NETSOCAN
Číslo 11 -- LISTOPAD 2008 --- Ročník VII.
OBSAH ČÍSLA
EDITORIAL

EDITORIAL
o Taktické a strategické aspekty epochální výhry ČSSD
AKTUALITY
o Z otevřeného dopisu exsenátora Jaroslava Musiala
o Jedno zapomenuté výročí
o Ing. Josef Vít
o Odpověď předsedy ČSSD JP na námět socdem ESOPu
o Ad/ Odpověď předsedy ČSSD JP...
o Mgr. Vladislav Černík
o Ad/ Odpověď předsedy ČSSD JP...
o Ad/ Odpověď předsedy ČSSD JP...
o Výběr z diskuze o radaru v PS PČR
ČLÁNKY
o Jak čistí Augiášův chlév ve Zlíně
o Miloslav Štěrba
o Sociální demokracie – vlevo nebo vpravo?
o Ing.Antonín Hubený
Zahraničí
o Rusko – země, o níž zítra budeme vědět méně než včera
o Miloslav Štěrba
o Jižní Amerika - procitající šampión!
o Josef Míkovec
o Jak se Mc Cain snažil vylhat z porážky
o Miloslav Štěrba
Biografie
o Jak to bylo ve skutečnosti s Pavlíkem Morozovem?
o Miloslav Štěrba
GLOSA
o Jak jsem se nezúčastnil povolební oslavy v LD
o Mgr. Vladislav Černík
o Pohádky s Michaelou Jílkovou
o Miloslav Štěrba
NETSOCAN MONITOR
o Poučení z Janova: návrat hodnot
o Jezevec na Hrad
o Topolánek i Bém: cesty beznaděje?
o Zásah v Litvínově ke klidu nevedl
o Jen je nechte, ať si hrají - aneb studenti s pseudoproblémy
o Ředitel televize a rozhlasu požádal o snížení platu
o Lidé, kteří nechali Krakatici spát
o Lisabon není Mnichov, ale ať se Brusel změní
o Spadla klec, svět je blázinec
o Svítání po Klausovi
o Reader´s Digest

Taktické a strategické aspekty epochální výhry ČSSD

40% volební účast a asi 50% hlasů pro ČSSD znamenají, že epochální vítězství sociálních demokratů vybojovala (a epochální krach ODS způsobila) pouhá dvacetiprocentní frakce z celkového kvora voličů. Vítězná ČSSD přitom fakticky nic nezměnila na programu, se kterým zaslouženě prohrála parlamentní volby – a pokud k jejímu nynějšímu slavnému vítězství přispěly zejména Julínkovy poplatky ve zdravotnictví, pak to může být důkazem i obrovské chudoby a úpadku regionů.

Mimořádné poděkování tudíž zaslouží zejména Melčák s Pohankou (a jejich pravděpodobný mastermind M. Zeman), kteří po parlamentních volbách zmařili možnost velké koalice tandemu Bém-Paroubek (která by přicházela v úvahu po eventuálním a bez přeběhlíků nepochybně neúspěšném druhém Topolánkově pokusu sestavit vládu). Prokletí a exkomunikovaní přeběhlíci poskytli ODS šanci se historicky znemožnit a současně zablokovali realizaci asociální Agendy 2010, která by voliče od volby ČSSD patrně odradila.

Jedním ze sebeklamů je i názor, že k vítězství ČSSD mimořádně přispěla mohutná volební kampaň oranžově oděných sociálních demokratů. Enormní osobní nasazení J. Paroubka nepochybně zaslouží ocenění. Nicméně fotografie z mítinků, na nichž lze kromě „oranžgutánů" vidět maximálně pár desítek nečlenů ČSSD - nehledě na fakt, že oranžová prohrála s modrou v parlamentních volbách - vedou k závěru o naprosto rozhodující úloze mediálních, zejména televizních vystoupení, se stotisícovými i milionovými počty posluchačů.

K epochálnímu vítězství ČSSD pak značně přispěly faktory, které sociální demokracie nemohla ovlivnit. Nečekaným zato cenným dárkem se stala celosvětová bankovní krize, vyšperkovaná krachy českých skláren. ČSSD přitom s žádným reálným návrhem, jak tyto problémy řešit nevystoupila.

Zvláštní vděk ČSSD zaslouží rovněž média, která nepřetržitou a mohutnou kampaní proti KSČM paralyzují šance levicového konkurenta ČSSD.


Celý článek
František Stočes


o




NETSOCAN MONITOR


Poučení z Janova: návrat hodnot
Extremismus je násilí. A násilí musíme odsoudit vždy, ať se ho dopouštějí antiglobalisté, nebo neonacisté, Češi, nebo Romové. Dělení násilníků na „levicové“ nebo „pravicové“ je matoucí. Vytváří dojem, jako by extremismus měl něco společného se standardní politikou… I většinová společnost trpí socialistickými resentimenty. Pomalu si zvyká na návrat starých dobrých hodnot: odpovědnosti za sebe, za svou rodinu, za své zdraví… Nejlepší a zároveň jediná záruka nejen svobody a prosperity, ale i sociální soudržnosti je v respektu k hodnotám, které tvoří základ naší společnosti. Kromě zmíněných k nim patří i právo a pořádek. (Lidové noviny, 24. listopadu).

Premiér Topolánek se na chvíli proměnil v pastora a rozhodl se - místo o Nocích dlouhých nožů - kázat o návratu hodnot, o jejichž hodnotě patrně nemá ani potuchy. Nakonec s jeho názorem, že je nutno zavést právo a pořádek by ochotně souhlasil i jistý Áda. Chce-li bojovat proti extrémismu, pak musí mezi extrémisty připojit i některé české publicisty s orientálními výkřiky o potřebě Pinocheta v případě eventuální koaliční vlády ČSSD-KSČM. Jeho tvrení, že si česká společnost pomalu zvyká na rodinné hodnoty - s ohledem na data o rozvodovosti - připomíná Husáka, oslavujícího hodnoty socialismu. Navíc premiér, který sám od rodiny zběhl, zplodil pravobočka a žije s konkubínou, je skutečným vzorem české rodiny. Už jenom chybí, aby Nicolas měl shodné geny třeba s Bürgermeisterem a tou jednou českou rodinou bude vlastně ODS. A pokud nám deklamuje o potřebě práva politik, za jehož vlády a s jehož požehnáním nejvyšší prokurátorka beztrestně porušuje zákon a místo ministra je obžalována svědkyně, pak je ČR přímo centrem velikého orientálního trhu s idejemi.



Jezevec na Hrad
„Přišel Paroubek, požádal Zemana, a potažmo i mě o spolupráci při volbách v roce 2006. Po nějakém dohadování jsme se zařadili do systému kampaně, vytáhli jsme Zemáka, oprášili ho a vyrazili na tříměsíční turné,“ vzpomíná Šlouf na dobu, kdy se zdálo, že všechny nesváry jsou zapomenuty. „Když jsme tři týdny před volbami přijeli do Ústeckého kraje, tak jsme s odéeskou prohrávali o čtyři procentní body, ale nakonec Paroubek jako volební lídr vyhrál nad Petrem Gandalovičem, tuším, o nějakých 0,7 procenta. Myslím, že to byla i Milošova zásluha.“ Ještě před volbami však Paroubek se Zemanem udělali něco, co se později stalo rozbuškou v jejich pracně slepeném vztahu. V deníku Právo počátkem března zveřejnili společně sepsaný článek s názvem „Velká koalice by byla podvodem na voličích“. Když se pak Zeman po volbách dozvěděl, že Paroubek je ochoten vstoupit do koaliční vlády s ODS, zmocnil se ho vztek. Paroubek ho (stejně jako předtím při prezidentské volbě Špidla s Grossem) podvedl... „Není žádným tajemstvím, že ta dohoda byla v podstatě parafována. Bylo tam šest ministrů pro ČSSD a Paroubek jako první místopředseda vlády,“ říká o chystané, ale nikdy neuskutečněné velké koalici Miroslav Šlouf. (Lidové noviny, 22. listopadu).

Z článku J. Plesla evidentně plyne, že přeběhlíci Melčák s Pohankou budou Zemanova esa. A teď člene ČSSD suď, co je horší: Paroubkova zrada dohody se Zemanem (jejíž dokonání zmařili přeběhlící), nebo političtí přeběhlíci, hlasující s vládní stranou proti vlastní straně (proto, aby umožnili vládě se znemožnit a pomohli tak ČSSD)? Kdyby Zeman Paroubkovi velkou koalici nezablokoval, hlasoval by v parlamentu i ve vládě s Topolánkem Paroubek - a stal by se tak sám svým přeběhlíkem. Ale přinesl by koryta - a za to už se nevylučuje. Pokud by se tedy vyloučila stále nevyloučená podezření, že v pozadí přeběhlictví Melčáka a Pohanky je korupce či vydírání (a něco na ně mohl vědět nejen Dalík, ale i sám "jezevec"!), pak by oba přeběhlíci byli (vedle opoziční smlouvy) dalším "jezevcovým" majstrštykem! Neboť to byl de facto on, kdo stvořil architekturu současné vlády... A potažmo se zasloužil o drtivém vítězství ČSSD v krajských a senátních volbách. JP to nepochybně ví, ale asi nebylo by dobré, kdyby to věděli straníci. Takže pst! Co kdyby třeba bonmot, že v Praze vyhraje ODS - i kdyby za ni kandidovala Klausova tenisová raketa! (což se při senátních volbách potvrdilo), a obohatili ho (s poukazem na patrně obrovské zchudnutí občanů mimo metropoli) doplňkem, ze letošní senátní a krajské volby by ČSSD vyhrála - i kdyby za ni kandidovala Zemanova láhev becherovky! A vypitá...



Topolánek i Bém: cesty beznaděje?
Hlavní problém cesty „americké pravice“ však spočívá v něčem jiném. Většina voličů je buď ve středu, nebo nalevo od něj. ODS má sice skalní sympatizanty, ale víc než třicet procent voličských hlasů dohromady nedá. Pokus je sociální demokracie v dobré kondici, vždycky ji převálcuje. … cesta „širokého rozkročení“ skvěle fungovala, dokud byli modří v opozici. Nová ODS už nepůsobila jako uzavřená falanga funkcionářů a podnikatelů, kteří hrabou pod sebe. Topolánek hrábl naopak do středu a slíbil všechno všem. Nakonec o chlup vyhrál a sestavil středopravou vládu… Reformy prosazované těsnou většinou pak zklamaly všechny – středové voliče tím, že jsou příliš pravicové, a pravicové tím, že jsou příliš slabé… Žádná třetí cesta se však nerýsuje. Spíše se najdou uchazeči, kteří nabídnou novou tvář a nový styl než nové myšlenky. A to na vítězství ve volbách může stačit jen tehdy, kdyby se sociální demokracie propadla do skandálu nebo do krize. (MF DNES, 22. listopadu).

Komentátor Martin Komárek zde nepřímo dokazuje, že vzhledem ke struktuře voličského kvora může sociální demokracie prohrát volby jedině svou neschopností, což se v roce 2006 stalo. Místo socdem politiků nesl odpovědnost volič. Jestliže byl i středový občan zklamán pravicovostí reforem (čti jejich asociálností), jaké zoufalství pak asi postihlo voliče levicové, s ještě menšími příjmy. To byly evidentní důvody slavného vítězství ČSSD v krajských i senátních volbách, které by socdem vyhrála, i kdyby byl jejím lídrem Stanislav Gross. A již povolební uzavírání krajských koalic ČSSD s ODS signalizuje, že on ten rozdíl mezi Paroubkem a Topolánkem tak velký není…



Zásah v Litvínově ke klidu nevedl
Už před pochodem neonacistů se chystaly romské autobusy z Karlových Varů, Jablonce a dalších měst, Romové po zkušenosti s neonacisty z Litvína z konce října chtěli jet litvínovským na pomoc. Umírnění aktivisté je od toho zatím odradili... Anticiganisté spojují svůj odpor k životu na sociálních dávkách, drobné kriminalitě a odlišným formám soužití s předsudky o povaze etnika a o genetickém dědictví. Neuznávají sociální podmíněnost některých jevů. Přistupují na novodobý pohled: stát prý nemá zasahovat do života, ať si každý pomůže sám. Pravice, demokratická, a tím méně radikální, nemá předpoklady řešit sociální a kulturní záležitosti Romů... Z hlediska Kokyho varování jsou nově manifestované protiromské postoje některých Neromů závažnější: nepochopení romské situace je pohanou Romů. Rom snese bídu, urážku však ne... Třetí impuls k nepokojům je to, že v době litvínovského pochodu se ministryně rozjela do Kanady a ve snaze zabránit obnovení vízové povinnosti pro české občany tam přesvědčuje úřady, že Romové tu jsou v bezpečí a že tam odcházejí jen za lepším. Zajímavé je, že tam pracují, jejich děti se dobře učí spolu s jinými dětmi a že žijí způsobem, proti němuž nemají ostatní výhrady. (Právo, 21. listopadu).

Autorem článku je Ing. Petr Uhl, který po dlouhá léta vedl vysoký vládní úřad zabývající se zejména romskou problematikou, přeněji řečeno spíše diskriminací Romů. Výsledky dlouhého polistopadového úsilí jsou takové jaké jsou: fakticky nulové. Jednou z příčin bude, že pseudoušlechtilé aktivity nejrůznějších samozvaných bojovníků proti fašismu či dokonce neonacismu - kteří nejsou schopni pochopit rozdíly mezi fašismem, nacismem a patriotismem - svým suplováním úředních výkonů pouze přilévají olej do ohně. Kdyby místo pouličních rvaček a dalších výtržností raději protestovali před ministerstvem vnitra proti neschopnosti policie zajistit řádným občanům v Litvínově civilizované podmínky k životu, udělali by daleko lépe. A kdyby se anarchisté, mladí sociální demokraté a další samozvaní antifašisté po této demonstraci rozešli do romských rodin, doučovali jejich děti, a na notebucích je učili surfovat po internetu, pak by svitla naděje, že se na toto téma nebudou konat ani demonstrace a pochody "fašistické".



Jen je nechte, ať si hrají - aneb studenti s pseudoproblémy
Obsazování mediálních rad podle politického klíče Studenti vycházejí z představy, že veřejnoprávní média mají být nezávislá, aby mohla kontrolovat politiky tak, jak to Karel Hvíždala popisuje ve svém blogu Otázka zní: Nezávislá na kom?... Jsem ochoten věřit v naivitu studentů, u Karla Hvížďaly bych sázel na politický aktivismus. Veřejnoprávní média mají velmi daleko k objektivitě nikoli proto, že jsou „kontrolována“ mediálními radami (zcela neúčinně), ale proto, že jsou systematicky obsazována novináři podle jasného výběru. Novináři přijatí dosazeným šéfredaktorem pak vybírají zprávy jak je třeba pro předem určené vyznění, své komentáře vydávají za zpravodajství a do pořadů si zvou osoby, které se jim osvědčily tím, že říkají to, co chce novinář (nikoli posluchač či divák) slyšet… Takto vybraní novináři pak zcela autenticky hájí vlastní politickou a ekonomickou pozici (pro kterou byli vybráni), takže cenzura je zbytečná. Novináři sami sebe pokládají za nositele těch nejsprávnějších názorů a brání se jakémukoli ovlivnění jimi organizovaného vymývání mozků, například snaze po vyváženosti. Vynucenou objektivitou by poklesl jejich vliv a úsilí k ovlivnění média výběrem „správných“ novinářů by vyšlo vniveč. Existují ojedinělí novináři s trochu jiným názorem, než je názor redakce, v níž stále ještě pracují… Jedinou možností jak udržet ve „veřejnoprávních“ médiích jakous takous politickou vyváženost je obsazování kontrolních orgánů podle politického klíče. Politici vládní i opoziční by se tak mohli (za jistých okolností) vzájemně hlídat. K tomu stejně nedojde, právo beztrestně nekontrolovatelně lhát si ti, kteří ovládají „veřejnoprávní“ média nedají vzít. Vzpomínám si dobře na hysterickou reakci na snahu prosadit novelu zákona, který by za těžko uplatnitelných okolností dával právo médiem dotčené osobě aspoň reagovat. Kdepak holoubkové, slyšena bude jen jedna strana... O „televizní krizi“ raději ani nemluvě… (Blisty, 17.listopadu).

Autorem článku - a k výročí 17. listopadu - je někdejší ministr zdravotnictví Ivan David. Jestliže "Veřejnoprávní média mají velmi daleko k objektivitě... proto, že jsou systematicky obsazována novináři podle jasného výběru," pak je třeba se zeptat, kdo k tomu úkoluje šéfredaktora. Pokud vydavatel, pak je nutné se zeptat, zda jde o zájem vydavatele, nebo zda je i on někým úkolován. Po pádu železné opony jistý vydavattel dokonce zmizel - buď se utopil nebo byl utopen nebo opravdu zmizel. Na moři se našla jen opuštěná jachta. Dalším problémem je, proč média, která evidentně porušují tiskový zákon a mnohé subjekty jsou tím poškozeny, nejsou přivlečena k nezávislému soudu. Jiným problémem je kdo vlastně ovládá veřejnoprávní televizi? Ten problém je nesmírně závažný a měl by být řešen bez ohledu na jakákoli tabu. Jinak vznikne zcela neadekvátní a falešná analýza: o tom, jaký boj o mediální nadvládu a jaké aspekty tam hrají roli, svědčí osud jistého utopeného, zmizelého či uneseného Roberta Maxwella alias Ludvíka Hocha. Viz Reflex: Robert Maxwell (Ludvík Hoch): Síla dobra, síla zla



Ředitel televize a rozhlasu požádal o snížení platu
Nejvyšší ředitel veřejnoprávní televize a rozhlasu Norsk Riksringkastning (NRK) Hans-Tore Bjerkaas dospěl k závěru, že výše jeho příjmu překročila určité etické hranice a rozhodl se, že ji sníží. „Požádal jsem o snížení ročního příjmu z 2,3 na 1,9 milionů. Není to projev idealismu, ale pouhé zvážení toho, co je správné,“ komentoval svoje rozhodnutí Bjerkaas... Norský ministr pro kulturu a církevní otázky Trond Giske neskrýval, jak ho tento čin potěšil: „Je to působivé. A v souladu s názorem vlády na výši mezd vedoucích pracovníků. Chtělo by to víc takových ředitelů.“ ZDE

Lidé, kteří nechali Krakatici spát
Tři ministři a tři policejní šéfové měli šanci vyšetřit propojení mafie a politiky. Nikomu se do spisu o Mrázkovi nechtělo... Jiří Kolář, Vladislav Husák a Oldřich Martinů. Tři muži, kteří se vystřídali v čele policie od roku 1999, kdy kriminalisté začali odposlouchávat kmotra podsvětí Františka Mrázka a později na něho založili spis Krakatice. Obsahoval důkazy o prorůstání mafie do politiky. Ale také tři muži, kteří nesou odpovědnost (každý jinak velkou) za to, že se Krakatice nikdy nevyšetřila. A to přesto, že ve spise byly popsány desítky podezření na korupci, podvody a praní špinavých peněz. Ani jeden ze zmíněných policejních prezidentů se nyní k odpovědnosti nechce znát. Buď nekomunikují, nebo tvrdí, že za jejich éry policii nikdo ve vyšetřování nebránil.... Z Mrázkových odposlechů i výpovědí kriminalistů z protikorupční jednotky, kteří se Krakaticí zabývali, je přitom zřejmé, že policisté byli pod obrovským tlakem, aby vyšetřování zastavili. A to proto, že ve spisu figurovala jména nejvyšších politických špiček z ČSSD i ODS. Bývalý šéf protikorupční policie Evžen Šírek byl dokonce odvolán... „Policie a tajné služby to možná chtěly řešit, ale byly umlčeny či zastrašeny. A ten stav trvá dodnes,“ řekl 15. září v Hospodářských novinách o Krakatici premiér Mirek Topolánek. Od té doby se ke spisu nechce vyjadřovat... Jak závažné informace Krakatice obsahovala, přesně dokládá analýza protikorupční policie z roku 2000. „Na základě získaných informací lze odůvodnit podezření na zločinné spolčení s cílem proniknutí do státní správy, kde jsou následně realizovány nejzávažnější formy trestné činnosti,“ píše se ve zprávě, která se objevila v nové knize Kmotr Mrázek II – Krakatice... Za éry Husáka se navíc zcela rozpadl tým, který výbušný spis vyšetřoval. Od policie sami odešli elitní důstojníci Karel Tichý, Oldřich Kopp a Milan Dvořák, kteří důkazy o napojení mafie na vrcholné politiky získali v letech 1999 až 2002. Policejní zdroj nyní MF DNES řekl, že se po útěku Krejčíře v roce 2005 chtěli vrátit ke kořenům spisu, tedy k Mrázkovi a jeho kontaktům, a proto prý byli donuceni odejít. (MF DNES, 12. listopadu).

Každý čtenář je nucen si nyní položit přímo depresívní otázky. V jakém státě to vlastně žijeme? Ve státě, kde politikové slouží jako fíkový list nejtěžším kriminálníkům? Ve státě, kde policie nechá utéci jednoho z podezřelých a současně korunního svědka (Krejčíře)? Ve státě, kde jsou policie a tajné služby umlčeny a zastrašeny. Ve státě, kde beztrestně porušuje zákon nejvyšší prokurátorka a místo podezřelého ministra je pak "kriminálníkem" svědkyně?



Lisabon není Mnichov, ale ať se Brusel změní
Nátlak některých členských zemí EU na Irsko a Česko, aby co nejdříve rozhodly a Lisabon „odkleply“, je nestoudný. Zhroutí se snad fungování Unie? Nikoli... Navíc nutit Iry k tomu, aby změnili své ne na ano, hraničí s bolševickými manýry. Pravidla byla přece dána jasně a předem: každá země si může zvolit, zda o osudu smlouvy rozhodne v referendu, či hlasováním v parlamentu, a pokud je některý stát proti, tak dokument je neplatný. Co na tom dál vymýšlet?... Samozřejmě, že nejlepší by bylo, kdyby o smlouvě měli možnost rozhodnout občané v referendu. Řeči, že složitému dokumentu přece nikdo nerozumí, a proto nemá smysl pořádat o něm všelidové hlasování, jsou nemístné. Copak všichni poslanci Lisabonu rozumějí? Nerozumějí, přesto o něm budou v klidu hlasovat. A nebudou se rozhodovat podle toho, kdo jak tisícům písmenek rozumí, ale zmáčknou tlačítko podle přání své strany, podle citu a ideologického přesvědčení. Podobně jako by to dělali všichni občané... Přitom o tom, že někteří poslanci nejsou vůbec chytřejší než jejich voliči, není pochyb. (MF DNES, 11. listopadu).

Autor článku, Viliam Buchert, by měl rovněž vzpomenout okolnosti referenda o vstupu ČR do EU. Prakticky všechna média vedla jednostrannou PR kampaň za vstup do unie, takže občané byli fakticky neseriozně informováni, ba přímo obalamuceni. Také se slibovalo, že o všech závažných rozhodnutích EU se budou konat referenda. A ejhle. O tom proč Irové hlasovali proti Lisabonské smlouvě se lze dočíst v sekci Reader´s Digest. V interwiev pod názvem Lisabonská smlouva je zmatená uvádí irský milionář Declan Ganley skutečně závažné důvody pro její odmítnutí, byť proti EU obecně nic nenamítá (tak jako by s ní patrně souhlasil i Jiří z Poděbrad). Skutečnost, že se tento intelektuální strůjce irského NE stal okamžitě terčem masívního - a patrně exemplárního - zastrašování - prý není schopen uspokojivě vysvětlit původ peněz za které byla vedena kampaň proti schválení Lisabonské smlouvy, atp. - o eurooptimistech cosi signifikantního vypovídá. Tak si, hlupáčkové, zejména vy, prezidente Klausi, svůj euroskepticismus raději dvakrát rozmyslete! Klaus se ovšem před Ústavním soudem bil jako lev, takže LN v článku Lekce pro laiky 26. 11. napsaly: "...klasickou vlastností evropských smluv je jejich neproniknutelnost, která je spolehlivě chrání před zájmem, natož pochopením neprávníků. A tuto neproniknutelnost se Klausovi pro laika, který je ochoten poslouchat, podařilo narušit. Srozumitelnější popis nejproblematičtější součásti nové smlouvy, takzvaných passarel, asi nenajdeme." Další článek na toto téma s názvem Svítání po Klausovi napsal v Právu M. Hekrdla, a jeho monitoring je níže v této sekci.



Spadla klec, svět je blázinec
Bábinskej může připomínat i jinou postavu: přímo ruského cara. Ten nakreslil okrouhlou mapku kolem Königsbergu (Královec, nyní Kaliningrad), kam dá rakety proti radaru, aby rozstřílely radar proti raketám na cucky a na hadry. Bábinskýmu říkali, aby šel dolů, že tam čeká jeho poprava, což byl nějak popletený děj. Poprava nemůže být dřív než popravenej přijde. Proč carovi radar proti raketám vadí, když nemá ty rakety, není jasné. Jasné ale je, že když ty rakety mít bude, radar se dodatečně hodí dvojnásob. Carovi lidi si lámou hlavu, například i náš Zaorálek, podle Vondry dr. Cvach české politiky, proti komu ten radar vlastně má být. Přitom odpověď je jasná: proti tomu, co podezřele poletí k nám a k Západu. Kdyby car reagoval na radar adekvátně, měl by si taky postavit radar. To by bylo jedna jedna. (MF DNES, 7. listopadu).

Tento komentář Karla Steigerwalda je další perlou do bohaté pokladnice trapností české žurnalistiky. Autor začal Bábinským, přidal Ďuričkovu žádost o propuštění na kauci, přihodil dva Kočky a ruskou ruletu, současně se diletantsky věnoval radaru a Vondrovi, který tvrdí, že Zaorálek je Cvachem české politiky! Opravdu dokonalý orientální trh s informacemi. Ještě že zapomněl na právě probíhající 91 výročí VŘSR. K tomu, aby svět nebyl blázinec je v první řadě potřeba, aby klec spadla právě na česká média a novináře, hodné jisté diagnózy.



Svítání po Klausovi
Faktem prvním je už aspoň patnáct let takřka oficiální „demokratický deficit“ Evropské unie. Jeho posledním projevem je ignorance, s jakou ústřední orgány, členské státy a politické elity EU přistupují k hlasování v Irsku, které v referendu 12. června 2008 odmítlo Lisabonskou smlouvu, náhražku potopené euroústavy. Ačkoliv podmínkou smlouvy je jednomyslnost, ratifikace pokračuje a ve 24 státech již proběhla.
Samozřejmě, počítá se s hlasovacím „reparátem“ Irů, který vlastně už zažili; o Smlouvě z Nice hlasovali poprvé ne (2001), podruhé ano (2002).
Je tu však další zdrcující fakt: Lisabonská smlouva 2007 se obsahově, ba ani formulačně neliší od tzv. euroústavy 2004. Smlouva, kterou její tvůrci a propagátoři – v porovnání s euroústavou – nazývají „zjednodušenou“ či „modifikovanou“ anebo „minismlouvou“ není ani zjednodušená (právě naopak, hůř v ní jistě hledá i Lubomír Zaorálek), ani modifikovaná (leda v okrajových bodech). A už vůbec ten tlustospis není „minismlouvou“.
Evropanům se otevřeně lže. Jen tu a tam probleskne pravda. Třeba když španělský socialista José Luis Zapatero, přesvědčený Evropan, jen tak mimochodem prohodí: „Neopustili jsme jediný základní bod ústavy... Je to bezpochyby více než smlouva.“ Postup vyložil italský proevropský politik Giuliano Amato: „Bylo rozhodnuto, že dokument musí být nečitelný. Jestliže je nečitelný, jako by nebyl ústavní: to byla idea...“
Toto vše ale znamená, že k nové evropské smlouvě nejsou shora tlačeni jen Irové, ale fakticky i Francouzi a Nizozemci, kteří týž obsah odmítli v referendech o euroústavě v roce 2005. Elity si při vlastním reparátu dávají nyní jen pozor, aby se vyhnuly lidovému hlasování. Sarkozyho pravice kvůli tomu změnila ústavu Francie. A všichni elitní ratifikátoři kašlou na to, že většina občanů v jednotlivých zemích chce v této kauze referendum. (Právo, 14. listopad 2008).

Autorem článku Martin Hekrdla - a pokud se přidají argumenty z článků Lisabon není Mnichov, ale ať se Brusel změní (W. Buchert), viz výše, a argumenty z interwiev MF DNES s Declanem Ganleym pod názvem Lisabonská smlouva je zmatená, viz Reader´s Digest - pak prezident EU by byl jakýsi orientální tyran: dosazený svými vezíry a lidem neodvolatelný, neboť on sám bude nejlépe vědět, co je pro lid a Evropu nejlepší. Kde jsou ty časy, kdy eurofanatici v médiích přísahali, že o každém závažném rozhodnutí se bude rozhodovat v národních referendech a souhlas musí být jednomyslný.


Reader´s Digest
Pro vaši lepší orientaci uvádíme (s předchozím linkem) tituly a autory zajímavých článků z nejrůznějších médií ze všech oblastí společenské problematiky mj. i těch, které se zabývají technickými, vojenskými, politickými a dalšími aspekty plynoucími z eventuálního umístění amerického radaru jako komponenty antiraketové základny v ČR, včetně jiných materiálů poukazujících na další zajímavé politické a jiné souvislosti

Proměna světa ve scholastické spekulaci o dvojí pravdě (Václav Umlauf)
Latinská čtvrt v Paříži 13. století, speciálně univerzitní blok na „Rue du Fouarre“ nevynikal pouze intelektuálními disputacemi, ale i volnými mravy. Láska k moudrosti a láska za peníze občas sídlily v jednom domě…Navíc dekret hned v úvodu odsoudil erotické dílko De Amore, jehož autorem byl Andreas Capelarius.41 Dvorní román vychvalující volnou lásku stojící mimo chomout manželských povinností opravdu hájí teorii dvojí pravdy. Závěr knihy nahrazuje delektaci Amora oslavou manželství, aniž by se autor snažil o nějakou harmonizaci. A nešlo jen o tehdejší červenou knihovnu. Od 12. století nese manželství podřadnou hodnotu vzhledem k nespoutané lásce a k ideálu života pro filosofickou moudrost a boží poznání. Zamilovaná Héloisa, brilantní intelektuálka své doby, je ochotna vyměnit posvátné manželství za postavení Aberlardovy milenky či dokonce pouhé souložnice… Od 13. století se trend devaluace manželství vůči lásce a filosofii ještě prohloubil. Většina komentátorů tedy usoudila, že výroky biskupa Tempiera týkající se sexuality vyjadřují nesouhlasný pohled církevní hierarchie na kritické hodnocení manželství či na výstřelky studentů, kteří občas skončili i v městské šatlavě… Pro nově zrozeného intelektuála se ctnost a blažený život dá obhájit v rámci individuálního úsudku. Pokud se filosof rozhodne žít ve zdrženlivosti, pak k tomu má rozumové důvody a může je vyložit. Podle nového paradigmatu filosoficky založené etiky se ctnost definuje nikoliv předem daným kodexem přirozených či vlitých ctností, ale na základě intelektuálního zdůvodnění jednotlivce. Aristoteles definuje v Etice Nikomachově uměřenost jako střed mezi dvěma extrémy, který určuje rozumný člověk podle vlastního uvážení.50 Komentátorům Etiky Nikomachovy se v letech 1250?1260 otevřel nový svět. Arbitrem ctnosti se stává jednotlivec, a nikoliv předem dané pojetí přirozenosti, které určuje morální normy. V tomto případě opravdu vzniklo pojetí dvojí pravdy. Přesněji řečeno, vymezil se proti sobě dvojí styl života vedeného a obhajovaného podle rozumu a podle víry. Filosof realizuje ideál vita contemplativa tím, že žije v souladu s nejlepší částí své bytosti. Uměřeným životem podle rozumově nahlédnutých a zdůvodněných ctností dosahuje velikosti ducha. Filosoficky utvářený kontemplativní život s vlastním kodexem morálky včetně autonomního zdůvodnění ctností vedl ke vzniku prvního společenství ducha nezávislého na teologickém zdůvodnění dobrého života. Poprvé v dějinách Západu vzniká koncept svébytné eudaimonía utvářené na základě požadavků přirozeného rozumu. Recepce Aristotela na artistické fakultě spojila magistry a žáky, jež nadchla světská moudrost, a proto začali hledat nový smysl existence. Stali se „filosofy“ v novém významu odděleném od tradiční antické filosofie. Byli křesťany, ale nikoliv dogmatickými, protože věřili a přitom vyznávali moudrost filosofie. Libera zdůrazňuje, že v tomto prostředí filosofů a teologů vzniká první koncept duchovní noblesy. Teze biskupa Tempiera nepřímo dokazují zrození západního intelektuála nadaného jemu vlastní duchovní, morální a intelektuální hrdostí. Ta není budována ani na konceptu aristokratického narození a šlechtického rodokmenu, ani na politické či vazalské poslušnosti světské moci, ani na církevním a teologickém určení blaženého a ctnostného života. (Referát na konferenci "Otevřenost světa a světatvornost člověka"; FHS UK, Jinonice, květen 2008).

Jen je nechte, ať si hrají - aneb studenti s pseudoproblémy (Ivan David, Blisty).
Obsazování mediálních rad podle politického klíče Studenti vycházejí z představy, že veřejnoprávní média mají být nezávislá, aby mohla kontrolovat politiky tak, jak to . Karel Hvíždala popisuje ve svém blogu. Otázka zní: Nezávislá na kom?... Jsem ochoten věřit v naivitu studentů, u Karla Hvížďaly bych sázel na politický aktivismus. Veřejnoprávní média mají velmi daleko k objektivitě nikoli proto, že jsou „kontrolována“ mediálními radami (zcela neúčinně), ale proto, že jsou systematicky obsazována novináři podle jasného výběru. Novináři přijatí dosazeným šéfredaktorem pak vybírají zprávy jak je třeba pro předem určené vyznění, své komentáře vydávají za zpravodajství a do pořadů si zvou osoby, které se jim osvědčily tím, že říkají to, co chce novinář (nikoli posluchač či divák) slyšet… Takto vybraní novináři pak zcela autenticky hájí vlastní politickou a ekonomickou pozici (pro kterou byli vybráni), takže cenzura je zbytečná. Novináři sami sebe pokládají za nositele těch nejsprávnějších názorů a brání se jakémukoli ovlivnění jimi organizovaného vymývání mozků, například snaze po vyváženosti. Vynucenou objektivitou by poklesl jejich vliv a úsilí k ovlivnění média výběrem „správných“ novinářů by vyšlo vniveč. Existují ojedinělí novináři s trochu jiným názorem, než je názor redakce, v níž stále ještě pracují… Jedinou možností jak udržet ve „veřejnoprávních“ médiích jakous takous politickou vyváženost je obsazování kontrolních orgánů podle politického klíče. Politici vládní i opoziční by se tak mohli (za jistých okolností) vzájemně hlídat. K tomu stejně nedojde, právo beztrestně nekontrolovatelně lhát si ti, kteří ovládají „veřejnoprávní“ média nedají vzít. Vzpomínám si dobře na hysterickou reakci na snahu prosadit novelu zákona, který by za těžko uplatnitelných okolností dával právo médiem dotčené osobě aspoň reagovat. Kdepak holoubkové, slyšena bude jen jedna strana... O „televizní krizi“ raději ani nemluvě…

Lisabonská smlouva je zmatená (Declan Ganley, MF DNES, 8. 11.).
Především, ten text je antidemokratický. A jestli Evropě něco doteď prospívalo, byla to demokracie. Skutečná demokracie, ne nějaká naředěná, interpretovaná „rádobydemokratická“ struktura, ale skutečná demokracie... Evropskou ústavní smlouvu odmítly desítky milionů Francouzů a Holanďanů. Ale Lisabonská smlouva je ve skutečnosti totožná s Evropskou ústavní smlouvou. Jen se jinak jmenuje. Když Nicolas Sarkozy kandidoval na post francouzského prezidenta, vedl velmi nečestnou volební kampaň. Nečestnou, protože řekl, že namísto Evropské ústavní smlouvy dá lidem jakousi „minismlouvu“. Místo toho jim dodal Evropskou ústavní smlouvu plus asi osm a půl tisíce slov. Takže změnili velikost písma a řádkování, aby ten text byl asi o 60 stran kratší. A ejhle - „minismlouva“ byla na světě. Obsah byl stejný, jen přeházeli pár odstavců. Ani v Irsku se ti, kteří vedli kampaň za ANO, netajili tím, že ten text odpovídá asi z 98 procent Evropské ústavní smlouvě. Jenže tu přece už odmítli lidé v Nizozemsku a ve Francii. Takže sama skutečnost, že jsme o tom textu hlasovali, byla nedemokratická. Irové nehlasovali proti Evropě, ale proti Lisabonské smlouvě.. vytvářela funkci evropského prezidenta, který by nebyl zvolen ani vámi, ani mnou, ani kýmkoli jiným. A tahle osoba by nás reprezentovala na světové scéně jako náš prezident. Nikdy by nám nemusel přednést žádnou řeč, nemusel projít tím, čím právě prošli Barack Obama a John McCain ve Spojených státech... Navíc měl vzniknout post Vysokého představitele pro zahraniční politiku. Potřebuje Evropa společnou zahraniční politiku? Myslím, že ano. Ale takový ministr se buď musí zodpovídat někomu, koho jsme sami zvolili, nebo nám samým... Víte, to, co já chci s Evropou, nebylo vytvořeno nikdy předtím. Je to nové uspořádání. Myslím, že doposud byl evropský projekt mimořádně pozitivní. A jsem jím velmi nadšen. Proto nesmíme dovolit některým politikům, aby ji podřizovali svým zájmům a ambicím. Nesmíme je nechat ukrást to, co je samo o sobě velmi dobrý nápad. Jestli máme mít ústavu, musí to být text, který nebude mít více než 25 stran. Lidé by měli být schopni ten text přečíst, pochopit a hlavně o něm hlasovat... Demokracie je nepořádek. Je nečistá, může být nepříjemná. Občas se může zdát, že zdržuje věci, které jsou naprosto nezbytné. Ale víte co? Odtud pochází její legitimita. Kde původně spočívá suverenita? V jedinci. Vy jste suverénní a svou suverenitu prostřednictvím volební urny delegujete na politiky, aby za vás jednali. Ale jen s podmínkou, že budou jednat moudře.

Souhrn všech článků v Britských listech s tématem protiraketové základny



Vybírá a glosuje: František Stočes


Měsíčník NETSOCAN je necenzurované a otevřené periodikum, které chce sledovat závažné události společenského života a hodnotit jejich etické, humanistické a demokratické aspekty i z hlediska a zájmů občanů žijících z námezdní práce a pracujících v manuálních a dalších nekariérních profesích. Vydává klub ASD na Praze 2. Redakční rada: Aster Jiří, Durdis Josef, Stočes František (šéfredaktor), Štromajer Bohumil, Velát Jan. Adresa vydavatele: František Stočes, 120 00, Praha 2, Bělehradská 35, tlf. 222645538. E-mail: netsocan@volný.cz. Příspěvky, které nevyjadřují názor redakce, budou označeny buď zkratkou "pnnr", popřípadě "no comment". Bude-li to nutné z publicistických důvodů, redakce si vyhrazuje právo na zkrácení nebo úpravu příspěvků. Texty neprocházejí jazykovou úpravou a příspěvky nejsou honorovány. Každé číslo vzniká on line systémem v tom smyslu, že až do uzávěrky mohou být všechny materiály, výslovně označené jako nedokončené, upravovány, korigovány atp. Po datu uzávěrky se každé číslo stává historickým artefaktem a nemůže v něm být cokoli měněno. Uzávěrka tohoto čísla byla provedená 1. prosince ve 21:00, a redakce tímto děkuje všem autorům za cenné příspěvky do listopadového čísla.. Pokud se velkoryse rozhodnete finančně přispět na činnost tohoto on-line měsíčníku či ASD, můžete tak laskavě učinit na konto č. 2235268270/0800.
NETSOCAN