NETSOCAN
Číslo 4 --DUBEN 2011 ---Ročník X.
Potřebujeme nového Erharda

O tom, že je současný svět v obrovské krizi asi nemusím nikoho přesvědčovat. V roce 1989 jsme porazili komunismus a vydali se na cestu k zářným zítřkům. Během dvaceti let se podařilo politikům totálně zdiskreditovat všechno o co se snažili. O událostech v roce 1989 by se mohlo říci, že byly vítězství neoliberalismu. Neoliberalismus začali prosazovat před 30 lety Reagan v USA a Thatcherová v Británii. Reagan v USA skončil a Thecherovou Angličané vyhnali. Neoliberalismus však pokračuje na své cestě. V Británii ho začal šířit labourista (v našich poměrech socialista) Blair. U nás s ním začal Klaus.

Co je vlastně podstatou neoliberalismu? Dá se to říci jednoduše. Je to politika likvidace sociálního státu zavedeného po druhé světové válce. Sociální stát se stal překážkou pro akumulaci kapitálu. Neoliberalismus je vláda finanční oligarchie, při které se prosazují zisky kapitalistů. Principem je eliminace daní pro bohaté a utahování opasků pro chudé. Byl to Klaus, který u nás jako první přišel s utahováním opasků poté co inicioval rozkradení republiky. Z průmyslově vyspělého Československa udělal (po likvidaci průmyslu) zásobárnu levné pracovní síly pro západní firmy. Vítězné tažení pravice pokračovalo až k současným reformám vlády rozpočtové odpovědnosti.

Během doby byly vyzdvihovány a dávány nám za vzor státy zavádějící neoliberalismus do praxe. Všichni si pamatujeme na irského tygra - tahouna úspěchu. Z postkomunistické Evropy nám dávali za vzor Lotyšsko. Ale za pár let je všechno jinak.

Přišla finanční krize, bubliny splaskly a máme tady nahou pravdu. Island a Irsko stojí před bankrotem a Lotyšsko na tom není lépe. (Lotyšsku jsme museli půjčit 5 miliard dolarů. Ty jsme si půjčili na vysoký úrok a Lotyšsku jsme je půjčili bez úroků.) Ale to není všechno. Krize zasáhla i další pobaltské země. V krizi je Maďarsko i Rumunsko. Dobře se nedaří ani Američanům. Ve Spojených státech už od smrti Reagana stagnují mzdy, rostou počty lidí pobírajících všelijaké podpory a v poslední době rostou počty lidí bez domova o který přišli v hypotéční krizi. Mnoho lidí tam trpí hladem, protože nemají ani na tři jídla denně.


Vlády prolezlé korupcí, kamarádšoftstvím a protekcí, místo toho, aby se pokusily pomoci nezaměstnaným a sociálně slabým, zahajují restriktivní politiku. Sráží platy ve veřejném sektoru a ruší všechny sociální výdaje. Vlády snižují dávky v nezaměstnanosti, mateřskou a invalidní důchody. Zároveň zvyšují DPH. Všechno pod heslem: "Ať platí chudí - úspěšným nelze brát jejich poctivě vydělané peníze!" Naše vláda rozhodně nezůstává pozadu. Na Západě se lidé bouří v ulicích, naši ovčané jsou v klidu.

Dá se říci, že krize je všeobecná. Ekonomové ví, že restrikcemi se situace nevyřeší. Tak jako v minulosti už několikrát, hospodářství potřebuje investice. Přenesení výroby z Evropských zemí do Číny bylo příčinou celé krize. Je potřeba investovat do výroby v postižených zemích. Musí se vyrábět. Poskytování služeb mezi sousedy krizi nevyřeší.

Ovšem na investice jsou zapotřebí peníze. A kde je mají zadlužené vlády vzít? I když to vypadá divně, peněz je dost a vlády je musí vzít tam, kde jsou. Okrádáním chudáků se nic nevyřeší. A příklad by si vlády měli vzít z minulosti. I v minulosti bylo zle a lidé si pomohli.

Nejlepším příkladem je Německo. Německo po druhé světové válce bylo totálně rozvrácené, ale dnes je tahounem Evropy. Díky prozíravé politice svých vlád a hlavně politice jejich ministra hospodářství a pozdějšího kancléře, Ludwiga Erharda, Německo povstalo z popela.

Termín "Německý hospodářský zázrak" popisuje rychlou obnovu a rozvoj ekonomiky v Západním Německu a částečně i Rakousku po druhé světové válce. Tento výraz byl poprvé použit v britských Times v roce 1950.

Německo ve druhé světové válce postihlo nejen totální vybombardování, ale ihned po válce tam byl zaveden "Morgenthauův plán", který se připravoval od roku 1943 a jeho cílem mělo být zabránit Německu vést další války. Jeho první varianty byly tak drastické, že po jejich prozrazení ministr propagandy Joseph Goebbels používal plánu, aby posílil odpor německých vojsk na západní frontě.

Snaha zničit německou schopnost vést válku znamenala naprosto odzbrojit německou armádu včetně odstranění nebo zničení veškerého válečného materiálu. Dále úplné zničení celého německého zbrojního průmyslu a odstranění nebo zničení dalších klíčových odvětví, která jsou základem pro vojenskou sílu. Součástí plánu byla i demontáž a odvezení více než 1500 celých továren do spojeneckých zemí, (toto opatření nakonec vedlo k tomu, že v Německu se vybudovaly nové nejmodernější továrny, zatímco v Británii nebo ve Francii pracovaly ty staré a už nemoderní německé továrny). Podle plánu, který byl podepsán v roce 1946, bylo uvedeno, že německý těžký průmysl by měl být redukován na 50% kapacity roku 1938. Výsledkem bylo přesvědčení, že německé hospodářství se nemůže dostat na předválečnou úroveň dříve než za 100 let. Jak říkali všichni ekonomové.

Situace v Německu následkem sankcí byla strašná. Úmrtnost dospělých stoupla na čtyřnásobek a úmrtnost německých dětí byla desetinásobná oproti situaci před válkou. Na konci roku 1946 už byla situace neudržitelná. Průměrná spotřeba potravin na Němce byla asi 1500 kalorií, přitom jako minimum se uvádí 2000 kalorií. V březnu 1947 byl "Morgenthau plán" ukončen. Místo něho se připravoval Marshallův plán. Marshallův plán nebyla půjčka. Byly to pouze kredity na nákup strojů a technologických zařízení v USA. To bylo v době, kdy všichni spojenci měli v platnosti zákon zakazující soukromé investice do Německa! (To platilo i po celou dobu německého hospodářského zázraku).

Co tedy způsobilo tak nebývalý růst německého hospodářství? Někteří komentátoři to přisuzují Marshallovu plánu. Ale Marshallův plán to nebyl. Můžeme si to ukázat při srovnání Britanie a Německa ve stejné době.

Marshallův plán nebyla žádná charita. Nebyla to ani půjčka, se kterou by bylo možno nakládat podle vlastního uvážení.Byly to jen poukázky na nákup strojů a zařízení v USA.

Německo dostalo z Marshallova plánu asi 1,3 miliardy dolarů. Britanie dostala více než trojnásobek. V Německu byly zrušeny cenové a mzdové kontroly v roce 1948. V Anglii trvaly za války zavedené cenové a mzdové kontroly až do roku 1955! V roce 1948 Německo provedlo měnovou reformu, ve které nahradilo starou říšskou marku za novou Deutsche Mark - DM .

Hospodářský zázrak nastartoval ministr (později kancléř) Erhard zavedením nových a nikde nevídaných hospodářských opatření. Jejich podstatou bylo :
- 100% zdanění zisků bank, podniků a dividend, pokud nešly na nové investice
- 95% zdanění příjmů větších než 6000 DM ročně (později se to zvýšilo na 25 000DM)

Zajímavá na celé věci je skutečnost, že kancléř Erhard neřešil situaci jako naši vládci zavedením DPH s 20 nebo i více procenty, ani snižováním daní pro bohaté, nýbrž činil přesně naopak a šel tam kde peníze jsou. A výsledek se dostavil - výsledek se kterým byli nakonec spokojeni všichni.

Z těchto údajů je jasné, že německý stát měl dostatek financí na budování infrastruktury a dalších potřeb. To zajišťovalo plnou zaměstnanost, která se udržela až do sedmdesátých let. Pamatuji si, že jsem v německé televizi viděl celá sedmdesátá léta ve zprávách tabulky, kde počet nezaměstnaných byl cca 500 tisíc, ale počet nových míst byl přes 2 miliony. Tedy 4 volná místa na jednoho nezaměstnaného. Ve srovnání s dneškem, kde na jedno pracovní místo máme 50 až 70 nezaměstnaných, je to ideál. Ale Erhardovou cestou dnes nikdo nepůjde.

A jak to bylo v Britanii? Britanie se v té době potácela na okraji propasti. Katastrofická inflace, při které skoro celá ekonomika zkolabovala, byla výsledkem klasické ekonomické politiky Britanie. Podobná situace byla i ve Francii. Provázely ji stávky a nepokoje na ulicích. Obávám se, že to je přesně to, co nás čeká.

Ve stejné době v Německu opakovaně probíhala revalvace marky. Kurz marky k dolaru stoupal.

Jak je možné, že ve stejné době Německo vzkvétalo i když dostalo od Marshallova plánu jen třetinu toho co Británie, která se zmítala v kolabující ekonomice zahlcená inflací. Německo nakonec všechny dluhy včetně reparací zaplatilo v červnu 1971. Británie až v současné době.

Německo během krátkých 7 let zvedlo své hospodářství na úroveň doby před válkou, jako by se žádná totální destrukce a následná spojenecká demontáž nikdy neudála. To všechno byl důsledek hospodářské politiky předsedy Erharda, kterou nikdo nikdy už nezopakuje. Novináři se Ludwiga Erharda ptali, jak by nazval svoje hospodářská opatření, když komunismus to nebyl - protože nic se nezestátňovalo, kapitalismus to také nebyl - v kapitalismu není možné 100% zdanění zisků a dividend, tak on řekl - to je Třetí cesta.

Od roku 1950 má Západní Německo jednu z nejsilnějších ekonomik na světě. Tuto pozici si udržuje dodnes.

Ale to byl až druhý německý hospodářský zázrak. Ten první se udál po první světové válce. Díky jeho hlavnímu protagonistovi se o něm moc nemluví.

Brzy po první světové válce se Německo dostalo do obrovské finanční krize. Nezavinila ji ale německá vláda, nýbrž privátně vlastněná Reichsbank. Ta vydávala stále nové a nové množství marek. Soukromí bankéři spekulovali s německou markou na burze. Sázeli na její nižší a nižší hodnoty, dokud trh úplně nezdevastovali. Tento systém byl znám na burze jako "krátký prodej". Spekulanti prodávali na burze to, co vlastně ani nevlastnili a hned obratem kupovali za mnohem nižší cenu. Tyto spekulace s německou markou byly možné, protože Reichsbank vydávala masivní množství peněz na půjčky, které existovaly jen jako příjem na bankovních knihách a půjčovaly se na zisková procenta. Toto vyrábění peněz z ničeho je dnes běžný způsob finančnictví - svůj původ má v Německu 20. let. Jeho následky známe.

Spekulanti zničili německou marku tak, že následná inflace byla nejhorší v celé historii. Dodnes se mluví o tom, že na jejím vrcholu jste si za plné kolečko marek nemohli koupit ani bochník chleba. Zadlužení lidé přicházeli o veškerý svůj majetek - domy, obchody i statky. Jejich majetek přecházel do rukou spekulantů - bankéřů.

Lidé spali na ulicích, ve stodolách i ve stanech. Nastala kompletní devastace národní měny, vymazání všech úspor obyvatelstva znamenalo to zničení celé ekonomiky Německa. A do toho přišla v roce 1929 Velká hospodářská krize. Situace se zdála zoufalá - Německo nemělo na výběr, mohlo jen žebrat o otroctví u internacionálních lichvářů. Ale nestalo se tak. Přišel zázrak. První německý hospodářský zázrak.

Když se v roce 1933 dostali v Německu k moci národní socialisté, bylo Německo kompletně ekonomicky zruinované. Versailleská dohoda vysávala z Německa devastující reparační poplatky. Tyto poplatky třikrát přesahovaly hodnotu celého Německa.

Začali se zničenou měnou, katastrofálním zadlužením, devastovanou krajinou a za pouhých 5 let dostali Německo do pozice světové velmoci. Německo financovalo svoji vládu, armádu bez zlata, bez půjček.

Když se národní socialisté v čele s Adolfem Hitlerem dostali k moci, obešli internacionálu bankovní mafie a začali vydávat novou národní měnu nazvanou Pracovní certifikáty. Přineslo to práci milionům lidí a ti byli placeni těmito Pracovními certifikáty. Tyto vládou vydávané peníze nebyly garantované zlatem, ale něčím jiným - co mělo reálnou hodnotu. Lidé tyto Pracovní certifikáty (marky), utratili za jiné služby nebo za zboží. Tím vytvářeli práci pro další lidi. Adolf Hitler začal tzv. Národní úvěrový program, plán národně-veřejné výstavby Německa. Stavěl záplavové valy, rekonstruoval veřejné budovy, budoval nové domy, silnice, mosty, kanály, přístavy atd. Německo financovalo svoji vládu, armádu, bez zlata, bez půjček od mezinárodních bank.

Tento projekt stál jednu miliardu Národní měny. Jedna miliarda NE-inflační měny, nazývané Pracovní certifikáty. Ty byly vydávány oproti skutečné hodnotě - hodnotě vykonané práce.

V průběhu dvou let byla nezaměstnanost vyřešena, země byla zpět na nohou. Měli solidní a stabilní měnu, bez úroku, bez dluhu. Ve stejném čase miliony lidí ve Spojených státech, Evropě, Austrálii trpělo hladem, byly bez práce a čekaly na teplou polévku, pokud se jim jí vůbec dostalo. Německo obnovilo zahraniční obchod, i když jim byl zakázán zahraniční kredit. Udělalo to barterovým systémem - přímou výměnou zboží, bez úroků a obchodního deficitu. Tím tak obešlo lichvářské banky.

Nezávislý peněžní systém, vlastní nezávislý kredit a plná zaměstnanost. Třetí Říše byla schopna obrátit zbankrotované Německo, oloupené o svá území a kolonie a v krátkém čase explodovat do nejsilnější ekonomiky světa a to jen za čtyři, pět let.

Německý bankovní systém dokázal, že nepotřebuje mezinárodní bankovní domy. "Nejsme tak hloupí vázat naši měnu zlatem, protože my nemáme žádné zlato, ale každou vydanou Marku garantujeme ekvivalentem práce, která se rovná její hodnotě, nebo hodnotou vyprodukovaného zboží ... .. smějeme se naším předchůdcům a jejich finančním institucím, kteří se drželi mínění, že hodnota peněz je regulována zlatem, které prý leží ve státní bance."

To neřekl nikdo jiný než Adolf Hitler. (Hitler Monetary system , CCVeith, Meador, 1949) Pravdu popsal sám guvernér Reichsbank Hjalmar Schacht ve své knize z roku 1967, The Magic Of Money ". Hjalmar Schacht, byl hlavou Německé Reichs banky a vzkázal americkým bankéřům, kteří mu nabízeli půjčky: "Přijďte do Berlína. My nemáme peníze. To je pravé bankovnictví!“

Tato historie o německém finančním systému se nenachází v žádných učebnicích, veřejných či státních knihovnách, nebo školách. Co se dnes o tehdejším Německu píše? Píše se o obrovské inflaci, způsobené v roce 1923 ve Výmarské republice. Obrovská devalvace Německé marky je citována v knihách jako špatný příklad, kdy stát - vláda má sám moc vydávat peníze. Neříká se, že německá finanční krize začala platbou nehorázných válečných reparací, platbami vnucenými Versailleskou smlouvu. Neříká se, že německá Reichsbank, vydávající peníze, byla privátní podnik. V historii se přechází skutečnost, že se z vyplundrovaného Německa za 4 roky (v letech 1933 až 1937) stala průmyslová velmoc. Pravda však je někde jinde, jako vždy.


To jsou dva příklady z Německa. Zajímavá jsou obě řešení která postavila Německo dvakrát na nohy. Nikoli snižování platů, žádné restrikce, ale rozmach výroby a omezení kapitalismu jako takového. Hitler omezil moc zahraničních i domácích bankéřů a Erhard sebral peníze německým podnikatelům. A že to byla účinná opatření ukázala nám historie. Že současná politika našich vládců povede jen a jen ke krachu, to už poznáme sami na vlastní kůži - zvláště ti mladší.

Pro záchranu potřebujeme našeho Erharda, nepotřebujeme Nečase - nečas tady je i bez něho. A všechna opatření naší vlády situaci jen zhorší. S touto vládou žádné světýlko na konci tunelu není vidět.


Ing. Josef Vít
3. dubna

NETSOCAN