NETSOCAN
Číslo 4 --DUBEN 2006---Ročník V.
Mravní kolaps kapitalismu

ooo Normalizační televizní seriál J. Dietla Synové a dcery Jakuba Skláře ukazoval - možná v rozporu s původním ideovým zadáním - onu starou a svým způsobem idylickou formu kapitalismu.
ooo Ona selanka se týkala především způsobu dělby peněz v podniku. Princip spočíval v pevně stanoveném a relativně spravedlivém poměru vztaženém k honoráři samotného majitele. Jeho výdělek pak představoval 100% což znamenalo, že např. glosmajstr musel dostat svých 30% z jeho částky, foukač s píšťalou kupříkladu 8 procent atp. (cifry jsou citovány pouze par coeur tudíž zcela přibližné; podstatný je sám systém oné dělby). Když se pak na konci účetního roku prováděla bilance a vyšel nějaký zisk, peníze se opět spravedlivě rozdělily.
ooo Celý systém měl jedinou "chybičku" (inherentní kapitalismu): tržby, které byly reinvestovány se do oné dělby samozřejmě nezapočítávaly a tuto investici - sloužící k modernizaci i k expanzi podniku - si ve vší úctě přivlastnil majitel a nakládal s ní dle libosti. Pokud se rozhodl celý podnik prodat nebo předat potomkům, bylo to jeho svaté právo. Objevili se samozřejmě šťouralové - jako např. Lenin - který věřil, že když se takové sklárny zestátní a budou tak patřit všem, půjde o vrcholný kousek spravedlnosti. Historická praxe však prokázala pochyby např. Karla Čapka, který již roku 1923 ve svém V zajetí slov napsal: "To byl kolosální filologický omyl ruského bolševictví; a je zajímavé, jak to pak sovětská vláda musila napravovat soustavným dokazováním, že co patří všem, nepatří vlastně nikomu..."
ooo Jako poznámku pod čarou ještě zbývá uvést, že v éře Jakuba Skláře vůbec nekvetla pšenka např. fotbalistům. Do hadráku nebo dokonce do meruny si ve svém volném čase čutali jen mladiství podivíni, permanentně a neúprosně za své hobby perzekuovaní rodiči, učiteli či profesory.
ooo Zmíněná platební idyla tu a tam přetrvávala až do kapitalismu moderního a praktikovala se i v samotných USA: když mzda managementu překročila (opět přibližně) např. 50 násobek průměrné mzdy v podniku, bylo to v této kolébce liberalismu považováno za nemravnost.
ooo V poslední době se tato etika rychle a globálně zhroutila. Časová shoda tohoto kolapsu dokonce svádí ke spekulaci, že na udržovní oné mzdové slušnosti se značnou měrou podílela samotná existence Sovětského svazu i "socialistického tábora" a jejím hlavním motivem již nebyla ani tak obyčejná slušnost - jako za doby Jakuba Skláře - ale spíše... strach z revoluce! Faktem zůstává, že spolu se zhroucením oné mocné "Potěmkinovy vesnice" se zhroutila i ona dotyčná a pamětihodná etika kapitalismu.
ooo Mzdy manažerů se oproti dřívější zvyklosti rychle zdesateronásobily a momentálně americkou veřejnost uvádí do menších rozpaků cifra sloužící jako "odchodné do důchodu", kterou naftařská firma Exxon poskytla svému šéfovi. Lee R. Raymond dostal na rozlučku plat a akciové bonusy v hodnotě 69,7 milionů dolarů a dalších 98 milionů babek jako výsluhovou penzi za 43 let práce pro firmu. Tedy celkově nějaké 4 miliardy korun!
ooo Na druhé straně a upřímně řečeno: kdyby L. R. Raymond dostal méně, mohl by se dokonce urazit a stýskat si Exxonu, že si bude připadat jako hotový žebrák oproti některým soccer- či ice-hockey-playerům, kteří nic netvoří a pouze třískají do kulatých nesmyslů... A měl by samozřejmě pravdu!
ooo S jídlem totiž obvykle roste i chuť; a jakmile nějaká nemravnost začne být tolerována, snižuje i práh citlivosti, který vyvolává citové pobouření. Z nemravnosti se stává rychle norma a vzápětí přichází nemravnost ještě ohavnější.
ooo Američany totiž již netrápí ani tak nemravná výše oné sumy, jež se již jaksi stala "normou". Američané jsou rozhořčeni, poněvadž galon benzínu se v některých oblastech prodává i za kdysi nepředstavitelné 3 dolary. Firma Exxon totiž vydělává hlavně na růstu cen ropy, která již překonala loňský rekord 70,85 dolarů za barel.
ooo Ropa začala nezadržitelně zdražovat od izraelsko-arabské krize v roce 1967 s dobovým vyvrcholením v období Jomkipurové války 6. října 1973. Svoji roli sehrála i revoluce v Íránu, vpád Iráku do Kuvajtu, asijská hospodářská krize či hurikán Katrina. I když se tyto události děly doslova "v zájmu ropných společností", nelze vůbec sebejistě tvrdit, že by v pozadí některých společenských otřesů stáli petrolejáři, zajišťující si tak růst cen ropy. Role petrolejářů zde - v případě Středního východu - jistě nechyběla, ale v sázce nebyla ani tak cena ropy jako spíše vlastnictví ropných polí.
ooo Nicméně cenový vrchol v roce 2003 - časově se shodující s agresí USA proti Iráku - již přímo evokuje představu ropných magnátů, mnoucích si štěstím ruce. Vpád USA do Iráku byl z hlediska ceny ropy - samozřejmě v očích magnátů - doslova požehnáním a petrolejáři by se museli považovat za bezbožníky, kdyby této božské štědrosti neposluhovali...
ooo Dějí se ale i další, kdysi zcela neuvěřitelné věci. Když v éře slušného kapitalismu někdo zbankrotoval, nezřídka si v důsledku toho prohnal hlavou kulku. Poněvadž bankrot znamenal přinejmenším konec jeho společenské existence. Dnes si manažeři bankrotujících firem rozdělují tučné odměny, rozdávají zlaté padáky a na bankrotu vlastně zbohatnou... Myšlenky na sebevraždu přepadají spíše jejich věřitele, ale i to se již mění v raritu, poněvadž nejštědřejším a nejzabedněnějším věřitelem se dnes stává zkorumpovaný stát...
ooo Pokud jde o bezvýznamnou českou zemičku, i u nás se ona etika z dob Jakuba Skláře stává dávnou minulostí. Její rozvrat započaly hvězdné příjmy popových, fotbalových a hokejových stars, opěvované zástupy liberálních chaotů. Tato fiskální nemravnost je však již rovněž přebyta následnou a ještě větší ohavností. Takže dnes již nikoho ani tak neudiví, když si pětičlenné představenstvo elektrárenské společnosti ČEZ mezi sebou velkoryse a jenom na prémiích rozdělí 650 milionů korun... Na nářky českého lidu poukazujícího, že tyto zisky vznikly z nemravného zdražování elektrické energie následuje hbitá reakce: ceny elektřiny je třeba dát na úroveň ekonomicky vyspělého Německa, které shodou okolností rovněž zdražuje...
ooo Podobně si počínají i bankéři, kteří své české záložny dostali doslova za babku a bohatnou zejména na systému bankovních poplatků, které znamenají, že hodnota peněz uložených v bance neroste, ale v rozporu s někdejším posláním této instituce naopak klesá... Když se dnes někdo pídí po výši úroku z vkladu, "bankéř" se div neurazí, pokud se rovnou nezeptá o to je, a raději sní sen o zlatém padáku. Liberální chaoti prohlásí v posvátné hrůze, že i bankovní poplatky a pokles hodnoty uložených peněz jsou přece součástí liberálního systému.
ooo Určitě by se našlo vhodnější přirovnání, ale soudobý kapitalismus připomíná i pouťový kolotoč, který se vymkl svému ovládání a začíná se točit stále rychleji a rychleji. Ti, kteří vidí jak to asi může skončit, se děsí, ti se slabším žaludkem již zvrací. Pouze pár nejotrlejších zabedněnců, ohromených novým a nevšedním zážitkem, jásá.
ooo A obsluha kolotoče v podobě socialistického premiéra (byť jeho gáže rozhodně premiérová není, pokud se vůbec vejde mezi "horních deset tisíc") na to bezmocně třeští oči a alespoň těm zvracejícím velkoryse slibuje igelitové sáčky...

František Stočes
1. května 2006

NETSOCAN