NETSOCAN
Číslo 7-8 --ČERVENEC - SRPEN 2008---Ročník VII.
21.srpen 68 a 69 očima budoucího rusisty

19. srpna 1968 jsem odjel do Prahy: koupit si vízum pro cestu do Francie. Na jazykové škole jsem v červnu složil státní zkoušku z francouzštiny a nyní chtěl vyzkoušet nově nabyté dovednosti. Lístek na vlak, zpáteční, mě tehdy stál 345 Kčs. Jediné zavazadlo - spacák. V kapse 5 dolarů. Jel jsem navštívit svoji korespondenční přítelkyni do Paříže a bylo mi dvacet let.

Dvacátého prvního, ráno kolem sedmé. Na Hlavním nádraží mě přivítal ruský tank. Bylo zřejmé, že se cesta odkládá. Ostatně, nebylo by hříchem odjet z města nabízejícího válečné dobrodružství? Zvláště, když jsem zanedlouho na Václaváku ležel ve výkladní skříni a kolem dopadaly kusy omítky z ostřelovaného Národního muzea. Každou chvíli rozhlas vyhlašoval nejrůznější varování, ba i stanné právo. Ozývaly se výbuchy. To explodoval tank před budovou rozhlasu. Najel na osobní vůz s plnou nádrží benzínu. V protějším průchodu se povalovaly mrtvoly. Kluci vyskakovali na tanky, propíchávali sudy s naftou a snažili se je zapálit. Vojáci je pažbami odháněli. Den plynul v magickém kouzlu přítomnosti války uvnitř mírumilovného města. Nezapomenutelná byla podívaná na sovětské vojáky. S jedním jsem se nemohl domluvit, protože uměl rusky hůř než já. Mnozí byli velmi mladí a absurdní situaci prožívali bez šance na porozumění, proč vlastně přijeli. U sochy sv. Václava pak řečnil dobrý vypravěč Zátopek a lidé se smáli jeho vzpomínkám na závodění v Sovětském svazu. I teď se zápas vyvíjel 50 : 50. Vyženeme je z Prahy - domníval jsem se - a já budu moci pokračovat v cestě do „sladké“ Francie.

První vlak na Západ odjížděl ze Smíchova za tři dny. Byl plný cizinců, kteří nebyli tak úplně zainteresovaní na zdejším panoptiku a určitě nepobíhali jako já od rána do večera po pražských ulicích. Nebylo to ani příliš bezpečné.

Vlak se pohnul, cestujícím zazářily oči a v našem kupé se rozpoutal německý uragán sdělovaných zážitků. Až do Chebu se cestující tlačili kolem oken, aby pozorovali na silnicích projíždějící vojenské kolony a zemi, do niž se zřejmě hned tak nevrátí. Rychlík nerespektoval své jméno - jel pomalu. Čas od času nepochopitelně zastavil uprostřed polí.

V Chebu vstoupili do vlaku pohraničníci. Teprve nyní jsem pochopil, že vlak je určen jen k vyvezení cizích státních příslušníků. Odvedli mě s sebou na nádraží a sebrali pas. Po jistém čase - nechali mě v místnosti samotného - jsem se rozhodl konat. Bez pasu, vyšel jsem na peron a za zády nepozorného vojáka vklouzl do vagonu. Z nádražní budovy vyběhli vojáci. Ukryl jsem se na WC. Dveře jsem nechal polootevřené. Vlak se rozjel a já zamířil do „svého“ kupé. Uvítali mě s nadšením. Ve vagonu uspořádali sbírku na prvního českého emigranta. Byla to série paštik, rybích konzerv, hotových jídel. Počet zavazadel se mi zvýšil na dvě. Přijeli jsme do Schirndingu. Cizinci vybíhali na peron, modlili se a slzeli radostí, že jsou pryč z mé vlasti...

V předvečer prvního výročí, 20. srpna 1969, jsem vyrazil znovu do Prahy. Opět jsem se ocitl brzy ráno na Václaváku, tentokrát jsem měl na svetru stužku v národních barvách s černým proužkem. Ale ne dlouho. Z nedalekého antona vyběhli příslušníci SNB a odtáhli mě s sebou. Uvnitř policejního auta jsem byl první zadržený. Za pár minut nebylo kam stoupnout. Odvezli nás na Bartolomějskou. I tam už bylo nažhaveno. Přiváželi další a další zadržené. Obvykle jejich příchod doprovázely kopance a nadávky. Slovo dostaly pendreky. Zvenku doléhaly do budovy výstřely a výbuchy slzných granátů. Slzeli jsme všichni bez rozdílu. Na dvorku příslušníci SNB utvořili uličku, zadržené hnali před tlamami štěkajících psů a přitom je tloukli. Řvali jako pominutí. K výslechu nás odváděli jako největší zločince s hulákáním a bitím. Na řadu jsem se dostal až k půlnoci. Ochotně jsem zaplatil pokutu ( vše co u mě našli) za hanobení státního symbolu. Věděl jsem totiž, že nezaplacení se rovnalo odvozu na Pankrác.

I v noci to v Praze vypadalo jako na střelnici. Doprava žádná. Všude slzný plyn. Pěšky jsem došel na ubytovnu. Ráno zamířil stopem na Moravu. U Kutné Hory mě chytli. Zatýkali demonstranty prchající z Prahy, jakož i hlupáky, kteří se vrátili z emigrace.

S touto specifickou životní průpravou jsem se posléze proměnil na kantora - učitele ruského jazyka...( viz kniha Cesta k chrámu: www.volny.cz/cksterba.zl )


Miloslav Štěrba, Zlín
17. srpna 2008

NETSOCAN