NETSOCAN
Číslo 10 --ŘÍJEN 2012 ---Ročník XI.
Írán: Život nebo smrt?

Už skoro rok různá masmédia hovoří o možném útoku USA a Izraele na Írán jako o jisté věci. Probírají se detaily brzké operace, trasy bombardérů a druhy zbraní, nutných pro zničení zabezpečených objektů. Vyhodnocují se možné ztráty ze strany koalice a ze strany Íránu. To všechno může připadat jako fantasmagorie nebo noční můra, ale musíme vzít v úvahu geopolitickou realitu, která nás obklopuje.

Severní Afrika je v plamenech. V Libyi fakticky probíhá občanská válka. V Egyptě, který byl ještě nedávno celkem klidným místem, se k moci dostali islamisté. Irák je celý v krvi. Afgánistán západní demokracie úspěšně vybombardovaly do doby kamenné. Teď už začíná být v plamenech nejen Severní Afrika.

„Důsledkem libyjské revoluce by mohla být destabilizace nejméně deseti států v regionu. V Mali, státu v západní Africe bohatém na přírodní suroviny začíná skutečná válka. Základem povstaleckých sil jsou Tuaregové... Mimo Libyi to jsou: Niger, Mali, Čad, Burkina Fasso, Alžírsko, Mauretánie, Středoafrická republika, Demokratická republika Kongo a Súdán.“ (Noviny Komersant, č. 31/2012).

Avšak lídrům západního světa šíření chaosu nevadí. Dokonce i nadále usilují o rozrůstání krize, když se snaží podněcovat syrský konflikt a stále vyhrožují Íránu. Situace s Íránem je bezesporu velice složitá a je čím dál složitější; a je velmi reálné. že proti němu bude provedena vojenská akce.

„Řekl bych, že v poslední době se v tom nejvíc angažuje Izrael a nikoli USA. Izrael fakticky usiluje o bombardování - jím nazývaných - íránských jaderných středisek souvisejících s vojenským programem, který Írán údajně má. USA jsou v současné době na rozpacích, ale to neznamená, že už neusilují o svůj hlavní záměr: o změnu režimu v Íránu. Režim v Íránu jim nevyhovuje, poněvadž je to režim samostatného a suverénního státu – podtrhuji, suverénního státu – a je jasné, že tento režim je pro USA velice nevýhodný.“

Co vlastně Írán, tak silně nenáviděný elitami západních států a Izraele, v současné době představuje? „S počtem 78 milionů obyvatel a s HDP více než 420 miliard dolarů (a kupní silou více než 1 bilion dolarů), je Írán již dnes ve všech ohledech největším státem na Blízkém a Středním východě. Přitom na rozdíl od sousedních arabských zemí má Írán více vzdělané obyvatelstvo a více vyvinutou ekonomiku. Írán má 16% světových zásob zemního plynu a 10ˇsvětových zásob ropy.“ (Noviny ODNAKO, č. 2/2012).

Írán je silná regionální hospodářská a vojenská supervelmoc. Teherán provádí rozsáhlý výzkum v oblasti jadrné energie a přitom Írán, díky islámu má celkem homogenní populaci a bojeschopnější armádu než Irák, Libye a Egypt. Írán je navíc obrovskou zemí s velmi složitým terénem a s velmi obtížnými podmínkami pro vedení bojů. Přes to vše se západní státy snažily zorganizovat v Íránu „barevnou revoluci“ Snažily se proti sobě poštvat náboženského vůdce země Sajjida Alí Chameneího a islámskou elitu v Teheránu. Také se ho snažily poštvat proti Mahmúdovi Ahmadinežádovi, ale vzhledem k silnému náboženskému založení „barevná revoluce“ nenastala. V této situaci zkoušejí washingtonští analytici vyvolat v Teheránu vnitřní spor formou snížení vojenského tlaku a zároveň zpřísněním ekonomických sankcí.

„Podle odborníků zabírají uhlovodíky asi 16% v národním rozpočtu. Takže ano, omezení exportu uhlovodíků způsobí určité škody a nalezení nových partnerů si také vyžádá určitý čas. Proto se ekonomický život země a sociální situace Íránců zhoršují, ale zhoršení není kritické. Existují jiné formy zisku a také existují další partneři; přece ne všichni se k těmto sankcím připojili: jen USA a EU. Ale země v Asii, kam putuje většina uhlovodíků, se k sankcím nepřipojily. Proto řeknu, že sankce zhoršují pozici Íránu, ale nejsou smrtelné.“

Ale proč chce Západ zničit Írán? Proč Islámská republika tolik vadí USA a Izraeli? Je vina skutečně na straně Íránů? Pro zodpovězení těchto otázek je třeba se podívat na celkovou situaci ve světě a zejména v USA. Nesmíme zapomínat, že celý západní svět se zmítá v těžké systémové krizi. „Podle údajů z prvního čtvrtletí roku 2012 spadla španělská ekonomika do technické recese; HDP se snížil o 0.4%. Záporná ekonomická dynamika je charakteristická pro 9 dalších států eurozóny (včetně Nizozemska, Belgie a Itálie) a v Řecku klesl HDP o 7,5%. Recese oficiálně začala i ve Velké Británii. (Časopis Expert.č. 17/2012).

Dnešní západoevropská krize je celkem pochopitelná. V boji s americkým útokem na euro, vypadajícím jako dluhová krize, snížila Evropa státní výdaje a jako důsledek vznikla krize výrobní a snížení HDP.

Krize v USA je trochu jiného druhu. „Washington výdaje nesnižuje a naopak tiskne biliony dolarů. Tyto dolary proudí do nákupů produktů a služeb většinou za hranicemi USA a vzápětí se vrací jako dluhopisy, nakoupené zahraničními investory. Když cizí státy snižují své vklady do amerických dluhopisů, je to pro USA nebezpečné. Veškerá americká moc je zaměřena na udržení tohoto mechanismu všemi možnými způsoby. Ponoření konkurenčních zemí či celých světových regionů do chaosu, je Američany několikrát otestovaný způsob, jak odklonit tok kapitálu z mezinárodního trhu směrem do jediného bezpečného úložiště, do státních amerických dluhopisů.“ (Časopis ODNAKO, č. 2/2012).

Důvodem útoku, který USA provedly proti euru, byla snaha Washingtonu a FEDu nepřipustit odstoupení Číny a dalších zemí od dolaru, jako rezervní měny ve prospěch eura. „Nyní se, ke zděšení Wall Streetu, snaží celý svět snížit svou závislost na USA a na dolaru. Během summitu zemí Jižní a Střední Ameriky ve Venezuele byl oficiálně vyhlášen vznik Společenství států Latinské Ameriky a Karibiku (CELAC). Na summitu v Caracasu se fakticky jednalo o vytvoření světové ekonomky nezávislé na diktátu USA. Do společenství CELAC byly přijaty všechny země amerického kontinentu. Celkem 33 s výjimkou USA a jejich satelitu Kanady. (Časopis ODNAKO, č. 42/2011).

Nejaktivněji je dolar vytlačován z Asie. Čína a Japonsko plánují, že po roce 2012 přejdou na jednotnou asijskou měnu. Na celém světě trvale klesá podíl globálních transakcí používajících dolar a současně klesá i používání dolaru. „Od roku 2001 do roku 2010 v oficiálních devizových rezervách světových centrálních bank klesl podíl dolarů ze 71,5% na 61,3%.“

Po odstranění hrozby v podobě eura a uvržení Evropy do krize – za pomoci ratingových agentur, si USA poradily i se zeměmi severní Afriky. Operaci v Libyi sice prováděla mezinárodní koalice, ale největší prospěch z ní měly USA. Spolu s řešením hrozby tisknutí peněz FEDem USA zároveň řeší úkol, kterým je ovládnutí světových přírodních zdrojů. „Arabská média uvedla, že koncem ledna 2012 se v největším libyjském ropném terminálu ve městě Marsá al-Briga  vylodilo 12 000 amerických vojáků – kvůli jeho ochraně... Analytikové nevylučují, že intervence do Libye bude pokračovat a rozšiřovat se.“ (časopis EXPERT č. 6/2012).

Přitom mnozí představitelé západního establishmentu ani neskrývají, že válka a chaos jsou metody pro řešení jejich ekonomických problémů. „Čeká nás katastrofický krach finančních trhů, kvůli kterému budou vlády nuceny vyvolat 3. světovou válku.“ (Charles Nenner-Goldman Sachs). „Třetí světová válka dovolí upevnit americkou imperialistickou doktrínu, zbavit se chyb nahromaděných v systému a vytvořit ideální podmínky pro nové budování.“ (Paul Wolfowitz, zástupce ministra obrany USA).

Když vidíme akce našich západních partnerů, pak by Rusko, Írán (kterému stále vyhrožují USA a Izrael) a rovněž Čína (usilující o pozici světové velmoci č. 1) měly brát takové výhrůžky velice vážně. A oni to myslí skutečně vážně: když říkají, že budou bombardovat – tak budou bombardovat! Tohle na toto téma řekl bývalý generál Wesley Clark: „Po 11. září jsem mluvil s jedním důstojníkem v Pentagonu a ptal jsem se ho: ´Proč musíme útočit na Irák?´ Odpověděl mi, že všechno je mnohem horší a ukázal mi nařízení z oddělení obrany, ve kterém bylo uvedeno, že USA chtějí během 5 let zaútočit a svrhnout vlády v 7 zemích. Nejdřív v Iráku, pak v Sýrii, Libyi, Somálsku, Libanonu, Súdánu a Íránu. V sedmi státech za 5 let. Dlouho jsem tomu nemohl uvěřit, ale přesně to se stalo.“ (Wesley Clark, bývalý generál americké armády, z projevu v Commonwealth klubu, San Francisko).

Proč je v současné době cílem právě Írán? Proč chtějí západní lídři s vytrvalostí Katona, jenž požadoval zničení Kartága, zničit Islámskou republiku?

Je k tomu několik důvodů. Toho chce dosáhnout Izrael, který vyhnal Palestince ze země a který se velice obává rostoucí moci Islámské republiky. Teherán totiž neuznává existenci Izraele jako státu. Zničení Íránu chtějí USA a již zde zároveň působí několik faktorů.

1) Írán je centrem všech šíitů a v budoucnosti by mohl pohltit Irák a přes Sýrii se dostat ke Středozemnímu moři. To by pak znamenalo, že USA by ztratily kontrolu nad iráckými přírodními zdroji. 2) Írán provádí politiku nezávislou na USA a je příkladem úspěšného hospodářského růstu. 3) Nejdůležitější je, že Írán se může stát oporou Číny v regionu.

Teherán je již dnes největším dodavatelem uhlovodíků do Pekingu. Čína navíc udělala z Pákistánu svůj satelit a fakticky již začíná do Íránu vstupovat. Diskutuje se o vojenské spolupráci a o investicích Číny v Íránu. V roce 2008 uzavřel Peking s Íránem smlouvu na 8 miliard dolarů, s jejíž pomocí chce rozvíjet tamější rafinérské kapacity a plynové zdroje.“ (Nikolaj Starikov, „Záchrana dolaru – Válka!“)

„V současné době má Írán s Čínou dobré, pevné a spolehlivé vztahy, a budují se jak na vzájemné regionální geopolitické závislosti, tak i na tom, o čem byla řeč předtím. Írán exportuje 20% své vytěžené ropy do Číny, což hraje pro čínský energetický průmysl velkou roli. Ani silnější nátlaky na Čínu ze strany USA, aby odmítla íránskou ropu, nezafungovaly. Číňané nakonec vskutku o něco snížili objem importované íránské ropy, ale jen na krátkou chvíli. Tyto dodávky – ať tak či tak – pokračují a mohl bych navíc říci, že Teherán chápe čínskou pozici.“

V případě, že USA zničí Írán, tak získají pod svou kontrolu nejen íránské energetické zdroje, ale dosáhnou i výrazného oslabení Číny přímým zásahem do jejího energetického průmyslu. V opačném případě Čína skrze své spojence – Pákistán, Irán, Irák a Sýrii – dosáhne pobřeží Středozemního moře, a tak bude mít pod kontrolou větší část energetických zdrojů v Perském zálivu.

Nejde však napadnout Írán a nechat v pozadí Sýrii; a proto se muselo začít právě v Sýrii. Není velkým tajemstvím, že za tzv. revolucí v Sýrii stojí jak Západ, tak i jeho satelity Rurecko, Saúdská Arábie a Katar. USA dobře chápou, že bez zničení Sýrie nejde napadnout Írán. Proto k vedení války s Damaškem využívají svého partnera v NATO.

„Syrští rebelové jsou cvičení francouzskými a britskými instruktory a dle zpráv izraelských médií se k nim připojily zvláštní katarské jednotky, které se osvědčily při dobytí rezidence Muammara Kaddáfáho v Tripolisu.“ (Z článku Gervorga Mirzojana „Sýrie se nevzdává“, časopis EXPERT č. 6/2012).

Do Sýrie se přes monarchie Perského zálivu a přes Turecko aktivně dodávají zbraně pro tzv. povstalce. Tyto monarchie v současné době vystupují jako absolutní satelity Západu. Nikolaj Starikov: „Státy Perského zálivu, jejichž populace by se vešla na jeden fotbalový stadion, samozřejmě nemohou být vážnými hráči na geopolitické světové mapě. Provádějí cizí politiku a za to z prodeje ropy, která se nachází na jejich území, dostávají určitou dividendu. V potaz se nebere ani to, jak se tam rozdmýchávají demonstrace – třeba s pomocí zbraní a dalších „menších úchylek“, které v jiných státech tak snadno neprocházejí. Přitom hlavním důvodem pro intervenci v Sýrii je to, že režim prezidenta Bashira Assáda je jakoby nedemokratický. A co potom režimy v Saúdské Arábii, Bahrajnu nebo v Kataru? Ty jsou demokratické? Vypadá to tak, že náboženská monarchie žijící podle šariatských zákonů, je z pohledu USA demokratickým ideálem.“

„Pochybuji, že se někdo odváží tvrdit, že v Saúdské Arábii, Kataru a v dalších monarchiích Perského zálivu nejsou političtí vězňové. USA je však jako nelegitimní neoznačují.“ (Aleksej Pushkov v článku „Assád nemá důvod pro hysterii“).

Navíc, pro zdůvodnění intervence v Sýrii, stejně jako to bylo v Libyi a v Iráku, USA a NATO přímo falzifikují; tímto „vyniká“ např. Al-Jazeera. Mezinárodní masmédia a hlavně Al-Jazeera, spadající pod katarskýemirát, začaly proti Sýrii dezinformační válku. Analytici předpokládají, že některé proti Assádovské demonstrace, byly předem natočené v sádrokartonových prostorech. Na základě zpráv z těchto médií, sestavují mezinárodní organizace své zprávy o situaci v Sýrii. (Časopis EXPERT, číslo 48).

N. Starikov: „Jednoho krásného dne arabský štáb BBC podal výpověď a po uplynutí nějaké doby všichni nastoupili do Al-Jazeery. Jsme s vámi dospělí lidé a dobře chápeme, že nic takového se jen tak neděje, aby celý kolektiv podal v jeden den výpověď a druhého dne přešel k jiné televizní stanici s podobnou politickou platformou, a stejnou pozicí ohledně mezinárodních problémů. Ve skutečnosti se vytvářela nová propaganda západních myšlenek a řešením bylo je zabalit do tzv. „arabského balení“. Proto ty záběry našli v arabské redakci BBC. Když srovnáme úhly pohledu BBC a katarské Al-Jazeery, zjistíme, že ty názory jsou totožné. Je to ta samá pozice, stejné podněcování, stejné emoce a stejné vymývání mozků pro dosažení určitých výsledků.

Právě proto teď v Sýrii píšou nápisy Al-Jazeera na odpadové koše. V tomto mohu se Syřany souhlasit, protože informace podávaná kanálem Al-Jazeera, je zcela neobjektivní. Vždy je tam ukázán názor a pohled jen jedné strany, a hlavně se to vždy snaží nějak emotivně přibarvit“

Zajímavé je, že Západu vůbec nevadí, že ve všech státech, kde pomohl ke svržení jakoby „diktátorských režimů“ se do vlády dostali muslimští fundamentalisté, a za jejich vlády porušování lidských práv v porovnání s režimem Kaddáfího získalo neuvěřitelný a nevídaný rozsah. V Libyi loutková vláda zřídila kolem 60 věznic, kde mučí politické oponenty. „Dle dostupných informací OSN nová vláda postavila síť soukromých věznic, kde běžně dochází k mušení vězňů, které pak posílají k lékařům pracujícím v Libyi; v důsledku čehož se organizace Lékaři bez hranic rozhodla ukončit své působení v Libyi.“ „Naším cílem je nabídnout lékařskou pomoc válečným obětem a vůbec ne systematicky léčit pacienty mezi výslechy.“ (Christofer Stokes, vedoucí organizace Lékaři bez hranic).

Co se týče Íránu, tak i tady západní vedení používá stejné praktiky jako v případě Iráku – vymyšlené důvody. Tehdy tvrdili, že Saddám má chemické zbraně a nyní tvrdí, že Teherán má zbraně jaderné. „Přece nejsou žádné důkazy toho, že Teherán disponuje jadernými zbraněmi. Nikdo na světě nemá takový důkaz. Všimněte si toho, že 10 let všechny tajné služby pracují na tom, aby získaly alespoň nějaký důkaz, že Írán vede vojensky založený jaderný program, a pořád žádný důkaz nemají. To přece není možné a nestalo se to za celou historii, že by všechny státy společně pracovaly, nebo alespoň ty, které mají tajné služby, a stále žádný důkaz.

Vzpomínám si na situaci kolem Iráku. Když jsem tehdy pracoval u rozvědky jako vedoucí oddělení mezinárodních vztahů, scházel jsem se s agenty z různých rozvědek z celého světa. Tehdy nebyl vůbec žádný důkaz toho, že by Irák disponoval jakýmikoliv chemickými nebo bakteriologickými zbraněmi; o jaderných zbraních ani nemluvím. Západní masmédia pořád tvrdila, že tam ty zbraně jsou. Hlavy západních států vystupovaly s tvrzením, že tam jsou a tímto donutily veřejnost, aby uvěřila, že Irák těmito zbraněmi disponuje, a že je třeba diktátora Saddáma svrhnout. Teď se to řeší podle stejného scénáře a všichni tvrdí, že Teherán disponuje jadernými zbraněmi; některá masmédia už dokonce tvrdí, že Írán má jadernou bombu, ale tohle jsou absolutní výmysly. Pořád není žádný důkaz.“

Určitě, hlavním cílem mezinárodního finančního establishmentu a západních elit v situaci kolem Sýrie a Íránu je potlačení šířícího se vlivu Číny. Proto se USA snaží vybudovat anti-čínskou koalici. Slabým místem Číny je mořské spojení vedoucí přes Malacký průliv, přes který Čína dostává 85% ropy z Afriky a z Blízkého východu. „Není žádnou náhodou, že v červenci 2011 proběhla v Malackém průlivu proběhla rozsáhlá námořní vojenská cvičení v čele s USA a námořnictvem států: Filipíny, Singapur, Malajsie, Indonésie, Thajska a Bruneji.“ (Časopis ODNAKO, č. 6/2012).

Pro řešení tohoto problému Čína urychleným tempem rozšiřuje svůj vliv v regionu Indického oceánu. Čína staví základny a přístavy v Pákistánu, Íránu, Cejlonu, Bangladéši, Barmě a Maledivách. Síť těchto základen v Pekingu nazývají Perlovou nití. Na barmských ostrovech Koko Číňané postavili radar, který jim dovolí kontrolovat pohyb lodí v Malackém průlivu. Také modernizovali letiště v městech Mandal a Pegu a postavili vojenské základny v Singue, Kjugpo, Changi a jinde. Přístavy v Barmě umožňují kontrolovat mnohé indické ostrovy v Bengálském zálivu. Kromě toho Číňané staví přístav Chitakong v Bangladéši, vojenský přístav Marao na Maledivách a přístav Chanbantot na Srí Lance; ale za nejcennější perlu se považuje přístav Gvadar na západním pobřeží Pákistánu.“ (Časopis Foreign Policy).

V těchto souvislostech je zřejmé, že vojenská operace proti Íránu a možná i Sýrii bude jen epizodou ve velké geopolitické hře mezi Čínou a USA. Samozřejmě, že to je i boj o energetické zdroje, ale pro USA je hlavní zastavit novou supervelmoc, zastavit jüan, zachránit dolar a nepustit Čínu do Perského zálivu. Kromě toho se USA velice nelíbí rostoucí moc Ruska a zvýšení jeho vlivu ve Střední Asii a celkově v prostorách bývalého státu SSSR.

Prezidenti Ruska, Běloruska a Kazachstánu v Kremlu prohlásili, že byl vytvořen jednotný ekonomický prostor a také podepsali dohodu o vytvoření hlavního integračního orgánu všech tří států: Euroasijské ekonomické komise. (Noviny Komersant, č. 217). „Prezident Běloruska Alexandr Lukašenko se na schůzce se státním zástupcem ve věci bezpečnosti Leonidem Malcevem a s ministrem obrany Jurijem Žadobynem zmínil o účasti Moskvy na financování běloruské armády.“ (Noviny Komersant, č. 23).

„Rusko a Bělorusko jsou jednotného názoru, že potenciál organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti může zabránit případným státním převratům ve státech působících v této organizaci.“ (Z článku Kreml je za společné potlačení převratů, časopis ODNAKO, č. 30).

„Rusko, Arménie, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgizie, Tádžikistán a Uzbekistán se dohodly na pravidlech pro rozšiřování zahraničních vojenských základen na území členských států Smlouvy o kolektivní bezpečnosti. Od nynějška nemůže být žádný zahraniční vojenský objekt umístěn na území těchto států bez předběžného souhlasu všech států.“ (Noviny Komersant, č. 239).

Podle těchto informací můžeme tvrdit, že před vedením západních států stojí těžký úkol: Zastavit Čínu zničením Íránu a Sýrie, nedovolit Číně větší kontrolu nad Íránem, Pákistánem a Irákem a nedovolit vytlačit z regionu dolar výměnou za čínský jüan. Neméně důležitým úkolem pro USA je nedovolit jakékoli integrační procesy v rámci států bývalého SSSR a států Střední Asie. Pro Washington je jakákoli integrace zemí Ruska a zemí bývalého SSSR, o které mluvil ruský prezident Putin jako o euroasijském projektu, stejně velkou hrozbou jako zesílení Číny. Proto je riziko útoku na Írán velmi vysoké. Hlavním cílem Západu je zastavit Rusko a Čínu. Rusko se v této situaci nesmí jednak zatáhnout do konfliktu a z druhé strany bojovat všemi možnými prostředky proti jeho vzniku.

V tom je slabina Západu. Čím větší je tlak na Írán. Peking a Moskvu, tím silnější je spojení mezi Ruskem a Čínou; dvou supervelmocí, které mohou být pro Západ hranicí jeho moci.

„Rusko musí a také to i dělá, tedy neschvalovat a nesouhlasit s vnější intervencí jako se způsobem řešení problémů. I kdyby USA opravdu měly jen jediný cíl, tzn. demokracii,tak jak ji chápou; byť je trochu sci fi – demokratizace jednoho státu pomocí vnitřní politiky jiného státu. Nedávno jsem četl výrok jednoho historika Kartašova o tom, že „neexistuje mechanismus pro dobro“. Nikdo nemůže vymyslet mechanismus pro dobro. Někde to dobro je a někde není. Mechanismus pro dobro neexistuje, neexistuje standard dobra. Existuje mnoho různých situací a různých specifik.

Proto kdybychom si představili, že USA chtějí prostě jen demokratizovat nějaký stát, tak my prostě musíme být proti vnějšímu řešení a proti vnější intervenci. Naší myšlenkou je, že ať si Íránci, Pákistánci, Syřané, Rusové nebo Francouzi sami řeší své vnitřní problémy politického, ekonomického nebo jakéhokoliv jiného charakteru bez jakýchkoliv vnějších nátlaků a zásahů. Toto je hlavní princip Ruska a myslím, že tento princip musí být použit i v budoucnosti. My teď musíme tvrdit, že jakákoli vnější vojenská akce je nepřípustná.


Výše uvedený text je přepisem titulků stejnojmenného dokumentárního filmu.
Autor filmu: Michal Širjájev.
Poděkování: Nikolaj Smirnov, Michail Smolin, Alexej Lupinov, Nikolaj Simakov, Gennadij Silinskij, Falin Voinkov, Jurij Kuzakov, Sergej Djagilev.
2012.

Přepis: FRS
3. listopadu

NETSOCAN