NETSOCAN
Číslo 3 -- BŘEZEN 2007 --- Ročník VI.
OBSAH ČÍSLA
EDITORIAL

EDITORIAL
 Kdo vlastně jsi - ČSSD?
AKTUALITY
 Boj proti radaru je bojem za život, za demokracii, za ČR!
 Z odpadkového koše u Černínského paláce
ČLÁNKY
 Pákistánec Muhammad přiznal řízení atentátů z 11. září
o Ing. Josef Vít
 Dolar, Irák a Írán
o Ing. Josef Vít
 Jak sociální demokraté ztratili svou vizi
DOPISY
 Mgr. Vladislav Černík
NETSOCAN MONITOR
 Kalousek v peněžence
 Život v pravdě lidé potřebují jako potravu
 Konec neokonzervativních snů
 Chtělo by to novou krev, není tu nějaká mládež?
 Irák čtyři roky po začátku války: beznaděj
 "Evropa nepotřebuje nové rakety"
 Pochmurné vyhlídky
 Reader´s Digest



Boj proti radaru je bojem za život, za demokracii, za ČR!

o Přinášíme koncept hlavního projevu předneseného 17. 3. 2007 na happeningu pořádaném iniciativou Ne základnám. Autorem textu je člen petičního výboru Iniciativy Ing. Rudolf Převrátil. Text byl redakčně drobně upraven, titulek NETSOCAN.

o Vítám vás všechny na dnešní demonstraci – happeningu. Bude věnován dvěma věcem. Jednak Iráku, jednak našemu společnému boji proti radarové základně a za demokracii v Česku. Tyto dvě věci spolu těsně souvisejí.
o Právě před čtyřmi lety začala druhá irácká válka. Spojené státy a takzvaná aliance ochotných vtrhly do Iráku pod falešnou záminkou a v rozporu s mezinárodním právem. Zničily krutý režim Saddáma Husajna, ale nedokázaly na jeho místo postavit nic lepšího. Způsobily rozpad státu a ještě větší krveprolití, v němž zahynuly statisíce civilních obyvatel.
o Lidé kolem prezidenta Bushe, kteří dnes ovládají Ameriku, dál přilévají olej do ohně. Posílají do Iráku další vojáky, všechny zbytky svých záloh. Dobře ovšem vědí, že to není žádné trvalé východisko. Proto začínají podněcovat v Iráku občanskou válku. Snaží se rozdmýchávat staré nenávisti, zejména konflikt mezi šiítskými a sunnitskými muslimy. Z naší cenzurované televize a novin se o tom moc nedozvíme, ale dnes v době internetu se dá získat dost informací jinde.
o Co je ještě horší: stejnou politiku provádějí s pomocí Izraele i v jiných zemích Blízkého východu. Udělaly to před několika měsíci v Libanonu, kde nechaly na holičkách svého spojence, libanonskou vládu vzešlou z takzvané cedrové revoluce. Z revoluce, kterou samy podporovaly. Ministerský předseda Siniora marně prosil v televizi se slzami v očích Spojené státy, aby zabránily ničení jeho země. Bushovi lidé nehnuli ani prstem, naopak dodávali Izraeli další zbraně, aby mohl v Libanonu rozmlátit všechno, co chtěl.
o Naprosto stejnou politiku dnes provádějí v Palestině, kde proti sobě štvou dvě hlavní politické síly – Fatáh a Hamás. Tady je odpověď na otázku, proč je ve světě tolik antiamerikanismu. Proč jsou Spojené státy tak neoblíbeny zejména v arabském a muslimském světě – podobně jako v Latinské Americe.
o Vůbec není pravda, že by proti Spojeným státům byli jenom levičáci, teroristé, extrémisté, fanatici. Jako příklad uvedu významného politologa, člena marocké královské rodiny El Allaouiho, který působí ve Spojených státech. Podle něj vedou USA války přes země a těla Arabů a muslimů, ale z důvodů vždy spojených s jinými zájmy. Arabové jsou pouhými figurkami na šachovnici, kde USA hrají především o ropu, světovou hegemonii, podporu Izraele. Zájmy arabských zemí a jejich obyvatel jsou v případě potřeby klidně hozeny přes palubu.
o Hlavní strůjce této politiky je, viceprezident Cheney, na rozdíl od Bushe velmi inteligentní člověk. Proč prosazuje válku? Cheney (i Bush) vědí, že budou kontrolovat vládu USA už jen dva roky. Chtějí dosáhnout toho, aby Bushův nástupce, ať to bude kdokoli, už nemohl jejich politiku zbourat. Proto sami ženou věci dál do katastrofy v Iráku, Libanonu, Palestině, také v Íránu.
o Proto také podněcují vnitřní svár ve Spojených státech. Jak napsal jiný významný komentátor, Američan a Žid Immanuel Wallerstein: Bush a Cheney se doslova těší na další odbourávání systému občanských svobod v USA. Systému, který nikdy nebyl dokonalý, ale dovoloval klást určité meze vládní moci. Těší se na další kroky zpět v oblasti sociálních práv. Těší se na temnější Spojené státy v temnějším světě.
o A tady jsme u úmyslu Spojených států postavit u nás v Brdech mamutí radar obrácený na východ. Tady jsme u kolaborační politiky českých vlád a zejména současné Topolánkovy vlády.
o Tento radar je součástí stejné politiky, která už vyvolala katastrofu na Blízkém a Středním východě. Je to politika vytváření nepřátel, vytváření nových nebezpečí na úkor našich a evropských zájmů. Politika, při níž můžeme být v kritické situaci ponecháni napospas. Tak jako zůstal nedávno na holičkách jiný spojenec USA, Libanon, kdysi nazývaný Švýcarsko Blízkého východu. Dnes je toto východní Švýcarsko v troskách. Ať si nikdo nemyslí, že je to daleko, že jde jen o Araby, že se nám to nemůže stát. Svět je dnes malý a stále se zmenšuje.
o Radar je také symbolem politiky, která tak jako v samotných USA odbourává občanské svobody a sociální práva, ničí demokracii. Panu Topolákovi, paní Parkanové, panu Vondrovi, Šchwarzenbergovi a Bursíkovi je zřejmě jedno, že proti radaru je naprostá většina nás, obyvatel a občanů České republiky. Tihle lidé námi prostě pohrdají.
o Proto je boj proti radaru a raketám současně bojem za demokracii. Proto dál žádáme a budeme žádat referendum. Proto – a to je ještě důležitější – si chceme uchovat paměť. Proto se nenecháme ukřičet a ohloupit. Nejpozději za tři roky tu budeme zase mít parlamentní volby. Připomeneme Topolánkovi, Parkanové, Vondrovi, Šchwarzenbergovi, Bursíkovi, připomeneme jejich stranám, že jsme nezapomněli. Budeme podle toho hlasovat. A vyzýváme všechny, kro jsou proti radaru, aby to udělali také.

Frs, 1. 4. 2007

o
o
o
Kdo vlastně jsi - ČSSD?
(1878 – 1996)

o V politických stranách se sdružují občané hodlající hájit své vlastní, skupinové i celospolečenské zájmy a vesměs zastávající společnou ideologii. Tyto zájmy se koncentrují a manifestují v podobě stranického programu a po vstupu do legislativy či dokonce do exekutivy se stranická elita ujímá realizace těchto zájmů v celospolečenském měřítku.
o V následující reflexi bude učiněn pokus o posouzení kvality tohoto procesu - probíhajícího na bázi vnitrostranické demokracie – právě v kontextu se strukturou členské základny a se stávající kvalitou i typem vnitrostranické demokracie.
o V úvodu zmíněná společná ideologie má obrovský význam v podobě sjednocující funkce. Bude-li kupř. členstvo ČSSD sestávat ze Západoevropanů – ateistů, Arabů - ateistů, Židů – ateistů, Slovanů - ateistů a navíc pracujících v zaměstnaneckém poměru, pak jejich ekonomicko – politické zájmy budou téměř totožné, byť budou všichni společně zatíženi a současně obohaceni různým kulturním dědictvím.
o Pokud se však na jejich místech objeví Západoevropané – křesťané s vysoce kritickým názorem na bohaté vrstvy a oligarchii (dle Ježíšovy teze – Spíše projde velbloud uchem jehly nežli bohatý do království nebeského), dále židé považující individuální bohatství naopak za Hospodinovo požehnání, vedle nich ateisté racionálně a ostře kritizující extravagantní, konzumní, hédonické, atomizující, konfliktní a rozkladné účinky velkých majetkových rozdílů, a spolu s nimi ještě muslimové, považující všechny své předešle jmenované spolustraníky za dílo Satana, pak se – při parafrázi výroku K. Čapka - takováto partaj neshodne ani na krabičce zápalek.
o Členstvo sociální demokracie od jejího vzniku v roce 1878 sestávalo v drtivé většině z dělnictva s vyhraněně ateistickou, materialistickou a antioligarchickou ideologií a tyto proporce více či méně přetrvaly až do konce první periody v roce 1948.
o Co se nevyhnutelně měnilo byla vnitřní struktura strany.
o V prvním desetiletí své existence „socani“ čelili tvrdé perzekuci, což současně znamenalo, že se v takové straně nemohl objevit jediný kariérista či byrokrat. Zastupitelská forma vnitrostranické demokracie fungovala bezvadně, neboť panoval všeobecný zájem volit za funkcionáře všech úrovní ty nejlepší z nejlepších. Eventuální poruchy ve funkci takové demokracie – pominou-li se empirické aspekty – nejspíše souvisely s  „vnitrostranickou činností“ agentů establishmentu.
o Politickou emancipací, vstupem strany do říšského sněmu, do salónů a nakonec i do exekutivy, spolu se vznikem placených vnitrostranických funkcí i profesí (souvisejících s rostoucím majetkem strany) se nevyhnutelně vytvořil i prostor pro zájem, vstup a působení kariéristů, hochštaplerů či byrokratů, nezřídka i cizorodé ideologie. Nebezpečí takovýchto typů lidí plyne jednak z jejich bezskrupulózního boje o pozice (intriky, korupce, klientelismus, atp.) a z druhé strany jsou tyto typy politiků předmětem zájmu nepřátelského establishmentu či konkurenčních politických stran jako jejich potencionální „spojenci“.
o Na druhou stranu nutno připustit, že v oné periodě (od vstupu soc. dem. do říšské rady v roce 1897 do roku 1948) působil silný vliv i prestiž oněch hrdinných zakladatelů, ideologicky značně homogenní členská základna s převahou dělnictva i pestrá a intenzívní vnitrostranická diskuse probíhající na platformě několika deníků a mnoha dalších periodik. Což skýtalo jako základ relativně bezchybné funkce vnitrostranické zastupitelské demokracie.
o Exaktnější závěry, posuzující do jaké míry se zmíněné dysfunkční aspekty plynoucí z vlivu eventuálních kariéristů, hochštaplerů či byrokratů tehdy uplatňovaly a jaký měly reálný vliv na politiku i ideologii strany, mohou být pochopitelně až výsledkem práce příslušných badatelů.
o Předúnorovou a exilovou soc. dem. inteligencí obnovená ČSSD v roce 1989 na rok 1948 nenavazovala ani pokud jde o složení členské základny – drtivá většina politicky angažovaného dělnictva a zaměstnanců zůstala v KSČ – natož kvantitativně. Nicméně se podařilo rychle vybudovat regionální struktury a obnovit vydávání deníku Právo lidu. Deník – i přes pravicovost Horákova vedení – si zachoval názorovou pluralitu a spíše levicovou tendenci. Nikdy se však nestal stranickým deníkem ve smyslu široké tribuny názorů členské základny ČSSD, což přispělo k jeho zániku – byť podstatně menším dílem než drtivá konkurence různých mutantů Rudého práva.
o Parlamentní volby 1992 a pouhých 7,67% do Sněmovny lidu pro ČSSD znamenalo vzhledem k 14,27% komunistického Levého bloku a 33,90% ODS (v koalici s KDS) drtivou porážku. A byť za její hlavní příčinu lze označit tehdejší specifickou společenskou situaci, mj. zcela drtivou podporu médií V. Klausovi a ODS, znamenala i konec éry profesora Jiřího Horáka.
o Ostrá i vtipná kritika Klausovy společensko-ekonomické transformace a poukazy na výhody zaměstnanecké participace vynesly do čela strany v roce 1993 M. Zemana. Za jeho osmileté éry zažila sociální demokracie největší historické úspěchy ve velké politice: v roce 1998 zvítězila v parlamentních volbách a strůjcem dalšího vítězství ČSSD v roce 2002 byl opět M. Zeman, tentokráte v podobě taktického odstoupení z čela ČSSD. K této slávě M. Zeman obrovsky přispěl a jeho zásluhy mu nikdo neupře. Nicméně z důvodů níže uvedených současně i selhal – na svoji zaměstnaneckou participaci naprosto „zapomněl“ a v tomto smyslu fungoval jako „údržbář“ Klausovy „kupónové ekonomiky“.
o Předmětem tohoto editorialu však jsou především Zemanovy nedostatky, jejichž důsledky se později projevily, mj. v podobě obludného klientelismu, řady korupčních skandálů a pádem volebních preferencí strany. Slabou stránkou M. Zemana byla jednak personální politika: počínaje jeho poradci, přes - v pozdějším období - ministry (např. I. Svobodu) až po výběr nástupce v podobě V. Špidly.
o Mimo Zemanovu rozlišovací schopnost jako předsedy ČSSD především ležela potřeba budování strany ve smyslu její demokratizace včetně umožnění celostranické diskuse, tvorby smysluplných struktur a nakonec i vize; a svůj adekvátní podíl viny v tomto případě nesou pochopitelně i tehdejší předsednictva ČSSD.
o Nejviditelnějším jevem se stal faktický zánik Práva lidu, které přes denní a téměř bulvární formu přešlo v občasníky se stále se prodlužující periodou (a jako médium pro vnitrostranickou diskusi zcela bezcenné) a v podstatě bez náhrady zaniklo. Roli prostředníka otevřené vnitrostranické diskuze nesehrál ovšem ani J. Horákem a J. Paroubkem vydávaný „opoziční“ občasník až měsíčník trend, který fungoval především jako přehlídka názorů členů redakční rady. Masarykova dělnická akademie připomínala svoji slavnou předchůdkyni pouze jménem. Některé specifické a zcela účelové vnitrostranické struktury – Mladí sociální demokraté, Sociálně demokratické ženy či Křesťanská platforma - fungovaly jako bezduchý a přízračný výtah na politické výsluní.
o Dlužno dodat, že tento výtah obsadili především mladí hochtapleři z MSD a ve velké politice pak napáchali nemalé škody. Realisticky vzato mají přesto jisté právo na toleranci, poněvadž přehnaná abicióznost je přirozenou vlastností mládí. Skutečnou vinu totiž nesou "konstruktéři oněch výtahů".

o Dokončení v příštím čísle

František Stočes
3. 4. 2007

o
NETSOCAN MONITOR



Kalousek v peněžence
Když chcete snížit daně i schodek, budou ty škrty muset být o to výraznější. Nepochybně. Ale je to dosažitelné a to sociálně citlivými kroky... Pokud budeme dál pokračovat v šíleném trendu deficitů, můžeme se nakonec octnout až v takzvané dluhové pasti. A cesty z dluhových pastí jsou různé, ale jedno mají společné, vždy je nejvíc odskáčou ti nejslabší a nejchudší. Takže paradoxně: ten, kdo pod heslem sociálna odmítá reformy... ...je podle vás asociál... ...připravuje složitou situaci pro ty nejslabší, tedy chová se dramaticky asociálně. (MF DNES, 31. března).

Inu, tak jsme se z odpovědí ministra financí na otázky R. Čásenského dozvěděli, že chudý a slabý občan je vlastně finanční oporou státu v dluhové pasti! Bratr Kalousek, který "reformuje" zadlužené veřejné finance tím, že bohatým radikálně snižuje veškeré daně a pojistné platby, zatímco těm nejchudšm daně naopak zvyšuje a navíc jim zdraží i základní potraviny zvýšením sazby DPH, vůbec nevnímá, že jedná jako antikřesťan! Takže titulek měl spíše znít - Kalousek krade v peněženkách chudých. Bratr Kalousek vlastně bezděčně "reformuje" i křesťansví v tom smyslu, že boháč - dle Ježíše asociál patřící paušálně do pekla - se v Kalouskově pojetí mění v pilného občana jemuž náležejí nejnižší daně i nebe současně. Zatímco prodavačky v supermarketech, aby byly "pilné" alespoň jako bratr Kalousek - pobírající dnes "zhruba devadesát tisíc čistého" - budou muset pracovat zhruba 1700 hodin měsíčně, čili více než 70 hodin denně...


Život v pravdě lidé potřebují jako potravu
...ta první a skutečná autorita, které je člověk zodpovědný, je zcela intimní, je to vlastní svědomí, pro lidi věřící pak Bůh... Seznam tolerovaných lží nelze přijmout, podobně jako nelze přijmout kdysi oblíbenou radu "zatloukat, ztloukat, zatlouat"... Život v pravdě je jednou ze základních lidských existenciálních hodnot, je srovnatelný s potřebou potravy a vztahu. Potřeba života v pravdě bývá též formulována jako potřeba smyslu lidského života. Člověk se celý život ptá, "kde je můj smysl opravdu?" - vždy znovu se ptá a znovu si odpovídá... Absence života v pravdě vede k nemoci - společnosti, jedince, obou. (LIDOVÉ NOVINY, 30. března).

K moudrým slovům psychoterapeutky Heleny Klímové není co dodávat. Snad jenom stesk na skutečnost, že místo aby takovíto úctyhodní lidé co nejvíce diskutovali v hlavních vysílacích časech veřejnprávní televize, musejí diváci místo nich poslouchat pokleslé plky nejrůznějších, ale nejspíše dobře placených bavičů.


Konec neokonzervativních snů
Někdy touto dobou už měli sklízet plody svého vítězství. Čtyři roky od invaze a svržení ditátora Saddáma Husajna měl být Irák idylickou oázou demokracie, "majákem svobody", který by svým zářným příkladem inspiroal celý širší Blízký východ... Místo toho jejich vize vybuchly spolu s Irákem jako sud střelného prachu. Vsadili na jedinou kartu a po fiasku v Iráku, který se změnil v dějiště nejkrvavější současné občanské války, zdiskreditovali své ideje alespoň na jednu generaci. (LIDOVÉ NOVINY, 30. března).

William Kristol, Robert Kagan, Richard Perle, Dick Cheney, Donald Rumsfeld, Paul Wolfowitz, Lewis Libby, Douglas Feith, John Hanah, J. D. Crouch, Elliot Abrams, Michael Rubin, John Bolton... To jsou jména hlavních ideologických a politických duchovních otců válečného zločinu, spáchného na téměř dvoustech tisících iráckých civilistů. A zatímco by v civilizovaném státě měli být - po vzoru Norimberského procesu soudícího i Goebbese - odesláni k podání vysvětlení příslušným soudcům Haagského tribunálu, místo toho odcházejí na zajímavě placená místa v National Institute for Public Policy, Center for Security Policy, Enterprise Institute nebo byli, jako např P. Wolfowitz, "vyhozeni" do čela Světové banky. Alespon maličkým zdostiučiněním může bát informace, že poslední materiály na oficiálních stránkách www.newamericancentury.com, propagujících jejich ideje o světovládě, prý jsou z roku 2005.


Chtělo by to novou krev, není tu nějaká mládež?
Jestli se vůdcové všech stran, hnutí a spolků v něčem shodují, tak je to touha získat mládež. Kdo dbá o své zítřky, ten si zakládá všelijaké juniorky, kde se z nepoddajného materiálu vykřesávají postavy s planoucím zrakem a tepajícím srdcem. Výsledkem má být příchod modernizace, výkonnosti a flexibility, jak tomu říkají oblíbené pohádky pro dospělé… Stejnou vášní prahla čachtická paní po krvi dívek… Stalin, Mao měli k mládeži též vřelý vztah – především tedy v případě, že šlo o mladé a oddané soudružky… Ale to nevadí, až bossové pocítí potřebu transfúze a modernizace, už si nějakou mládež k puštění žilou najdou Komu není rady…(MF DNES, 24. března).

Komentátor MF DNES Jan Jandourek připomíná selhání mladých politiků všech stran a za všech režimů. Z kapitalistického světa jmenuje šestřicetiletého vůdce britských konzervativců Williama J. Haguea, amerického viceprezidenta Dana Quaylea a z českých politiků připomíná zejména plejádu jmen z řad ČSSD – Grosse, Březinu, Buzkovou (na Teplíka asi "zapomněl") – a z tábora liberálů Mlynáře a Němce. Pražského primátora Béma opomenul rovněž; poněvadž pokud si politik ve věku 43 let v jeho funkcích jednoduše vyrazí na dva měsíce do Himálaje s úmyslem výstupu na Mt Everest, pak tím signalizuje evidentní nezralost i určitou schopnost přeceňovat vlastní síly (mementem by mu přitom mohla být tragická smrt jedenapadesátiletého J. Vavrouška, který zahynul v lavině při výstupu na „roháčské kopečky“). Smyslem této glosy je především upozornění, zda si politikové, volající po mladé krvi, nepletou politickou stranu fotbalovým klubem.


Irák čtyři roky po začátku války: beznaděj
Není pochyb, pesimismu v Iráku přibývá a dokládá to i rozsáhlá studie veřejného mínění zadaná stanicí BBC a dalšími vlivnými médii... Skoro dvě třetiny Iráčanů sice věří svým jednotkám, přes osmdesát procent z nich konstatuje: Američanm a Britům nevěříme. Stejně tak varující číslo je 31 procent těch, kteří právě koaliční jednotky považují za hlavního viníka současné situace. A mírě děsivý je úda, že 51 procent dotázaných víceméně schvaluje útoky na ně... Jen jedno procento by však chtělo, aby západní vojáci zůstali navždy. (MF DNES, 20. března).

Nejlépe asi bude znovu zarecitovat z článku Skuteční zasvěcenci (MF DNES, 15. dubna 2003) ENTER (dále NETSOCAN Monitor a Skuteční zasvěcenci) Následující glosa sice připadá jako politická fikce, ale vypadá to tak, že kdyby Saddám v druhé polovině osmdesátých let dovolil firmě Bechtel Group ze San Franciska postavit Akabský ropovod, byl by dnes - i přes svůj známý kádrový profil - váženým arabským státníkem a téměř sekulární Irák by byl mohutnější o provincii Kuvajt...


"Evropa nepotřebuje nové rakety"
"Americký protiraketový štít by mohl vést k novým závodům ve zbrojení v Evropě," napsal v komentáři pro list Frankfurter Allgemeine Sonntagszitung německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier... "Naší největší prioritou zůstává odzbrojení, ne další zbrojení," uvedl Steinmeier... Správným místem pro diskusi o základnách je podle něj Severoatlantická aliance. "Výsledkem debaty pak musí být řešení, které nebude nikoho provokovat... Tak se posílí důvěra - a odstraní se staré úvahy vyvěrající z logiky studené války." (LIDOVÉ NOVINY, 19. března).

Podobně tvrdě kritizoval americký plán na výstavbu protiraketového štítu v Polsku a v Česku i šéf německých sociálních demokratů Kurt Beck, který za SPD odmítl americkou koncepci, fakticky posazující, aby se nové kolo válečného zbrojení mezi Ruskem a USA odehrálo na evropské půdě. Zato stanovisko sjezdu ČSSD k radarové základně USA na území ČR sdělující, že "ČSSD nesouhlasí s umístěním radarové základny protiraketového systému USA na území České republiky pouze na základě bilaterální smlouvy mezi ČR a USA," nepřímo naznačuje, že kdyby protirakectovou základnu posvětili feldkuráti NATO, pak by delegáti klidně učiinili z ČR terč jadernýh zbraní...


Pochmurné vyhlídky
Konečným cílem je podle všeho nárůst kvalitativních i kvantitativních vlastností systému, tedy to, že bude schopen zachytit daleko větší počet hlavic a s velkou přesností. Čímž začíná potenciálně neutralizovat, a tudíž ohrožovat, nejen Čínu, ale i Rusko, jež se ze svého hlediska zcela pochopitelně zlobí. Strategie jaderné války totiž vychází z celkem jednoduchého pravidla: chceš-li zaútočit, musíš to udělat tak, aby se protivník na odvetu už nevzmohl. Z čehož logicky vyplývá, že účinný protiraketový systém usnadňuje jeho držiteli též útok a činí z protivníkova arzenálu hromadu železa k nepoužití… Máme tedy říci radaru ne, abychom nedráždili Rusko či aby se předešlo novému kolu „závodů ve zbrojení“? To sotva… (LIDOVÉ NOVINY, 12. března).

Autor komentáře, politolog Josef Mlejnek jr., sice konečně přišel s faktem, že protiraketový štít je strategický systém prvního úderu… Ale možná díky svému mládí a nezkušenosti se děsí především „šíleného světa roku 2050“, kdy prý bude jaderné zbraně vlastnit kdekdo, a proto musí být i protiraketové štíty! Myšlenku, že by svět začal naopak jaderné zbraně likvidovat si jaksi nepřipouští. Až pan politolog navíc pochopí svůj omyl spočívající v názoru, že budovaný americký protiraketový systém učiní z protivníkova arzenálu hromadu železa k nepoužití, začne se děsit věcí daleko reálnějších. Rusko totiž na americký antiraketový štít bude muset reagovat tak, že začne své strategické raketové síly udržovat v nejvyšší bojové pohotovosti po 24 hodin denně a 365 dní v roce… Zjistí-li pak ruské družice odpálení většího počtu amerických raket, nezbude, než v řádu několika desítek minut reagovat odpálením co nejvyššího počtu ruských raket na americké cíle, tzn. ještě dříve než americké rakety doletí k cílům ruským. Americký protiraketový štít tak bude znamenat vyhození stovek miliard dolarů na protiraketový šrot… Až pak politolog Mlejnek jr. pochopí, že onen Armagedon může vypuknout i v důsledku technické poruchy, omylu či provokace, měla by se mu zježit hrůzou nejen kštice, ale i ochlupení po celém těle a svůj komentář pak slavnostně zpopelní.


Reader´s Digest
Pro vaši lepší orientaci uvádíme (s předchozím linkem) tituly a autory zajímavých článků, které se zabývají technickými, vojenskými, politickými a dalšími aspekty plynoucími z eventuálního umístění amerického radaru jako komponenty antiraketové základny v ČR. Výběr pochází převážně z Britských listů. Posledním titulem je zajímavá přednáška na téma globálního kapitalismu.

ENTER Přestaňte se schovávat a přestaňte lhát, brigádní generále! (Štěpán Kotrba)
ENTER Postranní laloky budou hlavním předmětem diskuze
ENTER Sociálně demokratičtí europoslanci se obrátili na Kongres USA kvůli protiraketové obraně
ENTER Radar, který funguje na každém větším letišti - omyl ministra zahraničních věcí (Václav Exner)
ENTER Americká protiraketová obrana v Evropě Co se o tomto problému říká a ví v Čechách (Pavel Gavlas)
ENTER Boj o radar“ vstupuje do další etapy (Pavel Čámský)
ENTER Pokus o jiný rámec diskuse o raketách (Jakub Wolf)
ENTER Americký neoimperialimus a iniciativa Ne základnám (Milan Valach)
ENTER THE LIBERAL VIRUS. Permanent War and the Americanization of the World (Samir Amin)
ENTER GLOBAL CAPITALISM AND THE HEGEMONY OF THE TRANSNATIONAL ELITE (William I. Robinson)


Vybírá a glosuje: František Stočes

Měsíčník NETSOCAN je necenzurované a otevřené periodikum, které chce sledovat závažné události společenského života a hodnotit jejich etické, humanistické a demokratické aspekty i z hlediska a zájmů občanů žijících z námezdní práce a pracujících v manuálních a dalších nekariérních profesích. Vydává klub ASD na Praze 2. Redakční rada: Aster Jiří, Durdis Josef, Stočes František (šéfredaktor), Štromajer Bohumil, Velát Jan. Adresa vydavatele: František Stočes, 120 00, Praha 2, Bělehradská 35, tlf. 222645538. E-mail: netsocan@volný.cz. Příspěvky, které nevyjadřují názor redakce, budou označeny buď zkratkou "pnnr", popřípadě "no comment". Bude-li to nutné z publicistických důvodů, redakce si vyhrazuje právo na zkrácení nebo úpravu příspěvků. Texty neprocházejí jazykovou úpravou a příspěvky nejsou honorovány. Každé číslo vzniká on line systémem v tom smyslu, že až do uzávěrky mohou být všechny materiály, výslovně označené jako nedokončené, upravovány, korigovány atp. Po datu uzávěrky se každé číslo stává historickým artefaktem a nemůže v něm být cokoli měněno. Uzávěrka tohoto čísla byla provedená 3. dubna ve 24:00.
NETSOCAN