NETSOCAN
Číslo 7-12 --ČERVENEC- PROSINEC 2014 ---Ročník XIII.
Nástup fašismu

V souvislosti s boji na Ukrajině se mluví o vzkříšení fašismu v zemi.  Jedná se o glorifikaci válečných zločinců Stefana Bandery a Šucheviče,  kteří v době druhé světové války kolaborovali s Hitlerem. Vše pod hesly  boje proti komunismu a proti Sovětskému svazu. Banderu dokonce jmenovali  hrdinou Ukrajiny. Přitom to byl bandita a zloděj, který táhl za  nacistickými vojsky a kradl a vraždil neukrajinské obyvatele. Mluví se  až o více než sto tisících mrtvých. Většina z nich byli Poláci. Je proto  divný postoj dnešního Polska k jeho následovníkům. Je to zřejmě podle  hesla - Nepřítel mého nepřítele je můj přítel! Fašismus na Ukrajině  našel velmi úrodnou půdu. Svědčí o tom znění části závěrů "Krymské  konference", které spojenci - W. Churchill, F. D. Roosevelt a J. V.  Stalin podepsali 1. února 1945: "Naším neochvějným cílem je zničení  ukrajinského nacismu a zajištění garancí, aby Ukrajina už nikdy více  nebyla schopna porušit mír. Jsme rozhodnuti odzbrojit a rozpustit  všeukrajinské ozbrojené síly, dostat pod kontrolu veškerý ukrajinský  průmysl, jenž by mohl být zneužit pro vojenskou výrobu. Každý zločinec  musí být spravedlivě a rychle potrestán. S povrchu Země musí zmizet  nacistické strany, nacistické zákony, organizace a instituce. Je třeba  odstranit jakýkoliv nacistický vliv ze společenských institucí, z  kulturního a ekonomického života ukrajinského lidu a současně přijmout  taková opatření, jež zajistí mír a bezpečí v budoucnosti. Jenom tehdy,  když vykořeníme ukrajinský nacismus, bude naděje na důstojnou existenci  Ukrajiny." Dnes je vidět, že se to nepovedlo. Fašismus na Ukrajině je  věčný a neporazitelný. Utlumit a zahnat ho do ilegality se povedlo jen  komunistům.

Nástup fašismu se většinou spojuje s vítězstvím Hitlera v Německu. Ale  to není pravda. Vznik fašismu musíme hledat v Itálii.

Fašismus je ve svém nejužším pojetí jako politické hnutí  antidemokratického a antiliberálního zaměření.

Fašistická ideologie je následkem 1. světové války, převzala však  myšlenky mnoha politických filozofů a teoretiků. Za příčinu vítězství  fašismu v evropských zemích je možné považovat nestabilitu a  nejednotnost místních (většinou koaličních) vlád, přetrvávající  ekonomickou, politickou a společenskou krizi, ztrátu důvěry veřejnosti k  demokratickým principům a konečně také obavy středních a vyšších vrstev  z rozšíření ruské revoluce do dalších zemí a růstu moci komunistických  hnutí.

Fašismus je princip nadřazující zájmy celku nad zájmy jednotlivce.  Inspirací byla teorie elit Vilfreda Pareta, objasňující uplatnění  vůdcovského principu.

Za základní principy fašismu můžeme považovat jednotu, autoritu a  povinnost. Bylo to popření předešlých ideologií socialismu, liberalismu,  individualismu a dalších hodnot, které měly být nahrazeny kolektivismem,  nacionalismem a všeobjímajícím totalitárním státem.

Benito Mussolini byl prvním politikem, kterému se podařilo povýšit  fašismus na státní ideologii. Roku 1919 založil organizaci Fasci  italiani di combattimento. Roku 1921 se tato organizace přeměnila ve  fašistickou stranu, nazvanou Partito nazionale fascista. Mussolini  uchopil moc v Itálii 28. října 1922 při takzvaném Pochodu na Řím.  Následně ho italský král Viktor Emanuel III. jmenoval ministerským  předsedou. Ale byl to papež Pius XI., který ve skutečnosti přivedl  Mussoliniho a jeho fašismus v Itálii k moci. Bez ochrany někoho, kdo byl  ještě vyšší něž sám král, nemohl se Mussolini stát přes noc diktátorem  Itálie. Celý plán Pia XI. však spočíval ve spolupráci s fašismem za  účelem vyhlazeni všech stop demokracie ze státu i z církve; jen tím, že  odstraní všechen laický katolicky živel z politiky, bude se moci papež  domlouvati přes hlavy lidu s diktátory.

Až do roku 1926 byla jeho vláda označována jako období zákonné  diktatury. V této době fašismus jako takový nebyl tak velikým zlem.  Mnozí Italové ho obdivovali i dlouho po válce. Mussolini zavedl v zemi  pořádek a jak řekl jeden stařík - "vlaky tenkrát jezdily na čas". Zlým  se fašismus stal až v Německu, kde překročil všechny meze.

Fašismus ale i v Itálii brzy vyústil v agresivní zahraniční politiku  italského státu a vedení dobyvačných válek. V roce 1935 Itálie napadla a  zčásti dobyla Habeš. Před začátkem druhé světové války se Itálie stala  spojencem nacistického Německa. Do války sice oficiálně vstoupila až 10.  června 1939, ale již 7. dubna 1939 uskutečnila další agresi, a to  napadení Albánie.

Vrcholu dosáhlo fašistické hnutí v Německu. Hitler a jeho strana  povýšili fašismus na nacionální hnutí, které známe pod názvem nacismus.  V Německu sehrála významnou úlohu i Nietzscheho představa o nadčlověku,  vůli k moci a dvojí morálce.

Je nesporným faktem, že fašistické hnutí po první světové válce je  reakcí na ruskou bolševickou revoluci. V poválečných letech si Německo  prošlo svůj vlastní cyklus revolucí a kontrarevolucí, který skončil  fatální inflací. Ale už na konci 20. let bylo Německo opravdu  nejúspěšnější zemí v západní Evropě. Nové domy, školy, veřejné budovy,  nemocnice byly stavěné za předpokladu zaměstnanosti. Mezinárodní obchod  vzkvétal a zahraniční úvěry umožňovaly hospodářskou činnost.

Ale weimarská parlamentní republika, jak byla nazývána, nikdy hluboce  nezakořenila, ačkoli politická situace byla relativně stabilní. Německá  sociální demokracie - tato strana vyrostlá z učení Marxe a Engelse byla  na vrcholu sil. Byla vůdčí silou německého dělnického hnutí a byla  v čele obou německých parlamentů. Měla více než 900 tisíc členů a  spolupracovala s odbory, čítajícími přes 5 milionů členů. V květnu 1928  dostala více než 9 milionů hlasů. Stejně dobře si vedli i komunisté.  Měli více než 100 tisíc členů a ve volbách získali přes 3 miliony hlasů.  Obě strany měly nejčtenější tisk. Společně obě strany, které měly  podporu dělníků, získaly 40 procent hlasů a byly schopny mobilizovat  většinu dělnického proletariátu. Protože sociální demokraté ovládali  odbory, tak spolu s komunisty představovali obrovskou sílu.

Hitlerovi nacionální socialisté byli v té době okrajovým prvkem. Ve  volbách dostali jen asi 800 tisíc hlasů. A v té době většina podpory ze  strany velkého byznysu šla do pravicové Národní strany.

Jenže do dvou let se situace prudce změnila. Světový kapitalismus se  zhroutil ve světové krizi. I německá ekonomika byla zničena. V roce  1930 mělo Německo 3 000 000 nezaměstnaných. Tisíce podniků zkrachovalo a  jak klesaly zemědělské ceny, krachovali i zemědělci. Bylo to úplné  selhání kapitalismu. Tato krize vytvořila miliony zničených  maloburžoasních řemeslníků, obchodníků a rolníků, kteří čelili  katastrofě. Všichni tito lidé byli vnímaví k nacistickým slibům o obnově  Německa. Nacistická propaganda slavila úspěchy se svými slogany o  "židovských komunistech" a "židovských finančnících" jako zdroji jejich  utrpení.

V té době také německý nacionalismus rozpoutal vášně kolem Versailleské  mírové smlouvy, ve které bylo Německo ponížené imperialistickými  mocnostmi. Hospodářská krize byla dávána za vinu těmto mocnostem,  jejichž systém se nyní zhroutil. Nacisté slibovali odmítnout  Versailleskou smlouvu, podle které Němci platili kruté reparace.  Nelíbilo se jim ani omezení jejich vojenských sil. Na všechny tyto sliby  slyšela hlavně zničená střední vrstva. A ta byla zdrojem 6,5 milionů  hlasů pro nacisty v roce 1930. Tento osminásobný nárůst během dvou let  byl provázen poklesem hlasů pro pravicové strany. Přesto i potom  sociální strany (SD i komunisté) zvítězily dvakrát větším počtem hlasů.

Socialisté se snažili vytvořit obranou síť, která měla sjednotit všechny  obyvatele. Odbory, místní organizace se sloučily do "Železné  fronty". V létě 1932 měla Železná fronta 3 miliony členů včetně  speciálních elitních jednotek SCHUFA v počtu 400 tisíc členů. Jako  vládnoucí strana měla sociální demokracie v rukou i velkou část policie.

Pokud jde o komunistickou stranu, ta v té době významně rostla. Většina  nezaměstnaných hlasovala pro KS a ta téměř vyrovnala síly se sociální  demokracií. Řešení problémů dělnické třídy, způsobené pádem kapitalismu,  bylo v přímém rozporu s cíly nacistů na přestavbu německé říše. Varování  před "bolševickým povstáním" bylo součástí jejich propagandy. Arsenál  strachu z takové revoluce přitáhl nové voliče do jejich řad. Výsledkem  byla polarizace společnosti - na jedné straně byla dělnická třída, na  druhé straně nacisté, kteří zmobilizovali pro svůj program zuřivého  nacionalismu a antisemitského rasismu masy zničené maloburžoasie.

Existuje ještě jeden klíčový prvek, který měl na události vliv. Bylo to  spojenectví Hitlera se špičkovými kapitalisty, které umožnilo nástup  nacistů k moci. I když Hitlera podporovala také drobná buržoasie, byli  to vrcholní němečtí kapitalisté, kteří v něm viděli sílu schopnou je  ubránit proti narůstající síle socialistů.

Byl to německý bankéř Kurt von Schröder, který v roce 1933 podpořil  koalici mezi nacisty a pravicovou Národní stranou.Ta přivedla Hitlera  k vládní moci. V témže roce Schröder převzal dluhy NSDAP. Ale i další  kapitalisté dali peníze. Byly to koncerny Krupp a IG Farben, které daly  miliony Hitlerovi a jeho NSDAP.

Také Bank of England financovala vzestup Hitlera k moci přes Schröderovu  banku. F. C. Tiarcks, výkonný ředitel Schröderovy banky, byl současně  ředitelem Bank of England. Lord Halifax, který od začátku oponoval  vyzbrojovaní Británie, povzbuzoval Hitlera a chválil ho, že je  "skutečným odpůrcem komunizmu". Když se s ním v roce 1937 osobně setkal,  nabídl se, že se přičiní o změny v "evropském pořádku" v souvislosti s  Danzigem (Gdaňsk), Rakouskem a Československem. "Právě lord Halifax a ne  Hitler - poprvé pojmenoval oblasti, kde je možno Versailleskou smlouvu  předělat ve prospěch Německa," píše historik Andrew Roberts. Hitler byl  přesvědčený, že k válce (s Anglií) nedojde.Neměl podezření, že ti, kteří  ho podporovali ve straně za usmiřování, potom Chamberlaina odsunou bokem  a udělají premiérem Winstona Churchilla. Ve skutečnosti zřejmě padl do  pasti sám Hitler, když ho nechali si myslet, že se může beztrestně  pohnout směrem na východ. Politika appeasmentu byla projektována k  povzbuzení Hitlera, aby podnikl akce, která by ospravedlnila Západ za  vyhlášení války. Zasloužil se o to i lord Halifax svými nerozvážnými  garancemi Polsku, které vedly k tomuto vyhlášení.

Nacisté sice používali protikapitalistickou, protiburžoasní a  prosocialistickou rétoriku jako propagandu na získání masové základny.  Ale v praxi nepředstavovali žádné ohrožení práv kapitalistického  vlastnictví, což němečtí bankéři a průmyslníci velmi rychle pochopili a  proto nacisty podporovali. Vytvoření spojenectví mezi Hitlerem a  vládnoucí kapitalistickou třídou potvrzuje, že fašismus - potažmo  nacismus - je poslední linií obrany kapitalismu proti sociální revoluci  pracujících. Nacionální stránka německého fašismu vyvrcholila druhou  světovou válkou.

Další fašistickou zemí bylo Španělsko. I ve Španělsku to byl boj  bohatých proti chudým, ve kterém zvítězily opět peníze. Po první světové  válce bylo Španělsko zmítáno dlouhotrvající ekonomickou i společenskou  krizí. V zemi vládla pravicová koalice s katolickou stranou.  Neudržitelné poměry vedly k vítězství levice ve volbách v roce 1936.  Volby vyhrála Lidová fronta, což bylo volební uskupení, které tvořila  řada levicových a středových stran. Toto uskupení volby vyhrálo, ale  jejich další spolupráce byla velmi obtížná. Země byla příliš radikálně  rozdělena. Během tohoto období stoupalo napětí a mnoho lidí bylo  zavražděno v rámci politického násilí, došlo ke 113 generálním stávkám,  ničení kostelů a klášterů. Byli vražděni kněží a řeholní sestry.

V červenci 1936 vypuklo ve španělském Maroku povstání, kdy proti  demokraticky zvolené republikánské vládě vojensky vystoupila armáda pod  vedením generála Francisca Franca.

To byl začátek občanské války. Španělská občanská válka patřila k  nejkrvavějším, ale i nejnepřehlednějším konfliktům 20. století, zároveň  jde o válku, která na velmi dlouhou dobu hluboce rozdělila nejen  španělskou společnost. Na straně povstalců stálo od začátku Hitlerovské  Německo a Itálie. Republikáni byli podporováni Sovětským svazem a  Mexikem. Velká Britanie i Francie od začátku odmítly podporovat legální  vládu a tím podpořily fašisty generála Franka, kterého podpořilo Německo  vysláním svého vojska včetně letectva do bojů. Na straně republikánů  bojovali dobrovolníci z celé Evropy. V Československu nábor dobrovolníků  organizovala KSČ, za což byla perzekuována. Mezi interbrigadisty byl i  František Kriegel, známý u nás z doby Pražského Jara 1968. Po porážce  republiky interbrigadisté přešli do Francie, kde byli internováni. Po  vypuknutí druhé světové války část z nich vstoupila do nově se tvořících  čs. jednotek.

Ve španělské občanské válce nakonec zvítězili povstalci a tím byl ve  Španělsku nastolen fašistický režim. Rostoucí napětí mezi Spojenými  státy a Sovětským svazem v 50. letech vedlo americkou vládu k hledání  nových spojenců v Evropě. Francův režim byl od samého vzniku  konstituován jako jasně antikomunistický, čímž se stal v očích USA  spojencem ve Studené válce.

Na sklonku své vlády nabídl Franco vládu dědici španělského trůnu Juanu  Carlosovi I., který se také po Francově smrti v roce 1975 stal  španělským králem.

To byl začátek konce fašismu ve Španělsku.

Mluvíme-li o fašismu v historii, nesmíme si myslet, že fašismus je  mrtvý. Před pár lety fašismus vzkřísil chilský diktátor Augusto  Pinochet. Stejně jako Franco i Pinochet se vlády zmocnil vojenským  pučem. K moci se dostal během násilného převratu, který sesadil  tehdejšího prezidenta Salvadora Allendeho, který byl prvním  socialistickým prezidentem Chile a prosazoval znárodňování. Vítězství  Allenda ve volbách bylo prvním jihoamerickým pokusem vymanit se  z nadvlády USA a zavést lidový režim. Vražda Allendeho a vojenský  převrat ukončil období napjatých vztahů mezi Chile a USA, které se  aktivně snažily zbavit Salvadora Allendeho moci vyvoláváním stávek a  nepokojů. USA potom umožnily Pinochetově vládě realizovat zásadní  ekonomické a sociální změny v duchu neoliberální doktríny, která však  zavedla i masové porušování lidských práv politických odpůrců.

11. září 1973 armádní jednotky vedené Pinochetem zaútočily na  prezidentský palác La Moneda a po zavraždění prezidenta Allendeho byla  vytvořena junta, jejíhož vedení se záhy ujal Pinochet. Junta okamžitě  pozastavila platnost ústavy, rozpustila parlament, zavedla přísnou  cenzuru, pozastavila činnost politických stran, zvláště těch, které  tvořily Allendeho koalici. Nastalo temné období v Chile.

Junta znemožnila veškeré legální politické aktivity v zemi. Pinochet a  zejména jeho tajná policie DINA v letech 1973 až 1977 rozpoutala kampaň  teroru proti svým oponentům z řad socialistů a komunistů. Mnoho tisíc  Chilanů bylo popraveno nebo zmizelo, 27 000 až 30 000 lidí bylo uvězněno  a mučeno.

Vítězství Pinocheta zastavilo na 30 let jakékoli socializační změny  v Jižní Americe. Marně - po svržení Pinochetova režimu začalo v Jižní  Americe období, které se nazývá Socialismus 21. století. Venezuela,  Bolivie, ale i Brazilie a další se vydaly cestou sociálních reforem a  nezávislosti na USA.

Ale ani pádem tohoto posledního fašistického režimu fašismus nezmizel.  Rasistické teorie a fašistické hnutí existují v každé kapitalistické  zemi na světě. Jako doklad může sloužit obdiv naší české rodiny Bendů (a  nejen její) k Pinochetovi. K vzkříšení fašismu došlo na Ukrajině po pádu  vlády neschopného presidenta Janukoviče. Fašističtí pohrobci pod prapory  Bandery vylezli z děr a chopili se moci.


Ing. Josef Vít
27. září
NETSOCAN