NETSOCAN
Číslo 9 --ZÁŘÍ 2008---Ročník VII.
Jak to vidí Rusové aneb zcela jiná válka

Není to fantazie - to je Rusko.

V srpnu roku 2008 jsem dvakrát pocítil hrdost z faktu, že žiji v Rusku. Poprvé - to když bez ohledu na natovský povyk Rusko zastavilo genocidu v Jižní Osetii, a poté rozdrtilo gruzínskou armádu.

Podruhé, když náš prezident Dmitrij Medveděv, ve chvíli neuvěřitelného napětí, vyhlásil uznání nezávislosti Abcházie a Jižní Osetie.

Rusko se poprvé v novodobé historii rozhodlo bránit své zájmy!

Můžeme se přít o tom, nakolik byla správná ta či ona rozhodnutí Ruska. Můžeme se o tom přít jak chceme, uvádět důvody „pro“ i „proti. Nicméně rozepře bude absolutně teoretická - tato rozhodnutí byla nezbytná. Prostě, neměli jsme alternativu. „Trychtýř“ s rozhodnutími, dělat to či ono, se vyprazdňoval každým dnem. A vina nebyla na ruské straně.

Existují tvrzení, která se stala tak běžnými, že jejich nepatřičnost není na první pohled zřejmá. Jedno z nich zní: „nezvratnost poválečných hranic“ a „územní celistvost“.

Na světě není nic neměnného. Kontinenty se pohybují, zemětřesení mění reliéf krajiny, řeky vysychají, zvedají se moře. A to nemluvím o světě lidí, o společnosti, která žije miliónkrát rychlejším rytmem. .

Jaká nezvratnost hranic? Probuďte se! Veškerá lidská historie je naplněna vzestupy a pády impérií, vznikem států a jejich zkázami. Rozdrobená německá knížectví se sjednotila do Německa, Čingischánova říše pokořila půl světa, ale zaspala dobu v mongolských stepích, anglická kolonie povstala, pojmenovala se Spojené státy americké a začala ukusovat kousky od sousedů - Mexika a Kanady. A hle, ve 20. století, po skončení Druhé světové války, jedním dechem zní fráze o nezvratnosti hranic. Přitom se ozývá na pozadí zcela měněné mapy Evropy: vznikem dvou německých států, připojením Královce k Rusku, posunutím hranic Polska, Československa, SSSR. A skončila svůj jepičí život rozpadem SSSR, sjednocením Německa, vpádem USA do Iráku, spolu se zničením Jugoslávie a odtrhnutím Kosova od Srbska.

Ano, státy se rodí a umírají. Ano, připojené kdysi ke Gruzii mávnutím Stalinovy ruky dvě malinké republiky už dnes nechtějí zůstávat její součástí. Potom, co si zažily, to není nepochopitelné. Kosovo také odmítalo zůstat součástí Srbska - a na západě nikoho neznepokojovaly fráze o územní celistvosti. Rusko upozorňovalo, k čemu to povede -ale nechtěli nás slyšet. Víte proč?

Protože ve vztazích mezi státy jako dřív funguje jeden princip - právo silnějšího. Popírat to, žvatlat o „zvláštních okolnostech“, kterými se Kosovo odlišuje od Abcházie a Jižní Osetie - toť pouhé farizejství a pokrytectví, o které USA a Západní Evropa opíraly odjakživa svoji politiku.

V průběhu dvou desetiletí si Západ s Ruskem dělal co se mu zachtělo. A současně hlásal principy chování, které sám nedodržoval a dodržovat se nechystal. Seďte a dívejte se, jak zabíjejí lidi přátelsky nakloněné Rusku. Mlčte, když ponižují ruskou menšinu v Pobaltí, odstraňují pomníky a opěvují nacistické vrahy. Nedovolujte si vměšovat se, jestliže na Ukrajině zavírají ruské školy a televizní kanály. Seďte a vymírejte, současně však dodávejte naftu, plyn a nejdůležitější zdroj na světě - lidi.

Někdy se nám mohlo zdát, že jsme odsouzeni k zániku a netečně naříkajíce zničíme národ a svoji zemi. Poštěkávaly na nás obhroublé země, z nichž některé nikdy nebyly suverénní a většina z nich byla zachráněna Ruskem před pohlcením jinými mocnostmi, ano, zachráněna, i proto si uchovaly jazyk, kulturu, národ, získaly státnost v rámci Ruské říše. A tyto nově vzniklé státečky nadšeně přemítaly, co a jak urvat od Ruska - levné zdroje, území, omluvy za ponižování v průběhu staletí...

Je konec. Tato doba skončila. Rusko našlo svoji cestu. Naše země odmítla podrobit se světovému diktátoru, naše země se rozhodla chránit své zájmy - a je třeba si jasně uvědomit, že nám to nikdy neodpustí.

Konání Ruska na Kavkaze bylo, jak je zřejmé, vynucené. Postupně, jak se hloupý Saakašvili chystal zaútočit na Cchinvali, Rusko odpovídalo, že nebude jen planě přihlížet. U hranice s Gruzií probíhala vojenská cvičení. Byly sestřelována bezpilotní letadla. Gruzii varovali otevřeně a, bez pochyb, i diplomatickými kanály. Chytrý by pochopil, ale Saakašvili a jeho rádci nechtěli chápat. Mysleli, že vše skončí bouřlivým rozhořčením v OSN a přijetím uprchlíků z Jižní Osetie.

Věc se má ale jinak. Nevměšování Ruska by vedlo k jeho zkáze, úplné a konečné. Kavkaz totiž uznává silné a pohrdá slabými. Jestliže by Rusko neintervenovalo - rozhořel by se celý ruský Kavkaz. Namísto malé mírotvorné akce bychom tu měli dlouhou krvavou válku, a následně - drobení celého Ruska. To, o čem snili někteří politici během posledních let.

Jak se ukázalo - snili marně. Jak se ukázalo - naše vláda chce skutečně pozvednout zemi. Nejenom zachovat hranice a balancovat na špičce jehly ponořené do nafty a plynu, ale obnovit průmysl, zemědělství, vědu. Nyní nemáme jinou volbu. Buď to Medveděv a Putin budou umět vykonat a vstoupí do historie jako zachránci Ruska, anebo my přestaneme existovat jako země a národ.

Je třeba jasně vzít v úvahu - od srpna letošního roku se Rusko stalo jinou zemí, která žije v jiném světě. Jestliže dříve dávali přednost vodit nás za nos, dojit nás, nyní se pokusí nás zničit. Ekonomicky a fyzicky. Současná americká administrativa je málo příčetná, a bude vyměněna ještě více podivnou figurou.

Naštěstí má Rusko příležitost a čas k tomu, aby přijalo odpovídající opatření. Času není mnoho, ale stále je. Začít si přímou válku s Ruskem NATO nebude riskovat. Rusko dokázalo uchovat si jaderný potenciál. Budou nás trápit hospodářsky. Budou na nás vykonávat nátlak a nutit změnit postoje.

V této nemilosrdné, třebaže ne krvavé válce ( ačkoli se velmi bojím, že budou na řadě provokace ), vláda musí vykonat následující krok. A tento krok je velmi jednoduchý - jít naproti lidu. Všechny nás zachrání pouze vlastenectví, ale toto uvědomění nevydrží dlouho, jestliže se silniční milice bude věnovat okrádání na cestách, nebude usilovat o rychlé nastolení pořádku, ve státních institucích bude dál kvést úplatkářství a korupce, víte, továrny nebyla rekonstruovány od doby SSSR, většina obyvatel měst nemá šanci získat bydlení a venkov se ponořil do ohlupujícího pití.

Je nutné si přiznat a čestně si říct, ačkoli je to velmi hrozné - žijeme ve válečné době. Před námi je na stole samotná naše existence. Ale je to zcela jiná válka. Může být vyhrána nikoli tanky a letectvem, ale vzájemnou úctou vlády a lidu. Vždy se nám daří, jestliže existuje jednota vlády a lidu. Opravdová, nikoli předstíraná.

Je třeba budovat jednotu. Činy, ne řečmi. Nepotřebujeme lov na čarodějnice - potřebujeme jasně fungující zákony. Nepotřebujeme pracovní hrdinství - potřebujeme funkční průmysl. Nepotřebujeme ženy kopající protitankové zákopy a děti u soustruhů obrábějící nábojnice - potřebujeme skutečnou starost státu o rodinu a vzdělání. Potřebujeme prostě začít žít normálně, konečně opustit onu zasněnou opileckou apatii roků po perestrojce. Nikomu nehrozit, s nikým se nespojovat, ale tvrdě a systematicky hájit své zájmy na mezinárodní scéně.

Hodiny tikají. A nyní věřím, že tomu vláda rozumí.

Jinak sice uchráníme Kavkaz, ale ztratíme Rusko.


Sergej Lukjaněnko - ruský spisovatel, Ogoněk
Titulek a český překlad: Miloslav Štěrba, Zlín

3. září 2008

NETSOCAN