NETSOCAN
Číslo 9 --ZÁŘÍ 2008---Ročník VII.
Nás nečekali

Leonid Grigorjev, prezident Institutu energetiky a financí: Svět stojí před novou mapou bohatství. Radikálně ji mění 250 dolarů za barel.

Bohatství národů pochází z práce lidí, jak známe od doby Adama Smitha. A skutečně, bohatými jsou ty země, které mnoho staletí budují, pracují a podle možností vytvořené neničí. V této jasné koncepci se vyskytuje problém: A jakou roli hrají přírodní zdroje? Jestliže nyní vyletěly ceny za naftu a veškeré suroviny a peníze zamířily do exportních zemí, jaké z toho plynou důsledky pro svět a jeho ekonomický rozvoj?

A náš rozvoj? Jak ho dosáhnout?

Když cestujeme Evropou vidíme, jak dobře se stavělo ve středověku: dosud stojí domy a kostely, které přežily nejednu válku. Vidíme staleté výsledky těžké práce - bohatství rostlo pomalu. Kolínský chrám nebyl dostavěný od 13. do konce 19. století. Hospodářství zemí poničených válkou se obnovilo za jedno-dvě pokolení při náležitých podmínkách: dobrá vláda, kvalitní práce a trochu zdrojů (včetně pobřeží a obchodních přístavů). Pro Evropu po skončení Druhé světové války byl tímto impulsem plán Marshalla: umožnil nákup zboží v USA. Během První světové války se vyšvihly neutrální Švédsko a Švýcarsko - obchodovaly, neválčily.

Nicméně všechny státy zažily období prudkého navýšení růstu. Obvykle po dobu 10 - 15 let o 5-7 procent za rok s nevelkým zpomalením - a země si buduje fyzickou, právní a institucionální strukturu, získává zdroje na vzdělání a vědu, aby si upevnila úspěchy a proměnila je na blahobyt a dál se upevňovala dle výsledků své práce. Růst Ruska a USA postupoval paralelně od konce 19. století, ale pak se cesty rozešly: od roku 1914 do roku 1929 se o tři čtvrtiny Rusko propadlo. Posléze i USA zasáhla Velká krize, která zpomalila zemi na čtvrt století, do 50. let.

Lidstvo si zvyklo na myšlenku, že hospodářský růst je něco samozřejmého. V rozvinutých zemích existuje přesvědčení, že růst musí být nepřetržitý i pro jednotlivé občany. A pokud se nekoná, nebo jen nepatrně, případně se šíří inflace nebo krize, tak národy demokraticky mění své vlády. Tento více méně stálý růst je novodobý fenomén: přišel k nám teprve po Druhé světové válce, když se podařilo stabilizovat pravidla hry, zastavit konflikty minulých pokolení. Do této války krize a epidemie úspěšně bránily trvalému růstu, omezovaly nárůst populace a čerpání zdrojů.

Země pomalu mění svá místa na žebříčku úspěšnosti. Dvě desítky zemí se utrhly až k 25-30 tisícům dolarů (euro) na osobu, a většinou ještě na počátku 20. století. Za nimi je deset-dvacet zemí středně rozvinutých zemí (včetně transformujících se ekonomik), a pak spousta zemí dosahujících 8-10 tisíc dolarů. Základ je jasný: úspěšnou může být trvale jen ekonomika založená na kvalifikované práci.

Různě se vyvíjely ekonomiky zemí jako Argentina, Japonsko, Jižní Korea. Rusko se potácí od vzletů k pádům. A zůstává faktem, že se země nachází v kategorii zemí, kam patřila už v roce 1820! Na žebříčku úspěšnosti se Rusko příliš neposunulo. Po růstu následoval pád. Poslední přechodná krize způsobila snížení hrubého národního důchodu o 43 procent - což je dobrý příklad. Už nemůžeme opětovně ustupovat z dosažené úrovně prakticky každé dvě pokolení, nelze zabředat do válek a vnitřního chaosu, je třeba chránit lidi, a ne je vyhánět do emigrace.

Dosažená úroveň „lidského a řídícího kapitálu“ je základem pro využívání přírodních zdrojů. Náhle objevené bohatství jako je kaučuk, drahokamy, rudy nebo nafta historicky pomáhalo více rozvinutým a lépe organizovaným zemím pozvednout úroveň svých měst, cest, muzeí a univerzit, zachovat kouzelné tradice a parlamenty, každoroční plesy, dostihy, regaty a podobná elitní představení a zábavy. Vyžaduje to ale ohromné úsilí lidí, zdravý úsudek elit, čili, nic výjimečného, třebaže se nám to nedaří už 100 let. Teď se o to snažíme, stále a znovu.

Nemůžeme se však domnívat, že pouhé přírodní zdroje nás dovedou do rodiny vyspělých zemí. Jejich ceny se mění - zažili jsme už dva energetické šoky v roce 1986 a v roce 1998 a nemůžeme si dovolit třetí. Euforie z vysokých cen musí u nás působit jako varování: zastav se, pamatuj - je to příležitost financovat modernizaci, a nikoli důvod k plýtvání.

„Zdrojové prokletí“ a jak s ním bojovat

Nejdůležitější aspekt nového zvýšení ceny nafty - náhlý přísun velkých finančních zdrojů exportérům. Země OPEC nabyly v roce 2007 kolem 700 miliard dolarů místo 100 miliard deset let předtím, což prudce zvýšilo možnosti šejků - tváří v tvář západní demokracii. Rusko dostává přibližně 210 miliard ve srovnání s rokem 1998, kdy to činilo 30 miliard. Tím se ocitá v situaci, kdy si může dovolit rozsáhlou modernizaci, na niž nemohlo před deseti lety ani pomyslet. Celý svět se zabývá „zdrojovým prokletím“; země s velkými zdroji mají pomalejší růst než země, kde především pracují ruce a hlavy. Země produkující naftu - zejména sdružené v OPEC - nedokázaly využít své ohromné prostředky v letech 1970-1980 k rozvoji. Část byla použita na podporu chudých, část k financování „života šejků“, část pro stát, velmi málo na demokracii - víc na upevnění království. Náhlé zbohatnutí obecně tlačí vlády mnoha zemí k autoritářskému systému místo pěstování vztahů k lidem, které ve výslednici vytváření pevnější a spolehlivější bohatství. Příjmy z nafty štěpí společnost na bohaté a „pomocné“ vrstvy, z chudých zemí se využívají gastarbajtři. Z počátku je to pohodlné - využívat chudé na pomocné práce. Pak nastupují sociální problémy, kriminalita a fanatismus.

Finanční prostředky desítky naftařských zemí za poslední tři-čtyři roky se natolik zvýšily, že se podařilo vyřešit naléhavé problémy - pomohly si armády i chudáci, uhradily se dluhy, pomoc obdrželi spojenci. Mnoho z tohoto se dotýká Ruska. Vysoké ceny nám pomohly se vyhrabat z jámy mínus 43 % hrubého národního důchodu, což byl důsledek 10 let přechodného období. Jestliže si vědci neví rady s tzv. „zdrojovým prokletím“, země s velkými příjmy začaly ukládat prostředky do státních (suverénních) fondů. A náhle se rozvinuté země, přesněji, jejich politické a finanční elity zneklidnily. Při pádu na akciovém trhu bylo možné levně koupit americké a evropské firmy, získat přístup k infrastruktuře a technologiím. Není to vulgární imperialismus počátku 20. století, není to ani „osvícený“ kapitalismus let 1960-1990. Je to vyrovnávání úrovní rozvoje, počátek rovnoprávného prolínání firem různých zemí. Pro řadu elit je to nebezpečný signál: vysoké ceny za benzín umožňují vstup „cizáků“ do jejich bohaté společnosti, přičemž velmi často se jedná o země vzdálené klasické evropské demokracii.

Obecně se rozšířila následující psychologie: když my ve vaší zemi kupujeme kontrolu nad firmami, tak je to užitečné pro váš rozvoj a naše příjmy, ale jestliže vy u nás kupujete - tak to už je podezřelé. Svět zeširoka probírá suverénní fondy arabských zemí, pokusy indických a čínských společností odkoupit důležité podniky a získat přístup ke zdrojům (viz Čína v Sudánu). Rychle se objevil „ochranný nacionalismus“ ve vyvinutých zemích: odmítli arabské společnosti zakoupit americké přístavy, zavádějí se omezení na prodej důležitých objektů infrastruktury v EU. Ve Velké Británii vypukla hysterie z možného prodeje jedné ze tří velkých energetických společností „Gazpromem“. Ten sám začal brzdit a správně udělal - tam by se těžce vydělávalo. Pokusům o rozšíření sféry vlivu „majitelů zdrojů“ je těžké čelit. Nejen státy a jejich společnosti, které významně lobbují pro své zájmy, ale i soukromé skupiny si žádají podíl na velkých ziscích a přitom se snaží zbavit cizinců. Není to vždy hezké, ale je to v rámci tržní logiky.

Podle jakých pravidel má Rusko konat?

Je to zcela nová situace. Jsme svědky ekonomické expanze zemí rozvojového světa a ne naopak, čemuž marxisté věnovali 100 let práce.

Je jasné, že ohromná cena akcionářského kapitálu vylučuje jeho celkové odkoupení. Ale co není může být. Elity se zamyslely - je to jiný svět, co přijde potom? Nezačnou „rozvojoví oligarchové“ či jejich státy využívat svá práva akcionářů ve prospěch svých zemí? Pravidla zde žádná nejsou, začíná se na nich pracovat. Vede se diskuze o tom, že suverénní fondy nemohou být dominantními v procesu přijímání rozhodnutí a nesmí ovládat velké podíly důležitých společností.

Tato nová situace má obrovský vliv na vztahy Ruska a jeho společností s okolním světem. Náhlý návrat Ruska jako země s finančními zdroji do mezinárodní politiky byl příčinou řady složitostí - nás nečekali. Důležitější je, že jsme jednou ze zemí „Velké osmičky“ s těmito zdroji v rukou státu, a ne v rukou soukromých společností. Z druhé strany je pro nás nejdůležitější, abychom co nejefektivněji využili tyto zdroje pro modernizaci. Zejména nyní se projeví, zda dokážeme na podkladě těchto zdrojů částečně kompenzovat ztráty z předchozí krize hospodářství, zahájit rozvoj vědy a vzdělání, postoupit k rozvoji lidského kapitálu a upevnit naši úlohu ve světě nikoli jen jako „zdrojovou“ zemi, ale jako moderní rozvinutou velmoc. Vysoké ceny zajisté ještě léta budou působit, prostředky tedy mít budeme. Nedokázali jsme zajistit růst v letech krize - musíme to dokázat za nových a šťastných pro nás podmínek. Jednoduchá pravidla pro tuto příležitost nejsou - musíme je vymyslet sami.

Nás nečekali


Překlad z ruského jazyka: Miloslav Štěrba, Zlín
15. září 2008

NETSOCAN