NETSOCAN
Číslo 11 -- LISTOPAD 2006 ---Ročník V.
OBSAH ČÍSLA
EDITORIAL

AKTUALITY
 Poznámky k projektu modernizace a demokratizace ČSSD (doplnění)
 Teze pro ustavení moderní ateistické platformy ČSSD
 V čem to vlastně žijeme?
ČLÁNKY
 Volby a volební preference
o Ing. Josef Vít
 O vyrovnání se s "komunistickou" minulostí
 Začátek nové studené války?
o Ing. Josef Vít
GLOSA
 Slavná tradice českých šašků,
Aneb Václav a Havel, Václav Havel a Václav Klaus

o Josef Nemo Švejk
NETSOCAN MONITOR
 Malér mají voliči
 Polonium "bombarduje" orgány
 Vlastní komunisté
 Babylonská věž na rok
 Byl to převrat a ne revoluce
 Já jenom neříkal celou pravdu
 Opráší Topolánek trojkoalici?
 Marriage No Longer Preferred


V čem to vlastně žijeme?


o Jako příspěvek k diskuzi o potřebě přímé demokracie uvádíme (krácený) výňatek ze studie "Předvolební mumraj jako příležitost k hlubší reflexi fungování českého reálného kapitalismu", jejímž autorem je JUDr. Petr Kužvart, někdejší člen ČSSD, který ze strany pro nesouhlas s vnitřními poměry vystoupil. Celá vysoce zajímavá studie, kterou by si měl přečíst každý demokrat, vyšla v Britských listech na www.blisty.cz

o …Předně tedy, nežijeme v demokratickém politickém uspořádání, jakkoli se nám to ze všech stran stále tvrdí, až je z toho naprostá samozřejmost, o níž se nepřemýšlí. Demokratické je toto politické zřízení pouze ve smyslu velmi povrchních a schematických pravidel a požadavků: periodické volby, volná konkurence politických stran a hnutí, jakás takás svoboda tisku… Jenže to jsou vnější, organizační formy a procedurální znaky, jež málo vypovídají o podstatě, skutečné povaze a reálném fungování existujících společenských pořádků.
o Důležité je, nakolik jde opravdu o zastupitelský demokratický systém. Pokud chápeme demokracii jako vládu lidu, buď přímou nebo zprostředkovanou zastupitelským systémem, pak je nutno položit si u zastupitelské soustavy otázku, zda jde opravdu o zastoupení.
o Na to byly v dějinách politického myšlení různé názory. Aristoteles uznával za demokracii pouze demokracii přímou: lze dovodit, že v Aristotelově pojetí je demokracie uskutečněním politické rovnosti, kdy boháč ani chudý nemají přednost, pokud jde o účast na správě státu a rozhodování veřejných záležitostí. Všichni se účastní rozhodování, lid rozhoduje většinou hlasů, tedy přímou formou (1). Toto pojetí převažovalo opravdu dlouho, jeho posledním velkým zastáncem je na prahu moderní doby Jean Jacques Rousseau. Ve svém díle „O společenské smlouvě čili o základech politického práva“ píše: „Svrchovaná moc nemůže býti zastupována z téhož důvodu, pro který nemůže býti zadána; podstatou svou tkví v obecné vůli, a vůle se zastupovati nedá neboť: buď jest to vůle sama, anebo nějaká jiná vůle, uprostřed není ničeho. Poslanci lidoví tedy ji nezastupují a zastupovati nemohou; jsou pouze od ní zplnomocněni a nemohou v ničem učiniti konečné rozhodnutí. Zákon, který národ sám neschválil, neznamená ničeho; není zákonem“(2).
o Toto pojetí demokracie, mající svůj původ v řeckém antickém městském státě, bylo následně v kontextu buržoazního parlamentarismu opuštěno. Rousseauova úvaha má přesto jeden podstatný a stále aktuální aspekt: zdůrazňuje otázku zastupování vůle voličů jednáním poslance od nich zvoleného. Tento vztah je pro povahu daného politického systému naprosto zásadní a nanejvýš podstatný. Pokud je zde jasně formulovaný a definovaný politický mandát, pokud je zde navíc ještě obousměrná informační vazba mezi zmocnitelem a zmocněným s možností zrušení tohoto vztahu, pokud zmocněnec vykonává své aktivity v rámci mandátu a jménem zmocnitele, je vše v pořádku a jde o zastupitelskou demokracii. Problém vzniká tam, kde se systém stává masovým a kde funguje „politický zákon velkých čísel“, tedy kde statisíce zmocnitelů hlasují v zájmu ustanovení řady zmocněnců, kteří dokonce mohou pocházet z různých politických stran či hnutí a mohou tedy mít vytyčeny různé, ba protichůdné politické programy. Zde se vše nevyhnutelně anonymizuje, vztah zmocnitele a zmocněnce se naprosto odosobňuje, stává se abstrakcí a pouhou právní fikcí. Protichůdné a různě vynaložené hlasy velkého množství zmocnitelů se nevyhnutelně průměrují, jsou potlačeny extrémy a otupeny rozdíly – to je onen politický zákon velkých čísel, který vše nakonec pročísne svým hřebenem a zglajchšaltuje.
o Výsledkem je reálné přerušení vztahu mezi zmocnitelem a zmocněncem, zmocnitel, tedy volič je tu už jen proto, aby dal jednou za několik let svůj hlas do volební urny. Jak bude zastupován, kým a s jakým mandátem, na to nemá prakticky žádný vliv, jeho reálný vliv se rovná jedné několikasettisícině, ovšem navíc s přihlédnutím k tomu pročísnutí zákonem velkých čísel. To má jeden nesmírně politicky a systémově závažný důsledek: zvolený zmocněnec za této situace dostává bianco mandát. Je pravdou, že každý kandidát jde do voleb s nějakým programem, ale vzhledem k reklamně-maškarní povaze předvolební kampaně a nezávaznosti předvolebních slibů a proklamací pro jeho povolební působení nemá žádné formalizované závazky. Ostatně i kdyby chtěl poctivě vše splnit, nebude moci, když nebyl zvolen sám a za sebe, ale s řadou jiných a za určitou stranu či hnutí a vším ještě ostatně dále zamíchají koaliční i jiné politické dohody a politické hrátky všeho druhu. Bianco mandát od zmocnitele, to je klíčový rys systému masové demokracie. Pokud se zmocniteli nebude způsob jednání zmocněnce líbit, nemusí ho příště – ovšem se vší svou nemohoucností, viz výše politický zákon velkých čísel – volit. Na to si ale bude muset pěkně počkat do dalších voleb. A před nimi udělá onen volený zástupce lidu vše pro to, aby se na jeho včerejší poklesky a nezdary zapomnělo, bude se zubit do kamery, potřásat rukama obyčejných lidí a rozdávat cukrlátka a zjihle promlouvat, slibovat, jak to vše rozsvítí, až bude zvolen… .
o Co tedy zmocněnec, ten volený zástupce lidu, ten „poslanec lidový“, jak ho hezky nazval Rousseau, musí dělat v rámci výkonu svého bianco mandátu? Jak je na tom? Inu, má zajištěnu pro celé volební období úplnou libovůli. Může jezdit do Ghany, podplácet tamní úředníky a pokoušet se podvodně privatizovat kakaový průmysl. Nebo se může vydat ze sněmovny do výčepu přes ulici a zchlastat se tam dotvrda. Nebo může vůbec nechodit do své sněmovny (absencemi neriskuje skoro nic), může si z výkonu svého bianco mandátu udělat pohodlnou erární cestovní kancelář a jezdit usilovně po všech možných i nemožných zasedáních výborů, komisí, meziparlamentních shromáždění atd. po celém světě. Může se s vášní oddávat partajním, frakčním, prostě politickým hrátkám, hašteřením a intrikám. Může svádět mocenské boje s rivaly a vyřizovat si zcela soukromé účty. Může si spolu s kolegy odhlasovat naprostou imunitu a náhrady a výsady dříve možné jen u feudálního panstva. Může přijímat návštěvy lobbistů a přijímat dary a pozornosti. Může sám nebo přes nastrčené osoby podnikat, spekulovat a švindlovat. Může prostě cokoli!..
o A tak rychle vzniká zvláštní vrstva politických profesionálů na plný úvazek, kteří dělají politiku za nás, obyčejné občany, za celý zbytek společnosti. Je to velmi výlučná skupina kolem vrcholové politiky a pak sem zajisté patří i politická vedení krajů či velkých měst. Vzniká tu svébytná sociální skupina vydělená z ostatní společnosti nejen dělbou práce, ale i společnými skupinovými zájmy a společným společenským a politickým statusem…
o Podstatným rysem tohoto systému je přetržení jakéhokoli živého propojení mezi zmocniteli a zmocněnci… Z hlediska celé té sociální skupiny je to jinak. Statisíce voličů volí z omezeného a dost dobře vyselektovaného spektra alternativ a volby mívají za výsledek zpravidla určitou obměnu osob, řidčeji již obměnu stran, je to příležitost pro vertikální mobilitu v obou směrech – nahoru na výsluní moci i opačně, dolů do jámy pamětnice politického zapomnění. Stabilita té sociální skupiny tím není oslabena, pouze dochází k její zdravé regeneraci, aby politické hrátky mohly s obnovenou svěžestí opět začít s nově rozdanými kartami a další potřební se dostali ke zlatem se blyštícím korýtkům a na výsluní moci a důležitosti.
o Nejde o rodovou aristokracii jako ve starověku či za feudalismu. Tato aristokracie je daleko modernější, pružnější, rodový původ zde nehraje skoro žádnou roli (může být v konkrétním případě dobrou startovací výhodou, ale také nemusí)... Kdo má vůli k moci, ctižádost, dost ostré lokty a velmi dobrý žaludek, má zjevně větší šanci než někdo jiný. A vůbec nevadí, že mu v hlavě neutkvěla žádná myšlenka, jež by svou moudrostí, hloubkou a originalitou stála za to... Nevadí, když jde o bezpáteřného oportunistu, který již vystřídal několik různých politických stran s různými programy. Naopak – posbírané zkušenosti jsou tím pravým pokladem, skutečnou komparativní výhodou v soutěži s ostatními pretendenty na přijetí do oné volené, politické aristokracie. Nevadí, když předvčerejší komunista dnes vystupuje jako ultraliberál či neokonzervativec. Nevadí, že má za sebou třeba kriminální minulost. Nedostatek vzdělání není také na závadu, pokud dokáže delší dobu mluvit o ničem a vzbuzovat tím u posluchačů hodnověrnou iluzi, že mu opravdu o něco jde. Nemusí mít vůbec žádný charakter, naopak, být bezskrupulózní svině je obrovská komparativní výhoda v politické soutěži…
o Nic ovšem nebývá v životě takto do krajnosti dotažené, žádná forma nebývá naplněna na sto procent. I zde jako ve všem existují i protikladné tendence, jež se zde nejčastěji označují za autonomní, zdola jdoucí aktivity občanské společnosti, tendence k zavedení prvků přímé demokracie, snahy o spoluúčast občanstva na rozhodování o veřejných záležitostech, jež se jej přímo týkají a ovlivňují jeho život.
o Takže v čem to vlastně žijeme? Odpověď zní: nynější naše politické zřízení se jen formálně a navenek (jevově) prezentuje jako demokracie. Ve skutečnosti, ve své podstatě jde o politický systém přímé vlády volené aristokracie!
o

o
o
o
Zastupitelská demokracie u konce s dechem?

o Princip zastupitelské demokracie teoreticky vypadá jako ideální způsob demokracie, čili vlády lidu: občané si ze svého středu svobodně volí nejlepší osobnosti, které pak ve vyšších funkcích kvalifikovaně prosazují jejich zájmy.
o Tato idyla však utrpí vážný defekt v okamžiku, kdy například představitelé ODS, zvolené 35% hlasů, počnou prosazovat zřízení americké protiraketové základny v ČR, ačkoliv s existencí takové základny na našem území nesouhlasí více než 90% občanů! Navíc se ukazuje, že předešlá jednání o této základně byla před volbami v podstatě utajována, aby se tato záležitost nestala předmětem předvolebního boje. Jako jiný příklad může posloužit zrušení trestu smrti v situaci kdy opět převážná většina občanů trest smrti schvalovala.
o Zde lze názorně - a za použití triviální aritmetiky - prokázat, jak demokraticky zvolení zástupci lidu hodlají realizovat konkrétní záležitost nejen proti vůli drtivé většiny občanů země, ale dokonce i proti vůli většiny jejích vlastních voličů! A demokracie – jako vláda lidu – se okamžitě mění v zcela pochybnou meritokracii, ve vládu elity, prosazující vlastní, obskurní až protilidové zájmy.
o Nicméně veškerá obsáhlá a složitá problematika zastupitelské demokracie nyní bude zúžena do jediné otázky: nepředstavuje onen fatální prvek vedoucí k naprosté deformaci až zvrácenosti nepřímé „vlády lidu“ právě fakt, že veškerá vůle lidu je delegována na zhruba tři stovky jeho zástupců v legislativě a exekutivě?
o Takhle malá množina občanů, kterým, mimo jiné, nic lidského nebývá cizí se pak může snadno ocitnout mimo rozsah reálné vůle lidu – a to ideologií počínaje a trestně právními delikty konče. Samotný volební proces může například vyústit ve stav, kdy oněch 300 zástupců lidu bude zastávat úplně jinou ideologii než množina jejich voličů. V převážně sekulárním státě může být z oněch 300 zástupců klidně 90% věřících, a ještě ke všemu v různě atomizované náboženské ideologie. Rovněž lze argumentovat – poněvadž se stále větším problémem Západu stává korupce, že takto malý počet zástupců lidu (či pouze jeho rozhodující části) je možné snadno zkorumpovat. Voliče však zkorumpovat nelze; přesněji řečeno, není na to dost peněz.
o Závěrem této statě budiž konstatováno, že i přes užívání nástrojů, které by měly zmíněné defekty minimalizovat (zejména pluralitní systém vzájemně si konkurujících stran a racionálně stanovená frekvence voleb), pak – vzhledem k uvedeným dysfunkcím a deformacím – stále zůstává otázka, zda neexistuje jiná a dokonce kvalitnější alternativa.
o Ještě tristnější výsledky patrně přináší systém zastupitelské demokracie uvnitř samotných politických stran; jsou to ostatně ony, kdo vysílá své politiky do legislativy i exekutivy. Jeho funkce bude posuzována ovšem pouze na příkladu ČSSD.
o Deformace zde vznikají již na nejnižší úrovni – jíž je členská schůze místní organizace. Tyto schůze bývají nezřídka dle stanov neusnášeníschopné a jejich usnesení tudíž nelegitimní, což mj. signalizuje míru právního vědomí členstva. S tím pak přímo souvisí i diletantismus takovýchto rozhodnutí, který se někdy ocitá v  rozporu se samotnými základy politické etiky (příklad popisující volbu člena regionální politické komise přináší článek U nás v Kocourkově na www.netsocan.cz v měsíčníku NETSOCAN číslo 0205
o Následné orgány nepřímé demokracie – okresní a krajské konference i samotný sjezd – fungují pouze jako volební mašinérie, kde fakticky zcela chybí diskuze aktuálních společenských, programových i vnitrostranických problémech (čemuž v klasické politické straně ještě předcházela široká diskuze na stránkách stranických deníků).
o Jedním z důsledků tohoto stavu pak je obludný klientelismus, neboť aspiranti na různé kandidátky místo programového soupeření bojují o co největší počet klientů mj. i tím, že přecházejí z organizace do organizace. Jejich skutečná politická i ideologická orientace zůstává nezřídka zahalena tajemstvím. Za další vysoce tristní důsledek lze považovat pokračující srůst až symbiózu politiky a ekonomiky plodící prostředí pro děsivou korupci.
o Nejbizardnějším výsledkem funkce systému nepřímé vnitrostranické demokracie bylo obsazení předsednické funkce ČSSD potažmo premiéra ČR mladičkým politikářem, jehož politicko-ideologický postoj nikdo – a patrně ani on sám - neznal. Nicméně jeho jméno (coby předkladatele) se jako jediné skvělo v hlavičce Základního (dlouhodobého) programu ČSSD, byť autorem takové brožury rozhodně nebyl. Strana proto alespoň rozmístila po celé republice billboardy s jeho podobiznou a heslem - Jsem sociální demokrat a myslím to upřímně!…
o Když si nakonec ve funkci premiéra České republiky nedokázal vzpomenout, jak přišel k jednomu ze svých milionů, pak - po upřímné veřejné omluvě všemu českému lidu - nakonec zdráhavě uznal, že něco takového by se předsedovi vlády asi stávat nemělo a rezignoval. Takto se tedy skončila jedna z největších tragikomedií ČSSD, jejíž producentem byl vnitrostranický systém zastupitelské demokracie.
o Dva uvedené příklady kolapsu zastupitelského systému demokracie na úrovni státu i strany – kdy se demokracie vlastně mění v antidemokracii – vedou k otázce po příčinách. Jak je možné, že tento systém – který teoreticky slibuje dostat na svůj vrchol ty nejlepší z nejlepších a nejmoudřejší z moudrých, jejichž zájmem bude výhradně zájem jejich voličů i občanů všeobecně – se zachoval téměř opačně?
o Pominou-li se určité technické příčiny, spočívající v zúžené nabídce konkurujících si politických stran – některé strany nabízejí zavedení trestu smrti, ale pro většinu voličů nejsou přijatelné, pak lze říci, že ono převažující občanské mínění (např. i ono týkající se odporu proti instalaci vojenské základny USA) je vlastně deformováno procesem zastupitelské demokracie, názor zástupců lidu může být – např. vlivem korupce – již zcela subjektivní.
o Závěrem lze říci, že systém zastupitelské demokracie – ať již ve státě či uvnitř politických stran – může bezporuchově fungovat jedině v prostředí ve kterém panuje politická kultura i etika. Ve zkorumpovaném prostředí, navíc zaplněném diletantstvím i absencí profesionální politické etiky se tento systém stává vlastně zhoubným.
o Mnohé z uvedených nedostatků by mohlo odstranit zavedení systému vlastně pokrokovějšího i demokratičtějšího, tzn. přímé demokracie, kdy občané formou referenda sami rozhodují o konkrétních problémech – ať již ve státě či uvnitř strany.
o Dokonce lze říci, že potřeba zavedení přímé demokracie se stává stále akutnější i naléhavější.


František Stočes





























NETSOCAN MONITOR


Malér mají voliči
Proměna Paroubkova půl roku tento vynálezce termínu "druhý vítěz" veřejně a nadutě říká, že má nárok na vládu... Nadávat politikům včetně Paroubka nemá smysl. Situaci vytvořili voliči, nadávat mohou sobě... Existuje lepší cesta, neústavní, trestní. Až uplyne dost času a všichni už budeme na nervy, rozeženeme zvoněním klíčů či plácáním kreditních kart ten dlouhý a prázdný parlament jako Angličani? Už dlouho tady škodíte, řekl by nějaký český generál a vypsal by nové volby sám. Tak se rozháněla diktatura parlamentu. My máme na krku diktaturu zablokované situace. Kdo a jak ji rozežene? Z té úvahy jde strach a smích naráz.(MF DNES, 28. listopadu).

Autor Karel Steigerwald, komentátor MF DNES se při sé apoteóze fašismu - co jiného je násilný zvrat demokratických voleb - tak rozhorlil, že z počátku ukázky čtenář neví, co chtěl autor vlastně říci. Ale když už po tom tak touží, tak proč se vlastně zdráhá? Kdo mu brání, aby nenasadil nějakou slušivou generálskou uniformu slovutnému doktorovi Chocholouškovi? Určitě by mu pak mohl pomáhat při podávání nábojů do tarasnice.



Polonium "bombarduje" orgány
Polonium se připravuje ostřelováním jiného kovu (bismutu s izotopovým číslem 209) proudem neutronů. Nejlépe tedy v urychlovačích částic nebo jaderných reaktorech... Celosvětová roční výroba se odhaduje jen na 100 gramů... Polonium je kovový prvek, který se vyskytuje v 25 variantách, jež se liší počtem částic v jádru svého atomu. Nejběžnější z nich je polonium-210, jehož stopy se našly v Litviněnkově moči. Jde o... silný zdroj radioaktivních vln alfa. To je "nejměkčí" druh záření, který může zastavit třeba i list papíru. Proto se dá polonium-210 přenášet bez rizika třeba ve skleněné láhvi... (Lidové noviny, 27. listopadu).

Dle popisu autora Matouše Lázňovského se polonium-210 stává smrtelným pokud se dostane do vnitřních orgánů, kde se z něho uvolňuje značné množství energie a orgány "jsou doslova bombardovány proudem částic." Aktuální verze spekulující o motivech eventuální otravy a následné smrti ruského ex-špiona jsou dle britských The Times zatím čtyři: své motivy mohla mít ruská tajná služba, Boris Berezovskij (pomsta Putinovi formou jeho diskreditace), V. Putin, a soupeřící frakce v Čečně. Policejní vyšetřovatelé ale jako pracovní verzi musejí připustit i Litviněnkovu sebevraždu. Vzhledem k vysoké toxicitě polonia-210 - jeho smrtelná dávka je 12-6 g - nelze vyloučit ani nešťastnou náhodu při manipulaci.... Varianta, kterou preferují mnohá česká média je nasnadě.



Vlastní komunisté
Tvrdé jádro delegátů kongresu ODS dosáhlo aspoň dílčího úspěchu. Nesmiřitelní prosadili do usnesení pro své straníky (kteří si teď asi klepou prstem na čelo) v celé zemi zákaz - na mnoha místech s křížkem po funuse - spolupráce s komunisty… Když už je ale ODS v ráži, co se takhle vydat k vlastním komunistům, třeba si zkontrolovat, kolik jejích vlastních starostů a radních v Praze i jinde bylo před sedmnácti lety členy Komunistické strany Československa? Logickou úvahou lze totiž dospět k jistotě, že ti nejflexibilnější, nejfikanější a nejbezohlednější komunisté se po roce 1989 stali (pokud bezpartijně nepodnikají) přesvědčenými pravičáky pod deštníkem právě ODS. A kdyby naši krásnou zemi zítra ovládli indiáni, určitě by se přes noc naučili střílet z luku. Ti upozadění, věřící v nějaké levicové ideály, zakotvili spíše v ČSSD. V dnešní KSČM pak kromě jejich dnešní funkcionářské špičky skončili nenapravitelní nostalgici, ze kterých už věru nejde strach. (Právo, 22. listopadu).

Autor, Pavel Verner, měl možná spekulovat dále. Např. nad problémem, zda se ti upozadění po vstupu do ČSSD nestali rychle upřednostnění, a po tomto povýšení neuvedli členskou základnu ČSSD do současné zoufalé a atomizované polohy. Bylo by zajímavé spočítat, kolik procent z těch, kteří se ve službách ČSSD dopustili nějakého ekonomického deliktu bylo ex-členy KSČ, kolik procent exčlenů KSČ bylo v ÚVV, který zvolil premiérem Grosse, atd. Na druhé straně lze řící, že tzv. Bohumínské usnesení představuje akt politického diletantismu, po jehož dobu platnosti se ČSSD dobrovolně vzdává snahy realizovat svůj volební program. Samozřejmě s výjimkou, že ve volbách obdrží 51% mandátů. A co chce ČSSD dělat v případě, že ODS uzavře předvolební koalici s KDU-ČSL? Za takové situace - pokud by ČSSD vážně mínila zvítězit ve volbách, by jí nezbylo, než rychle zrušit Bohumínské usnesení a uzavřít podobnou koalici s KSČM.



Babylonská věž na rok
Vyjednávání se může zadrhnout na detailech velké důležitosti. Například kolik ministrů bude mít ODS, kolik ČSSD a kolik lidovci. Zda bude mít ODS jasnou většinu. Nebo jestli součet hlasů soc. dem. a KDU-ČSL bude větší nebo stejný jako vládní zastoupení ODS... Zatím to vypadá, že nikdo z místopředsedů strany se tam nehrne. Tedy z těch zástupců Jiřího Paroubka, o nichž by se vzhledem k jejich vládní praxi mohlo uvažovat jako o ministrech. Jde o Bohuslava Sobotku a Zdeňka Škromacha... Méně zkušení a méně výrazní zástupci ČSSD ve vládě by však riskovali, že se stanou pouhým pozadím pro mediální výboje ministrů ODS... Státnictvím, které se často objevuje jako zdůvodnění chystané aliance, by ale bylo vybudování základů všech reforem, které nyní politici zmiňují jako zadání nové vlády. Skvělým přínosem by byla systémová protikorupční opatření. Ale vzhledem k propojenosti politické sféry a byznysu jde spíš o přání z říše snů. (Právo, 21. listopadu).

tento extrakt článku Alexandra Mitrofanova lze dát do kontextu s článkem P. Vernera a pak bude nabíledni, proč je v ČR boj proti korupci tak donkichotský. KSČ měla v roce 1989 1,7 milionů členů (dnes asi 85 000). Ti její členové, kteří se informačnězvýhodněni masově vrhli na privatizaci a podnikání z ní lehce vystoupili. Ti, kteří ve službách KSČ pracovali v justici a policii, mohli z KSČ rovněž vystoupit, ale nevystoupili z justice a policie. A poněvadž se se svými někdejšími kolegy v podnikatelské sféře i v ODS či ČSSD dobře znají, pak připadá evidentní, že děsivou korupci v Čechách vyřeší až milosrdná příroda.



Byl to převrat a ne revoluce
Koordinační centrum Občanského fóra získalo své sídlo... už v prosinci ´89 od ústředního výboru Svazu československo-sovětského přátelství... V prosinci 1989 si ústavou dané vedoucí postavení v zemi zrušila v parlamentu sama KSČ... "Nejsme jako oni nevymyslel Havel či štáb OF. Bylo to spontánní volání lidí na náměstích hned na prvních manifestacích... Jen se nám nechce připustit, že to byl převrat a ne revoluce... Odvaha dnes není bojovat proti starému komunismu, který jsme "zapomněli zrušit". Je to pošetilé počínání verbálních radikálů, kterým ujely všechny vlaky: hledají nepřítele až dodatečně. Odvaha a umění je napravovat chyby a opomenutí posledních sedmnácti let. (MF DNES, 21. listopadu).

Autor, Petr Pithart a senátor za KDU-ČSL, patrně patří mezi to málo slušných politiků, jejichž zájmem je zájem České republiky a nikoli jejich vlastní kapsa. Pokud jde o Listopad 1989, pak zatímco studentská manifestace 17. 11. která proběhla přesně podle režie chápavějších členů STB - vědomých si, že tradiční režim je u konce s dechem - je pojímána jako akt vítězství, onu generální stávku, která o týden později vše rozhodla, by "vítězové" nejraději vymazali z dějin.



Já jenom neříkal celou pravdu
Mně je 37 let. Nevím, co budu dělat za pět deset patnáct dvacet let... Chci se věnovat práci, kterou dělám teď a která mě baví. Rozhodně neplánuji, že bych se teď někdy chtěl vracet zpátky. Víte co? Já mám poprvé možnost se především starat sám o sebe a svoji rodinu, to jsem nikdy předtím za svou prioritu nebral... V tuto chvíli se cítím šťastný, žiju klidnějším životem. Ale ty dramatické okolnosti odchodu úplně příjemné nebyly. Mimochodem, to je taky to, co mě mrzí: ten odchod jsem si mohl způsobit lepší. Ale jinak je určitě dobré, pokud si politici časem ozkouší novou kariéru a nový život. (MF DNES, 20. listopadu).

Stanislav Gross v interwiev s redaktorem J. Kubíkem vlastně jinými slovy prozrazuje, že organizace Mladých sociálních demokratů, která se - a velice úspěšně - snaží prosadit své mladé členy do vysoké politiky, je vlastně organizací na ničení mládí svých členů. Ale na druhé straně, komu se zase podaří promrhat své mládí ve funkci poslance a současně členstvím v různých výborech a veřejných i stranických funkcích, ve správních a dozorčích radách různých podniků, čestným členstvím v různých společenských organizacích atp. atd. Problémem je, že až - po několika letech státničení, kdy rozhodovali o životě ve státě, aniž sami ještě dobře chápali co život vlastně obnáší - opustí politiku a začnou konečně žít normálním životem, budou mít za sebou řadu (samozřejmě většinou neprokázaných) deliktů v podobě korupce, podvodu, atp. Nejhorší na tom je, že na svém státničení - na rozdíl od občanů - finančně neprodělají. Ba právě naopak. Dokonce už si vůbec nebudou schopni vzpoenout, kde k nějakému konkrétními a pitomému milionu vůbec přišli.



Opráší Topolánek trojkoalici?
Topolánkova pravá ruka Marek Dalík, který zvažuje svůj odchod z postu premiérova poradce, včera na Frekvenci 1 přiznal, že o prezidentově rozhodnutí jmenovat Topolánka premiérem věděli dopředu: "To rozhodnutí jsme věděli nebo tušili pár hodin dopředu..." ...Ještě v pondělí v noci se kvůli tomu sešlo úzké vedení ODS a Topolánkovi doporučilo, aby druhou šanci stát se premiérem přijal. "Chce to kuráž vítěze voleb," vysvětlovala místopředsedkyně ODS Miroslava Němcová. (MF DNES, 8. listopadu).

Takže úzké vedení ODS se zřejmě schází na základě předtuchy a premiér musí být hlavně kurážný. Úplný zmatek do celé ODS pak asi vnesl politolog J. Mlejnek jr., když pod titulkem Nepřítel ODS na pět v Lidových novinách 23. listopadu napsal: "Prezident se zachoval spíše jako čestný předseda ČSSD, neboť předsedu ODS tak postavil do situace velmi, velmi nevýhodné, zatímco jeho soka Paroubka téměř resuscitoval. Paroubek totiž dobře ví, že se s ním Mirek Topolánek musí dohodnout a že se nejen on, ale celá ODS bojí Paroubkova třetího pokusu. Byl by hloupý, kdyby nepochopil, že se rázem ocitl u svého druhého povolebního vrcholu, označíme-li jako vrchol nejvyšší situaci, kdy dojednával vládní koalici s komunisty a lidovci."



Marriage No Longer Preferred
The findings, which were released in August but largely escaped public attention until now because of laarge volume of data, indicated that marriage did not figure in nearly 55,8 milion American family households. More than 14 milion of them were headed by single women, another five milion by single men, while 36,7 milion belonged to a category described as "nonfamily households," a term referring primarily to gay or heterosexual couples cohabiting out of formal wedlock. In addition there were more than 30 milion unmarried men and women living alone, who are not categorised as families, the Census Bureau reported... Douglas Besharov, a sociologist with the American Enterprise Institute, said it is difficult for the traditional family to emerge unscathed after three and a half decades of divorce rates reaching 50% and five decades out-of-wedlock births. "Change is in the air," Besharov said in a recent interview. "The only question is whether it is catastrophic or just evolutionary." (Lidové noviny, Anglický list, 3. listopadu).

Sňatek už není oblíbený
Údaje, které byly zveřejněny v srpnu, ale do nynějška unikly pozornosti široké veřejnosti kvůli vysokému počtu dat, naznačily, že svatba nefigurovala u téměř 55,8 milionů domácností. Více než 14 milionů z nich bylo vedeno svobodnou ženou, dalších 5 milionů svobodným mužem. 36,7 milionů patřilo do kategorie popsané jako mimorodinná domácnost, čímž se zejména poukazuje na soužití homosexuálních či heterosexuálních nesezdaných párů. K tomu ještě patřílo více než 30 milionů osaměle žijících svobodných mužů a žen, neklasifikovaných jako domácnost, sdělil Úřad pro sčítání obyvatel... Douglas Besharov, sociolog z amerického Institutu pro podnikání, řekl, že tři a půl desetiletí rozvodovosti dosahující 50% a pět desítek let porodů svobodných matek nemohlo tradiční rodinu nepoškodit. "Změna visí ve vzduchu," řekl Besharov v posledním rozhovoru. "Jedinou otázkou je, zda se jedná o evoluční nebo katastrofický jev." (frs).


Vybírá a glosuje: František Stočes


Měsíčník NETSOCAN je necenzurované a otevřené periodikum, které chce sledovat závažné události společenského života a hodnotit jejich etické, humanistické a demokratické aspekty i z hlediska a zájmů občanů žijících z námezdní práce a pracujících v manuálních a dalších nekariérních profesích. Vydává klub ASD na Praze 2. Redakční rada: Aster Jiří, Durdis Josef, Stočes František (šéfredaktor), Štromajer Bohumil, Velát Jan. Adresa vydavatele: František Stočes, 120 00, Praha 2, Bělehradská 35, tlf. 222645538. E-mail: netsocan@volný.cz. Příspěvky, které nevyjadřují názor redakce, budou označeny buď zkratkou "pnnr", popřípadě "no comment". Bude-li to nutné z publicistických důvodů, redakce si vyhrazuje právo na zkrácení nebo úpravu příspěvků. Texty neprocházejí jazykovou úpravou a příspěvky nejsou honorovány. Každé číslo vzniká on line systémem v tom smyslu, že až do uzávěrky mohou být všechny materiály, výslovně označené jako nedokončené, upravovány, korigovány atp. Po datu uzávěrky se každé číslo stává historickým artefaktem a nemůže v něm být cokoli měněno. Uzávěrka tohoto čísla byla provedená 3. prosince 2006 v 17:35.
NETSOCAN