NETSOCAN
Číslo 10 -- ŘÍJEN 2009 ---Ročník VIII.
Co jsou to vlastně peníze? Aneb Oddělení pravdy od mýtů o monetárním systému

Napsal: Jon Ronnquist

Problém peněz je v základní rovině otázkou víry. Peníze jsou slib, jenž se manifestuje papírkem, kovem, číslicemi, a jejich hodnota je proporční vůči jejich důvěryhodnosti. A právě proto, že důvěra je věc efemerní a abstraktní sama o sobě, jsou peníze riskantní záležitostí. Jejich užitečnost je samozřejmě nepopiratelná. V komplexním a mnohotvárném světě jako je ten náš má bartr jakožto praktický prostředek směny stále omezenější použití. Z tohoto důvodu bychom měli mít pěkně na paměti, že právě díky této své praktičnosti s sebou peníze nesou velmi konkrétní nebezpečí, nejobvyklejším nebezpečím je riziko znehodnocení. Ale toto riziko vůbec není jediné ani není nejvážnější hrozbou, kterou peníze představují. Protože stejně jako u všech otázek víry je zdaleka největším zlem ze všech manipulace.

‘Zlatý standard’ na jehož základě byly peníze kdysi regulovány, je vzdálenou vzpomínkou na uplynulé doby. Nezávisle na hodnotě, kterou mají vaše dolary, šterlinky nebo eura, je tato hodnota nyní určena pouze důvěrou těch, kteří je užívají, respektive tím, co věří, že je jejich hodnotou, ti, kdo kupují, a ti, kdo prodávají.

A tak by to mělo a má být. Nikdo by nepřijal peníze za svou naftu či za svou práci, pokud by nevěřil, že později mohou být tyto peníze přijaty dodavateli jeho dalších nezbytností. Toto jsou zásadní principy ekonomie a já nevidím důvod k tomu, abych vás podobnými historkami nudil. Shrňmě to proto jen krátce: peníze se jako koncept potvrdily a jsou nezbytné. Jenže – co se děje, když padnou do rukou těch, kteří je považují za něco více než jednoduchý prostředek směny? Takoví v nich vidí příležitost pro konsolidaci své moci. A jsme v loji.

Role peněz se zakládá na nejrůznějších axiomech. Pokud ty jsou respektovány, pak zaručují počestné a korektní používání. Pokud jsou zneužívány, otevírají cestu nekonečným problémům. Takže především: peníze nejsou zbožím, jsou veřejnou službou. Nemají samy o sobě použití ani reálnou hodnotu, která by přesahovala usnadnění směny. Jsou tvrdé k snědku, jen si je zkuste spolknout, zasadit, použít pro posekání louky. A jako všechny podstatné veřejné služby, nejlépe plodí v rukou volených zástupců.

Za druhé, peníze musí existovat v množství, které je relativně stejné jako objem směn, které usnadňuje. Je-li jejich přísun nedostatečný, dochází k nepřirozenému krácení trhu, pročež jsou vitální a nezbytné transakce arbitrárně přerušeny hladem po kusu papíru bez hodnoty. Naopak tam, kde je dovolen nadbytečný růst množství, hodnota skutečných statků a služeb uměle klesá ke škodě všech. Neregulovaný přísun peněz byť profesionálním a kompetentním způsobem dříve či později překročí hodnotu svých vlastních výhod.

Za třetí, měl by existovat spořitelní limit. Peníze stažené z distribuce a osaměle odložené musí být nahrazovány, aby bylo jisté, že nebude narušena jejich primární funkce snížením koupěschopnosti. Pokud by však byly uvedeny zpět v přílišném množství, vyprodukovaly by následně inflaci. Což však nebývá zdrojem problémů, pokud vklady a výběry jsou relativně vyvážené. Toto však ukazuje velmi dobře, že pošetile velké rezervy bohatství narušují zákonitosti, na nichž je založeno fungování peněz a neměly by být povolovány.

Za čtrvté a naposledy, peníže by zásadně měly být uváděny do oběhu v podobě vkladu a nikoliv dluhu. Dávat peníze k dispozici za podmínky, že musí být staženy z oběhu v míře stejné nebo větší než v jaké byly vloženy, je opět deviací jejich účelu a nese s sebou miriády problémů. Na zemi jednadvacátého století mnohem více, než je zřejjmé.

Zvýšení počtu obyvatel odpovídá růst výroby a také expanze obchodu, a tak musí být k dispozici více peněz, jež by to umožňovaly. Otázka se vztahuje však k tomu, jak takto učinit počestně; je jednoduchá, ovšem vyžaduje v prvé řadě a především moudrou vládu. Peníze musí být uvedeny do oběhu v podobě platby za statky a služby univerzálně prospěšné obyvatelstvu. Což znamená přímé investice do infrastruktury, veřejných služeb a institucí. Jen abychom jmenovali některé: do zdraví, cest, mostů, knihoven, parků, silnic, škol, vědy a výzkumu, pohodlí, vody a energetické infrastruktury, udržování veřejné zeleně a přírodních rezervací a do hromadné dopravy. Takovým způsobem je prospěch pro všechny rovnostářský a peníze se použijí obratem v sekundárním sektoru ekonomie (tj. ve výrobě aut, soukromých služnách, finančnictví, spotřební elektronice atd.) a nakonec též v ekonomii luxusu (cestovní kanceláře, značkové zboží, a další odvozené ale nikoliv podstatné služby, atd.). Míra úspěchu druhého a třetího ekonomického sektoru závisí na stavu základních podstatných služeb, a tak tomu má být. Jinak bychom měli luxusní sportovní auta řítící se po dálnicích plných děr s opulentní akcelerací a pohrdání k nelidské chudobě. A prosím ty, kteří si myslí, že jde v tomto případě o socialistickou či komunistickou rétoriku, aby se co nejdříve probudili. Toto je skutečnost. To, co žijeme dnes, je pouhou ochutnávkou této skutečnosti a my bychom měli nejlépe začít na ni co nejrychleji hledět bez růžových brýlí a všimnout si, jaká opravdu je. Přesně opačně k populární víře totiž selhání velkých marxistických experimentů v průběhu doby nepředstavuje porážku této ideologie a dokonce ani nejsou důkazem, že by v dannosti věcí nebyl prostor třeba pro experimentování s nimi.

Dominantní myšlenkou moderní politiky je víra, že nadměrná vládní intervence je “pro ekonomii špatná”. Ale je bohužel založena na úvaze o ekonomických aktivitách, které nenalézají prostor v civilizovaném světě a je pravdivá pouze z tohoto sporného a kontrovezního úhlu poohledu. A tam, kde průměrný člověk s touto myšlnekou souhlasí, není vláda vůbec žádnou vládou, ale pouhou reprezentací soukromé moci. Vláda vykonávaná lidmi a pro lidi je bohužel určitým imperativem, pokud se společnost chce jakýmkoliv způsobem vyvíjet.

Pokud lidé nějaké vládě svěřují odpovědnost za udržování práva, které má představovat, musí k tomu mít také moc. Právo na politickou svobodu, na demokracii a na rovné příležitosti – to všechno jsou velmi pozitivní požadavky, ale co tedy kývnout také na právo na práci, na jídlo, vodu, domov a vzdělání? Jistěže, ani tyto faktory nejsou méně důležité. Aby vláda mohla všechna tato práva spojená s občanstvím zajistit, musí být buď zodpovědná za instituce, jimž je správa těchto práv svěřena, nebo požívat jisté regulační moci nad těmito institucemi. Je vhodné, aby nešlo o soukromou instituci, jež se chápe těchto služeb nemajíce v hlavě nic jiného než příležitosti k zisku, je lepší tuto úlohu nechat na vládě. Základní lidská vláda, která vyplývají ze země, v níž žijeme, se nesmějí a nemohou stát soukromými zdroji zisku. To neznamená, že ti, kteří nesou největší tíhu odpovědnosti, by neměli být následně odměněni. Znamená to, že institucím by nemělo být dovoleno rozvíjet egoistické ambice dominance a osobování si pachtění ze majetkem. Tady nejde o socialismus, jde o humánnost.

Jinou věcí, která se penězům nesmí stát, je střetnutí s hodnotou jiných peněz. Když se něco takového stane, stávají se okamžitě službou samy o sobě, jsou směňovány jako statek s účelem zvýšit bohaství. A to je bohužel podstatné porušení axiomů, které penězům vládnou a dveře pro největší zneužívání. Přeshraniční obchod by měl být formován v rámci globálního obchodu s jednou danou valutou, vůči níž mají svou hodnotu jen skutečné statky, nikoliv peníze. Hodnota cukru by tak mohla být určována každý den v této valutě, pouze na základě poptávky atd. Takovéto směňované peníze by neměly papírovou podoby, šlo by jen o číselnou hodnotu připisovanou veškerým předmětům směny, majíce za účel pouze tvorbu bariéry mezi různými národními valutami, aby se tak zabránilo, že se tyto samé stanou směnným produktem.

Tato alternativa zní: jedna vláda, jeden národ, jedny peníze. Ale to je utopický sen, jenž by si vyžadoval samostatnou dizertaci. Moje řeči o globální vládě, by neměly být zaměňovány s těmi, které tak často slýcháme dnes, s oním, ke kterému všechno dnes míří. NWO, Nové světové uspořádání, v podobě, v jaké ho známe, má úplně a naprosto sloužit těm, kteří stojí v jeho čele a nikoliv těm, které by mělo zastupovat.

Zatímco to výše byla jen chlupatá skica, co by měly být peníze a jak by měly fungovat, je realita naneštěstí s tímto v přímém kontrastu. Důvod je velmi jednoduchý. Každý z axiomů, které jsem jmenoval, byl těžce nabourán osobami pověřenými péčí o náš monetární systém. Tímto způsobem však došlo k tomu, že peníze posloužily jinému a naprosto neblahému účelu, jenž v podstatě ospravedlňuje jejich totální stažení z používání a zavedení nových čistých.

Předtím, než poštovní úřady, vodní díla, telefonické společnosti a doly byly sebrány z rukou lidí a prodané v aukci soukromým společnostem za účelem tvorby zisku, byla soukromému sektoru prodána ještě jedna služba: peníze. V době, pro niž není nikdo dost starý, aby si ji pamatoval a o níž známe jen velmi nízké množství informací, přecházela výroba, dodávky a regulace národních peněz z vlády na vládu. Pokud se někdo ptá, kdy to začalo jít opravdu špatně s planetou Zemí, tak to bylo přesně v tom momentu, kdy byly peníze privatizovány. Téměř všechny každodenní potíže v nichž dnes vězíme, mají své kořeny, alespoň částečně v této temné epoše. Ale důležitější než tento fakt je jeho příčina. Bylo by hezké si myslet, že tomu tak bylo jen na radu skupiny ustaraných občanů, kteří si mysleli, že by se to mohlo udělat nějak lépe a že je vláda v jejich starosti o populaci následovala. Není ani třeba přesně vědět, co bylo řečeno a jak vešlo ve známost, že to nebyla pravda. Ti přímo zodpovědní a jejich následovníci měli dostatek času, aby ukázali své záměry a důkaz vypovídá naprosto a dokonale ve prospěch poznání, že se tak stalo se záměrem učinit ze světa žalostný stín toho, čím byl dříve. Proč to člověk udělal? Kvůli moci? Kvůli kontrole? Jistěže. A z čeho měl strach? Ze mne a z tebe. Já ovšem věřím, že nás nevidí takovými, jakými jsme, nýbrž rudýma očima, jako krysy. Ale nezávisle na motivech, skutky se nemění. Prvním a zásadním porušením slibu těchto nových soukromých národních bank bylo vytvoření peněz pouze v podobě dluhu. Což samozřejmě zajistilo, že dluhy země rostou v míře přímo proporcionální její ekonomii. Tato skutečnost je tak nelogická, že ponechává mysl otřesenou a neschopnou o tom byť jen uvažovat. Ale jen dokud se má za to, že tento záměr byl dobromyslný. Pokud naopak zvážíme jeho totální ničemnost, je zmatek okamžitě pryč. Pohleďte na to tímto způsobem: Obchodník uzavře obchod na dvou mnoho kilometrů od sebe vzdálených trzích. Aby mohl přemisťovat své zboží mezi nimi, potřebuje vozy. Ale tyto vozy nemohou být zkonstruovány ani koupeny, mohou být pouze zapůjčeny. A za každý zapůjčený vůz je zapotřebí vrátit k určitému datu vozy dva. Půjčil si deset vozů. Jenže na konci roku má obchodník stále jen deset vozů, ale potřeboval by jich dalších deset, protože jeho obchodní aktivity expandují. Jedinou možností je půjčit si třicet. Jenže na konci roku bude muset vrátit šedesát. A jestli chce zdvojnásobit obchod, tak osmdesát. A čím jde obchod lépe. tím větší jsou jeho dluhy. Kruh nelze nikdy rozetnout. Ale proč si obchodník tedy nepostaví vlastní vozy? Bylo by to jednoduché. Jenže v době, potřebné k tomu, aby k tomuto úsudku došel, se bohužel zákony, soudy, policie a všichni zaobírali obchodní aktivitou půjčování vozů.

A tak také fugují finanční půjčky v dnešní době. Všechny peníze, země I existující statky by nestačily na kompenzaci dluhů. A protože vždy bylo třeba splácet i úroky, jež rostou, musí půjčka růst, aby udržovala mechanismus v chodu. Kde se kruh uzavírá? Podle signálů, které máme, se uzavírá nyní. A čeho přesně se nakonci dosáhlo? Výroby? Výzkumu? Lidské inteligence? Ne. Půjčky se zredukovaly, přerušujíce tak nezastavitelný cyklus a dělajíce šmytec obchodu založenému na umělé vzácnosti peněz. Je to pravda? Ne. Naše vůle pracovat se nezměnila, stejně jako nebyla utišena naše touha po věcech, které bychom si mohli koupit z našich úspor. Vše je na svém místa a život může pokračovat, včetně následujícího: papíru bez hodnoty a jeho tisku, které neslouží ničemu kromě interakce. Kdybychom souhlasili všichni, mohli bychom začít tisknout si naše penízky doma a používat je jak jsme činili doposud. Kdybychom si byli jisti, že nám neutečou z rukou (něco velmi pravděpodobného, dokud převažují určité způsoby myšlení), ubíral by se život kupředu. Protože peníze nejsou nic jiného než papír a myšlenka nesená důvěrou.

Ale dokud jsou peníze kontrolované několika málo žádostivci s osobním zájmem, můžeme vidět, že i mechanismus kontroly může být velmi účinný: nejprve je nutno vytvořit dodávky půjček, pak, když je země nenávratně zadlužená, tyto půjčky hlídat. Trošku snížíte kredity, zaškrtíte ekonomii, dokud nevrávorá slabostí, jen to udělejte. Pak zaplavte ekonomiku nepotřebnými penězy a poté rychle instalujte dluhy a očekávejte nevyhnutelný chaos. Delegujte na banky vaše božské právo tvořit peníze pro obchodní účely a sledujte lidi, jak se topí v nezvládnutelných dluzích. A dovolíte Wall Streetu tvořit hodnoty z ničeho, směňování důvery v kuponky s cenou, která není v žádné relaci s věcmi, ke kterým jsou přilepeny, zatímco banky zvyšují půjčky tobě a mně před očima. Pak si počkáte, aby to populace zdráhavě schválila, mačkaná tíhou dluhu, který už nedokáže zvládnout a tehdy půjčte ještě více její vládě. Pak sledujete propukání válek a poskytujete půjčky tu jedné tu druhé straně. Pokaždé když se cyklus uzavře, je koncentrace moci o něco méně zředěná a nahání o něco více strachu.

Jistě jste se někdy ptali, proč vaši volení zástupci nevykazují vůbec ochotu změnit opravdu tyto negativní situace... Je tomu tak, protože věci jsou dány přesně tak, jak je vidíte a oni by je nemohli změnit, ani kdyby chtěli. Nemají k tomu požehnání. A od koho, ptáte se? Ze strany osob, které spravují vaše a jejich nemocné pokladny. Od osob, které vašim zemím, krajům a státům půjčují ony papírky, které musí pokračovat dál tak, jak jsou, za každou cenu. Od osob, které vlastní vaše auto, vaši televizi a vaši ledničku. Jestli chcete něco změnit, musíte o to požádat je. A oni nebudou chtít.

A co tedy může člověk udělat? Nazývejte mne anarchistou, ale já se nechci starat o význam a pocity, ani o to, abych byl správným chlapem. Jestli si nemůžete dovolit splatit pohodlně to, co vlastníte v rozumné době, tak to neplaťte. Vyhlašte úpadek, odpojte telefon, přestěhujte se do Mexika, Stanete se taky pro věřitele personou non grata. Nikdy jste jim nebyl sympatický a teď už s nimi žádné obchody neuděláte.

Důležité je vidět peníze takové, jaké jsou, a nikoliv jinak. Je to papír. Jestlipak byste takto uctívali ruličku toaletního papíru? To proto, že toaletní papír považujete sice za potřebný, praktický, ale nepodstatný. A když dojde, existují i jiná řešení, přeci nepřestanete chodit na záchod.

Jedním ze způsobů, jak se vyhnout kolapsu vyvolaném nedostatkem národní měny, je vytvoření lokální měny. Dělalo se to v průběhu historie při nejrůznějších příležitostech, v případě kolapsů národních bank. Jen je škoda při pomyšlení, že naivita, kterou podobně odvážný plán vyžaduje, se naneštěstí u větší části moderních komunit nedostává, takže nejsou schopny udělat konec tomu, aby jejich přežití tolik závisela na bludném kruhu velkých bank, velkých podniků, a velkých řetězců a radikálně se odřízly od komfortu toho, kdo dodržuje status quo, protože tento plán je za hranicemi jejich představivosti. Ale deprese může vyústit zázračnými účinky na způsob myšlení.

Nevím, zda se věci vůbec tímto směrem pohnou a zda si můžeme dělatr naději na skutečnou změnu, ale věřím, že to určitě zjistíme brzy.


Převzato z: What Exactly is Money?

* Poznámka Sandra Pasucciho: lokální peníze mají velmi přesný koncept a čtenáři by mu měli věnovat pozornost a nezaměňovat čistou lokální měnu za soudobé pseudokomplementární peníze, které kolují v Itálii v těchto dnech; například účelem použití lokálních peněz je nákup lokálních produktů, a nikoliv Coca-Coly. Jak se činí s výše jmenovanými pseudopenězi.
Více viz hesla Auriti, Simec, Gesell, Borruso, ve Wikipedii, na www.signoraggio,com, v knize Vagabund, u německé Stiftung fuer Geld- und Bodenreform a jinde.

Přeložila: Ing. Kateřina Amiourová
22. října 2009

NETSOCAN