NETSOCAN
Číslo 11 --LISTOPAD 2008---Ročník VII.
Sociální demokracie – vlevo nebo vpravo?

Poslední kroky v nejvyšších patrech naší politiky naznačují, že bychom měli mít obavy o další vývoj v levé části politického spektra. Nedlouho po krajských volbách, které vyhrály levicové strany naprosto jasným způsobem, se opět ozývají výzvy k zákazu komunistické strany.

30. 10. schválil Senát závěrečnou zprávu komise, která zkoumá ústavnost KSČM ZDE. Komise pracovala ve složení Vítězslav Jonáš, Josef Kalbáč, Jiří Liška, Martin Mejstřík, Bedřich Moldon, Josef Pavlata, Miroslav Škaloud, Jaromír Štětina, Josef Vaculík. Senát dále přijal usnesení, jež navrhuje vládě, aby se kvůli zjištěním komise obrátila na Nejvyšší správní soud. Přestože komise nenašla v činnosti komunistů nic konkrétního, co by mohlo sloužit soudu ke zrušení politické strany a jak sami autoři zprávy uvádí, jedná se o pouhé indicie, snaha větší části senátu nabourat politické schéma České republiky je zarážející. Většina sociálních demokratů nebyla proti.

Jen o několik dnů později se rozhoupala poslanecká sněmovna a 120 hlasy poslanců byl přijat nový Trestní zákoník ZDE. Na první pohled nic zvláštního pro politické strany, ale v tomto případě je přece jen jedna zvláštnost. V paragrafech 400 – 402 jsou uvedeny citace, které jsou přímo namířeny proti KSČM. Zvláště paragraf 402 s názvem Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia je upraven tak, že už pochybami o komunistickém genocidiu může být naplněna podstata trestného činu a tento trestný čin má i jasně stanovenou sazbu, která začíná odnětím svobody na 6 měsíců. Nejsem možná dobře informován, ale srovnání komunismu a nacismu mi připadá přehnané. Navíc si stále kladu otázku, zda to, co bylo u nás nebo v SSSR, případně to co je dnes v Číně (na Kubě či jinde), je komunismus. Nevím, ale jistě se to zanedlouho dozvím – poté, co filosofickou otázku o podstatě komunistických idejí rozhodnou soudy a kriminály se začnou plnit prvními pochybovači.

Připouštím, že sám mám pochyby, zda u nás v letech 1948 až 1989 docházelo ke genocidě. Nevyvracím nic, minimálně do roku 1965 jsem nebyl schopen pro svůj věk vnímat politiku a kdoví jak to vypadalo někdy v roce 1930 v Rusku, ale pochybuji. Možná, že tím, že jsem své pochyby takto uvedl, podepsal jsem si ortel a čekají mne měsíce žaláře mezi skutečnými zločinci. Utěšuje mne však to, jak skončili takzvaní vězni svědomí 50. až 80. let. Připomínám, že v padesátých letech jste mohli být zavřeni do tábora nucených prací za to, že člověk neměl kladný vztah ke zřízení. Také zajímavá formulace. A pak, že nejsme jako oni.

Dejme tomu, že se antikomunistické úsilí demokratické pravice a části demokratické levice ujme, co bude potom? Dovolím si zde uvést své prognózy. Pokud komunistická strana přestane existovat, pravděpodobně nedojde k přelití jejich členů do ČSSD. Na to jsou příliš dlouho oponenty. Co se stane? Vytvoří se nějaká nová strana. Bude mít nový nekomunistický název, nové vedení, nové stanovy, předpokládám, že velmi rychle i novou členskou základnu. Její cíle se dříve nebo později budou blížit cílům sociální demokracie. Jestliže bude sociální demokracie stranou středolevicovou, bude nová strana více vlevo a dojde vlastně k osvobození KSČM od její minulosti a hlavně od jejího názvu. Taková strana bude už těžko napadnutelná za slovo komunismus v názvu. Dá se však očekávat, že časem odebere sociálním demokratům 40 až 60 % jejich voličů. Pokud věci zjednoduším, tvrdím, že se mohou do jisté míry opakovat léta 1920-1921 v novém balení a jiné době. Pokud má někdo zájem, situaci na začátku 20. let si může připomenout ZDE. nebo ZDE.

Co se všechno může v politice stát, ukazuje vývoj v sousedním Německu, kde se v posledních letech vyprofilovala levicová Die Linke (Levice). Die Linke zahrnuje bývalé členy a voliče SPD, reprezentované Oskarem Lafontainem, dříve soustředěné ve straně WASG (Volební alternativa – Práce a sociální spravedlnost) a stranu východoněmeckých komunistů (PDS) v čele s Lotharem Biskym. Politika Die Linke je v kostce vyjádřená cílem vytvořit skutečnou a silnou levicovou stranu, která bude stát na straně sociálně slabých, bude bránit a upevňovat sociální stát, stranu bojující za mír a spolupráci mezi národy. Vytvoření Die Linke bylo reakcí na politiku Schröderovy SPD, která se vydala cestou reforem, poškozujících pracující a vně Německa směrem k upevnění spolupráce s USA až k účasti Německa na bombardování Srbska a  Kosova a dalších válečných dobrodružstvích. SPD to sice přineslo hlasy zprava a ze středu, ale levici ve straně to logicky nevyhovovalo. Vytvoření Die Linke bylo proto důsledkem sporů v SPD, porovnatelných se situací u nás. V momentě, kdy se k bývalým členům SPD přidala postkomunistická PDS, velmi rychle se narodila akceschopná strana, která již dosáhla první úspěchy v německých zemských volbách a dá se předpokládat její slušný volební výsledek v parlamentních volbách v květnu 2009.

Podobnou orientaci, jako má německá SPD, zaujímá i britská Labour Party. Tony Blair ji v 90. letech přivedl na vrchol, orientoval od levice na střed, dovedl Spojené království k slušné prosperitě, aby ji nakonec zase rozdělil bezmeznou oddaností k USA a vřelým přijímáním idejí americké konzervativní pravice okolo prezidenta Bushe. Britská sociální demokracie je dnes vnitřně rozpolcená, protože se nedokázala přenést přes nasazení vojenských jednotek zejména v Iráku. Podle levicovější části strany tam nemají Britové co dělat. Poté, co se funkce premiéra ujal Gordon Brown, to šlo s labouristy ještě rychleji z kopce. Navzdory tomu, že všechny volby v poslední době labouristé prohráli, světová finanční krize probudila v Brownovi bývalého šéfa britských financí a zdá se, že předpokládaná jednoznačná výhra konzervativců je nyní oddálena. Přesto je místo vlevo od Labour Party v posledních letech volné a je jen otázkou, kdo se ho zmocní. I labouristé řeší otázku, co dál a jakým směrem se vydat.

Momentální rozmístění politických stran v Česku je pro ČSSD do jisté míry přínosem. Pozice KSČM vlevo od sociální demokracie ČSSD celkem vyhovuje, protože sama nemusí dosahovat až zcela vlevo, ale ve skutečnosti svou dominancí nalevo od středu může využívat i krajní levici k prosazování svých zájmů. To ovšem může jen tehdy, pokud se odhodlá prosazovat skutečně levicový program. Je toho ale schopna? Je schopna své záměry realizovat? Kočkopes namixovaný z průniku levicových i pravicových prvků u voličů vlevo nebude stabilně působit. A voliči vpravo své hlasy socialistům nedají. V tom případě se nejspíš stane to, že KSČM začne na svou stranu strhávat váhající, kteří chtějí levicovou politiku, ale současně se bojí ztotožnit s komunisty, protože podléhají palbě médií. Dnes ještě mají komunisty za zkompromitované a ostýchají se k nim otevřeně přihlásit. Prostě se to u nás u značné části veřejnosti zatím nenosí. Ale současně chtějí bytostně prosazovat stejnou politiku, jakou prezentuje KSČM. První volby budou za necelý rok a tam se ukáže, co vlastně chce český volič.

To ostatně ukázaly i Britské listy, když přejaly před krajskými volbami 2008 jednoduchý dotazník ZDE. , který zodpovězením několika otázek ukázal, jaké vlastně zastáváte názory a která strana se s nimi ztotožňuje. Podle reakcí čtenářů bylo evidentní, že pro některé z nich bylo překvapením, že navzdory proklamovanému příklonu napravo nebo do středu je „jejich“ stranou KSČM. To ukazuje na schizofrenii našeho občana, kterou bude řešit až čas a další zkušenosti voličů. Problémem je, že značná část voličů, kteří chtějí levicovou politiku, hlasují pro ČSSD. Jak ale ukazují zkušenosti, ČSSD není schopna představy svých voličů plnit.

Názorným příkladem jsou i poslední volby. Celá volební kampaň sociální demokracie byla vedena proti jedinému nepříteli – ODS. Volební letáky, projevy politiků, plakáty a inzeráty - to vše naznačovalo, že po vyhraných volbách se sociální demokraté dají cestou odstranění ODS z krajských rad. Jejich vedení opakovaně ujišťovalo, že spolupráce s ODS není možná. Poslední podobná vyhlášení pronesl Jiří Paroubek ještě bezprostředně po volbách. Jak dopadly volby, víme. ČSSD s KSČM mohly naprosto přepsat politiku krajů a osobně se domnívám, že přesně to chtěl i volič. Chápu, že KSČM je pro sociální demokraty dalším konkurentem a je pochopitelné i to, když budou tam kde je to pro ně výhodné, spolupracovat s všehoschopnou KDÚ-ČSL a dalšími regionálními stranami, pokud budou ochotné plnit program ČSSD.

Jak si ale má volič vysvětlit, že po vyhraných volbách se v některých krajích najednou po boku sociálního a případně křesťanského demokrata objevil i občanský demokrat, ještě předevčírem démonizovaný jako ztělesnění všeho zla? Vytváří se tím společnost přizpůsobivých politiků, kteří budou za odpovídající finanční nabídku sloužit jakémukoliv pánovi.

Jako příklad mohu uvést situaci ve Zlínském kraji, kde byl zástupce sociální demokracie Stanislav Mišák doposud náměstkem hejtmana Libora Lukáše (ODS), dalšími náměstky byli zástupci KDÚ-ČSL a ODS. Po volbách už bylo ohlášeno, že nové vedení kraje bude fungovat ve složení – hejtman – Stanislav Mišák, náměstek Libor Lukáš, dále náměstci za KDÚ-ČSL a ČSSD. V šachu se tomu říká rošáda. Protože uvedené tři strany mají poměrně silné a stabilní jádro voličů, dá se předpokládat, že pokud volený zástupce strany nesejde věkem, bude mít svou stoličku dlouhodobě jistou. Vlastně to představitelé zmíněných stran vymysleli přímo geniálně. Svoje dostanou, ať se děje co se děje.

Škoda, že takhle nefunguje třeba sport. Představte si třeba fotbalovou ligu. Odehrálo by se 30 kol a na závěr by se kluby rozhodly, že vyhlásí vítěze hlasováním. Vítěz by byl společný, protože by obsadily 1-16. místo. A nesestupoval by nikdo. Nebo by sestoupily všechny kluby do 2. ligy? Že je to Kocourkov? Ano, ale takhle to dnes funguje ve vrcholné, placené a dá se říct přímo profesionální české politice. Zbývá to už jen zavést o úroveň výš, ve vládě.

Když to přirovnám k předlistopadové době, vytvořila se zde nová elita, podobná kritizované komunistické. Snad s tím rozdílem, že komunisty občas někdo odvolal, kdežto společenství, založené na výměnném obchodě může působit neomezeně dlouho. Jen nevím, jestli se to dá nazvat demokracií. Podobně probíhá jednání o krajských radách i v dalších krajích.

Tento systém dává rovněž vysvětlení, jak je možné, že právě sociální demokraté jako na zavolanou odcházejí z mateřské strany a podle potřeby se stávají samostatnými poslanci, plnícími úkoly vládnoucí ODS. Ukazuje to na rozpolcenost sociální demokracie, kterou nebude schopný změnit ani předseda Paroubek, ani nikdo jiný. Klíčový problém vidím v tom, že ačkoliv se ČSSD se deklaruje jako strana pro obyčejného pracujícího člověka, po zasednutí do kvalitně vypolstrovaných seslí se začínají jejím politikům vzdalovat oni obyčejní lidé a spíše se vidí stvořeni pro život v kruzích podnikatelů, bankéřů a mediálních hvězd. Má to holt socdem politik těžké. A když vidí, jak ochotně se po katastrofálně prohraných volbách krajští představitelé ODS vzdávají svých programových cílů, jen aby mohli zůstat mimo běžný pracovní proces, je to ještě těžší. V celostátní politice to ale nemůže vést k důvěře v politiku sociální demokracie a je jen otázkou času, kdy to dá volič politikovi pocítit.

Lavírování mezi krajní pravicí, u nás reprezentované ODS a krajní levicí s KSČM, se v delším časovém horizontu sociální demokracii nemůže vyplácet. Jak se říká, nelze dlouho sedět jednou zadnicí na dvou židlích. Ani stav, kdy se bude vedení strany stavět jako opozice proti ODS a její nižší představitelé s ní budou úzce provázaní, není dlouhodobě možný. Sociální demokracie se bude muset rozhodnout. Jejich cesta tradičně vede vlevo od středu. Postavení politika určuje volič a i když je stále ještě trpělivý, do nekonečna nebude. K užší spolupráci na levici bude nutné přehodnotit Bohumínské usnesení, které se pomalu ale jistě stává fosilií z dob minulých. Teprve pak bude možné splnit představy voličů. Do doby, než se tak stane, čekají sociální demokraty ještě krušné chvíle, kdy bude nucena si vyhodnotit své pozice. Potlačením komunistů si sociální demokraté nepomohou, byť za to mohou být nějaký čas chváleni.

Pro úplnost dodávám, že levicové hnutí má dnes nespočet variant a vývoj u nás půjde nejspíš nějakou střední cestou. Naprosto vylučuji nějaké reminiscence na 50. léta, i když se najdou tisíce lidí, kteří mají jiný názor a komunistická strana pro ně bude ďáblem, který dnes jen dřímá, aby se po nějaké době zase probudil k životu. Opak je pravdou. Komunisté jsou dnes demokratičtější než jiné politické strany. Několikrát se omluvili za zločiny svých předchůdců a distancovali se od nich, přestože jeden z mýtů dneška je o tom, že se neomluvili. Většina těch, kteří se nějakých zločinů dopustili, již není mezi nimi (a ti, kteří nezvládnutelně toužili po moci, skončili v ČSSD, ODS nebo jiných politických stranách). Chtít nyní od KSČM víc, je na stejné úrovni, jako požadovat dnes po křesťanech, aby přestali upalovat kacíře. Historie se opakovat nebude.

Na druhé straně je nezbytné, aby se vládnoucí elitě postavila dobře organizovaná síla, která bude schopna najít klíčové body dalšího vývoje a rovněž cesty, jak zlepšit život všech, nejen horních deseti tisíc.


Ing. Antonín Hubený
15. listopadu 2008

NETSOCAN