NETSOCAN
Číslo 11 -- LISTOPAD 2009 ---Ročník VIII.
S čím jsme šli do Občanského fóra


Tato reflexe je druhým pokračováním vzpomínek na porevoluční události ve Zlíně. První část vyšla pod názvem Zoufalá cesta od Občanského fóra k ČSSD v říjnovém čísle

Ustavením OF ve Zlíně se doslova utrhla lavina rezolucí, zejména ze škol. Kantoři měli příliš v krvi potřebu žádat slyšení u svých nadřízených orgánů. Teď si přáli, aby je nejvyšší páprdové (školské úřady) zbavili jejich malých Napoleonů. A protože byla doba sametová, tak způsobem nebolestivým, nejlépe legálně administrativním. Už jim ve školních fórech vyjádřili nedůvěru (až na výjimky), už si za ně vyhlédli náhradníky, ale v duchu nově nastupující demokracie je chtěli ustavit dle nových kritérií, v konkursních řízeních. Např. bod 2/ rezoluce zdejšího gymnázia říká jasně: „Vedení školy volit a ne dosazovat shora.“ V další etapě příprav na konkursní řízení pak ve škole odsouhlasili, že ředitelem nesmí být jejich kolega, který se do konkursu hlásil, a vyslali své dva zástupce do konkursního řízení s jasným posláním: hlasovat proti. Komise byla pětičlenná, hlas pedagogů do nebe nedoletěl, a tak demokraticky jim byl nechtěný ředitel přidělen shora. Pravda a láska zaznamenaly první výprask.

Rezoluce ze ZŠ v Luhačovicích se odvolávala na novoroční projev prezidenta. Probudil v kantorech naději, že „zkompromitovaní vedoucí pracovníci sami přehodnotí své dosavadní postoje a činy a rozhodnou se odstoupit ze svých funkcí“. Byl to jediný případ v okrese, ale soudruh ředitel vyhověl požadavku a odstoupil z funkce ředitele. Současně požádal o možnost setrvat na škole jako učitel. Jeho požadavek OF učitelů ZŠ zamítlo.

Učitelská OF se obvykle domáhala všeho možného, gymnazijní učitelé např. požadovali zavedení oslovování „pane profesore“, „paní profesorko“, „změnu názvu předmětu BV (branná výchova), zveřejňování odměn a osobních hodnocení pedagogů (a upřesňují: kdo, kolik, za co. Ani nechci pomyslet, jak po dvaceti letech je plněn tento požadavek...) , postupné odbourání zkoušení, odstranit mrhání prostředky, jakým je dosavadní praxe bezplatných učebnic, zajistit pro školy rozmnožovací techniku“ atd..

Proti jejich věcným a konkrétním požadavků byla petice ze ZŠ v Brumově-Bylnici jakoby z jiného světa. Tamní OF přijalo následující závěry:
1/ Učme děti v duchu pravdy, tolerance, lidskosti, otevřenosti a čestnosti.
2/ Nebojme se otevřeně vyjádřit svůj názor.
3/ Získejme si každý svým mravně odpovědným jednáním důvěru a úctu žáků i rodičů.
4/ Požadujeme:
- zrušit formální činnost PO na škole
- svobodné rozhodování žáků a jejich rodičů v otázkách náboženství a volby povolání
- naprosto svobodné odbory
5/ Vyslovujeme nedůvěru stávajícímu vedení školy.

V několika případech se strhla doslova bitva o ředitele-ředitelku školy, např. v obci S. Část učitelek požadovala odvolání, větší část vyslovila důvěru, SRPŠ se jednoznačně postavila proti odvolání výčtem pozitiv, které škola poskytuje jejich dětem. Proti odvolání byla Rada MNV. V dopise OF paní ředitelka napsala, že na školu byla převedena nejdříve jako učitelka poté, co měl její otec pohřeb v kostele. Zdůraznila, že ani v práci ředitelky nikdy neprosazovala političnost, ale výuku a výchovu žáků. Cituji: „Žádný člověk není neomylný – ani já – nepravdou se však v žádném případě nemohu nechat pošpinit. Myslím, že každá paní učitelka by se měla zamyslet i nad sebou, jestli svoji práci vždy dělá na 100 %. Po celou dobu 34 let, co pracuji ve školství, z toho 29 let jako učitelka, jsem se snažila co nejvíce své žáky naučit, vychovat, mít rád své rodiče, lidi, svoji vlast, domov. Svoji učitelskou práci mám ráda, těžko bych se loučila se svými dětmi. O funkci ředitelky jsem nikdy zájem neměl a nebudu stát nikomu v cestě... Jsem přesvědčena, že s takovýmto vyřizováním účtů by nesouhlasil ani prezident Václav Havel....

Po odvolání ředitelky následoval protestní dopis z MNV, OF, SRPŠ, požadující odvolat z jejich školy všechny učitelky (6), které odvolání způsobily.

********

Naštěstí(?) přicházely i jiné dopisy od pracovníků škol. Např. učitelé a zaměstnanci 13. ZŠ ve Zlíně, v počtu 41 podepsaných osob, oslovili již ustavenou okresní školskou radu touto peticí:

Vážená školská rado,
dnes, tj. 26. 8. 1991, při zahájení nového školního roku se VĚTŠINA našeho pedagogického sboru dověděla o petici, kterou zaslali někteří naši kolegové na konci minulého školního roku na školský úřad. Považujeme za svoji povinnost na ni reagovat alespoň nyní, když většině sboru nebylo umožněno se k ní vyjádřit při jejím vzniku.

Pokud jsme z obsahu petice správně pochopili, jde jejím signatářům, jak se sami nazývají, o jedinou věc. Vadí jim, že téměř dva roky po revoluci stojí v čele školy nadále stejní lidé, a tedy bývalí komunisté. To je vše. A žádají nápravu. Rozhodně při tom nešetří velkými slovy, ironií, silnými výrazy. Ale proč tak moc šetří argumenty? Nejvíce nás ale zarazilo to, co v petici chybí, ale chybět by nemělo:
A. Zcela konkrétní kritika lidí, jejich práce, morálních vlastností, jednání s kolegy, žáky, rodiči....
B. Návrhy konstruktivního řešení, tzn. návrhy nových a samozřejmě kvalitnějších členů vedení s odůvodněním oprávněnosti návrhu.

Jak může dnes někdo chtít někoho odvolávat je proto, že dotyčný byl nebo je komunistou? Vždyť jsme si sami při zakládání OF odhlasovali, že politika na pracoviště nepatří! Jestliže chci dnes někoho odvolat, v první řadě musím uvést, v čem dělá či dělal svou práci špatně, jak poškodil jméno školy, jakým způsobem se provinil vůči kolegům, žákům... Podepsaní učitelé se ohánějí demokracií, ale petice v tomto znění s ní nemá nic společného. Vždyť oni chtějí totéž co se dělalo za minulého režimu! Odepsat člověka jen za to, jaký politický názor zastává nebo zastával! Bez ohledu na jeho charakter a činy! Ale ty doby jsou snad pryč! Dnes přece musí být rozhodující, jak si každý dělá svou práci. Pokud tedy někdo žádá vyměnit konkrétní osoby bez udání konkrétních důkazů o pracovní neschopnosti je celá petice potom pouhým „honem na čarodějnice“!

Petice mj. zpochybňuje otázku vyslovování důvěry či nedůvěry na škole a celého konkursního řízení. Jakým právem? Všichni jsme s tím souhlasili a také svou důvěru vyslovili! Proč najednou ztrácí platnost? Čím tedy konkrétně zpronevěřil pan ředitel naši důvěru, v čem za ty dva roky jednal nedemokraticky? To je třeba dokázat a ne si jen hrát se slovíčky o komunistické mafii, bolševicích, starých kádrech. Je to dost laciné a nemůžeme uvěřit, že se někteří naši kolegové k něčemu takovému snížili. Zatím to spíše vypadá, že se někdo dere na „ředitelskou židli“. Pevně věříme, že i pan ředitel ŠÚ to tak chápe.

V dnešní situaci ve školství by snad bylo moudřejší a bylo by to i v zájmu dětí, o které nám snad především jde, aby konečně všichni slušní lidé na škole zapomněli v mnoha případech na malicherné spory a vyčítání si minulosti, ale spíše věnovali své síly k hledání co nejlepší cesty našeho školství. Proč věčně pátrat v minulosti? Vždyť všichni jsme chodili na školení IPVU, všichni jsme se nudili na schůzích, všichni jsme mlčky souhlasili… Každý z nás neseme v sobě svůj podíl viny. A proto se nikdo nemůže a nesmí cítit lepším jen proto, že nebyl členem KSČ. To přece dnes není zásluha! Co tedy tu část učitelů opravňuje k tomu, že odsuzuje druhé? A proč až dnes? Protože se to již může? I oni „signatáři“ by se měli znovu podívat do svého svědomí a ještě jednou se zamyslet nad tím, zda oni jsou ti praví a bezúhonní k tomu, aby mohli soudit druhé.

Z výše uvedených důvodů nesouhlasíme tedy s peticí zaslanou několika našimi kolegy na školský úřad na konci minulého školního roku. Věříme,že při posuzování tohoto případu bude postupováno demokraticky a bude přihlédnuto i k názoru většiny pedagogického sboru. Chceme zároveň ještě jednou potvrdit a znovu vyjádřit plnou důvěru současnému vedení školy.

Učitelé a zaměstnanci 13. ZŠ Zlín
Petici sestavila J. P.
Ve Zlíně dne 26. 8. 1991

********

Zlatá slova! Tak by bylo možné označit snahu pedagogického sboru základní školy zachovat si vedení z předlistopadového období. Pokud bychom uvěřili krásným slovům o potřebě povznést se nad každodenní „malicherné spory a vyčítání si minulosti“.

Vždyť opravdu většina (a často drtivá) pedagogů a zaměstnanců byla za bolševika více či méně spjata s výhodami, které oportunismus přinášel. Často byly zesměšňovány jakékoli pokusy zpochybnit tehdejší ideologii právě poukazováním na nemožnost změnit stav, o jehož legitimitě se prakticky nepochybovalo. A ti nejvýkonnější, kteří v zájmu kariéry byli ochotni přinášet i nadstandardní daně režimu, byli školeni a přeškolováni k vedoucím funkcím. Samozřejmě, že pod tíhou argumentů a reálného stavu věcí posléze ztráceli rozhodnost a principiálnost, na kterou přísahali, když se cpali do funkcí, když potřebovali prokázat, že právě oni jsou ti, na něž může strana vsadit.

V nových podmínkách se dokázali upnout k tvrzení, že s politikou je ve škole konec, nyní jsou na pořadu dne jiné priority. Měli totiž značnou výhodu v konkursech. Obsazených často lidmi opět jen reprezentujícími školství oněch let. Se znalostí legislativy, školské problematiky, nejrůznějších řídících metod, byli zvýhodněni vůči nově se hlásícím do konkursů pedagogům. A také je nutné pochopit, že právě tito dřívější školští kapitáni dokázali hníst pedagogické kolektivy do té míry, že tzv. rebelové, méně spolehliví kantoři, byli po léta označováni jako nepříliš kvalitní učitelé, často bez možnosti stát se třídními učiteli, a na výplatních listinách měli své podřadné pozice propachtovány jaksi přirozeně, vždyť tu skutečně náročnou a odpovědnou, finančně zvýhodňovanou práci odváděli jejich rektální alpinisté. Obecně existující realitou školství za totality byl fakt, že na kádrově prověřená místa ve školství měly otevřeny dveře manželky (základní školství bylo přefeminizované) soudruhů ředitelů z hospodářské sféry a jinak spřízněné duše vždy preferované politickou smetánkou. Nebyl problém po listopadovém zvratu získat většinu na svoji stranu, vytěsnit ty, kteří neztratili paměť. A především, nesmířili se s návratem starých struktur do vedoucích pozic ve školství.

Bylo smutnou realitou, že na vedoucí místa se dostali i lidé zištní, kteří dokázali schovat své mocenské ambice pod nános myšlenek, které převzali z okolního dění. O němž se domnívali, že stačí přehodit hodnotící znaménka a lze vyrazit na starou cestu jen v novém saku. Bylo vůbec možné, aby tak ideologicky zprofanované školství mohlo vykročit bez této daně personální politice? Jestli znáte odpověď, rád si ji poslechnu. Přesto bylo možné začít ve školách pracovat v duchu demokracie (jenže jak bez demokratů?), nedat příležitost novým kariéristům. Hledat odvážné lidi, nedopustit stav, kdy lidé lhostejně přijímali události jako neodvratné, bez možnosti ovlivnit život kolem sebe. Jsem rád, že jsem se s takovými lidmi setkal. I ve školství.


Mgr. Miloslav Štěrba, Zlín
24. listopadu 2009

NETSOCAN