NETSOCAN
Číslo 2 - 3 --ÚNOR - BŘEZEN 2014 ---Ročník XIII.
Levicové hnutí je na pochodu

Když člověk čte naše noviny a poslouchá televizi, může nabýt dojmu, že  náš kapitalistický režim je to nejlepší, co nás mohlo potkat. Že to není  pravda, už poznali i lidé u nás. My jsme se o změnu pokusili hned po  válce v roce 1948. Nebudu se teď dohadovat o povaze minulého režimu, ale  vím, že kdyby tenkrát na Letné Havel lidem nelhal, že nechce návrat  kapitalismu, že u nás nebude nezaměstnanost, a řekl lidem pravdu, že je  čeká nezaměstnanost a nová, neoliberální forma kapitalismu a hlavně kdyby  lidem řekl, že dvacet let po sametu budou mít stále pětinové platy  oproti německým, tak by zůstal na manifestaci sám. Ty německé platy byly  to, co hnalo lidi na Letnou, co bylo hybnou pákou všech protestů. Kdyby  řekl pravdu, tak žádná sametová revoluce nebyla.

Ať se to komu líbí nebo ne, levicové myšlenky jsou hybnou pákou  historie. Myšlenky socialismu nejsou mrtvé, ale jsou hybnou pákou dějin.  Jenom u nás je klid. Lidé nadávají, ale sedí u televize a čumí na  idiotské seriály, místo toho, aby vyšli do ulic říci politikům, že jich  mají dost a že si to tak v roce 1989 nepředstavovali. Že to nechtěli.

Druhá světová válka znamenala obrovské uvědomění lidí na celém světě.  Byl to počátek boje za lepší život, za ideály socialismu. Pokud se to  někomu nelíbí, dám mu pár příkladů z historie. Doba po druhé světové  válce byla dobou, kdy lidé na celém světě začali bojovat za lepší život.  V tomto boji za socialistický sen zemřely miliony lidí. Zemřeli, protože  chtěli lepší a spravedlivější svět. Pro koloniální mocnosti a hlavně pro  Spojené státy to byla nepřetržitá válka za udržení jejich nadvlády. Nad  možností dalšího vykořisťování celého světa kvůli ziskům několika  kolonizátorů. Bohužel se jim dařilo likvidovat jedno povstání za druhým.  Převaha zbraní a peněz vítězila. Naštěstí v poslední době, hlavně v  Jižní Americe se už jim nedaří nové režimy likvidovat.

Na příkladech teď ukáži, že myšlenky socialismu byly hybnou pákou  historie po druhé světové válce. Ukáži, jak lidé v různých zemích  bojovali a umírali za myšlenky socialismu. A je to jen ukázka - nejsou  to všechny pokusy o změnu tohoto světa.


VIETNAM - Byl první zemí, která začala budovat socialistický režim  ihned po válce. Skoro 30 let bojoval vietnamský lid za svoje osvobození  z koloniální poroby. Nejdříve proti Francii, potom proti Spojeným  státům. Nakonec zvítězil a Spojené státy utrpěli velkou porážku.

IRÁN - V roce 1953 iránská vláda znárodnila ropný průmysl a další  podniky a tím odřízla britské a americké firmy od možnosti parazitovat  na bohatství země. Premiér Mossadek začal provádět socialistické reformy.  Spojené státy vyslali svého emisara, který podle plánu Operace Ajax  spunktoval nepokoje. Mossadeka popravili před televizními kamerami a na  jeho místo dosadili šáha Rezu Pahlaví, který se plně podřídil kolonizátorům.

KENYA - V letech 1952 až 60 probíhalo v Keni povstání Mau Mau.  Obyvatelé už měli dost panství britských kolonizátorů a povstali. V  osmileté válce bylo 160 tisíc Keňanů vězněno v koncentračních táborech  za drastických podmínek a 90 000 Keňanů bylo během britských pokusů  povstání potlačit popraveno, mučeno či zohaveno. Je zdokumentováno mnoho  případů mučení, včetně kastrace a znásilňování žen. Zvěrstva, která  páchaly britské síly v Keni, překonala všechna zvěrstva kdekoli na světě.

KONGO - Belgičané se nehodlali vzdát Konga za jakoukoli cenu. V té  době existovala v Kongu nucená práce a průměrný věk byl nižší než 40  let. V padesátých letech se stal premiérem Patrice Lumumba. Belgie byla proti  Lumumbovi a jeho levicovým názorům a nejvíce mu přitížilo jeho přátelení  se Sovětským svazem. Byl zatčen a nakonec zavražděn na neznámém místě.  Lumumba je vnímán jako hrdina nejen ve své zemi, ale v celé černošské  Africe. Od té doby vládne v Kongu násilí, které je nezastavitelné a bude  zřejmě pokračovat ještě dlouho. USA říkají světu, že nemohou pochopit,  jak mohlo v Demokratické republice Kongo zemřít šest milionů lidí;  přičemž Washington zároveň pachatelům vypisuje šeky a vyzbrojuje je po zuby.

ANGOLA - Portugalská kolonie, kde v šedesátých letech Lidové hnutí za  osvobození Angoly (MPLA) bylo vedoucí silou osvobozeneckého boje. USA  začaly organizovat vojenské operace, jejichž cílem bylo Lidové  hnutí za osvobození Angoly zničit, a tak zabránit vytvoření pokrokové  vlády v Angole po vyhlášení nezávislosti 11. listopadu 1975. 27 let  trvaly boje za osvobození. Dodnes vládu ohrožují dluhy a nekončící boje.

INDONÉSIE - Holandská kolonie. Chování holandských kolonizátorů bylo  tak strašné, že Indonézané během druhé světové války vítali Japonce jako  osvoboditele. Po válce se Holanďané chtěli vrátit a pomáhala jim i  britská armáda. V roce 1949 boje utichly a Holandsko muselo uznat  samostatnost Indonésie. Vlády se chopil Sukarno. Následovala násilná  protikomunistická občanská válka. Boje si vyžádaly až milion obětí a  vedly k rozprášení komunistické strany. V roce 1968 Sukarna vystřídal  generál Suharto, vítěz z občanské války. Autoritářská vláda Suharta  tvrdě potlačovala jakoukoli opozici.

VÝCHODNÍ TIMOR - Na vánoce 1975 provedla Indonésie mohutnou invazi do  Východního Timoru. Indonésie a USA měly obavy, že by oblast mohla  spadnout do komunistické sféry vlivu Čínské lidové republiky.  Následovala dlouhá partyzánská válka, při níž indonéské síly postupovaly  i proti civilistům s velkou krutostí -- z populace 700 000 obyvatel  zahynulo nejméně 100 000. Pokusy zástupců Východního Timoru u OSN  blokovaly Spojené státy.

MALAJSKO - Bylo před válkou kolonií Anglie. Již za války vznikla silná  Lidová protijaponská armáda pod velením komunistů, která využívala  partyzánských možností boje proti okupantům. Když válka skončila a  příslušníci LPA začali Japonce odzbrojovat a vytvářet lidové orgány  vlády, objevili se Angličané. Za pomoci 250 000 armády se rozhodli  obnovit své koloniální panství v zemi bohaté na suroviny, olovo a kaučuk  se strategickým přístavem Singapur. Rozpustili Lidovou armádu a zavedli  koloniální správu. Pokrokoví vůdci byli pronásledováni a vyvražděni..

FILIPINY - Původně španělská kolonie, se v roce 1901 staly kolonií  USA. Za války vzniklo v zemi pod vedením komunistické strany silné  partyzánské hnutí Hukbalahap, které působilo Japoncům velké ztráty. Na  konci války tak již partyzáni měli oporu v lidových masách a zvláště na  ostrově Luzon. Začali požadovat pozemkovou reformu, politickou a  ekonomickou nezávislost a celkový pokrokový vývoj země. To se samozřejmě  Američanům hodit nemohlo. V březnu 1947 zahájila filipínská vládní  vojska za účasti Američanů rozhodný boj proti oblastem s lidovou  správou. Až do roku 1952 trvala hrdinná válka filipínských partyzánů  proti přesile techniky.

GUATEMALA - Guatemala byla až do roku 1951 takovou malou kolonií  americké firmy United Fruit Co. V roce 1951 nastoupil do prezidentského  úřadu demokraticky zvolený, levicově orientovaný Jacobo Árbenz Guzmán .   .  Jeho  vláda se pokusila o uskutečnění dlouho očekávané pozemkové reformy,  která by vedla ke znárodnění půdy největších latifundistů a podniků  včetně United Fruit Company a k nové redistribuci půdy ve prospěch  širších vrstev obyvatelstva. V roce 1954 United Fruit Company s pomocí CIA   provedly puč a prezidenta Árbenz Guzmána sesadily. Začala občanská válka. Během  občanské války zmizelo z mapy Guatemaly na 450 vesnic, které byly  vypáleny a obyvatelé zabiti. Od druhé poloviny 60. let vznikaly tzv.  eskadry smrti (polovojenská komanda napojená přímo na politické  představitele), které uskutečňovaly početné vraždy, únosy a "zmizení"  politických odpůrců režimu.

CHILE - V roce 1970   byl do  prezidentského úřadu zvolen socialista Salvador Allende Gossens     (v úřadě 1970--1973)  s programem, v rámci něhož chtěl zavést v Chile nenásilně  socialismus . To vyvolalo strach také v USA, které se po Kubě obávaly další socialistické revoluce na západní hemisféře. Allende začal se znárodňováním nerostného  bohatství a dolů a řady dalších podniků.

Dne 11. září 1973 byl v Chile proveden vojenský puč pod vedením generála Augusta Pinocheta . Během puče byl prezident Allende zavražděn. Následoval fašistický teror. Počet mrtvých se pohybuje v odhadech až 30 000. Během prvních šesti měsíců se ve vězení ocitlo kolem 80 000 lidí. Na pořadu dne byly popravy, mučení, neoprávněné věznění a mizení lidí.

SALVADOR - Násilí v Salvadoru začalo propukat již v 70 letech.  Občanská válka pak probíhala v letech 1980---1992. To, co začalo jako  spor o půdu mezi zemědělci a vojáky, nakonec přerostlo v brutální  válku. Povstání venkovanů a komunistů v čele s Farabundo Martím vláda potlačovala všemi prostředky. Kuba a Sovětský svaz podporovaly povstalce zatímco Reaganova administrativa armádu a krajně pravicovou salvadorskou vládu. V této  válce zemřelo přes 75 000 lidí včetně mnoha dětí, řeholnic a kněží. Vůbec nejhorší případ se udál ve vesnici El Mozote. 11. prosince 1981 tam elitní jednotka salvadorské armády systematicky zavraždila na 900 lidí včetně žen a dětí. Masakr přežilo jen několik osob.

EKVÁDOR - V Ekvádoru vládli dlouhá léta diktátoři přátelsky naklonění USA. Často byli dost brutální. Situace se stávala neudržitelnou a proto přikročili k volbám. Kandidoval i Jaime Roldos, který si dal za cíl, aby bohatství země sloužilo především obyvatelům země. Volby vyhrál obrovským náskokem. Byl to divný člověk, odmítal korupci, nenechal se podplatit. Jeho plán na reorganizaci odvětví ropy by ohrozil americké zájmy. Tak byl zavražděný -- jeho letadlo se zřítilo. Místo nehody ihned  obsadila americká armáda. Ekvádorské složky tam Američané pustili, až  když místo "ošetřili". Když začalo vyšetřování, tak dva klíčoví svědci  zahynuli při automobilových nehodách ještě dříve, než mohli vypovídat.

PANAMA - Prezident Panamy Omar Torrijos v osmdesátých letech měl  stejnou chybu, jako i další prezidenti. Chtěl pomoci svému lidu  zbídačovanému americkými společnostmi. Ani on se nenechal podplatit a  zkorumpovat. Říkal : "Já nepotřebuji peníze, já chci jen abyste se  chovali k naší zemi férově. Chci, aby Američané splatili zemi, to co jí  dluží za všechnu tu destrukci, co tady způsobili. Chci pomoci i dalším  zemím k nezávislosti a osvobození od toho otřesného, co přichází ze  severu. Tak strašně nás vykořisťujete. Chci zpátky panamský průplav, aby  byl v rukou obyvatelů této země. Nenechám se podplatit." V červnu 1981  se s ním zřítilo letadlo, stejně jako s Roldosem v Ekvadoru. I tady to  měli na svědomí agenti CIA.

NIKARAGUA - Byla od r. 1937   do r. 1979   pod nadvládou klanu Somozovců. Proti Somozovcům bojovala Sandinovská fronta národního osvobození. Boje trvaly od roku 1962. V roce 1979 došlo v Nikaragui k převratu, kdy byl svržen diktátorský režim rodu Somozů a moci se chopili Sandinisté , levicová strana, hlásící se k marxismu a teologii osvobození .

Na nástup Sandinistů k moci reagovaly Spojené státy ekonomickými sankcemi a  podporou opozičních povstaleckých skupin Contras . Contras od počátku dostávaly  finanční a vojenskou podporu od Spojených států prostřednictvím CIA.  Jejich "odboj" sestával z vraždění samospráv a rolníků podporujících vládnoucí režim.

BOLIVIE - Od získání nezávislosti je bolivijská historie ve znamení válek, nepokojů a vojenských vlád. Obyvatelé jsou zemědělci vyhnaní ze své půdy a horníci propuštění z práce. Infrastruktura země byla zprivatizována. V roce 1952 byla vojenská junta odstavena a moci se chopila civilní vláda. Byly  znárodněny cínové doly a Indiáni dostali poprvé volební právo. V lednu  2006 se stal prvním domorodým  prezidentem Bolívie Evo  Morales. Po zvolení znovu projednal smlouvy zahraničních společností na  těžbu nerostného bohatství země; zvýšil příjmy země o 40 % a financuje z  nich vzdělávací a bytové programy, nebo např. zdravotní péči.

VENEZUELA - Na konci osmdesátých let byly násilné protesty proti  zavádění neoliberálních reforem. V roce 1992 byly dva pokusy o převrat.  Jeden z nich připravoval Hugo Cháves. V roce 1998 byl zvolen  prezidentem. Jeho národně socialistický program přesvědčil Venezuelany  tak, že ho opět zvolili za prezidenta. Bohužel - právě jeho  socialistický program je dodnes trnem v oku všech, co přišli o své  kšefty a možnost vykořisťovat obyvatele Venezuely. Cena venezuelské ropy od jeho  nástupu k moci v roce 2008 stoupla zhruba desetinásobně z původních cca  9 USD za barel až na aktuální tržní ocenění na úrovni 126 USD  za barel. Proto Američané v roce 2002 zinscenovali puč, za kterým opět  stála CIA. Cháves v roce 2013 zemřel na rakovinu. Jeho nástupce Maduro má dodnes  problémy vyvolávané CIA, která nepřestane, dokud ho neodstraní a  neobnoví nadvládu amerických koncernů v zemi.

KOLUMBIE - V roce 1928 armáda zaútočila proti stávkujícím zaměstnancům  United Fruit Company. Počet obětí mezi stávkujícími nebyl nikdy přesně  zjištěn, ale byl velký. Událost je známa jako Banánový masakr. Levicové  revoluční hnutí druhé poloviny 20. století se nevyhnulo ani Kolumbii. V  60. letech 20. století vznikají levicově orientované gardy: Revoluční  ozbrojené síly Kolumbie FARC a o  něco umírněnější Národní osvobozenecká armáda - ELN . Začala guerillová válka. Armádu podporovala pravicová paramilitantní organizace Spojená sebeobrana Kolumbie - AUC . K jejich praktikám patří mimo jiné i únosy, vraždy a zastrašování. FACR je dnes zapojen do obchodu s drogami a AUC se dokonce přeměnila přímo na drogový kartel.

KUBA - Kuba je příklad vítěze socialistické revoluce nenáviděné všemi  pravičáky. Režim na Kubě je značně kontroverzní. Je hodně lidí, kteří si  myslí, že v USA jim bude líp. Ale o hodně více lidí je spokojeno. Na  Kubě lidé neplatí nájem z bytu, ceny potravin a energií jsou spíše  symbolické než tržní. Státní zaměstnanci na Kubě (cca 7 miliónů lidí)  neplatí daně ze mzdy. Samozřejmostí je bezplatné zdravotnictví. Situace  na Kubě není růžová a je to způsobeno hlavně americkým embargem. Dokud  pomáhal Sovětský svaz, tak to šlo, teď je situace horší. Problémem Kuby  byla emigrace do USA. Jsou to ekonomičtí emigranti, kteří chtějí jen do  USA. Mohli by na Jamaiku nebo Porto Rico, ale tam nechtějí. Castro  povolil emigraci do USA, ale sami Američané ji omezili jen na 20 tisíc  ročně. Dnes je na Kubě asi 160 tisíc lidí, požadujících emigraci do USA.  Kuba je terčem útoků, protože se na základě vůle drtivé většiny obyvatel  rozhodla jít jinou cestou než světový četník a jejich politika není v  souladu se zájmy zbrojních a surovinových koncernů.


Toto je jen pár ukázek toho, jak Spojené státy řídí tento svět.

Po pádu Sovětského svazu se zdálo, že nic nebrání Spojeným státům  v ovládnutí světa. Ztráta nepřítele byla dobrá, ale ukázalo se, že bez  nepřítele to nejde. Útok 11. září 2001 dal prezidentu Bushovi nového  nepřítele. Světový terorismus. Tak začala válka proti terorismu. Proti  neviditelnému nepříteli, která může trvat věčně. Vždycky tady budou  síly, kterým se nebude líbit politika USA. Po celou dobu existence USA  si jejich vláda uzurpuje právo zabíjet po celém světě všechny  nepohodlné, včetně vládců jiných zemí. Ale americkým občanům vůbec nedochází,  že již brzy se mohou sami stát oběťmi - coby odboráři, míroví  aktivisté, hlasatelé nepohodlných politických názorů -- zkrátka lidé,  odporující stávajícímu establishmentu. Z ústavy Spojených států se tím  stal jen cár papíru.

Spojené státy se přestaly řídit zásadou veřejné přístupnosti zákonných  předpisů (tyto zákony jsou tajné, nikdo je nesmí číst, ale všichni se  jim musí podřídit) a potichu začaly psát historii nového režimu, který  zatím nemá jméno. Fašismus rozhodně nebyl poslední ani nejhorší  nedemokratický režim.


Ing. Josef Vít
3. března
NETSOCAN