabských zemích samotných. Zatímco se masmédia předháněla v „informování“ o údajných barbarských činech libyjského a syrského režimu, každodenní teror včetně vražd a únosů, kterému je v postrevolučním Tunisku vystaveno velmi aktivní sociální hnutí, jaksi uniká jejich pozornosti -- podobně jako Egypt nebo „normalizace“ v Bahrajnu za „bratrské pomoci“ saúdských tanků... Celkový úpadek civilní společnosti umožnil přebujení konzumní mentality občanů, která se odrazila i ve způsobu přijímání informací. Eklatantní příklad faktického odklonu od kritické analýzy představuje přístup médií k tzv. rezoluci RB 1973 a událostí kolem ní. Úkolem svobodných sdělovacích prostředků by bylo kupříkladu položit otázku, jak je možné, že USA nedovolí akreditaci nového libyjského velvyslance u Spojených národů, ačkoliv OSN nepodléhá žádnému státu, tedy ani tomu hostitelskému? Proč se nikde neobjevila kritická poznámka, že se z právního hlediska nemůže jednat o „válku proti Kaddáfímu“, osobě, která navíc nezastávala žádný oficiální úřad, skupině osob nebo „režimu“ („Kaddáfího režim“), ale pouze proti jednotlivému státu, subjektu mezinárodního práva? Ale i z čistě politického hlediska jsou tyto výrazy, které média do nekonečna opakují, naprosto zavádějící. Mají-li čtenářům sugerovat všelidové povstání proti osamocenému tyranovi, potom jde evidentně o holý nesmysl. Není totiž rozhodující, jak se k politickému systému libyjské džamaharíje staví EU, NATO, Pan Ki-mun nebo třeba Václav Havel. Relevantní je pouze postoj libyjského lidu, a ten nepřímo potvrdili i vrhači bomb. Tzv. rebelové nemají podporu většiny, a obskurní grémium jménem Přechodná národní rada nereprezentuje ani všechny povstalce. Kdyby tomu tak bylo, města by se nemusela dobývat, během nejhorších náletů by se nekonaly statisícové demonstrace proti nim a válka by netrvala již sedmý měsíc. A nemuseli bychom číst mezi řádky, abychom pochopili realitu libyjské války: rebelové obsazují pod vedením instruktorů NATO a s pomocí speciálních sil koalice vybombardovaná města. Tato virtuální revoluce se sice již nenazývá povstáním libyjského lidu, ale stále se ještě mluví o podpoře aliance rebelům, nikoliv o tom, že naopak rebelové legitimizují válku Francie, Anglie, USA a dalších proti Libyi. A co nejhůře: kde se ztratili všichni ti analytikové, kteří by se kriticky zamysleli nejen nad tím, jak se postup aliance shoduje s obsahem tzv. rezoluce 1973, ale zda ona má vůbec platnost. V čl. 27, odst. 3 Charty OSN se totiž praví, že je k tomu zapotřebí výslovného souhlasu (affirmative vote) všech členů Rady bezpečnosti. Zdržení se hlasování nemůže být samozřejmě interpretováno ve výše uvedeném smyslu.

LEVOPRAVÁ KOALICE MLČÍCÍCH
Bilance naší „svobodné společnosti“ je děsivá. Média nehlídají, ale kolaborují, kosmopolitní levice buď mlčí a nebo dokonce tleská tomu, jak ti stejní privatizátoři, kteří si právě mezi sebou rozdělují Evropu, ničí prosperující sociální stát, který pomáhal Africe pomalu se stavět na vlastní nohy. Domácí bojovníci za práva Romů a proti xenofobii mlčí k vraždění černochů libyjskými „rebely“. A levicoví intelektuálové a publicisté se vysmívají zelenému programu, který pro africký kontinent hledal vlastní politickou, kulturní a ekonomickou perspektivu. Program, který v kmenově-islámském prostředí kladl důraz na rovnoprávnost žen a který svojí sympatií vůči černošským obyvatelům Afriky vydal jasný politicko-právní signál k překonání tradičního arabského rasismu vůči černým Afričanům. Vzhledem k tomu, že mezi rebely nebyla spatřena černá tvář a že se černoši bez ohledu na své pasy stali obětí etnické čistky ze strany ozbrojených „demokratů“, se evidentně nejednalo o pouhou teorii, a již vůbec ne o banalitu.  Je snad důvodem tohoto pejorativního úsudku to, že dotyční Zelenou knihu znají pouze zprostředkovaně?... A jak se pravice vypořádá se skutečností, že „svobodný trh“, kde stát nemá co pohledávat, se takřka přes noc dokáže změnit v politickou zbraň? A sice tehdy, když se rozhodnutím bůhví koho, bez jakéhokoliv právního podkladu, peníze napadeného státu nejen zabaví (že to jsou „peníze Kaddáfího“ by se v právním státě muselo nejprve dokázat, ale i tak by se jednalo o akt politické zvůle – konta latinskoamerických diktátorů se kupodivu nezmrazovala, natož aby se jejich obsah převáděl na bankovní účty jejich oběti), ale dokonce dají k dispozici skupině osob, která evidentně reprezentuje především sama sebe a zahraniční investory.  

METODY MANIPULACE, PSYCHOLOGIE MAS
... V televizním vysílání jsme mohli vidět vypálené budovy (kým?) a skupinky vousatých mužů hlasitě provolávajících „aláhu akbar“ během nesmyslné střelby do vzduchu nebo neznámo kam za horizont (filmová technika a spojení navenek tedy evidentně fungovaly), ale žádné snímky, které by potvrzovaly údajná zvěrstva „Kaddáfího soldatesky“. Vrchol zpravodajské kampaně Al Džazíry nastal v noci ze 17. na 18. března, kdy byli prezentovaní údajní svědci, kteří informovali o porušení příměří libyjskou armádou. Ta prý vnikla do předměstí Benghází. Obratem na to prezentovala rozhovor s velvyslankyní Spojených států při OSN Susan Riceovou, ve kterém ji rozhořčeně vyčetla nečinnost. Bezprostředně po této dramatické inscenaci obvinila paní velvyslankyně „Kaddáfího“ z porušení příměří. Následující dějství je všeobecně známé – koalice ochotných začala být činná... Další propagandistické lži jako použití tříštivých bomb a nařízená masová znásilnění s pomocí viagry (!) se sice brzy ukázaly jako nepravdivé, nicméně v povědomí veřejnosti zůstaly a o to šlo... Po vypuknutí násilností v Benghází nevyhrožoval Kaddáfí obyvatelům tohoto města, jak „informovala“ média a jak později argumentovali mnozí levicoví publicisté, ale těm, kteří pálili a vraždili. Vyvozovat z toho závěr, že měl plukovník v úmyslu vyhladit město i s jeho obyvateli, navíc v kontextu domácí i mezinárodní situace, postrádá – mírně řečeno – jakéhokoliv opodstatnění... Na počátku tedy stojí otázka: existuje objektivní posuzování libyjské kauzy? Vzhledem k tomu, že se jedná o aktuální politickou záležitost, dovolím si vyslovit názor, že ve smyslu nezaujatosti neexistuje – vzhledem k povaze věci ani nemůže. Co by ale dozajista existovat mělo je empiricko-analytické zpravodajství respektující nejen zásady novinářské etiky, ale i základní metodologická pravidla žurnalistické práce. Neexistuje nestranný žurnalistický pohled, každý z nás má nějaký politický profil a zastává osobní názor na věc, který směruje úhel pohledu a z něj pramenící otázky. I zde tedy platí stejné pravidlo jako ve vědě: objektivita spočívá v metodě práce. Dlužno dodat, že většina tzv. zpravodajství z Libye by jako studentská seminární práce neobstála v prvním semestru univerzitního studia. Je otázkou, proč tomu tak je... Na počátku oné pochybné rezoluce 1973 byly dvě děsivé „informace“. Tou první z nich byl falzifikát agentury Reuters – údajný záběr protestního průvodu před obrazovou stěnou ukazující stovky mrtvých. Později se ukázalo, že se jedná o 15 roků starou fotku obětí vězeňského povstání islamistů, podle tehdejšího ministerstva vnitra vedeného – dnes již fyzicky odstraněným – přeběhlíkem Júnisem. Vzhledem k tomu, že i podle pramenů CIA byl a je libyjský východ baštou islamismu, nemuselo být jeho tvrzení pouhou propagandou... Druhou dezinformací byla údajná střelba z letadel do pokojných demonstrantů. Tuto „informaci“, která sloužila jako záminka pro rezoluci 1973, nepotvrdili tehdejší ministr obrany Gates spolu se štábním generálem Mullenem, ani OSN, vláda SRN, dokonce ani velvyslanectví západních zemí. Ani v jednom případě ale tyto informace nebyly zpochybněny, nenásledovalo dodatečné prozkoumání zdrojů, revize způsobu zpravodajství a veřejná omluva, natožpak zastavení válečné mašinérie. Dovedeme si něco podobného představit v civilních procesech?

EPILOG
Snahy vlád a mocných zájmových skupin využít média k dosažení svých cílů existovaly vždycky a nejedná se tedy o nový fenomén. Boj o média, o informační monopol byl vždy součástí psychologického vedení války.  Alarmující jsou ale míra úspěchu tohoto počínání a klesající rezistence společnosti proti tomuto trendu. Důvody jsou evidentní: majetkové poměry ve světě médií, ztráta ideové autenticity a s ní skutečného politického pluralismu v Evropě, úpadek civilní společnosti, která nabrala směr od solidárního občana k ritualizované charitě. Za těchto okolností není těžké navodit atmosféru, ve které je možné diferencovaný pohled na věc stigmatizovat jako „sympatie pro ďábla“. Připočteme-li k tomu razantně postupující devastaci kultury práva, potom nejsou naše domácí i celosvětové vyhlídky do budoucna zrovna růžové. 







Souhrn všech článků v Britských listech s tématem protiraketové základny



Vybírá a glosuje: František Stočes


Měsíčník NETSOCAN je necenzurované a otevřené periodikum, které chce sledovat závažné události společenského života a hodnotit jejich etické, humanistické a demokratické aspekty i z hlediska a zájmů občanů žijících z námezdní práce a pracujících v manuálních a dalších nekariérních profesích. Vydává klub ASD na Praze 2. Redakční rada: Aster Jiří, Durdis Josef, Stočes František (šéfredaktor), Štromajer Bohumil, Velát Jan. Adresa vydavatele: František Stočes, 120 00, Praha 2, Bělehradská 35, tlf. 222645538. E-mail: netsocan@volný.cz. Příspěvky, které nevyjadřují názor redakce, budou označeny buď zkratkou "pnnr", popřípadě "no comment". Bude-li to nutné z publicistických důvodů, redakce si vyhrazuje právo na zkrácení nebo úpravu příspěvků. Texty neprocházejí jazykovou úpravou a příspěvky nejsou honorovány. Každé číslo vzniká on line systémem v tom smyslu, že až do uzávěrky mohou být všechny materiály, výslovně označené jako nedokončené, upravovány, korigovány atp. Po datu uzávěrky se každé číslo stává historickým artefaktem a nemůže v něm být cokoli měněno. Uzávěrka tohoto čísla byla provedená 4. března ve 23:30 a redakce současně děkuje autorům za kvalitní příspěvky do únorového čísla. Pokud se velkoryse rozhodnete finančně přispět na činnost tohoto on-line měsíčníku či ASD, můžete tak laskavě učinit na konto č. 2235268270/0800.
NETSOCAN