NETSOCAN
Číslo 3 -- BŘEZEN 2010 ---Ročník IX.
Přijde nová revoluce a po ní nový středověk


Uvádíme ve zkrácené formě některé názory poradce amerického ex-prezidenta B. Clintona a autora politologického bestselleru Budoucnost kapitalismu. Lestera G. Thurowa. Byla uvedeny v rozhovoru, který původně vyšel v deníku Gazeta Wyborca a v češtině jej přinesly Lidové noviny v příloze Středoevropské noviny 19. 11. 1998. Je opravdu zajímavé si tyto reflexe číst i po dvanácti letech a v období světové hospodářské krize na jedné straně i vzhledem k rychlému ekonomickému rozvoji čínské ekonomiky na straně druhé. Pasáže, které připadají být vysoce aktuální i významné, jsou zdůrazněny červeně.

...už teď se nacházíme na šikmé ploše. V západní Evropě víc než dvacet let neustále roste nezaměstnanost, dnes dosahuje v průměru 12%. V USA už čtvrt století klesají výdělky nejchudších vrstev obyvatelstva. I přes nejrůznější opatření se v posledních 25 letech snížily příjmy dvou třetin slaběji situovaných Američanů o 20%. Kdyby se tak stalo ze dne na den, vypukla by revoluce.Během čtvrt století se však lidé dokáží postupně přizpůsobit: mzdy se jim totiž zvyšovaly, jenže zvýšení bylo vždy nižší než inflace.

Pokles mezd si americké rodiny kompenzují stále více zaměstnáváním žen. Ale možnosti vytváření nových pracovních míst se vyčerpávají a reálné mzdy se budou nadále snižovat. Netýká se to jen Spojených států, ale všech rozvinutých zemí světa. Zadlužení obyvatel a délka pobytu v práci nemohou narůstat donekonečna. Po jisté době se tento trend projeví na naší životní úrovni.

Proč chudneme, když díky technice, vědě a vzdělání produktivita práce roste?

Většina chudne, ale ne všichni. Výdělky dvaceti procent nejlépe vydělávajících rostou už několik let daleko rychleji než kdykoli v minulosti. Bohatí bohatnou, zbytek chudne. Týká se to hlavně střední třídy.

Proč?

To je ta globalizace. Nekvalifikovaní Američané, Němci i Poláci se stali konkurenty nekvalifikovaných Číňanů. Nekvalifikovaný Číňan je ochotný pracovat za 35 dolarů měsíčně. To znamená, že výdělek nekvalifikovaných Američanů, Němců a Poláků bude pomalu klesat na tuto úroveň...

Řekl bych, že přišel čas, kdy je dělení světa na „bohatý“ a „chudý“ už přežitek. Lidé se stále více začínají dělit na vzdělané a nevzdělané. Ti, co mají kompetence na světové úrovni, mohou kdykoli a kdekoli na této planetě vydělat velké peníze. Radím Číňanům, kteří mi za to platí skvěle. Tolik, jako nejlepším německým nebo čínským ekonomům. Ale můj vrstevník, který se stal dělníkem v automobilce, se musí smířit s tím, že jeho výdělky se postupně přiblíží k výdělkům dělníků v Indonésii nebo Malajsii.

Američané budou vydělávat o něco méně, Číňané a Poláci o trochu více: proč nás to musí dovést do nového středověku?

To všechno není tak jednoduché. I v Číně a Polsku jedni bohatnou a druzí chudnou. Stejně jako v Americe nebo v Německu. Dokonce i tehdy, když v Číně a v Polsku budou dělníci vykonávající jednoduché operace vydělávat více, se rozdíl v příjmech mezi nimi a pracovníky, kteří si získali vysokou kvalifikaci, bude zvyšovat. Stane se tak proto, že nedostatečně vzdělaní Poláci, ale i Číňané nebo Američané budou muset soupeřit s nejmodernějšími stroji. Čím dál víc je budou moci nahradit automaty. A důsledek? Čím víc budou chudnout, tím úpěnlivěji se budou domáhat snižování daní, budou volat po větší odpovědnosti státu. A demokratický stát nebude mít jinou volbu než před jejich požadavky ustoupit, což znamená, že se stále méně peněz bude investovat do budoucnosti – do vzdělávání, bezpečnosti, do vědeckého výzkumu. Postupně promarníme všechno, co naše civilizace vytvořila.

Domníváte se, že se budeme klidně dívat na to, jak se náš svět rozpadá?

Zatím se klidně díváme. Proč bychom se měli znepokojovat? V době našeho krátkého života se svět nerozpadne. Není velkých idejí kvůli kterým bychom byli ochotni se dobrovolně a společně čehosi zříkat. V kultuře Západu zvítězil egoistický pragmatismus, který způsobil to, že rozhodující většina lidí se pokouší získat co nejvíc jen pro sebe. Z našich velkých snů zůstalo jen jedno: vyzískat co nejvíc věcí a mít svatý pokoj.

Po druhé světové válce začala pravice vnášet do politiky pragmatismus, levice zůstávala při své překonané vizi. Teď, když levice úplně ztratila vědomí historické mise, kapitalisté se nemusejí z této strany ničeho obávat. Mohou uzavírat kontrakty, které jsou pro většinu jejich zaměstnanců nevýhodné. Všechno přitom odůvodňují globální konkurencí. Budou to dělat tak dlouho, dokud je někdo nepřibrzdí.

Kdo? Odbory? Stát? Demokratická moc reprezentující ukřivděnou většinu?

Nevidím žádnou sílu, která by to zvládla. Všechno se děje příliš nenápadně, než aby to vyvolalo rozhodný protest. Umírněný odpor, byť i většiny, se nemusí v demokracii prosadit. Demokracie není systém, kde se přijímají rozhodnutí, které podporuje 51% společnosti. Demokracie znamená jen to, že se moc těžko odhodlává k rozhodnutím, která nepodporuje 80% společnosti.

V demokracii je lehčí cokoli přibrzdit než něco iniciovat. V dnešních demokraciích mají rozhodující význam dva vlivy: nemohoucnost a radikální odpor. Nemohoucnost velkých společností, propletených bezpočtem kulturních a formálních vztahů, je větší než kdykoli v minulosti. A protože rovina, po které se naše civilizace posouvá, se naklání jen postupně, radikální odpor proti dnešnímu trendu se nemusí nikdy projevit.

Co se stane s technickým pokrokem, nárůstem produktivity, s naší technikou, vědou, organizací, kterým vděčíme za bohatství dnešních společností?

Co s technikou? Nic! Stejně jako ve středověku. Životní úroveň lidí ve střední Evropě, o kvalitě života ani nemluvím, se 600 let po pádu římského impéria snížila o devadesát procent. Když porovnáme životní standard, kvalitu výživy, odívání, bydlení, vzdělání, když zohledníme míru bezpečnosti, komunikace, účasti na kulturním dění, když zhodnotíme počet a účinnost veřejných ustanovení v Římě na vrcholu císařství v roce 350 našeho letopočtu a v nejhlubším středověku, okolo roku 950, můžeme vypočítat, že obyvatelé nejbohatších měst středověké Evropy si zachovali sotva 10% blahobytu, na kterém stála kvalita života průměrného Římana. Prvním evropským městem, které dosáhlo životní úrovně antického Říma, byl Londýn v polovině 18. století. Přitom římská technika neupadla do zapomnění. Ani vědecké poznatky se nevypařily.

Co se tedy vlastně stalo?

Zkrátka a jasně: Císařství ztratilo ducha, který ho budoval. Přestalo investovat do stavby cest, do vodovodů, vzdělání, dokonce i do armády. Postupně se změnila škála uznávaných hodnot. Peníze se začaly vynakládat na něco jiného: všechno, co bylo společné, se začalo rozkládat a slábnout před tlakem soukromého zájmu, a to ostatní už bylo jen otázkou času. Civilizační regres, dezintegrace, vnitřní nepokoje, narušené vztahy, ničení infrastruktury.

Pokud pozoruji, že jednáme stejně jako Římané, můžu se sice zamyslet nad tím, zdali svět bude trvat dostatečně dlouho na to, aby všude zavládla úroveň, jakou měl Boston nebo Paříž v polovině 70. let, ale pokud vývoj půjde tímto směrem, nikdo z nás se toho nedožije.

My, obyčejní smrtelníci... Ale od čeho máme politiky, média a odbory? Velké odbory se každý měsíc hádají s vedením velkých podniků kvůli půlprocentnímu zvýšení mezd.

Odbory odumírají. V USA bylo kdysi v odborech 40% pracujících, dnes sotva čtvrtina. Vědomí společného zájmu vytlačuje individualismus. Tak tomu bude i v Evropě. Odbory zatím fungují v továrnách, ale v továrnách pracuje stále méně lidí. Zaměstnanci malých firem, ale ani lidé na volné noze nejsou členy odborů. Ve firmě Microsoft nemají jediného odboráře. A odbory už nemají sílu, aby mohly tento proces zvrátit.

...Nevím, jestli naši potomci budou opravdu o polovinu chudší, než jsme my. Ten proces se bude někdy urychlovat, jindy zpomalovat. Z různých důvodů se může dokonce zastavit. Netvrdím, že je nevyhnutelný. Je možné ho zabrzdit. Ale je potřeba něco udělat.

A kdo to má udělat, když lidé nechtějí a odbory nemohou...?

Na to jsou politici.

Jak to mají udělat?

To je největší problém každé demokraticky zvolené vlády. Jak přesvědč, že je třeba dělat změny, když krize je neviditelná? My na Západě krizi nepociťujeme, i když o ní hodně mluvíme. Krizi nepociťují ani Němci, ani Francouzi, ani Kanaďané. Lidé nemají potřebu cokoli měnit a hlavně nevidí důvod, proč by se měli čehokoli vzdávat... Proto se politikům nedaří přesvědčit lidi o potřebě změn. A i kdyby většinu přesvědčili, vždy se najde menšina, která dokáže vystoupit proti natolik aktivně, že všechny změny nadobro zablokuje.

Čeho by se ty změny měly týkat?

Změny je třeba postavit na investování do budoucnosti! Jsou dvě oblasti, do kterých budeme muset investovat neporovnatelně víc, pokud chceme přibrzdit civilizační regres západního světa: rozvoj a infrastruktura.

Nejdůležitější je pochopitelně společenská infrastruktura, tedy především všeobecné vzdělávání. Musíme přibrzdit přírůstek nedostatečně vzdělaných lidí, pokud chceme zabezpečit tvořivou práci pro všechny. Jestli se nám nepodaří vzdělanostní skok, budeme svědky obrovské nezaměstnanosti. Nevzdělané, nevyučené, nekvalifikované, a tedy netvořící lidi zastoupí lacinější a neomylné stroje.

Není práce ani pro všechny tvořivé...

Pro tvořivé se pracovní místa dají vytvořit... V posledních letech na Západě výdaje na veřejné vzdělávání klesají; zvítězil názor, že vzdělání je soukromou věcí každého člověka, jakoby jen on měl mít z nabytého vzdělání v budoucnosti zisk...

Západní demokracie však nepřestaly investovat jen do vzdělávání. Stále méně se pouštějí i do větších projektů, protože si namluvily, že i v tom je může zastoupit soukromý kapitál. Ale soukromí investoři, akcionáři velkých společností, se dnes zvýšenému riziku vyhýbají, nechtějí ukládat svůj kapitál do dlouhodobých projektů, kde by, v případě úspěchu, mohli čerpat zisk až po mnoha letech. Neinvestují ani v případě, že projekt slibuje mimořádně vysoké zisky.

Celý horizont našeho myšlení se dramaticky zúžil. Málokoho zajímá zisk, který se dostaví až po čtvrtstoletí. Jenže zkušenost nás učí, že v podstatě jen takovéto investice přinášejí trvalý a všeobecný blahobyt. Tak to bylo v případě všech velkých objevů a vynálezů, v případě transamerické železnice, v případě Suezského průplavu, kosmického výzkumu, dokonce i v případě internetu. V MIT (Massachusets Institute of Technology) máme k internetu přístup už třicet let. Za těch třicet let jsme díky němu získali mnohonásobně víc, než se do něho investovalo. Dnes využívá výhody internetu prakticky celý svět, ale ještě dlouho z něho budeme mít nejvyšší výhodu my, Američané, protože máme náskok. Všichni to chápou.

A nikdy vás nedohoní?

Naopak, stále více budou zaostávat. Nejlepší vědci dnes hledají práci v nejlepších střediscích nebo s nimi alespoň na dálku spolupracují. Ti ostatní jen vegetují. Ve světě, který jsme vytvořili, ve světě globalizace, masové kultury, všeobecné integrace, vítězové berou všechno. Žádný zpěvák v celých dějinách lidstva nevydělal tolik peněz jako Pavarotti. Žádný režisér nevydělal tolik jako Spielberg... Pavarotti se dnes prodává po celém světě, stejně jako lístky na Spielbergovy filmy... Podobně je to s písničkáři, dirigenty, ...ale i s programátory, architekty, ekonomy nebo vědci. Astronomické příjmy nevelkého počtu vítězů však ještě před jejich zbohatnutím vyvolávají stále rychlejší propad průměrné pracující většiny. Tato většina se navíc ocitá pod zničujícím tlakem nároků a požadavků nové třídy zahalečů.Tato nová třída se stává třídou revoluční, protože už v krátké době bude schopna po demokratickém puči získat v západních demokraciích moc.

Koho máte na mysli?

Penzisty. Miliony 60-80letých lidí, ještě práceschopných, ale využívajících již dávno jim přiznaná privilegia, hlavně to, že většina nákladů na jejich existenci a neobyčejně nákladnou léčbu leží na bedrech státu. To je opravdu nová, revoluční třída.Tato neproduktivní, stále početnější a politicky vlivnější skupina je schopna promarnit většinu toho, co bychom měli investovat do budoucnosti, pokud nechceme, aby se kvalita našeho života výrazně zhoršila.

Zanedlouho vám bude šedesát. Stanete se revolucionářem?

...Skutečná revoluce začne až v roce 2012, kdy důchody budou pobírat lidé o deset let mladší. Je jich nepoměrně více. A jejich očekávání budou muset uspokojit nepříliš početné generace narozené v 60. a 70. letech.

Pokud bude Západ chtít udržet životní úroveň důchodců v druhé s třetí dekádě budoucího století, bude muset na tento cíl vynaložit všechny peníze, které vybere na daních. A tak dojde k tomu, že ve většině států budou převažující část voličů tvořit důchodci. Nevím, jakými opatřeními by se mohl demokratický stát zbavit poloviny svého voličstva. A protože nikdo takové opatření nevymyslí, stát se bude muset této přítěže zbavit. Čím bohatší je stát, tím větší je průměrná délka života jeho občanů, a čím vyšší je průměrná životní úroveň, tím větší budou problémy. Tehdy vypukne revoluce starých proti mladým... Hospodářství s vysokým počtem starých lidí bude ztrácet konkurenceschopnost proti zemím s nižším průměrným věkem.

Myslíte si, že se stát může zříci i veřejného financování vzdělávání, vyvázat se z investování do obrany, bezpečnosti, technické infrastruktury?

Bude k tomu přinucený. Čím je společnost starší, tím neochotněji investuje. Západní společnosti jsou stále starší. Když je člověku 65 let a vyrostl v přesvědčení, že žije hlavně kvůli tomu, aby si co nejvíc nahrabal a co nejvíc zkonzumoval, potom se neznepokojuje tím, jaké vzdělání stát zabezpečí dětem a v jakém stavu budou silnice za třicet let. V dnešní Americe penzisti hlasují proti výdajům na vzdělávání, výzkum a infrastrukturu. Představují téměř třetinu aktivních volič, protože mladí volí stále neochotněji. Těžko se potom můžeme divit tomu, že politikům tak záleží na hlasech důchodců, kteří však od státu očekávají výdaje na důchody a zdravotní zabezpečení, ale ne na školy, silnice, na výzkum. Proto se výdaje na vzdělání rok od roku krátí.

Pokud se přerozdělování veřejných financí nezmění ve prospěch investování do budoucnosti, tedy i do vzdělávání, školy budou čím dál méně učit. Časem se většina rodičů dobrovolně rozhodne neposílat svoje děti do veřejných škol, protože se změní v nebezpečná a demoralizující střediska maření času. Ale soukromé školy si budou moci dovolit jen někteří. Úpadek osvěty a vzdělávání, podobně jako ve středověku, prohloubí propast mezi hrstkou vzdělaných zámožných elit a většinou propadající se do analfabetismu; tito vyděděnci se dají stále obtížněji dají přesvědčit, aby vydávali peníze na veřejně prospěšné cíle; na osvětu, na stavbu silnic a komunikačních systémů nebo na ochranu životního prostředí.

Není paradoxem, že tyto obavy se objevují v době, kdy demokratický kapitalismus slaví svůj nejspektulárnější historický úspěch: sbírá plody technické revoluce, zničil všechny potenciální soupeře, ovládl prakticky celý svět a vytvořil dosud nevídaný blahobyt?

Problém spočívá v tom, že demokratický kapitalismus obsahuje přinejmenším dvě protiřeči, které se musí projevit. Prvním je konflikt mezi demokracií, stojící na rovnosti a trhu, který vytváří nerovnost. Demokracie dává stejný hlas každému občanovi bez ohledu na to, zda je inteligentní, nebo hloupý, dobře, nebo špatně informovaný, líný, nebo pracovitý. Trh odměňuje inteligentní, pracovité a informované. Demokratický kapitalismus vyžaduje rovnováhu mezi demokracií a trhem. Celá léta se vlády o tuto rovnováhu staraly. Hodně úsilí se vynaložilo na to, aby se vyrovnaly šance a životní úroveň. Globalizace a triumf individualismu způsobují, že tyto výhody fungují stále slaběji. Stát blahobytu, nebo přesněji stát společných investic, odumírá. Na to, abychom vyřešili toto protiřečení, nemáme invenci.

Druhým je napětí mezi konzumem a investováním. Kapitalismus vychvaluje konzumování, spotřebu, ale zároveň požaduje i investice. Avšak ze stejných rezerv není možné investovat i konzumovat. Nikdo zatím nepřišel na to, jak vysvětlit lidem, aby investovali v opojení rozpínajícího se konzumu. A už vůbec se nedají vyznavači maximální spotřeby přimět k tomu, aby investovali ve prospěch kohosi jiného – cizích dětí nebo nastupujícího pokolení. Ten, kdo chce mít především sám nejvíc, vždy bude reptat proti daním, ze kterých se má financovat základní výzkum, díky kterému jeden získá slávu, protože dá společnosti geniální vynález, a jiní na tom vydělají miliony.

Donedávna byl základní výzkum financován v rámci vojenských programů, vzdělávání bylo vedlejším efektem soupeření s komunismem, tvoření infrastruktury bývalo odůvodňované nevyhnutelností získáním převahy nad nepřítelem. Teď už podobné motivace nejsou. Kapitalismus se nedokáže vypořádat s břemenem vlastního úspěch: jeho největší chybou se ukazuje být porážka posledního (pokud nepočítá sám sebe) nepřítele.

Myslíte si, že to, co se stalo, bylo nevyhnutelné?

V jistém smyslu bylo, protože oběti pro veřejné dobro si vyžadují jin než osobní zájem. Musí existovat nějaká idea, výzva, perspektiva, jakýsi společný sen. Krize civilizace si vyžaduje vůdce, kteří se nebojí postavit se čelem vůči vlně egoismu. Kdosi na samém vrcholu musí mít odvahu říci všem voličům, že systém už nefunguje, že musíme vytvořit jiný... Zádrhel je však v tom, že demokratičtí vůdcové jsou víceméně stejní jako společnosti, které si je zvolily, jsou stejně ponoření do historie njako my. Dnešní vůdcové si většinou též uvědomují velkou krizi idejí. Stejně jako my nedohlédnou tu velkou ideu, ten společný sen, kvůli kterému by se mohli odhodlat k radikálním krokům. Když učitelé již nechtějí víc a lépe pracovat, je potřeba mít hodně odvahy, jménem společného dobra, na to, aby byli propouštěni. Je potřeba mít opravdu dostatečně silnou ideu na to, aby člověk mohl také radikální kroky zdůvodnit.

Není divné, že vy, poradce prezidenta Clintona, při hledání pozitivních příkladů musíte vyzdvihovat vůdce, kteří symbolizují nejtvrdší pravici?

To mně opravdu znepokojuje. Levice totiž na celém světě ztratila víru v to, že je schopná něco změnit. Celá léta se pravice snažila brzdit ofenzívu levice. Konzervativci oddalovali reformy, brzdili změny, ale levice se pokaždé, když se dostala do vlády, pokusila něco změnit. Před dvaceti lety se úlohy vyměnily. Pravice privatizuje, vymezuje stát, hlásí kult individualismu a svobodného trhu, a levice, dokonce i když sedí ve vládě, se odvažuje tento proces jen tlumit. Přitom programové rozdíly jsou v podstatě bezvýznamné. Levice uvěřila ve svobodný trh, uvěřila pravicovému individualismu. Jestli se dají vystopovat jakési rozdíly, pak jen v tom, že levice ze setrvačnosti ještě rozdává jakési drobky blahobytu. Ignorujíce existenci globálního trhu, pokouší se levice udržet stará sociální privilegia, ale to je cesta, která nikam nevede. Globální hospodářství si vyžaduje nejen národní, ale i globální řešení. Pravice se domnívá, že tímto řešením je trh, levice zatím nenašla nic, co by bylo stejně univerzální, a tak se paradoxně stala nositelem konzervativního myšlení, znevýhodňujícího společnosti, které mu podlehnou. Globalizace, volný trh a kult individuálního konzumu nemají dnes ve světě protiváhu...

Na Západě, zvláště u nás v Americe, si žijeme náramně bezstarostně, cítíme se dobře. Nikomu se nechce poslouchat varování... Zlé zprávy, prosím, ale jen pro Afriku. Náš obchod kvete. Nikdy v minulosti jsme neměli tolik milionářů jako dnes. Milionářům tento svět vyhovuje, je to svět stvořený pro ně... To však nemůžeme říci o naprosté většině jejich generace a už vůbec ne o potomcích této upadající většiny.


Upravil: frs
21. března 2010

NETSOCAN