NETSOCAN
Číslo 7-8 --ČERVENEC-SRPEN 2010 ---Ročník IX.
Proč jde ČSSD do opozice?


Bývalá Masarykova dělnická akademie, dnes „modernizovaná“ na Masarykovu demokratickou akademii uspořádala 30. června besedu nad příčinami, které vedly k jednomu z nejhorších volebních výsledků do PSP od roku 1996, který znamenal, že ČSSD bude podruhé za sebou v opozici a ještě v období ekonomické krize. V diskusi vystoupili: Lubomír Zaorálek, Ota Novotný, Milan Znoj, Jiří Pehe a Vladimír Špidla:

Lubomír Zaorálek
Oto Novotný
Milan Znoj
Jiří Pehe
Vladimír Špidla



Lubomír Zaorálek

  I když jsme se dopustili v kampani různých chyb a leccos jsme mohli provést jinak, zdá se, že česká sociální demokracie je součástí problému, který dnes řeší Evropa. Vůbec to nevypadá tak, že by hospodářská a finanční krize automaticky vytvářela témata a výhodnou půdu pro úspěchy sociálně demokratických stran. V Evropě je to spíše série neúspěchů.

Tohle je začátek širší debaty, do které bychom chtěli zapojit také mnohem širší publikum než dosud. Myslím, že neobstojíme, pokud sociální demokracii zásadně neotevřeme.  



Oto Novotný

Za prvé to byly dlouhodobé deficity asociální demokracie. Malá schopnost oslovovat prvovoliče a mladou generaci do 30 let. Příčiny: neoliberální dichotomie po roce 1989 - co je pravicové, je pokrokové, levice je o minulosti. Letos se to podařilo propojit generačně: staří leví proti progresívním mladým, pravým, dinosaurům atd. ČSSD tomu nahrává tradiční obranou ohrožených skupin, které jsou zejména ze starší střední a nejstarší generace. Soustředila se tedy na oslovování ohrožených, a nikoliv těch skupin, které jsou v očekávání vzestupu nebo na vzestupu. Dále tomu nahrál neadekvátní styl politické komunikace, který není vlastní naší mladé generaci, nedostatek atraktivních vůdců mluvících jazykem mladé generace. To vyvolávalo až extrémní reakce mladých.

Problém mladých je dlouhodobý, od revoluce 1989. Akcentován byl v roce 2005 při událostech kolem Czechtechu. Tam se mladí utvrdili na dlouhou dobu proti nám. Nešlo ani o tok, co se fakticky stalo, o samotný zásah policie, ale hlavně jak to sociální demokracie nešikovně komunikovala.

Za druhé, Nemáme stabilní podporu u mladé střední generace, mezi rodinami s dětmi. Životní zkušenost sice tyto lidi tlačí k nám, ale často podléhají demagogické argumentaci neoliberalismu. Ano, ani to s námi myslí dobře, ale kde na to vzít, musí se šetřit. To se protivníkovi podařilo a tu mladou střední generaci jsme v těchto volbách taky ztratili. Šla nadšená volit Změnu, my jsme v jejích očích tou Změnou nebyli.

Za třetí, je tu dlouhodobě malá schopnost oslovit inteligenci. Odborná veřejnost má sklon podléhat neoliberální ideologii, alespoň část inteligence, na druhé straně byla neschopnost v komunikaci s voliči otvírat otázky vzdělání, podpory vědy a vývoje. Akce public relations směrem k odborné veřejnosti byly velmi slabé, ČSSD zůstala se svými koncepty izolovaná, nevedla o nich příliš odborné diskuse.

Obecně selhala tradiční orientace na klasického levicového voliče, jde o zanedbání takzvaného středového voliče. Bylo to založeno na standardním levicovém předpokladu, že jsme v krizi, která ohrožuje všechny, proto se střed přikloní k radikální levicové rétorice obrany sociálního státu. Tradiční sociálně demokratický koncept, stejně tak jako příklon k liberálnímu středu, takzvaná třetí cesta, nefunguje. Ukázaly to i zkušenosti sociálních demokracií v jiných zemích. Velká otázka zůstává, co je onen nový levicový koncept, který by měl začít fungovat.

Za čtvrté, nízká ochota hlásit se k sociální demokracii je dána tím že tu existuje nereformovaná komunistická stana a ve volební kampani je nám účelově připomínáno, že patříme do stejné skupiny. Že je tu nebezpečí levicového návratu do minulosti.

Svou roli sehrály také významné specifické politické faktory. Pád vlády Mirka Topolánka uprostřed evropského předsednictví odradil mladé, proevropsky zaměřené a vzdělané lidi, nepřispěl k autoritě Evropské unie a proevropsky orientované ČSSD. To mělo dopad i na výsledek loňských evropských voleb. Problém byl v tom, že ČSSD neuměla svůj postup přesvědčivě vysvětlit. Podstatné je však to, co se stalo po rezignaci předčasné volby v září 2009. Vznikla úplně nová politická situace. ČSSD ztrácí výhodu opoziční strany, namísto nepopulární vlády Mirka Topolánka přicházejí populární vládní úředníci, kteří se začínají ztotožňovat s pravicí (Janota, Fischer). Do hry začínají vstupovat noví aktéři - Strana práv občanů - Zemanovci, Suverenita Jany Bobošíkové, Věci veřejné, stabilizuje se TOP 09 a přicházejí nové osobnosti. Do hry vstupuje osobnostní prvek leadrů oněch nových stran, který výrazně ovlivňuje volebního rozhodování. Formuje se nový a mnohem účinnější blok proti sociální demokracii. TOP 09 a částečně VV zachytávají nespokojené voliče ODS, ale udržují je na pravici. VV oslabuje jak ČSSD, tak ODS,  a SOPZ v čele s Milošem Zemanem hraje otevřeně proti ČSSD jako pojistka.

Politika ČSSD po rezignaci na předčasné volby je pro ČSSD mnohem složitější než před krajskými volbami a ještě i po pádu vlády Mirka Topolánka. Oslabuje se vliv zkušenosti z vlády Mirka Topolánka. Ještě v očekávání předčasných voleb ČSSD ovlivňovala dynamiku společenského vývoje, ale od konce roku 2009 už byla více ve vleku strategických her politických konkurentů.

Ke kampani: Není pravda, že sociální demokracie šla do voleb bez programu. Byly vytvořeny tři volební programy sociální demokracie - komplexní, marketingový a ještě i dlouhodobá vize ČR do roku 2025. Tématy, které jsme akcentovali, byla obrana veřejných služeb - zdravotnictví, důchodového systému, progresivního zdanění, ochrany Zákoníku práce atd. Nabízeli jsme řešení na rizika - korupce, hospodářská krize. Slabou stránkou kampaně byla otázka zadlužení. Věnovali jsme se pozitivnímu vysvětlování, že náš volební program nezadluží tuto zemi, ale nepodařilo se nám oslovit vůdce mínění v řadách odborné veřejnosti, aby se za nás postavili.

Byly tu i další problémy. Odmítali jsme zapojení do odborného týmu pro důchodovou reformu, stejně tak týmu pro řešení krize a dluhů. Místo dialogu jsme vedli spíše monolog sami se sebou. Pro silné téma zdravotnictví nám chyběl atraktivní mluvčí. Některá témata byla vysloveně nepovedená - třináctý důchod, který se stal lehkým terčem a symbolem rozpočtové nezodpovědnosti. Úroveň televizních vystoupení některých regionálních lídrů sociální demokracie byla velmi slabá. A byl tu útok na Jiřího Paroubka a „cesta do Řecka", dva faktory, které zcela ovládly prostor v posledním předvolebním týdnu. Dostaly dynamiku, kterou průzkumy volebních preferencí nemohly zachytit.

V průběhu posledního měsíce jsme rychle ztráceli podporu. Přispěla k tomu kauza Vlček, Paroubkův bojkot médií, špatně komunikované studentské volby. Zjevně se nepovedly televizní debaty mezi lídry dvou hlavních stran. Výzkumy přitom ukazovaly, že dvacet procent našich voličů se bude rozhodovat až na základě těchto diskusí. Byla tu také triumfální prohlášení až chvástavost, že vyhrajeme, což nám vydrželo celý měsíc před volbami. Ale to v dubnu naznačila příznivá čísla prakticky od všech agentur.

A pak tu bylo volební rozhodování na poslední chvíli. Posledních 14 dní velké strany opustila téměř třetina voličů, v den voleb dvacet procent. Došlo k přesunu od ODS k TOP 09 na bázi druhé volby. Přesun od ČSSD k Věcím veřeným, Suverenitě a SPOZ na bázi druhé volby, část našich voličů k volbám vůbec nepřišla. Nerozhodnutí, na které se vždycky spoléhalo těsně před volbami, se v podstatě všichni přesunuli směrem k VV a TOP 09. Přílivová emoční vlna ukázala na poslední chvíli mobilizační charakter těchto voleb, což se ukázalo i při volební účasti - 50 procent v pátek, dvanáct procent v sobotu. A rozhodli mladí lidé.   



Milan Znoj

Na volební výsledek se lze dívat různou optikou. Nejčastěji se dávají najevo „zklamané naděje". Bylo tu očekávání, že vyhrajeme volby se 30 procenty.

Osobně bych v tom viděl spíše přílivovou vlnu občanské nespokojenosti, která byla namířena proti etablovaným stranám. Hlavně proti ODS, ale také proti sociální demokracii. Obě na tom hodně tratily, poklesly v kolenou, ale naštěstí nepadly. Hůř dopadla lidová strana, která se nedostala do parlamentu, přestože byla v české politice od zrození Československa, a uvidíme, zda se ještě dokáže sebrat. Strana zelených, která byla mladým hybatelem volební scény, vypadla, rozložila se a skoro se vytratila. Etablované strany tedy v této přílivové vlně vzaly za své.

Výsledek ČSSD ve srovnání s ODS je přitom lepší, protože TOP 09, která ODS v Praze převálcovala, zřejmě nahoře zůstane. Zajímavým jevem jsou Věci veřejné, strana pravicového populismu, kterou však řada programových prvků řadí do středu politické scény. Je to faktor, který však pravici ovlivňuje a ODS se už nikdy nevrátí k suverénní neoliberální dominanci, kterou měla v 90. letech, a bude čelit dvěma novým koaličním protivníkům.

Sociální demokracie je na tom lépe z toho důvodu, že její populističtí vyzyvatelé se nedostali do parlamentu. Zeman skončil a tvrdí, že definitivně. ČSSD tedy nebude muset vést zbytečný, drásající boj jako ODS.

Stejně tak se nedostala do parlamentu také Suverenita Jany Bobošíkové, která byla také populistickým vyzyvatelem levice, včetně sociální demokracie.

Na levici tak zůstala již jen komunistická strana, která byla neuvěřitelně inertní vůči té přílivové vlně a může zřejmě spoléhat na skalní voliče.

Není tak samozřejmé, že tu levice zůstala. Když se zvedla přílivová vlna v Polsku nebo v Maďarsku, tak se úplně rozpadlo pravolevé rozdělení politické scény. V Polsku je levice už dlouho marginalizovaná, v Maďarsku to proběhlo teď. U nás zůstalo pravolevé štěpení jako základní faktor. Zůstalo i na Slovensku, kde vítězný SMER také nemohl sestavit koalici, ale má navíc tu nevýhodu, že vedle sebe nemá komunistickou stranu a musí oslovovat i radikální voliče.

Krize staré levice. Výsledkem dlouhého vývoje od poloviny 19. století je sociální stát s prvky korporativismu, protože projekt je opřen také o odbory. Ty umožňují vyjednávání, ale zároveň i určitou moderaci sociálních konfliktů. To skončilo v 70. a 80. letech, kdy nastoupila nová pravice a sociální demokracie na to obtížně reaguje vlastně až do současnosti. Třetí cesta Tonyho Blaira nebo Schröderovy SPD, to jsou pokusy, jak na to reagovat, jak pojmout globalizaci jako příležitost.    



Jiří Pehe

Je nesprávné interpretovat výsledky těchto voleb jako vítězství pravice. Strany s pravicovým programem dostaly tolik, kolik samotná ODS v roce 2006. K tomu se přidaly populistické středové Věci veřejné, jakási strana podnikatelského projektu, který použil populistické techniky, aby se dostal do parlamentu. Ale jejich zapojení do pravicové koalice věc zkresluje, pravice jako taková nezvítězila.

Nástup dvou nových formací, TOP 09 a VV, neznamená novou politickou alternativu. Nejsou to skutečné politické strany, spíše firmy. TOP bez Karla Schwanzenberga by byla konzervativním křídlem klasických lidovců.

Volání po změně bylo oprávněné. Bylo namířeno proti stranám, které reprezentovaly establišment, systém, a zavinily si to samy. Byly spojovány s korupcí, s nejrůznějšími praktikami, které se voličům nelíbily. K tomu se přidaly chyby v komunikaci. Ale samotný fakt, že byly do parlamentu vyneseny dva nové subjekty, ještě neznamená, že je to ta alternativa. Potvrdí to praktické vládnutí a myslím, že to bude vláda velmi nestabilní.

Pro sociální demokracii tu vzniká příležitost, aby se skutečně reformovala. Jedním z problémů je, že sociální demokracie - a nejenom u nás - nejsou spojovány s pojmem změny, reformy. Mnoho lidí má za to v současné situaci, která je způsobena krizí globálního kapitalismu, nelze jen obranářsky vyčkávat a bránit vydobyté pozice, ale je třeba něco dělat. Tak to cítí lidé nejen napravo, ale i nalevo. Pravice v tom získala iniciativu, nabídla reformní program. S jeho obsahem tady v sále asi většina lidí nesouhlasí, ale pravici se podařilo získat obraz reformního proudu, zatímco sociální demokracie jakoby se zakopala ve svých pozicích.

Do budoucna proto bude třeba překročit tento obranářský postoj a pokusit se nově definovat některé pojmy, například sociální stát. Jaká je role sociálního státu v procesu globalizace nebo vůči mladé generaci. Měl by být pružnější. Proč se bránit potřebě šetřit? Je však třeba zároveň vysvětlovat, že to neznamená destrukci nebo likvidaci sociálního státu. Sociální stát je jedním z největších výtvorů lidstva, je jej třeba bránit, ale to neznamená, že nemůže být reformován.

Dalším problémem je poměrně úzké vymezení ČSSD. Je zapouzdřena v úzkém prostoru. Nalevo je komunistická strana, se kterou nemá smyslu příliš soutěžit. Má svých 12 procent jistých, ničeho se tím nedosáhne. V politickém středu je však několik skupin, které teď sociální demokracie opomíjela. Jednou jsou levicoví liberálové. To je skupina, která je tu dlouhodobě bez politické strany. Se sociální demokracií sympatizuje, ale za určitých okolností se ji zdráhá volit, například když se její vedení vyjadřuje příliš zastarale, populisticky nebo arogantně.

Druhou skupinou jsou zelení. Tu od sociální demokracie odrazoval její tradiční přístup k řešení otázek industriální civilizace, otvírání těžebních limitů, nedostatek diskuse o jaderné energetice.

Třetí skupinu nese pro někoho překvapivé označení levicových konzervativců. Sympatizují s ekonomickým programem levice, ale nesdílejí liberální hodnoty, jako je naprostá otevřenost ke všem novým věcem, kladou důraz na rodinu a tradiční hodnoty. Mnoho lidí této skupiny budou věřící.

Nová levice by se měla jasněji vymezit nejen ke globalizaci a krizi globálního kapitalismu, ale také vůči konkrétním dopadům tohoto procesu jako je privatizace veřejných statků nebo kolonizace veřejného prostoru, která teď bude pokračovat ještě rychleji. Dalším problémem je změna paradigmatu občanské společnosti. Tradiční občanská společnost sice dále existuje, ale nějak se zapouzdřila, dokonce v některých západních zemích odumírá, a vzniká tady nová forma občanské společnosti v kyberprostoru.

Je tu také potřeba vzdělávacích aktivit. U mladé generace ve volbách zvítězila verze sociálního darwinismu. Volila TOP 09 a ODS a je třeba si položit otázku, proč. Tito mladí lidé prožili období neustálého hospodářského růstu, bylo jim deset let kolem roku 2000, takže nepoznali žádnou skutečnou krizi. Znají jen školu, nevědí nic o pracovním trhu a podlehli náporu neoliberální propagandy, která panuje v českých médiích a říká - svět je váš. Až odejdou ze školy a prožijí první zklamání, může vzniknout problém, že ti méně vzdělaní nebudou hledat řešení v sociálním státu, ale budou obviňovat menšiny, co nejsou jako my. Bylo velmi alarmující, že v těch studentských volbách Dělnická strana získala sedm procent.     



Vladimír Špidla

Sociální demokracie se dostala do izolace a musí se rozhodnout, jestli z ní vyjde. Komunisti se rozhodli, že v izolaci zůstanou. Čekají na to, až nastane revoluční situace a přijde revoluce. Čekají na Mesiáše. Když nevyjdeme z izolace, vydržíme ještě nějakých 50 let a pak zmizíme.

Sociální demokracie byla vždycky pokroková, ale teď se stala konzervativní, hájíme status quo, nemáme představu nějaké strukturované budoucnosti. A protože se svět se mění velice rychle, všichni to cítí, hájit status quo je velice neracionální.

Projevy sociálního darwinismu u středoškoláků a nejmladších voličů ukazují, že v současné době je ohrožen projekt solidární společnosti. Mladí akceptovali, že je třeba být šťasten na hromadě mrtvol. Že mám-li jít nahoru, musím na někoho šlápnout. To akceptovali jako princip.

V politické praxi a kampani jsme používali napoleonskou strategii generální bitvy, to znamená, že to musím jednou provždy rozhodnout. Jenže společnost je už do té míry komplikovaná, že něco takového nejde. Náš cíl byl vyhrát aritmeticky a získat moc. Přecenili jsme však moc na úkor vlivu. V demokratických a komplexních společnostech je vliv nakonec významnější. Tyhle volby toho byly dokladem. ODS to prohrála s ČSSD, ale z hlediska vlivu je vítěz, protože ona bude rozhodujícím způsobem ovlivňovat naši budoucnost.

Chceme-li překonat izolaci, musíme se pustit do levicových témat, která nejsou úzce ekonomizující. Udělali jsme chybu, že jsme zelené nezískali jako spojence, a dokonce jsme je pomohli přizabít, a přitom jsme neobsadili jejich prostor. To byla strategická chyba. Musíme lidi, kteří jsou zeleného smýšlení, přijmout za levici. Sociální demokraté odmítli vnímat člověka jako komoditu, která se po opotřebení vyhodí, a zelení rozšířili tento princip na celou přírodu - nejen člověk, ale i příroda mají hodnotu sami o sobě. Zelení jsou tedy nalevo od nás.

Teď jsme parlamentní poloopozice. Jsme sice zakreslení do opozičních lavic, ale reálnou možnost něco významně ovlivnit čistě parlamentními prostředky nemáme. Nezbývá nám tedy nic jiného, než - jak říkají Francouzi - přímá akce. Musíme proto do své politiky daleko víc včlenit neparlamentní aktivity - manifestace, petice a podobně. Jinak to nejde.

Problém tedy je v tom, že jsme se stali konzervativními, a najednou ani nevíme, co je pokrok. Proto ztrácíme svoji průraznost.

Vymezujeme se proti liberálům podléhajíce ideji, že neoliberalismus je liberalismus. Neoliberalismus není žádný liberalismus, to je oligarchizace společnosti do rukou finančního kapitálu. Moje odpověď na strategické výzvy, o kterých se bude debatovat dál, je modro-rudo-zelená koalice. To znamená, sociální demokracie jako motor jakési pokrokové koalice, od levých liberálů přes zelené. Zahrne rovněž všechny možné intelektuální skupiny ve společnosti, jež je možné nazvat v širokém slova smyslu jako pokrokové. To znamená, že se nesnaží politiku narvat do nějakých předem daných schémat, jakou bude mít kdo předepsanou úlohu, nýbrž že politika a budoucnost je povolána k tomu, kdo odpoví na její výzvy.

Naprosto stranou jsme ponechali také různá emancipační a ženská hnutí, přitom víc než polovinu intelektu ve společnosti tvoří ženy - 60 procent absolventů vysokých škol jsou ženy. Kdo nedokáže tento emancipační impulz vtáhnout, ten nemá moc budoucnosti. Nezvládli jsme vlastně evropskou linii. Ale evropský model není žádný národní model, je skutečně evropský a s Evropskou unií stojí a padá. Jakmile se EU rozloží, pak úvaha, že lze v národním rámci udržet evropský sociální model, je omyl.

Čeká nás tedy dosti významná transformace, abychom se stali centrem pokrokového hnutí. Musíme mířit spíš na vliv než na čistou aritmetickou moc a pokusit se získat lidi pro modro-rudo-zelenou koalici, která podle mne má naději na budoucnost.


frs
8. srpna 2010

NETSOCAN