NETSOCAN
Číslo 7-8 -- ČERVENEC - SRPEN 2009 ---Ročník VIII.
Šlo by to i bez krize

Světové hospodářství je v krizi. O tom snad už nikdo nepochybuje. Jednou příčin, proč se nemůžeme hnout z místa, je prý nedostatek peněz. Jak je to možné? Možná je to tím, že všechny tyto peníze jsou vlastně virtuální - vytvořené z ničeho. Je známo, že jen asi 5% z peněz obíhajících ve finančním sektoru jsou peníze za výrobu nebo za služby. Zbytek je nafouklé nic, vzniklé z finančních spekulací a z nabíhajících úroků, které nikdo není schopen splácet.

Již v dávnověku trápily vladaře potíže s financováním. I na největší stavbu na světě - čínskou zeď - potřeboval císař peníze. Čínský císař nenapadl a nevydrancoval sousední státy, ani nezvýšil daně vlastnímu národu, ani nezavedl úrokový finanční systém, jímž by vymačkal úroky z celé čínské populace. Čínský císař na radu svých filosofů (nikoli finančníků) platil za materiál potvrzenkami, kterými potom zpětně platili lidé státu daně. Nakonec tyto potvrzenky lidé používali jako platidlo mezi sebou. Jak je možné, že tento systém vydržel po staletí a nezhroutil se? Odpověď je jednoduchá. Ty potvrzenky se vydávaly jen na základě vyprodukované hodnoty, na pokrytí dluhu z výroby a nikoli na pokrytí dluhu, který vznikl nabíháním úroků. Úroky jsou nejlepší a vyzkoušenou cestou ke krachu celého hospodářství. Jako příklad může sloužit Mexiko, které vydávalo miliardy pesos na pokrytí dluhu, který se stále zvyšoval nabíháním úroků, až převýšil možnosti státu. Tak stát zkrachoval.


Možná by stálo za to se podívat do historie, jak to dělali naši předkové. Přímo ukázkové bylo po druhé světové válce hospodářství Německa po nástupu kancléře Ludwiga Erharda. Však se tomu také říká Německý hospodářský zázrak. S podivem, ale základy toho systému položil Marshalův plán. Ludwig Erhard ho jen přivedl k dokonalosti.

V té době bylo Německo vybrakováno vítěznými spojenci. Tehdy bylo z Německa odvezeno více než 1500 nejlepších továren. Byly demontovány a odvezeny převážně do Británie a Francie. Teprve později se ukázalo, že to nebyl nejlepší nápad. Zatímco v Británii a Francii se pracovalo ve starých německých fabrikách, tak v Německu rostly nové továrny s nejmodernější a nejvyspělejší technikou.

Základním kamenem německého hospodářského zázraku byla regulace bankovního sektoru. V Německu od roku 1948 až do roku 1968 byla státem určena výška úroku, které banky mohly svým zákazníkům účtovat. Volná tvorba cen byla volná jen pro výrobce - pro producenty skutečných hodnot. Bankovní sektor byl pod kuratelou státu.

Současná ekonomika považuje peníze za zboží a výšku úroků za cenu peněz. Výsledkem je, že se bankovní půjčky považují za bankovní produkt. Jakoby banky vytvářely nějaký konkrétní produkt neboli výrobek.

Ale za Erhardovy vlády byly peníze považovány jen za doklad o hodnotě a půjčky byly jen administrativním dokladem nové výroby a produkce nových výrobků. Úrok byl jen administrativní přirážkou na pokrytí nákladů banky. Při následném 100% zdanění zisku se banky staly jednoduše jen výběrčími daní pro stát. Z toho může každý vidět, že německý bankovní sektor fungoval jen jako administrativní správce oběživa pro výrobu a tvorbu reálných hodnot. V současnosti se banky soustřeďují na "výrobu" dalších a dalších peněz. Soustřeďují ve svých trezorech obrovské prostředky, které by mohly vytvořit nová pracovní místa a produkovat reálné zboží. Místo toho půjčují své peníze za vysoký úrok, který dusí hospodářství a likviduje mnohé výrobce.

Proto se tržní principy po válce v Německém bankovnictví nepraktikovaly. A jen proto mohlo dojít k tomu hospodářskému zázraku, kdy během krátkých sedmi let se Německo dostalo na předválečnou úroveň (a ta byla obrovská i když tehdy vyráběla zbraně a ne zboží pro civilní trh). Přitom prognózy geniálních výherců Nobelových cen mluvily o pěti stech letech, než se Němci vzpamatují z válečných ztrát. V Německu neplatilo, že "peníze jsou zboží" , že "úrok je cena peněz", a že "půjčka je bankovní produkt". V Německu zvítězil zdravý rozum.


Ale co bylo hlavní příčinou úspěchu Erhardova hospodářství? Nic převratného - jen normální logické uvažování:
a) 100% zdanění zisků a dividend pokud nešly na reinvestice nebo na splácení dluhů.
b) 95% zdanění osobních příjmů nad 60 tisíc marek ročně.
c) Zákaz úročených půjček ze Světové banky a MMF


Dneska u nás řvou mediální psi na Paroubka, že snad chce zdaňovat naše úspěšné a bohaté podnikatele. Přitom Paroubkův návrh je jen bublina, protože vyšší daní zatěžuje jen částku NAD určenou hranicí. Erhard se s podnikateli nemazlil a zdanil všechno.

Výsledkem byl hospodářský zázrak. Německý průmysl posílil a lidé měli peníze aby kupovali. A lidé kupovali německé zboží. Na zboží z dovozu bylo nasazena clo. Podobně tomu bylo i v Japonsku.

Nedávno Topolánek káral amerického prezidenta, že si dovolil vyjít s heslem "Buy american". Neboli Američané - kupujte americké zboží. To je cesta do pekel podle Topolánka. To je protekcionismus! A protekcionismus je zločin, protože omezuje podnikání velkých nadnárodních firem. Co na tom, že protekcionismus zaváděním cel na dovážené zboží chránil domácí výrobce před zánikem - chránil práci pro vlastní dělníky? Na rozdíl od Topolánkovy cesty lemované nezaměstnanými a špatně placenými dělníky. Pan Topolánek si neuvědomil, že protekcionismus provázel kapitalismus od jeho počátků až do nástupu neoliberálů. A fungoval perfektně, na rozdíl od neoliberalismu, kterému stačilo třicet let, aby přivedl světové hospodářství do krize, jaká tady ještě nebyla. Neoliberalismus likviduje pracovní místa a přináší nezaměstnanost - má to přímo napsané ve svých základech. Stačí si uvědomit tak jednoduchou věc, jako to, že kapitalismus může fungovat jen tak, když lidé budou mít peníze a budou kupovat vyrobené zboží. Nezaměstnaní nemají peníze a nemohou nic kupovat. Proto je nutné snižovat výrobu, nakonec výrobní fabriky musí zkrachovat. A to je začátek - konce nedohledět.


Na rozdíl od Německa nebo Japonska se Britanie nebo Francie řídila osvědčenými metodami Rotchildů, Rockleferelů a jim podobných. A výsledek jejich počínání známe. Na rozdíl od Německa tam

a) nikdo nikdy nezavedl 100% zdanění zisků a dividend, které nešly na reinvestice.
b) nikdo nikdy nezavedl 95% zdanění osobních příjmů nad určenou hranici.
c) nikdo nikdy nezakázal úročené půjčky ze Světové banky nebo MMF.

Výsledkem byla katastrofa. Britanii po válce postihla obrovská inflace a skoro kolaps celé ekonomiky. Francie na tom nebyla lépe. Německý hospodářský zázrak už nikdo jiný nezopakoval, protože nikdo nepřijal takové hospodářská opatření. Naopak.

Vyvést Britanii z krize dostala za úkol nová ministerská předsedkyně Margaret Thetcherová. Byla známa už z minulosti - jako ministryně školství v roce 1970 zrušila mléko zdarma pro školní děti do 11 let. A v tomto duchu se neslo celých 11 let její vlády.

Ve svém působení v čele několika britských vlád prosazovala ekonomický liberalismus, snižování daní, omezování vlivu odborů. Upřednostňovala nepřímé daně před daněmi z příjmu, což vyvolalo skokový růst inflace. Nezaměstnanost se oproti labouristické vládě zvýšila z jednoho milionů na dva, v roce 1983 dosáhla vrcholu - 3 miliony nezaměstnaných. Nezaměstnanost klesala postupně až do konce 80 let. V druhém volebním období (od roku 1984) se Thatcherová zaměřila na redukci státního vlivu v ekonomice a zahájila rozsáhlou privatizaci státních podniků.

V její politice se zhlédl i americký prezident Reagan. Tito dva představitelé se stali praporečníky neoliberalismu v ekonomii státu.

Neoliberalismus je ekonomický systém, který vyhovuje velkým nadnárodním korporacím. Za vlády Clintona nastala druhá etapa. Byla zrušena cla a nastal vývoz kapitálu na Dálný východ. Výroba se začala přenášet na východ do Číny. Čínskému zboží nemohl nikdo konkurovat. Velmi nízké mzdy znamenaly nízké ceny výrobků a při vysokých cenách v Evropě a Americe přinášely báječné zisky všem zúčastněným firmám.

Bohužel, toto konání mělo katastrofální dopad na život lidí ve "vyspělých" státech. Protože se výroba vystěhovala pryč, nebyla práce. Rostla propast mezi bohatými a chudými. Reálné příjmy rodin klesly na historické minimum. Nikdy v celé historii tak mnoho lidí nemělo tak málo a málo lidí nemělo tak mnoho. Bohatí se stali ještě bohatšími a chudí se stali ještě chudšími.


Nedělám si žádné iluze, že by snad současní politici chtěli jít Erhardovou cestou. To jim nedovolí skuteční vládci tohoto světa - finanční oligarchie, která tyje z tohoto systému. Úroky jsou základem jejich bohatství, které nelze snižovat vysokými daněmi. Pro ně jsou vhodné jediné daně - minimální daně z příjmu a vysoké daně z přidané hodnoty - přesně tak, jak to prosazovala Thetcherová. Ty přece jsou jediné spravedlivé, protože je každý platí podle své spotřeby. Uklizečka s platem 150 tisíc ročně stejně jako pan Roman s platem 800 milionů - taky ročně.

Všichni ti pánové - podnikatelé, finančníci, se řídí starým heslem madam de Pompadoure: Po nás potopa. Doufám, že ta potopa přijde a spláchne je do propadliště dějin. Národ nepotřebuje lidi, kteří z něho ždímají ročně miliardové sumy za úroky, aby se mohli prohánět ve svých mercedesech, svoje kanceláře obkládali mahagonem, kteří si vyplácejí sami sobě stotisícové platy každý měsíc a navrch si dávají další statisíce jako prémie. Je čas těmto lidem říci: Neděkujeme – odejděte!


Ing. Josef Vít
17. srpna 2009

NETSOCAN