NETSOCAN
Číslo 6 --ČERVEN 2008---Ročník VII.
Perný den daňového poplatníka v PS PČR

Navštívila jsem sněmovnu 3. a 4. června 2008. Dojmy byly hrůzostrašné.

Už při vstupu to drhlo a silná neláska recepčních k hloučku aktivistů hnutí Ne základnám se malou recepcí šířila jako mor. A to jsme příslušnost k hnutí - trička s logem - měli pečlivě skrytá pod další vrstvou oděvu. Nechali nás půl hodiny stát a čekat na registraci návštěvek. Dovnitř nás pouštěli po pěti. Kontrolovali pomalu každý faldík. Podotýkám, že z 90% jsme byli starší, solidní lidé. Nedalo se předpokládat, že např. maličkým deštníčkem někoho umlátím k smrti (deštník by stoprocentně druhý úder nepřežil), nebo jím bravurně vrhnu a skolím Topoĺánka!! Jo, dobrý, beru, mají své interní pokyny.

Jakmile jsem slyšela, že papír je nebezpečná zbraň, zpozorněla jsem. Sebrali mi noviny, ostatně poslední LN, které jsem si v životě koupila. Po otištění článku p. Rejžka o hladovkářích s tímto plátkem coby bulvárem končím, již za něj nedám ani korunu a nerada oželím i sobotní špičkovou Orientaci. Bála bych se, že mi budou smrdět ruce. Ostatně papír byl nebezpečný vždy, ve středověku se upaloval na hranicích, v novověku za něj seděli disidenti v base.

Další věc už se mi fakt hrubě nelíbila - že mi sebrali vodu. Ten den bylo velmi teplo a člověk by měl pít . Zde to nebylo možné - do restaurace a do bufetu diváci z galerie nesmějí. Leda v doprovodu poslance. V tu chvíli nás míjel poslanec Paroubek, dovolila jsem se tedy zeptat, jestli mě Jirka vezme na škopek. Rudá tvář ochranky hovořila za vše. Dovedl mě na WC, počkal na mě a odeskortoval mě pod schody na galerii. Tam to bylo o něco zábavnější. Minibufet sice byl na dohled, ale návštěvníci galerie tam nesměli. Tož šance - při cestě na WC se musí kolem bufetu projít! Vyděšená kantýnská mií prodala, co jsem potřebovala - pro info o cenách velká Dobrá voda bez bublin za 12 Kč - a pan ochranka to rozdýchal. Při další cestě na WC mi jiný ochrankář řekl, že se mnou nepůjde, že nemá čas. Blufovala jsem, že je mi to fuk, nenosím pod dlouhou sukní spodní prádlo a pustím mu to klidně na boty. Pak už čas měl. V mém věku téměř 53 let jsem se cítila jako nesvéprávné hovado.

Teď k jednání poslanců. Chaos a hluk jako v židovské škole. Neschopnost - někdy cílená - rozeznat DVĚ tlačítka. To mě vede k návrhu proškolit zdarma elitu národa v mačkání pravého a levého tlačítka. Ráda na to ze svých daní přispěji. Rovněž tak na osobní šoféry těch, kteří přes veškerá školení nejsou schopni rozeznat pravou ruku od levé, červenou od zelené. Tito nejsou schopni chodit samostatně po přechodech, natož řídit vůz.

Notebooky na stolcích, mobily neustále na uších - to chápu, předpokládám, že za poslaneckou almužnu se nedá vyžít a kšefty jsou kšefty. Zde vede paní Jacques. Hyperaktivní, chvilku neposedí, takové dítě bych tedy opravdu nechtěla.

Pan řídící schůze tápal, pletl se v počtu přítomných a v pořadovém čísle hlasování, nikdo mu to neměl za zlé, každému to bylo úplně jedno. Při řízení sněmovny telefonoval, jeho práce podle toho vypadala a těch ostatních také. Pokud bylo nějaké předem nepřipravené hlasování, byl vždy po ruce pro každou z parlamentních stran návodčí, který dirigoval hlasování zcela transparentně. Nebylo možné se zmýlit ani pro středně inteligentního foxteriéra.

K neustálému zpochybňování hlasování - navrhuji inovaci jako ve sportu. Dvakrát se spleteš a jsi vyautován aspoň pro tento den. Možná slevím na třikrát, všichni na to prostě nemají.

Další bonus, který bych dámám a pánům dopřála, by byly speciální meditace , jež by přispěly ke schopnosti dotčených udržet myšlenku alespoň po dobu 60 sekund. Kateřino Jacques, víš za co? Vřele bych to doporučovala a ráda na to ze svých daní připlatím.

Z dvoudenního výletu do PS jsem se vracela zhnusená, rozčarovaná, znechucená. Je to nicméně tyjátr, který každému doporučuji.


Libuše Pojerová
9. června 2008

NETSOCAN