o Uveřejňujeme další vysoce zajímavé momenty z přednášky významného českého historika a spisovatele PhDr. Zdeňka Mahlera nazvané Nekončící spor o české dějiny, přednesené v Masarykově dělnické akademii a vydané MDA 16. 4. 2004. Název tohoto výňatku je vybrán z původního textu a kompletní obsah přednášky lze zdarma obdržet v MDA v Lidovém domě v Praze.
o
Apeluji na vás, na historiky, politiky, občany!
Je zapotřebí Vaše uvědomělá a účinná pomoc!
o
Zajisté, dějiny jsou jenom jedny, ale hodnotících pohledů může být bezpočet a mnohdy jsou dokonce artikulovány tak, že nemají podobu názoru, ale že jimi jsou přímo vyslovovány zájmy. Přistupme ke konkrétním příkladům...
o
Když se podíváte do historie, zjistíte, že existuje dvojí svatováclavská tradice. A vlastně přesně protikladná. Ta jedna se vyznačuje tím, že na ní Václav tak říkajíc klečí... a podřizuje se především křesťanským panovníkům, kteří poroučejí ze Saska a Bavorska. Tato podoba legendy... svatováclavský odkaz vydávala za příkladné kolaborantství. Byla to varianta nacistů, jmenovitě u nás K. H. Franka a protektora Reinharda Haydricha...
o
Ta druhá, protikladná legenda rovněž vychází ze svatováclavských předloh... Jestliže pročítáte legendu o Václavovi, jak ji zpracoval král a císař Karel IV., zjistíte,... že kníže Václav vůbec nebyl poddajný, naopak, že to byl v pravém smyslu rytíř, který opakovaně vedl svá vojska do bitvy... a vynikl tím, čím se pravý rytíř má vyznačovat, tj. jakmile se jeho vojsko dostalo na dotyk s nepřítelem, Václav, aby zabránil obecnému krveprolití, nabídl svému protivníkovi osobní souboj. Jinak řečeno, osobně ručil za svoji politiku, bral na sebe smysl usilování. Je jistě zábavná představa, jestliže si takovou devizu budeme aplikovat na naše současné politiky...
o
Konečně došlo k Husově mravní rehabilitaci. Ale všimněte si, že dál je ticho po pěšině. Dál už se v podstatě o Husovi nemluví. Přesněji, ve vší tichosti vycházejí práce, které jsou velice protihusovské...
o
Ale hlavně - je vrážen klín mezi Husa a husitství. Pokud vzali Husa na milost, pak to samozřejmě nevztáhli na husitské hnutí. Křiklavý příklad z nedávných Lidových novin. Mohli jste se tam dočíst, jak pan dr. Slomek peskuje amerického velvyslance, který šel položit věnec k hrobu neznámého vojína na Vítkov a pan dr. Slomek, jako apologet Háchův, který rediguje Háchovy veršovánky, vytýkal panu Stapletonovi, že položil věnec pod sochu Žižky, což byl podle Slomka středověký Usáma Bin Ládin. Ozval se na to někdo z historiků?...
o
Tato země se octla v blokádě, protože byla vydávána za semeniště bludů, za hnízdiště hadů... a proti ní soustředěně táhlo šest křížových výprav až do doby Jiřího z Poděbrad. Když budete číst dobové kroniky, pak se v nich samozřejmě dozvíte, že křížové výpravy s sebou nevezly proviant, ty se stravovaly cestou, takže za nimi se táhly spálené pásy vesnic... navíc uvádějí legátské výzvy, jako že ten, kdo si omyje ruce v krvi kališníka, smývá ze své duše hříchy, v kronikách se popisuje, jak se hlavy koulely jako hlávky zelí...
o
Když se mluví o husitském ničení, setkali jste se někdy s vytýčením bilance třicetileté války, tedy klasických řeží ve jménu církví? Jenom pokud jde o velká čísla, bylo u nás poničeno... v pobělohorském vývoji 278 zámků, 108 měst a v Čechách 853 vesnic a na Moravě 333 vesnic a... z obyvatelstva zbylo 850 000 živáčků... bylo odtud vypuzeno 350 šlechtických rodů a 30 000 měšťanských rodin a univerzitní elita...
o
... v éře baroka tato země skvěla tím, že zde bylo souhrnně nastavěno na 7 000 kostelů a kaplí. Navíc dalších 280 klášterů, většinou byly předimenzovány a obklopeny ubohými doškovými vesnicemi...
o
Vy víte, že jen jediná vrstva nesměla zem opustit a to byli nevolníci. Tehdy začíná tradice vyhánění, vypuzování z Čech, která se pak táhne po staletí a ve třech strašlivých vlnách vrcholí ve století dvacátém. V dějinném souhrnu máte pocit, že odtud byla vypuzena celkem bezmála polovina národa. Zbytek, který zůstal, musel přežít a jenom na přežití spotřeboval spoustu energie. Na vytváření hodnot pak mohl nasadit pouze tu energii, která tak říkajíc zbývala...
o
Nebo čtu si knížky, které mluví o tom, jak se třeba břevnovský klášter zvedl do té nádherné podoby, jakou dnes známe, jak k tomu byli přizváni nejlepší architekti počínaje Dietzenhoferem až po výtvarníky, Škrétu atd., atd. Ale nikde se nedočtu, kolik to stálo, kdo to platil, odkud ty peníze, ty miliony pocházely. Pokud vím, břevnovskému klášteru patřilo Slánsko a Kladensko a desítky a desítky nevolných obcí, které pak desátkem atd. Bez těchto faktů a souvislostí pravda jaksi kulhá na jednu nohu.
o
Přidám ještě čerstvý detail. Teď jsem šel Celetnou ulicí a tam v koutku náměstíčka, které přiléhá k Týnu, jsem viděl, že ve výklenku už stojí nachystán mariánský sloup... Všecko směřuje k tomu, aby byl proti Husovi obnoven sloup, který byl za baroka ne náhodou vztyčen přesně proti popravišti... Dotýkáme se tak řady projevů expanzívnosti, poněkud zavánějící středověkem...
o
Jestli dovolíte, zastavím se u toho co považuji za klíčový, centrální, vše přesahující problém, který je navíc zcela aktuální, ba akutní. Asi před měsícem jsem byl jednou redaktorkou vyzván, abych se vyjádřil k faktu, že vlastně uplynulo celé desetiletí ve sporu o katedrálu svatého Víta... Když církev zažalovala stát o určení vlastnictví katedrály, pracoval jsem v té době v ediční radě na Hradě, přiblížilo se právě 650 výročí katedrály, položení jejího základního kamenu a tak jsme se dohodli, že vydáme dvousvazkovou práci,... a já připravím úvodní esej, ve kterém budu zpracovávat aspoň v prvním pokuse stručně to, co se vlastně pod střechou katedrály za staletí odehrálo, pokud jde o závažné události našich národních dějin.
o
V přípravném stadiu jsem narazil na tezi, na které církev svůj vlastnický nárok založila. Že prý v roce 1344 král Karel IV. daroval katedrálu Zlatou bullou katolické církvi. Tahle teze se uplatnila nejen u soudu, ale uváděla se také v novinách, mluvil o ní i tehdejší mluvčí Biskupské konference Fiala. A já jsem čekal a pořád jsem si říkal, vždyť je tady přece spousta puncovaných historiků, kteří se touto érou zabývají, řada expertů, kteří přece okamžitě musejí vědět, že jde o několikanásobnou nepřesnost. Vždyť konkrétně v roce 1344 Karel IV. ještě nebyl král, byl ještě kralevic. Za druhé v tom roce žádná katedrála nestála, v listopadu byl teprve položen základní kámen a přes zimu se tam samozřejmě nic nedělalo. A konečně za třetí žádná darovací bulla, natož pak zlatá, neexistuje. Ale ani jeden z historiků a jmenovitě pak z těch konfesních se na tuto několikanásobnou účelovou nepravdu neozval. Pak se objevila další teze o tom, že Karel IV. dal do zemských desek zapsat, že daruje katedrálu a její mobiliář včetně korunovačních klenotů metropolitní kapitule. Takový zápis rovněž neexistuje. Tohle v zemských deskách nikdy nebylo. Je svým způsobem absurdní představa, že by se v gotice majetkově kotvila katedrála nebo třeba univerzita...
o
Apeloval jsem na kancelář prezidenta, aby se odvolala, a abychom to všecko jako nedůstojný projekt stáhli od soudu, protože mi to připomínalo něco podobného, jako kdyby nějaký periferní soud v Athénách rozhodoval o tom, komu patří Akropole. Přimlouval jsem se za to, aby záležitost byla řešena na patřičné úrovni, mimosoudně, zákonem, na kterém se stát a církev dohodnou, neboť katedrála není jenom kostel, ale též symbol české státnosti.... Zákon by katedrálu určoval jako nedotknutelné rodinné zlato. Společně v něm můžeme zaručit, že nikomu nebude nic upřeno, nikdo nebude zkrácen. Katedrála nás nebude štěpit, dosáhneme žádoucího srozumění. Konec konců v souladu se záměrem Karla IV., který přece stavěl katedrálu k poctě Boha a k potřebě všechněch Čechů milých. Okamžitě jsem se dostal na stránky novin s tím, že... uplatňuji jakýsi komunistický relikt. Postupně se štvaní i pomluvy stupňovaly, nakonec dosáhly vrcholu tím, že jsem se dozvěděl, že mě platí Židi. a že, cituji: "nebýt té židovské lobby, už jsme katedrálu dávno měli...
o
Nyní jsem se tedy po deseti letech kamenic sešel s biskupem Malým a on mi řekl, že trvají na tom, aby se ta kauza projednávala u soudu, aby byl uznán jejich majetkoprávní nárok...
o
Když jsem namítal, že by katedrála jakožto církevní majetek podléhala cizímu státu a že by tudíž vznikla komplikace, protože bychom takříkajíc pod střechou cizího státu měli své státní výsostné symboly, bylo mi řečeno: vždyť si je můžete odvézt na Karlštejn. Tam přece bývaly uloženy. Pravda, ale to byly císařské korunovační klenoty, nikoli královské české. A dále. Patronátní právo, které patřilo tomu, kdo katedrálu financoval, bylo dědičné a přecházelo z panovníka na panovníka až do doby Josefa II. Josef II. potom převedl své patronátní právo na stát. Tak došlo k tomu, což je překvapivé, že hlavní chrám v klasické katolické zemi rakouské, to jest Štěpánská katedrála, je státním majetkem, jako jsou státním majetkem všecky katedrály ve Francii už po 200 roků...
o
...v roce 1929 došlo k tomu, že milénium slavnosti rozštěpilo, zvlášť se slavilo po církevní a zvlášt po světské linii, prezident Masaryk musel svůj projev přednést na Václavském náměstí pod sochou knížete Václava. V předvečer slavností si katedrálu právem prošel, pak už do ní nikdy nevkročil. Toto rozštěpení bereme jako osudové. K tomu tenkrát nemělo dojít a nemá se to prodlužovat ani v té variantě, která zastihuje nás...
o
Zůstaňme u podstatné určující okolnosti, výsostné centrum našeho státu, ono hradiště, je neměnné po tisíc let. Bylo a je až do dneška obehnáno hradbami a střeženo hradní stráží. Zkuste najít třeba ve Versaillích nebo v Hochburgu, že by uvnitř výsostného státního území existoval cizí majetek, třeba jen ve formě ambasády. Jak víte, církevní majetek náleží vatikánskému státu, Svaté stolici. Kdyby soud, který zdaleka do svého uvažování nezahrnuje historická fakta a navíc se pokouší rozhodnout v kauze, kterou vůbec nelze vměstnat do pouhých paragrafů,... přiklepl katedrálu výlučně církvi, negoval by tím stamiliony, jež pocházejí od našich panovníků, spoluobčanů, laického státu...
o
A k tomu půvabný dodatek: díky třeba takovým veličinám, jako je Kinský, který nárokuje 40 miliard a žaluje různé obce, jež samozřejmě nemají adekvátní advokáty, nezbylo, než ustavit úřad pro ochranu právních zájmů státu a tento úřad má na starosti všecko, co překračuje hodnotou miliardu, takže tam spadla i katedrála. Církev má právníka, který na případu léta pracuje. Dřívější obhajobu katedrály za Hrad vedl dr. Pejchal, kterého však za úspěšné (!) působení kancléř Medek odvolal. Dnes to tedy dostal na starost kdosi neznámý a bojím se, že i nepoučený na nově zřízeném úřadě. ...v tomto sváru se nejedná pouze o katedrálu, ...jsou ve hře nejen miliardy, ale i strategická dominance, znovu se přece střetáváme o smysl a směřování českých dějin, naší minulosti i budoucnosti. Apeluji proto na vás, na historiky, politiky, občany, je zapotřebí Vaše uvědomělá a účinná pomoc.
o
Tím, že jsem se zastavil u akutní kauzy, nezbývá mi ve vymezeném večeru náležitý díl pro desítky problémů, jež byly čerstvě otevřeny při hodnocení dalších epoch... - z úkazů, které zpochybňují národní stát i samu českou existenci -z aktivit, jež vyhřezly s obecným změtením hodnot a formovaly jako ozvuk šerověku naši domácí pátou kolonu atd... Ale o tom všem gruntovně snad v příští přednášce.
o o
o
Česká republika ohrožena antipopulačním šokem!
oSociologové bijí na poplach: generace žen, která v roce Sametové revoluce dospěla do role mateřství, a pro kterou tato kdysi požehnaná šance brzy skončí zplodila v průměru asi 1,2 potomka; na udržení stávající populačního množství je ovšem zapotřebí zhruba 2,2 potomka na jednu ženu. Pokud by dosavadní trend pokračoval, dnešní novorozenci by se nakonec ocitli v Česku s pouhými 3 miliony obyvatel...
oDramatičnost dosavadního trendu se transparentně projeví i na následující skutečnosti: pokud by tento trend trval pouhou jednu generaci a počet plodných žen by se tak snížil na polovinu, návrat k výchozímu počtu obyvatel by vyžadoval momentálně nepředstavitelnou věc, totiž aby pak každá česká žena porodila minimálně čtyři děti!...
oVšechny ostatní varianty jsou přitom pro český stát a národ nepřijatelné, nepředstavují-li rovnou jeho samotné existenční ohrožení.
oPrvní nabízející se možností je doplnění populačního deficitu přistěhovalci. V úvahu ovšem přicházejí pouze přistěhovalci mimoevropští, neboť populační krize zasahuje celou Evropu s jedinou výjimkou, kterou je Albánie. Takováto cesta pak bude v řádech několika desetiletí znamenat, že přistěhovalci početně silně převýší původní českou populaci, prosadí zde vlastní kulturu i vlastní jazyk... Jinými slovy marginalizaci až zánik původního českého živlu. Lidé kteří pro naši vlast a národ kdysi obětovali i životy by se nad touto možností zhrozili.
o
Navíc má ČR podstatně omezenější možnosti než např. USA, které rovněž doplňují populační deficit přistěhovalci, avšak počínají si vysoce selektivně: mají zájem především o imigraci "mozků" popř. co nejvzdělanějších lidí a další přistěhovalectví radikálně limitují.
oObjevují se rovněž názory, že přistěhovalectví nebude třeba, poněvadž pokles obyvatelstva ČR například na polovinu bude znamenat více bytů, více životního prostoru, méně ekologických škod atp. Tyto názory jsou prostoduché: jednak se sníží ekonomická výkonnost - která bude navíc stimulovat emigraci (kdo by chtěl žít v málo prosperujícím státě), a současně poklesne všeobecná kulturní úroveň i konkurenceschopnost národa, poněvadž adekvátně poklesne i absolutní počet géniů a vysoce inteligentních či talentovaných lidí.
o
Moderní populační krize má v podstatě dvě příčiny a tou první, která jde mimo rámec této úvahy, je vysoká míra mravního úpadku; což lze dokázat poukazem na populační krizi (související mj. i s tehdejší formou ženské emancipace) v dekadentní fázi vyspělých starověkých civilizací, např. antických.
o
Dnešní populační krize však nepochybně má - kromě specifických emancipačních aspektů - i své moderní, dobové příčiny. Nejprve k prvně zmíněnému problému.
o
Emancipace žen, která je naprosto pozitivním jevem, totiž proběhla zcela živelně. Dříve se žena seberealizovala především sňatkem, rozením a výchovou dětí. I přes těžké živobytí a z dnešního pohledu nevyhovující, vícegenerační bydlení, plodila žena nezřídka i více než deset dětí. V dobách vysoké dětské úmrtnosti, decimujících epidemií smrtelných chorob prostě jiné řešení neexistovalo. Příspěvek žen na materiálním i kulturním rozvoji společnosti byl ovšem zanedbatelný a o kariérní perspektivě mohly uvažovat pouze ženy z vysoce majetných rodin.
o
Druhá polovina 20. století přinesla obrovský rozvoj v mnoha oblastech - zejména v lékařství, které zlikvidovalo řadu smrtelných dětských nemocí - urbanizaci, explozi strojů ulehčujících práci v domácnosti, zřizování školek, atp. To jednak radikálně snížilo míru natality nutnou k biologické reprodukci společnosti a zároveň vytvořilo možnosti pro zapojení žen do výrobního i kariérního procesu.
o
Zapojení žen do společenského systému dělby práce bylo ovšem současně i nutností, neboť hospodářský rozvoj vytvořil obrovský počet nových pracovních příležitostí, které postupně kladly vyšší a vyšší nároky na vzdělanost.
o
V druhé polovině 20. století se v průmyslově nejrozvinutějších státech světa (v USA o pár desítek let dříve) objevil nový a historicky zcela unikátní jev: masová ekonomická i existenční nezávislost žen a tím i jejich skutečná emancipace. Jako vedlejší a zdánlivě nečekaný efekt pak následovaly exploze rozvodovosti a současně pokles porodnosti. Zajímavé a typické je, že právě tyto země - včetně "přelidněného" Japonska i Jižní Koreje - zápasí s populační krizí. Objevily se i specifické dobové novoty - např. masová poptávka po co nejspolehlivější a nejpříjemnější antikoncepci.
o
V tomto údobí sex a erotika definitivně ztratily svoji původní a obrovskou propopulační funkci a objevil se nový termín - plánované rodičovství. Žena zjevně přestávala plnit roli stabilizujícího prvku rodiny a rozhodla se, což je z lidského hlediska naprosto přirozené, pro "hedoničtější a pohodlnější" způsob života v tom smyslu, že za formu své seberealizace zvolila (nesprávně řečeno "mužské" neboť jde zjevně o lidské) praktiky: vzdělávání, zaměstnání, profesní i společenskou kariéru; s čímž souvisí nejen vyšší materiální blahobyt, ale zároveň i ostrá konkurence.
o
Na druhé straně si mohutný průmyslový rozvoj takový vývoj sám vynucoval, neboť jeho výsledkem byl vznik obrovského počtu nových pracovních příležitostí, které mohly a musely být využity pouze masovým vstupem žen do pracovního procesu. Zaměstnávání žen pak přináší ještě další specifické antipopulační praktiky v podobě racionální neochoty zaměstnavatelů přijímat ženy s malými dětmi, neboť zde hrozí riziko častých a omluvených pracovních absencí.
o
Průmyslově vyspělé země se tak ocitly v zřejmě zákonité, avšak zcela unikátní situaci a vůbec není jasné, jaké problémy to ještě přinese. Lze například vyslovit obavu, zdali důsledkem takového vývoje nemůže být rovněž vyhasínání některých kdysi přirozených i výchovou předávaných lidských instinktů mezi jinými i mateřského či rodičovského instinktu, vysoce protektivního i láskyplného vztahu k lidským mláďatům atp. Indícií pro takovýto neblahý vývoj by mohla být jakási "renesance" homosexuality a pseudo nebo rovnou pedofilie.
o
Zjevná souvislost průmyslového rozvoje s populační krizí však přináší i nesmírně pozitivní aspekty a všem xenofobním nacionalistům, obávajícím se, že se nějaké etnikum v jejich vlasti přemnoží a početně převáží by mělo být jasné, že nikoli rasistická a diskriminační antipopulační opatření, nýbrž co nejširší přístup tohoto etnika k vysoké vzdělanosti i kariéře jsou těmi nejhumánnějšími opatřeními pro regulaci "minipopulační exploze"...
o
Bude-li nyní poněkud popuštěna uzda fantazii, lze si představit, že rozvoj vědy může nakonec vyloučit sex jako přímý populační nástroj. Rozvoj genetiky a molekulární biologie může na konec vést k tvorbě lidského zárodku v laboratoři a samozřejmě s volitelnými vlastnostmi jako jsou genialita, talent, fyziologická krása atp. Děti plozené klasickým sexuálním procesem by se pak staly nesmírně hadicapované a samozřejmě nechtěné.
o
Již dnes je však možné uvažovat nad otázkou, zda by se plození a výchova dětí - vzhledem k tomu, že rodiče dnes v dětech přestávají vidět jakési pokračování vlastního života a rodu, jako tomu bývalo kdysi, a že být bezdětný pro ně neznamená nějakou újmu - nemohlo stát i formou určité a státem podporované specializace. Stát by měl mít například zájem včetně finanční podpory na tom, aby porodila a vychovala co nejvíce dětí žena se silně vyvinutým mateřským citem, a která nepřišla do konfliktu s alkoholem, drogami či se zákonem.
o
Stát by měl stejně tak již dnes vysoce respektovat a formou solidarity spolu se sociální citlivostí finančně podporovat rodičovství a zejména mateřství; mj. právě kvůli onomu modernímu vědomí, že mateřstvím a výchovou dětí se žena (rodina) vědomě vzdává podstatně vyšší životní úrovně, blahobytu, osobní svobody, vzdělání a zhoršuje svoji kariérní konkurenceschopnost.
o
Proto by žena samoživitelka (popřípadě žijící v sociálně slabší rodině) a pečující o děti (například) do deseti let věku, neměla mít vážné existenční problémy a měla by být všemožně podporována, aby si během této životní etapy mohla všestranně zvýšit svoji kvalifikaci a vzdělání.
o
Prakticky by se to dalo realizovat formou dětských přídavků, které by - po odečtení nákladů na bydlení - zajišťovaly takové ženě a jejím dětem určitou minimální a slušnou životní úroveň, a měly eventuálně i stimulační funkci pro zvyšování její kvalifikace a vzdělání.
o
Okamžitě se pochopitelně vynořuje otázka: Kde na to vzít?
o
Bylo již řečeno, že musí jít o solidární dílo a příspěvky lze získat jedině formou adekvátního vyššího zdanění příjmů osob, které si užívají všech výhod bezdětného života. Takovéto solidární pojetí je současně i nejmodernější formou akceptování všech kladných i nepříznivých aspektů i exkluzivní situace dnešní postmoderní industriální společnosti.
o
Koncepce vyššího zdanění svobodných a bezdětných osob včetně těch jejich děti již dospěly, u nás již fungovala a stala se obětí liberálních excesů po Sametové revoluci. Výsledek je zjevný: byly silně poškozeny rodiny s dětmi a následovala populační krize. Samozřejmě i nyní se jistě objeví prudký odpor egoistických, nestátotvorných a liberálních jedinců. Jednu výhodu předchozí smutný vývoj však přeci jenom má: dnes lze radikální propopulační opatření naprosto pohodlně vyargumentovat.
o
Dosáhne-li se pak v tomto směru potřebného společenského konsenzu - a se skutečně účinnou propopulační politikou se musí začít co nejdříve - bude to zároveň i silný a optimistický signál o životaschopnosti i perspektivnosti naší společnosti. V opačném případě, pokud by snad nad solidaritou zvítězil egoismus, nastal by čas k vysoce skeptickým i pesimistickým úvahám nad směrem i dalším osudem liberálního Západu.
Redakce
|