NETSOCAN
Číslo 4 --DUBEN 2011 ---Ročník X.
Poučení z krizového vývoje v arabských zemích

Revoluce a povstání v zemích arabského světa nabízejí potřebu přehodnotit pád jiné totality, mám na mysli komunistickou, se kterou jsme se rozešli po dobrém na konci roku 1989. Rozloučili jsme se nejen s represivními orgány, ale především s legislativně zakódovanou vedoucí úlohou jedné strany. Stačilo pár intrik s úmrtím-neúmrtím jednoho studenta, průvod mládeže napříč Prahou a zřetelné cinkání klíči, aby české varianty afrických uzurpátorů a diktátorů s úsměvem podaly ruce svým šťastnějším následovníkům. Samozřejmě, byly tu doprovodné zahraničně-politické souvislosti, zejména rozpad hegemona – SSSR.

Jen tak mimochodem se společenský systém založený na kolektivním vlastnictví výrobních prostředků zvrhl ve svůj protiklad, se kterým aktivní obyvatelé neměli žádnou praktickou zkušenost. V době zvonění klíči by snad nikoho nenapadlo, aby se dotázal nových majitelů moci, co zamýšlejí podnikat v budoucnu se zestátněným majetkem? Např. relativně spokojení družstevnící byli postaveni před dilema návratu k soukromému hospodaření na privatizované půdě, třebaže jejich domovy už dávno ztratily charakter zemědělských farem a statků.

Značný počet restituentů, nových zbohatlíků v chaotických privatizacích, často i pouhých zlodějů, hledal uplatnění se v nových politických podmínkách. První privatizace dosud veřejného sektoru se odehrála po rozpadu OF vznikem ODS. Její stoupenci se většinově rekrutovali z řad uctívačů „modré“ krve a obnovené buržoazie. Té, která zde vládla až do Mnichova, která v minulosti přivedla svět ke dvěma světovým válkám, neboť její filosofie se opírala o adoraci soukromého majetku.

V konkurenci s tržním systémem, dravým a agresivním imperialismem, který hospodářsky zastínil málo výkonnou ekonomiku založenou na kolektivním vlastnictví, v této konkurenci východoevropský socialismus neobstál z důvodů, které dnešní vítězové ani nepotřebují pojmenovávat. (Významnou výjimkou je dosud čínská ekonomika, která spojuje oba společensko-ekonomické modely, dožívající kubánská realita, příp. země bývalého třetího světa s levicovými vládami v Africe a Latinské Americe).

Česká společnost si pořídila do politické kuchyně nové vybavení, ale výsledné pestré pokrmy zdaleka neuspokojují vyhládlé konzumenty. Až nestravitelné je poznání, že „dohnat a předehnat“ se opět stalo iluzí. Narůstá nespokojenost i se vzácně potřebnou jednotou zemí EU, která vytváří klidné a bezpečné zázemí pro život generací našich občanů. Což není málo. Nicméně praktická politika v mnoha aspektech zastiňuje a často zcela anuluje zmíněnou přednost. Lidem splývají kontury zaniklého ekonomického prostoru minulosti, mám na mysli RVHP, a současné EU, a nečekají od nadcházejících let žádná velká pozitiva. Ba co víc, nostalgicky vzpomínají (a často nekriticky) na jistoty socialistického systému, se kterým si pojí životní jistoty, právo na práci, na zdravotní péči, vzdělání atd., které jim zdaleka nenahrazují pozitiva kapitalistického systému tržního hospodářství s jeho potřebou svobodného rozhodování se každého jedince. Každodenní boj o místo na slunci je pro většinu občanů příliš náročným způsobem k zakotvení v nově organizované demokracii.

Velkou vinu na současném nemravném stavu mají přímí konatelé ve veřejném životě, politici na všech stupních, od malých obcí po Parlament ČR. Zatímco zaniklá vedoucí strana v minulém režimu dokázala zapojit do veřejného (můžete si myslet pseudoveřejného) života značnou část populace, uměla nabídnout schopným (a můžete si myslet všehoschopným) příležitost k uplatnění, vytvořila masovou členskou základnu, která už svým počtem a nabídkou na zastávané funkce eliminovala primitivní a nemravné adepty moci, což je o to zřetelnější, když si uvědomíme realitu současných politických stran, s jejich nepatrnou členskou základnou, která spíše připomíná mafiánské cosy nostry než potřebná seskupení lidí nesoucích svoji kůži na trh ve volební kampani.

Politické strany se od svých prvočinitelů, od místních organizací, projevují jako sekty, jako akciové společnosti, jenže základní kapitál si vybírají z volebních uren často ti samí, co přivedli firmu na buben, ale jejich postavení v již vybudované hierarchii moci jim zaručuje možnosti, které by jim okamžitě odebrala funkční Valná hromada. Rádoby demokratické způsoby řízení politických seskupení prohrávají v boji dravých loktů při honbě za majetkovým prospěchem.

(Hlavní překážkou potřebné nápravy je kromě značné averze občanů vůči „špinavé“ politice také přežívající systém vyplývající ze samotných stanov politických stran. Naposledy nás ohromila síla regionálních funkcionářů-delegátů sjezdu ČSSD, která zabránila přímé volbě předsedy strany. Přitom se nabízelo rozšíření na přímou volbu i níže postavených šéfů v krajích a okresech všemi členy strany, což by značně omezilo uzurpované pravomoci funkcionářské entity politické strany).

Je až zarážející, jak málo se za uplynulá léta, od základu měnící naši realitu, změnil základní zákon společnosti – Ústava ČR. Z jejích kapitol na nás promlouvá iluze dokonalého působení člověka ve společnosti, a společenských organizací vůči jedinci, pokud příliš nelpíme na sociálních jistotách. A pak je tu česká zkorumpovaná a mafiózní realita založená na všemocné síle peněz, na vulgárním materialismu, za který by se musel stydět kdejaký bývalý (vulgární) marxista, upevňující otrocké postavení nemajetných a chudých.

Jakou budoucnost nabízí občanům noví majitelé moci v Tunisku, v Egyptě, v příští Libyi? A pro jakou demokracii by měli jít na barikády v Sýrii, Jemenu, Saudské Arábii? Pod jakým praporem? A tak je už dnes jisté, že i země arabského kontinentu začnou v budoucnu, jednotně, pod vedením svých nových demokratů typu Berlusconiho, útok na sousední nekooperující zemi jakou byla Kaddáfího Libye.

U nás to mají občané vyřešené. Na pravém spektru si svět kapitálu dokáže včas připravit nové Věci veřejné, vyloupne „přítažlivé šaty“ z TOP oříšku, nebo, jak je zvykem ve zbytku Evropy, pohrozí voličům možností zvolit si xenofóbní nacionalisty. Levice je však o dobré dva kroky pozadu. Předseda ČSSD volá po nových volbách a novém začátku (MF DNES 16. 4.). Chtěl by získat ve volbách přes 30 % hlasů. Jenže bez zatracovaných komunistů („ti se nereformovali, s nimi těžko můžeme počítat“) je relativně levicová strana odsouzena ke kompromisům (v očích voličů ke zradě programu) a zkušenosti občanů s opozičními smlouvami v městských a krajských zastupitelstvech limitují její volební výsledky. ČSSD může uspět a vyvolat nové volby. Ale o novém začátku si můžeme nechat zdát.


Mgr. Miloslav Štěrba, Zlín
17. dubna

NETSOCAN