NETSOCAN
Číslo 7-8 -- ČERVENEC - SRPEN 2009 ---Ročník VIII.
Vzpomínka na srpen 1969 aneb co si vlastně dlužíme?

Na 21. srpen 1968 a 21.srpen 1969 vzpomínám jako na mimořádné události mého života. Už i proto, že jsem shodou okolností prožil tyto významné dny v Praze. V 68. jsem odjížděl do Francie a po příchodu na Hlavní nádraží jsem se po ránu potkal se sovětským tankem. Právě přijel. Motory spuštěné,.... že by si jen posádka odběhla koupit jízdenku? Další dny v Praze byly nejen pro mě víc než hektické. Okořeněné navíc krátkodobou emigrací, ze které jsem se vrátil ještě téhož podzimu. Příliš jsem potřeboval zůstat v zemi (v té době sahající až po Užgorod), která se musela vypořádat s následky srpnové invaze. Následující léta pak korigovala příkré odsudky rozhodnutí našich spojenců, nesmírně nešťastné pro další existenci tzv. tábora socialismu.

K ročnímu výročí událostí ze srpna 68 jsem jel do Prahy z čiré zvědavosti, co se tam bude dít. Jak se státní moc popere s revoltou mladých, kterým nebylo lhostejné, že se představitelé země rozhodli uposlechnout šéfy spřátelených zemí, aby se ČSSR vyvíjela v souladu se záměry ostatních členských zemí Varšavské smlouvy a RVHP. Koho by v té době napadlo, že se za dvacet let systém zhroutí. Pokus o vybudování socialistické společnosti bude odložen na neurčito. Nastoupí doba restaurace kapitalismu, jako východiska ze situace připravované dlouhodobě neschopnými zde a všeho schopnými v zahraničí. Anebo obráceně?

Ráno, 21. srpna 1969, s trikolorou na svetru, opatřenou černou stužkou, jako výraz smutku za národní pokoření, jsem se objevil v horní části Václavského náměstí. Bylo přibližně půl sedmé. K muzeu postupně najížděla policejní vozidla. Na chodnících se zastavovali procházející. Pražané. Zřejmě jsem měl svým způsobem trochu štěstí, že za mnou zamířila dvojice příslušníků SNB, požádala mě o sundání „zhanobené“ trikolory a odvedla mě do zaparkovaného antona. Další spolucestující se vzpírali při nakládání, ale proti policejním obuškům neměli šanci. Za dvacet-třicet minut bylo auto plné.

Přivezli nás k nedaleké policejní budově na Bartolomějské ulici. Výstup mi připomněl situaci z transportů odbojářů či židů do sběrných táborů. Ulička se psy, policisté s obušky. Tak nás hnali nádvořím do budovy, o jejíž existenci jsem do té doby neměl tušení. Následovalo odebrání veškerých osobních věcí a celodenní čekání na výslech. Zpestřené čas od času sledováním právě přivezené nové skupiny zadržených, příšerný křik policajtů a štěkání psů. Občas vtrhli policajti mezi nás, vytáhli zadrženého mladíka (všichni jsme byli zhruba stejného věku), a za spolupráce obušků a kopanců ho vyvlekli z místnosti. Na mě přišla řada kolem půlnoci. Z odebraných věcí jsem byl identifikován jako student ruského jazyka, ženatý necelé dva měsíce, disponující částkou ve výši 103,50 Kčs. Na zpáteční cestu do Zlína. To jsem už věděl ze společné studnice znalostí internovaných, že člověk může vyfásnout žalobu za pobuřování, za hanobení státního symbolu apod., a pak následuje převoz do ruzyňské věznice. Nebo je mu udělena pokuta a je propuštěn. Pokud se dokáže patřičně kát a významně litovat své mladistvé nerozvážnosti. Což byl i můj případ. Ochotně jsem zaplatil pokutu 100 Kčs, a dodnes uvažuji, zda mám právní nárok požadovat o její proplacení. V seznamu zadržených by právníci určitě našli moje iniciály, a vzhledem k tehdejší kupní síle bych mohl požádat o částku patřičně vyšší. Jenže v oné noci jsem zdaleka neměl ve svých fantaskních mozkových závitech nějaké tušení, kam události dospějí ještě za mého života. A ona noc z 21. na 22. srpna 1969 byla stejně horká jako předchozího léta. Stejně tak nasycená slzným plynem. A také střelba odněkud doléhající byla podobná. Za zdmi Bartolomějské jsem si na ni postupně zvykl.

Na vlak mi nezůstalo, a stopem jsem vyrazil z Prahy až k ránu. U Kutné Hory mě znovu zatkli policisté, neboť odchytávali „pochybné živly“ prchající z hlavního města. Vyslýchal mě starší příslušník SNB. Probrali jsem spolu události za poslední roky v ČSSR. Co však zaznamenal do protokolu, o tom uvažuji dodnes. Myslím ale, že na konci výslechu měl vůči režimu výhrady daleko větší než já, a tohle poznání se mi vrací jako satisfakce správného rozhodnutí nezůstat v emigraci. Nakonec mě služebním autem odvezl na výpadovku na Moravu. Jo, tu stovku mi tak bývalý režim vlastně ani nedluží.


Mgr. Miloslav Štěrba, Zlín
11. srpna 2009

NETSOCAN