NETSOCAN
Dvojčíslo 7-8 -- ČERVENEC - SRPEN 2009 --- Ročník VIII.
OBSAH ČÍSLA
EDITORIAL

EDITORIAL
o Kapitalismus - obr trpící rakovinou
AKTUALITY
o Šlo by to i bez krize
o Ing. Josef Vít
Družstevnictví
o Zajímavá data o družstevnictví
o Zaměstnanecká participace a samosprávný podnik
o Výrobní družstevnictví - Promarní ČSSD svou historickou roli?
o Klíč k řešení nezaměstnanosti
ESEJ
o Mezisvětí Václava Bělohradského aneb Proč nejsem liberálem
o Josef Mikovec
GLOSY
o Tresty musí být exemplární...
o Mgr. Miloslav Štěrba
o Trest musí být především spravedlivý!
o Mgr. Miloslav Štěrba
o Krize za vše nemůže
o Mgr. Miloslav Štěrba
o Příčiny kolapsů vnitrostranické demokracie
o ČSSD - Přijdu hned
o O demokracii
o Ing. Josef Vít
ČLÁNKY
o 21. srpen 1968? Nalijme si čisté víno!
o Vzpomínka na srpen 1969 aneb co si vlastně dlužíme?
o Mgr. Miloslav Štěrba
o Poslední kapka – trapný vtip socdem oranžgutána
o Čtení Deníku u Luhačovické přehrady
o Mgr. Miloslav Štěrba
o LPA jako e-klon „radikálního literárního kritika“ Koniáše
o Střet civilizací (3): Jak civilizovaně vymýtit terorismus?
o Předseda ČSSD jako ošklivé a chromé káčátko
Zahraničí
NETSOCAN MONITOR
o Otevřou se skříně s kostlivci
o Chvála odborů v akci
o Proč bychom měli volit politiky?
o Cheneyho tajný tým zapleten do sabotáží a atentátů
o Hospodářská demokracie v praxi....
o Soud: Zesměšňování je lidské právo
o Poláci dostanou cvičné Patrioty
o Zbyl nám ještě vůbec nějaký střelný prach?
o Nectíme pravidla, proto si neumíme vládnout
o Reader´s Digest
o Berlusconi v Teheránu







Kapitalismus - obr trpící rakovinou

o Socialisté usilující o sociální spravedlnost se zabývali zejména problematikou klasického vykořisťování, tzn. faktem, že mzda zaměstnance je nižší o tradiční nadhodnotu, kterou si majitel ponechává, ať již ve formě investice či finanční části zisku. Tento problém by měl být snadno vyřešen transformací ekonomiky na samosprávnou (družstevní) formu vlastnictví.
o Kapitalismus, fungující v rámci buržoazního politického systému však plodí i další formu bezpráví, která je nyní mnohem závažnější a navíc jí není věnována patřičná pozornost. Jde o to, že v podmínkách svobodné konkurence neodpovídá cena produktu skutečné hodnotě do něho vložené práce, ale je o jednu sociálně významnou složku nižší.
o Aby se výrobek uplatnil v podmínkách ostrého konkurenčního boje, musí být jeho prodejní cena co nejnižší. To na jedné straně vede k pozitivním důsledkům jako jsou inovace výrobků i růst produktivity výroby formou její modernizace, atp. Velice významnou složkou výrobních nákladů jsou ovšem i mzdy, takže existuje logická tendence maximálně snížit mzdy zaměstnanců, a tak se nejvíce sníží mzdy zaměstnancům, které lze snadno nahradit (a u klíčových pracovníků naopak nárůstem příjmů i ostatních benefitů zabránit odchodu ke konkurenci). Tím nastává prohlubování mzdových a následně majetkových rozdílů a stále rozsáhlejší proletarizace zaměstnanců (lat. proletarius = nemajetný). Ve svých mzdových požadavcích logicky nezůstávají pozadu ani „klíčoví pracovníci“ v nevýrobní sféře (státní správa apod.) což vede k dalšímu růstu finančních i majetkových rozdílů, statisticky patrném např. v růstu procent občanů pobírajících podprůměrnou mzdu. Dříve tyto tendence tlumil strach z eventuální bolševické revoluce, ale po zániku bolševického bloku již neexistuje žádná zábrana.
o Zostřující se konkurenční (a pro ekonomické subjekty samozřejmě i existenční) boj v buržoazní tržní společnosti postupně vede k hlubokým a vysoce negativním společenským změnám. Firmy bojující o lukrativní státní a veřejné zakázky dostávají pod obrovský korupční tlak politické strany, justici i policii (mj. vzniká i vojensko-průmyslový komplex o jehož specifických i rozsáhlých implikacích toho bylo popsáno dost) a přispívají tak k demoralizaci a rozkladu těchto pilířů demokratického státu.
o Cena produktů je postupně vyšší (a mzda proletářů proporcionálně nižší) i o astronomické částky investované do reklamy a marketingu. Vznikl zcela nový průmysl s cílem vyprodukovat si všemi způsoby spotřebitele včetně útoku na jeho nejnižší instinkty. Dnes již řádově biliony korun, které mohly být investovány účelněji, proudí na nemravné příjmy v nově vzniklé a nezřídka pofiderní subkultuře masové zábavy, jdoucí od profesionálního sportu přes veškerou kulturní tvorbu až po média. Kultura se postupně vzdaluje svému poslání jímž je kultivace lidské bytosti a hledání pravdy a degeneruje v zištný subjekt šířící hodnotovou dezorientaci až primitivismus. Rozsáhlá proletarizace spolu s existencí lukrativních postů vede k stále nelítostnějšímu boji o „místo na slunci“ i o udržení získané pozice, který sahá od korupce a podrazů až po kariérní prostituci. Současně klesá ochota vykonávat nepopulární profese, což vede k potřebě imigrace i úpadku řemesel.
o To vše má neblahý vliv na mezilidské vztahy, zaniká rodina, roste kriminalita, vandalství, snižuje se odolnost populace vůči narkomanii atd. Utváří se tak klasická a z historie již dobře známá konzumní společnost, která vždy končila katastrofou.
o Zatímco tradiční socialisté usilovali především o odstranění tehdejší chudoby, pak vývoj za posledních 100 let signalizuje, že nahrazení kapitalismu socialismem má pro západní kulturu již doslova existenční význam.
o
František Stočes

<




NETSOCAN MONITOR


Otevřou se skříně s kostlivci
Program se objeví. Nesmíme zapomenout, že vytvořit program je dosti namáhavá práce. Nejde jen o přesné formulace, musí jej schválit i grémium strany. K tomu se vedou nekonečné diskuse, je to dosti dlouhý proces. A my máme málo času. Proto se teď musíme soustředit hlavně na volby. Na programu se pracuje, bude zveřejněn ve stručném dokumentu každým dnem… Nejsme tak chudá země, aby tak vysoké procento obyvatelstva u nás pobíralo sociální dávky. Tolik skutečně sociálně potřebných u nás není. (metro, 31. srpna).

Strana obvykle vzniká tak, že se nejprve vypracuje program a potom se kolem tohoto projektu shromáždí lidé, usilující o jeho prosazení. Což jak vidno dle podání občana Schwarzenberga není případ nově vzniklé strany (S)TOP 09. Spíše to vypadá tak, že zde někdo prostě touží po korytech a nechce mu to říct rovnou. A jakousi zvláštní shodou okolností oba zakladatelé (S)TOP 09 nedávno o koryta přišli. Pokud jde o ony sociální dávky, má náš radarofilní aristokrat pravdu až na jednu drobnost, že je to přesně naopak: Nejsme tak bohatá země, abychom například mohli vyplácet marnotratné důchody bohatým lidem, kteří si mohou na důchod bez problému ušetřit i přesto, že by odváděli sociální pojištění. Solidarita by začala fungovat třeba ve chvíli, kdyby aristokratický synek písemně odmítl o svého aristokratického tatíka pečovat a současně by zkrachovala banka, v níž měl aristokratický tatík uloženy důchodové úspory. Tohle si ale pidistrana (S)TOP 09 do programu nejspíš nedá...



Chvála odborů v akci
Pozorovat dobře fungující zaměstnaneckou samosprávu je poučné. Dřív jsem to neznal. Za mého mládí byly státní jednotné odbory vysmívanou organizací rozdělující na Mikuláše čokolády, aspoň mezi námi, potomstvem pražských učitelů a úředníků. Až zpětně se dozvídám, že v dělnickém prostředí i tehdy působily přece jen jinak. Některé podnikové organizace se dokázaly i v sedmdesátých a osmdesátých letech ozvat proti nespravedlivému počínání vrchnosti i účinně pomáhat šikanovaným kolegům a disidentům. Na začátku devadesátých let se v myšlení mladých trubadúrů liberálního kapitalismu, k nimž jsem patřil, na odbory pohlíželo přezíravě a současně podezřívavě… Jelikož jsem tehdy jako zelenáč podléhající bez dostatečného odporu duchu doby psával do novin uštěpačné poznámky na adresu odborů, sluší se ohlásit názorový obrat, který způsobilo pozorování malé odborové organizace v souboji s krizí. Vesměs jde o ženské, které po hmotné stránce vlastně nemají oč přijít, protože se jejich výdělky málo liší od podpory v nezaměstnanosti… Vidět je, jak se starají o osud své továrničky, jako kdyby jim patřila a majitel se s nimi v tučných letech dělil o zisky, to je zatím největší zážitek, jaký mi krize připravila. Nejlepší na tom je – nerad bych to o poločase zakřikl – že to mají podle všeho rozehráno na výhru. (MF DNES, 26. srpna).

Ukázka je z Diáře Tomáše Zahradníčka a slouží jako zajímavý důkaz, že krize naučila housti nejen Dalibora, ale i mnohé poučitelné novináře. Takže se jen lze těšit na jejich články poté, co se dozvědí třeba něco o družstevnictví, o úspěších Mondragonské družstevní korporace apod.



Proč bychom měli volit politiky?
Drtivá většina lidí má té politické verbeže, která se tu dvacet let hádá, neustále utrácí naše těžce vydělané peníze za předvolební hnůj a před volbami slibuje a lže kudy chodí, už plné zuby. Vůbec nechápu, jak může soudný občan k volbám jít, a pokud se tak rozhodne, tuto politickou pakáž volit. Vždyť jim šlo jen o jejich koryta a osobní prospěch. (metro, 20. srpna).

Autor glosy, Josef Boček, zde vystihuje mínění nemalé části občanů, jejíž početnost se bude stále zvětšovat. Obrovské sumy, které partaje vyhazují na předvolební cirkus v době, kdy mají v médiích prostoru pro prezentaci vlastních názorů a programů více než dost, svědčí o jejich obrovské mravní a občanské pokleslosti. Skutečnost, že tak činí v době povodní a ekonomické krize je navíc usvědčuje z naprosté nekompetentnosti. Zakopaný pes je i v tom, že si své mzdy vlastně stanovují sami a vyplatí si je, ať vládnou dobře nebo špatně.



Cheneyho tajný tým zapleten do sabotáží a atentátů
Wayne Madsen Report (WMR) zjistil z amerických a zahraničních zpravodajských zdrojů, že supertajný ilegální operační tým Dicka Cheneyho, složený především ze zaměstnanců Spojeného zvláštního operačního velení (Joint Special Operations Command, JSOC) amerického ministerstva obrany v některých případech úzce spolupracoval se svým izraelským protějškem při provádění sabotáží proti íránským a pákistánským nukleárním zařízením, jakož i při atentátech na íránské nukleární vědce a další osobnosti, …a při páchání teroristických útoků na civilní letadla... Cheneyho tým údajně zasáhl už dříve, 23. prosince 2002, kdy se letadlo Antonov An-140 ruské výroby krátce před přistáním na isfahánském letišti zřítilo do hor středního Íránu. Při pádu zahynulo 44 či 48 lidí, mezi nimi šest ruských a několik ukrajinských inženýrů. Na palubě letadla byly i ženy a děti... V únoru 2002 se íránský Tupolev Tu-154 (let 956) zřítil do hor u Chorrámábádu 270 mil severozápadně od Teheránu, přičemž zahynulo všech 119 pasažérů a členů posádky. Obyvatelé nedaleké vesnice tvrdili, že slyšeli „velkou explozi“... 9. ledna 2006 se tryskové letadlo Falcon s 11 členy Íránských islámských revolučních gard zřítilo u Orumíje, hlavního města íránské provincie Západní Ázerbájdžán. Mezi oběťmi byl i velitel gard, generál Ahmed Kázemí. Ze spojitosti s pádem letadla je podezříván Spojený tým JSOC-Mossad operující ze sousedního Ázerbájdžánu, kde si Mossad i CIA zřídily velká působiště... 19. února 2003 se zřítilo do hor středního Íránu další letadlo, Iljušin-76 ruské výroby, na jehož palubě bylo 302 elitních vojáků Republikánských gard. Letoun je přepravoval ze Záhedánu na jihovýchodě země do Kermánu ležícího 500 mil jihovýchodně od Teheránu... 27. listopadu 2006 se na mezinárodní letiště Mérábád v Teheránu zřítil Antonov-24 Republikánských gard poté, co jeho motor začal hořet. V tomto případě zahynulo spolu s posádkou 36 gardistů. Letadlo směřovalo s „vojenským úkolem“ do Šírázu... 8. prosince 2005 se íránské vojenské letadlo C-130, na jehož palubě měla cestovat řada novinářů z meherábádského letiště do Bandar Abbásu, zřítilo po vzletu na desetipatrovou budovu. Přitom zahynulo v letadle 108 pasažérů a členů posádky, dalších 34 obětí bylo v zasažené budově... 30. května 2009 byla nalezena bomba na palubě letadla Kish Air letu Y9-7030 MD-82 se 131 pasažéry, jež mířilo z Ahwázu v Chúzestánu do Teheránu. Bomba byla po nouzovém přistání úspěšně zlikvidována. K události došlo těsně před íránskými prezidentskými volbami... A pak je tu další podezřelá událost ze zcela nedávné doby. 15. července tohoto roku se letoun Tupolev-154 Caspian Airlines zřítil 75 mil severozápadně od Teheránu poté, co vzlétl z mezinárodního letiště imáma Chomejního v Teheránu... ( Zvědavec , 3. srpna).

Autor článku, Wayne Madsen dále poznamenává, že Obamova administrativa patrně hodlá ochránit Cheneyho a další činitele Bushovy administrativy před jakýmkoli šetřením. Poněvadž Obama nedávno prodloužil ochranu Cheneyho tajných služeb o šest měsíců, lze z toho mj. vyvoditi i obavu Bílého domu, aby proti bývalému viceprezidentovi nebyl např. vydán mezinárodní zatykač pro vraždu. Pokud jde o mordy, pak se JSOC-Mossad patrně nenudily (samozžejmě " v zájmu civilizace"). Jsou mj. podezíráni: ze smrti dr. Ardašíra Hasanpura (44), nukleárního vědce íránského zařízení na obohacování uranu v Isfahánu, který ze „záhadných“ důvodů zemřel 18. ledna 2007; z bombového atentátu na vojenského velitele Hizballáhu Imáda Mugníju 12. února 2008 v Damašku; z otravy palestinského prezidenta Jásira Arhata; z otravy kyrgyzského premiéra Almaze Atambajeva 11. května 2007; z „náhlé smrti“ turkmenského diktátora Saparmurata Nijazova (Türkmenbašyho) v prosinci 2006; ze smrti vůdce tádžické islámské opozice Saída Núrího, který zemřel 7. srpna 2006 údajně na rakovinu a z atentátu na bývalou pákistánskou premiérku Benázir Bhuttovou v Rávalpindí 27. prosince 2007. Originál v angličtině: Cheney secret team involved saboteurs as well as assassins



Hospodářská demokracie v praxi. Jak funguje zaměstnanecká participace?
Jako často uváděný příklad pozitivní funkce družstev může sloužit severošpanělská Mondragonská družstevní korporace (Mondragon Corporación Cooperativa). Vznikla v chudé části Baskicka v r. 1956 z krachujícího podniku na výrobu petrolejových vařičů. Družstvo mělo 24 zakládajících členů. V r. 1959 mělo družstvo s obchodním jménem FAGOR 170 zaměstnanců – členů družstva a nově postavenou továrnu. V r. 1960 založilo vlastní banku (Caja Laboral Populár), která se brzy mohutně rozrostla a v r. 1994 měla po celém Španělsku 229 poboček, financujících nejen družstva, ale poskytujících finanční služby nejrůznějšího druhu. V r. 1968 bylo založeno dceřiné spotřební družstvo EROSKI, dnes obchodní skupina, zahrnující supermarkety, autoservisy, cestovní kanceláře atd. O dva roky později se připojilo LAGUN-ARO, družstvo služeb sociálního zabezpečení (členové družstev jsou posuzováni španělskou legislativou jako soukromí podnikatelé a neměli tudíž nárok na sociální a zdravotní pojištění od státu; proto si založili pojišťovnu vlastní). V roce 1974 družstvo vybudovalo vlastní výzkumný ústav (IKERLAN), má vlastní střední i vysokou školu a vlastní systém výchovy zaměstnanců. Mandragonská družstva mají dnes své dceřiné podniky – v Číně i v České republice, vytvořily komplex, který zabezpečuje zaměstnance – členy družstva – takříkajíc od kolébky až do hrobu a který přežil střídající se režimy ve Španělsku dodnes.

Knihu vydala v roce 2008 KSLP - Česká společnost pro zaměstnaneckou participaci o.s (www.kslp.wz.cs).
Kniha má cekem 11 kapitol:
1. Historie problému
(Zaměstnanecká participace jako motivační problém; Zaměstnanecká participace jako sociálně-politický problém; Co přináší zaměstnanecká participace).
2. Teoretická východiska (Pracovní proces a trh; Teorie vlastnických práv; Teorie motivace; Humanizace práce).
3. Zaměstnanecká participace – základní rysy (Vtahování zaměstnanců do podnikatelského procesu; Podílnictví zaměstnanců na majetku a zisku podniku; Dobrovolnost a oboustranná výhodnost participačních vztahů; Demokratičnost participačních vztahů; Sociální užitky a ochrana zaměstnanců; Podpora zaměstnanecké participace státem; Definice a důležitá slova).
4. Finanční participace (Participační podílnictví na zisku; Majetkové formy finanční participace: Zaměstnanecké akcie jako specifická skupina, Jiné formy zaměstnaneckého vlastnictví akcií, ESOP jako zvláštní forma zaměstnanecké spoluúčasti, Neakciové formy zaměstnaneckého spoluvlastnictví, Zaměstnanecká výrobní a obchodní společenství).
5. Zaměstnanecká participace a řízení (Manažerské řízení a rozhodování; Základní manažerské činnosti: Plánování, Organizování, Motivování a řízení, Kontrolní činnost; Firma a její vývoj; Manažerské školy; Participační management: Základní podmínky pro aplikaci participačních postupů, Odbory a zaměstnanecká participace na řízení, Zapojení zaměstnanců do rozhodování, Zkušenosti s vyššími úrovněmi participace na řízení, Informační problém, Manažerský problém; Přeměna hierarchicky organizované firmy na participační podnik; Alternativní scénář – aplikace participace při hrozícím úpadku; Participační a motivační systémy inspirované Baťou; Zaměstnanecká participace v neziskovém sektoru: Motivační systémy v neziskových organizacích, Zaměstnanecká participace ve státní správě a samosprávě; Shrnutí hlavních principů).
6. Samosprávný podnik (Participační a samosprávný podnik; Vznik samosprávného podniku; Pracovníci samosprávného podniku; Systém řízení; Hospodářská střediska: Ekonomika hospodářského střediska, Osobní účty, Uspořádání hospodářských středisek; Vnější podmínky práce samosprávného podniku).
7. Právní úprava participace (Legislativní základna participačních prvků ve vyspělých zemích: Podpora finanční participace v orgánech EU, Podpora spoluúčasti zaměstnanců na řízení; Možnost participace v současném zákonodárství ČR; Náměty pro zákonnou úpravu zaměstnanecké spoluúčasti u nás).
8. Družstevnictví (Vznik a vývoj družstevnictví; Současný stav družstevnictví; Družstvo jako hospodářský typ: Základní definice a působnost, Zásady hospodaření s majetkem, Rizika družstevního hospodaření, Vznik a řízení družstva; Místo družstev v současném ekonomickém a občanském životě).
9. Zaměstnanecká participace ve světě (USA; Kanada, Britská Kolumbie; Velká Británie; Irsko; Francie; Spolková republika Německo; Španělsko; Maďarsko; Rumunsko; Polsko; Bulharsko; Slovinsko; Rusko; Chorvatsko; Lotyšsko; Estonsko; Litva).
10. Realizační problémy participačních metod (Současná situace; Pokus o návod).
11. Závěr.
Autoři:
Prof. Ing. Zdeněk Hába, DrSc., Ing. Magdalena Hunčová, PhD., Prof. Ing. Vladimír Kyzlink, DrSc., Ing. Eva Krtková, CSc., Ing. Jan Procházka, CSc., Ing. Miroslav Steiner, CSc., JUDr. Bedřich Vymětalík.



Soud: Zesměšňování je lidské právo
Ironie, sarkasmus, vtip a výsměch patří podle Nejvyššího správního soudu ke svobodě projevu. Zesměšňováním proto člověk nemůže spáchat přestupek proti občanskému soužití... Žert se podle soudu nemůže stát přestupkem proti občanskému soužití ani v případě, že by byl "objektivně ironický či sarkastický a konkrétní osoba by se jím cítila být uražena ši zesměšněna". (metro, 1. července).

Tento právní výklad Nejvyššího správního soudu přináší poslední číslo Sbírky rozhodnutí, vycházející z rozsudku pardubického soudce Jana Dvořáka, který rozhodl, že každý člověk má právo být vtipný či ironický, a že do svobody projevu patří i myšlenky, které zraňují, šokují či znepokojují. Nesmí se však používat vulgarita!



Poláci dostanou cvičné Patrioty
Spojené státy poskytnou Polsku pouze cvičnou baterii protivzdušných raket Patriot, a to teprve po podpisu smlouvy SOFA, která určuje podmínky pobytu amerických vojáků. Novinářům to včera ve Varšavě řekl šéf sboru náčelníků štábů americké armády admirál Mike Mullen... Sikorski připomněl, že loni v srpnu podepsalo Polsko s USA smlouvu o umístění americké základny v zemi a zároveň smlouvu o umístění raket Patriot v Polsku. „V dohodě je zapsáno, že na místě, které Polsko určí, začne (americká) posádka působit do konce roku 2012... Varšava zatím nepodepsala s Washingtonem smlouvu SOFA o pobytu amerických vojáků na území Polska. Česká vláda obdobný dokument schválila loni v září. Mullen uvedl, že Spojené státy jsou připraveny poslat do Polska rakety v řádu týdnů až měsíců po podpisu smlouvy SOFA. (Lidové noviny, 30. června).

Poláci se stávají vskutku tragikomickou postavou evropské politiky. Po svém angažmá v Iráku - kam jako spoluagresoři vpadli po boku světového četníka Funése-Bushe údajně bránit Západ před Sadámovými ZHN a odkud zase uraženě vypadli proto, že se s nimi Funés nepodělil ani o drobeček z očekávané kořisti - si hrají na raketové obranáře, aniž tuší, že se tak dostávají do pozice raketového agresora, který to ovšem v případě maléru schytá jako jeden z prvních. Fakt, že je Západ už jednou fakticky vydal na pospas Hitlerovi a Stalinovi, kteří se o Polsko bratrsky podělili, je v jejich naivitě zřejmě nezviklá.



Zbyl nám ještě vůbec nějaký střelný prach?
Snad ještě horší zprávou jsou množící se předpovědi analytiků, že nás nejtěžší část krize světového hospodářství ještě čeká... pokud je to pravda, pak mají světové vlády a centrální banky k dispozici už jen malý prostor pro další opatření. Již dnes se spekuluje o tom, že se trh vládních dluhopisů může zhroutit. Mnohé státy totiž nedokážou najít věřitele, kteří by financovali jejich úvěry (např. těžce zkoušené Lotyšsko)... Ačkoliv bylo i dříve zvykem, že americká centrální banka Fed praktikovala velmi uvolněnou měnovou politiku, to, co se odehrálo za poslední rok, podnítilo hlasité spekulace o opuštění dolaru jako hlavní světové rezervní měny... Pokud však dolar začne ztrácet své výsadní postavení, může se to projevit růstem dlouhodobých úrokových sazeb u amerických aktiv a hypoték. To by pak mohlo spustit novou vlnu závažných hospodářských problémů. (MF DNES, 30. června).

Autor Tomáš Khorel poznamenává, že Rusko, Čína a Brazílie již pracují na projektu náhrady dolaru, poněvadž se centrální banky o tuto měnu prchavé hodnoty přestávají zajímat. Volatilní dolary tvoří celé dvě třetiny čínských devizových rezerv. Na druhé straně liberál Khorel tradičně straší "zadlužením našich dětí". Přitom český vnitřní dluh představuje pouhých 30% HDP. Jak by asi naše média vyváděla, kdybychom na tom byli tak špatně jako Německo či Francie s dluhem přes 60% popř. Itálie se 104% nebo nedej bože Japonsko s dluhem 241procent HDP! Přitom polovina naší sekery připadla na sanaci zkrachvalých bank, nehledě na to, že ODS okradla důchodce o desítky miliard, když penzijní rozpočtový fond vytvořený bolševikem jednoduše přihodila do rozpočtu a hrdě hlásila, že rozpočet je vyrovnaný...



Nectíme pravidla, proto si neumíme vládnout
Předně máme fázi kampaně, dále fázi vládnutí a fázi reprezentace... Specifikem českých politických elit je neschopnost či neochota odlišnost těchto fází chápat a respektovat... Dobrým příkladem je evropský lídr ODS Jan Zahradil. Ten za peníze daňových poplatníků pět let vedl předvolební kampaň. S kariérními politiky bývá potíž. Veřejné funkce často chápou jako nástroj udržení moci (a příjmu). A to až do té míry, že zapomenou předstírat étos veřejné služby. Pokud se politici věnují pouze politickému marketingu, jde o elementární a neslušný střet zájmů... Kouzlo demokratické politiky spočívá v tom, že umí udržovat rovnováhu mezi hledáním řešení a hledáním dohody. Dohoda politických elit za každou cenu vede k logice opoziční smlouvy, v horším případě Národní fronty. Přebujelý duch stranictví zase k likvidaci oponentů. Obojí pak k podlamování svobody... Uznat, že je lepší, aby vládla opozice, než abychom stále měnili systém uprostřed hry, je hlavním předpokladem fungující demokracie. To však předpokládá velkou dávku sebevědomí i umírněnosti zároveň. (MF DNES, 30. června).

Autorem je politolog Karel B. Müller. Zdá se, že jde o již klasický problém buržoazní politiky, tedy nikoliv o specificky českou záležitost. Politické posty se staly koryty, jejichž účelem je ochránit koryta jiná. Nu a ke korytům se logicky derou specifičtí tvorové se specifickým charakterem. Tato situace se bude postupně zhoršovat, jak na příkladech uvádí slovinský filosof Slavoj Žížek ve své studii Berlusconi v Teheránu: „Berlusconi se chová stále nestydatěji: nejenom, že ignoruje nebo blokuje trestní vyšetřování svých soukromých obchodních zájmů, ale chová se tak, že podkopává svou důstojnost jakožto hlavy státu…. Ve svých vulgaritách Berlusconi sází na to, že se s ním lidé budou ztotožňovat jako se ztělesněním mýtického ideálu průměrného Itala: jsem jedním z vás, jsem trochu zkorumpovaný, mám potíže se zákonem a problémy s manželkou, protože mne přitahují i jiné ženy… v dnešní Itálii spočívá státní moc bezprostředně v rukou měšťáka, který ji používá k ochraně svých vlastních ekonomických zájmů a který staví svůj soukromý život na odiv, jako kdyby byl hercem realitní televizní show… Posledním tragickým americkým prezidentem byl Richard Nixon: byl to nepochybně gauner, ale tento gauner se stal obětí rozporu mezi svými ideály a ambicemi na jedné straně a politickou realitou na straně druhé. S Ronaldem Reaganem (a Carlosem Menemem v Argentině) se na scéně objevila nová postava: „teflonový“ prezident, od kterého se neočekává, že se bude držet svého volebního programu, a stojí tudíž mimo věcnou kritiku (vzpomeňme si, jak po každém Reaganově veřejném vystoupení, kdy novináři vyjmenovávali jeho chyby, jeho popularita prudce stoupla),“ připomíná Slavoj Žížek (celé viz rubriku Reader´s Digest).





Reader´s Digest
Pro vaši lepší orientaci uvádíme (s předchozím linkem) tituly a autory zajímavých článků z nejrůznějších médií ze všech oblastí společenské problematiky mj. i těch, které se zabývají technickými, vojenskými, politickými a dalšími aspekty plynoucími z eventuálního umístění amerického radaru jako komponenty antiraketové základny v ČR, včetně jiných materiálů poukazujících na další zajímavé politické a jiné souvislosti


Berlusconi v Teheránu, Slavoj Žižek, překlad: Radovan Baroš a Tereza Spencerová. SOK
Virus autoritářského kapitalismu se pomalu, ale jistě šíří po světě. Teng Siao-pching vyzdvihoval Singapur jako vzor, který by měla celá Čína následovat. Kapitalismus se zdál být až doposud neoddělitelně svázán s osudem demokracie; je pravdou, že demokracii čas od času vystřídaly epizody otevřené diktatury, ale ta se po jednom či dvou desetiletích opětovně vrátila (jako například v Jižní Koreji nebo v Chile). Nyní však bere vazba mezi demokracií a kapitalismem definitivně za své.

To samozřejmě neznamená, že bychom se měli vzdát demokracie ve prospěch kapitalistického pokroku, ale že bychom se měli zamyslet nad hranicemi parlamentní reprezentativní demokracie. Americký novinář Walter Lippmann svého času vymyslel floskuli „výroba souhlasu“, kterou později proslavil Noam Chomsky, nicméně Lippmann ji chápal v pozitivním smyslu. Podobně jako Platón i on vnímal veřejnost jako velké zvíře nebo dezorientované stádo plácající se v „chaosu lokálních názorů“. Toto stádo, napsal v knize Veřejné mínění (1922), musí vést „specializovaná třída, jejíž osobní zájmy přesahují hranice lokálních názorů“: elitní třída, která by kompenzovala primární defekt demokracie spočívající v neschopnosti uvést do praxe ideál „všeobecně kompetentního občana“.

To, čemu se říká „krize demokracie“, nastává nikoliv tehdy, když lidé přestanou věřit ve svou moc, ale když naopak přestanou věřit elitám, když vidí, že trůn je prázdný, že rozhodování patří jen jim. „Svobodné volby“ jsou projevem minimální zdvořilosti, kdy ti u moci předstírají, že ve skutečnosti moc nemají, a žádají nás, abychom se svobodně rozhodli, zda jim ji chceme odevzdat.  

Alain Badiou rozlišuje mezi dvěma typy (nebo spíše úrovněmi) korupce v demokracii: zatímco první, empirická korupce, označuje to, co si obvykle pod tímto pojmem představujeme, druhý typ korupce je integrální součástí samotného pojmu demokracie a způsobu, jakým demokracie redukuje politiku na konflikt soukromých zájmů. Tato distinkce se ukazuje ve (vzácných) případech čestného, „demokratického“ politika, který sice vede nelítostný boj s empirickou korupcí, zároveň ale vytváří prostor pro bujení korupce druhého typu. (Existuje samozřejmě i opačný případ empiricky zkorumpovaného politika, který jedná ve jménu diktatury Ctnosti.)

„Znamená-li demokracie reprezentaci,“ píše Badiou v knize De quoi Sarkozy est-il le nom? (český překlad vyjde v příštím roce v nakladatelství Grimmus http://grimmus.cz/ pod názvem Co vlastně zmamená Sarkozy?), „jedná se v první řadě o paušální reprezentaci systému, který demokracie formálně ztělesňuje. Jinými slovy, zastupitelská demokracie je v první řadě konsensuální reprezentací kapitalismu neboli toho, co bylo dnes přejmenováno na ‚tržní hospodářství‘. To je příčinou její strukturální zkorupovanosti.“ Na empirické rovině pluralitní liberální demokracie „reprezentuje“ – zrcadlí, registruje, poměřuje – kvantitativní rozptyl veřejného mínění, tedy to, co si lidé myslí o programech jednotlivých stran a o jejich kandidátech. V radikálnějším, „transcendentálním“ smyslu ale pluralitní demokracie „reprezentuje“ – ztělesňuje – jistou vizi společnosti, politiky a role jednotlivců v ní. Pluralitní liberální demokracie „reprezentuje“ rigorózní vizi sociálního života, v jehož rámci soutěží politické strany ve volbách o ovládnutí státní legislativy a exekutivního aparátu. Tento transcendentální rámec není nikdy neutrální – privileguje jisté hodnoty a procedury – a to se stává zjevným za krizí nebo když voliče ovládne letargie a demokratický volební systém není schopen zaznamenat, co si lidé přejí nebo co si myslí. Roku 2005 ve Velké Británii navzdory rostoucí neoblíbenosti Tonyho Blaira neexistoval způsob, jak by se tato nespokojenost mohla politicky projevit. Něco bylo očividně velmi špatně a nešlo jen o to, že by lidé nevěděli, co chtějí, ale spíše o to, že jim cynismus či rezignace zabránily, aby něco podnikli.

To vůbec neznamená, že bychom demokratické volby měli zavrhnout; jde jen o to, že samy o sobě nejsou indikátorem skutečného stavu věcí; ve své většině pouze odrážejí převládající mínění (doxa)... Nepochybně mohou existovat demokratické volby, které ztělesňují moment pravdy; volby, v nichž se většina navzdory své skepticko-cynické netečnosti na okamžik „probudí“ a volí v rozporu s hegemonickým míněním; samotná skutečnost, že takové volby jsou tak vzácné, nicméně jasně dokazuje, že samy o sobě nejsou médiem pravdy.

S posilováním pozic autoritářského kapitalismu, jehož chapadla obepínají Západ stále pevněji a neúprosněji, ztrácí autentický potenciál demokracie stále více půdu pod nohama. Příslušné změny se pokaždé odehrávají ve shodě s hodnotami dané země…

Berlusconi je paradigmatickou postavou a Itálie je experimentální laboratoří, ve které se rodí naše budoucnost. Pokud naše politická volba spočívá mezi permisivně-liberálním technokratismem a fundamentalistickým populismem, pak je Berlusconiho velkým triumfem usmíření těchto dvou protikladných pozic, když zároveň ztělesňuje obě najednou. Právě tato kombinace ho podle všeho – alespoň v nejbližší budoucnosti – činí neporazitelným: to, co zbývá z italské „levice“, se s ním už smířilo jako se svým osudem. To je patrně nejsmutnějším aspektem jeho vlády: jeho demokracie je demokracií těch, kteří vyhrávají zásluhou rezignace, kteří vládnou prostřednictvím cynické demoralizace.

Berlusconi se chová stále nestydatěji: nejenom, že ignoruje nebo blokuje trestní vyšetřování svých soukromých obchodních zájmů, ale chová se tak, že podkopává svou důstojnost jakožto hlavy státu. Tradiční politika čerpá svou důstojnost ze své nadřazenosti nad hrou partikulárních zájmů v rámci občanské společnosti: politika je občanské společnosti „odcizená“, prezentuje samu sebe jako ideální doménu občana (citoyen), který stojí nad konfliktem sobeckých zájmů příznačným pro měšťáka (bourgeois). Berlusconi toto odcizení fakticky zrušil: v dnešní Itálii spočívá státní moc bezprostředně v rukou měšťáka, který ji používá k ochraně svých vlastních ekonomických zájmů a který staví svůj soukromý život na odiv, jako kdyby byl hercem realitní televizní show.

Posledním tragickým americkým prezidentem byl Richard Nixon: byl to nepochybně gauner, ale tento gauner se stal obětí rozporu mezi svými ideály a ambicemi na jedné straně a politickou realitou na straně druhé. S Ronaldem Reaganem (a Carlosem Menemem v Argentině) se na scéně objevila nová postava: „teflonový“ prezident, od kterého se neočekává, že se bude držet svého volebního programu, a stojí tudíž mimo věcnou kritiku (vzpomeňme si, jak po každém Reaganově veřejném vystoupení, kdy novináři vyjmenovávali jeho chyby, jeho popularita prudce stoupla). V tomto novém typu prezidenta se mísí „spontánní“ výbuchy emocí s bezohlednou manipulací.

Ve svých vulgaritách Berlusconi sází na to, že se s ním lidé budou ztotožňovat jako se ztělesněním mýtického ideálu průměrného Itala: jsem jedním z vás, jsem trochu zkorumpovaný, mám potíže se zákonem a problémy s manželkou, protože mne přitahují i jiné ženy. Dokonce i jeho grandiózní imitace politika aristokrata, il cavaliere, připomíná spíše kýčovité představy malého člověka o velikosti. Nemylme se však: za maskou klauna se skrývá mocenský aparát, který pracuje s neúprosnou efektivitou. Berlusconiho hru možná hrajeme, už když se mu smějeme. Technokratický ekonomický management ve spojení s klaunskou fasádou nicméně nestačí: je potřeba ještě něco dalšího. Tím něčím je strach. A zde vstupuje na scénu Berlusconiho dvouhlavá saň: přistěhovalci a „komunisté“ (Berlusconiho generická nálepka pro každého, kdo ho kritizuje, včetně časopisu Economist).

Kung Fu Panda, kreslený filmový trhák z roku 2008, vystihuje základní ideologické koordinanty právě popsané situace. Tlustý panda sní o tom, že se stane bojovníkem kung-fu. Slepá náhoda (za kterou se samozřejmě skrývá ruka osudu) rozhodne o tom, že se stane hrdinou, jemuž je dáno zachránit své rodné město. Pseudoorientální spiritualita filmu je nicméně neustále podkopávána cynickým humorem. Překvapivé je, že toto soustavné sebezlehčování mu neubírá nic na jeho spiritualitě: film bere v poslední instanci terč svých nekonečných vtipů vážně. Známá anekdota o Nielsu Bohrovi vyjadřuje tutéž myšlenku. Když jeden překvapený kolega, který byl na návštěvě u Bohra, zahlédl nade dveřmi jeho domu podkovu, prohlásil, že nevěří, že to dokáže dům uchránit před zlými duchy. Bohr mu odvětil: „Já také ne, ale slyšel jsem, že to funguje, i když tomu člověk nevěří!“ Takto přesně funguje dnes ideologie: demokracii ani spravedlnost nebere nikdo vážně, všichni víme, že jsou zkorumpované, ale stejně je praktikujeme, protože se domníváme, že fungují, i když v ně nevěříme. Berlusconi je náš Kung Fu Panda. Jak by řekli bratři Marxové: „Ten chlap možná vypadá jako zkorumpovaný idiot a dokonce se i chová jako zkorumpovaný idiot, ale nedejte se tím mýlit – to je skutečně zkorumpovaný idiot.“

Chceme-li spatřit, co se skrývá za tímto optickým klamem, připomeňme si události z července 2008, kdy italská vláda po celé Itálii vyhlásila výjimečný stav v reakci na údajnou invazi ilegálních přistěhovalců ze severní Afriky a východní Evropy. Na začátku srpna bylo demonstrativně vysláno 4000 ozbrojených vojáků na ochranu citlivých míst ve velkých městech (železniční stanice, obchodní střediska atd.). Výjimečný stav byl vyhlášen bez větších komplikací: život se dál ubíral svou cestou. Není tohle stav, k němuž se v rozvinutých zemích, kde je ten či onen druh výjimečného stavu (proti teroristickému ohrožení, proti přistěhovalcům) jednoduše akceptován jako opatření, které má zajistit normální chod života, pomalu ubíráme?







Souhrn všech článků v Britských listech s tématem protiraketové základny



Vybírá a glosuje: František Stočes


Měsíčník NETSOCAN je necenzurované a otevřené periodikum, které chce sledovat závažné události společenského života a hodnotit jejich etické, humanistické a demokratické aspekty i z hlediska a zájmů občanů žijících z námezdní práce a pracujících v manuálních a dalších nekariérních profesích. Vydává klub ASD na Praze 2. Redakční rada: Aster Jiří, Durdis Josef, Stočes František (šéfredaktor), Štromajer Bohumil, Velát Jan. Adresa vydavatele: František Stočes, 120 00, Praha 2, Bělehradská 35, tlf. 222645538. E-mail: netsocan@volný.cz. Příspěvky, které nevyjadřují názor redakce, budou označeny buď zkratkou "pnnr", popřípadě "no comment". Bude-li to nutné z publicistických důvodů, redakce si vyhrazuje právo na zkrácení nebo úpravu příspěvků. Texty neprocházejí jazykovou úpravou a příspěvky nejsou honorovány. Každé číslo vzniká on line systémem v tom smyslu, že až do uzávěrky mohou být všechny materiály, výslovně označené jako nedokončené, upravovány, korigovány atp. Po datu uzávěrky se každé číslo stává historickým artefaktem a nemůže v něm být cokoli měněno. Uzávěrka prázdninového čísla byla provedená 31. srpna ve 24:00 a redakce současně děkuje všem autorům za hodnotné příspěvky do tohoto čísla. Pokud se velkoryse rozhodnete finančně přispět na činnost tohoto on-line měsíčníku či ASD, můžete tak laskavě učinit na konto č. 2235268270/0800.
NETSOCAN