NETSOCAN
Číslo 11 --LISTOPAD 2012 ---Ročník XI.
17. listopad jako rehabilitace idejí prvorepublikové ČSSD


Níže uvedený materiál je původním textem referátu předneseného na semináři k Mezinárodnímu roku družstevnictví 2012, který se konal 27. listopadu v ve Steinerově sále v Lidovém domě v Praze. ´Úvodní slovo přednesl Mgr. Jiří Dientsbier, místopředseda ČSSD, moderoval Ing. František Jonáš, národohospodářská sekce při MDA a přednášejícími byli František Stočes, koordinátor družstevní skupiny při Alternativě zdola, Mgr. Jiří Svoboda, výkonný ředitel DA ČR, JUDr. František Lebl, předseda SMBD a Mgr. Petr Prchal, ředitel odboru SČMVD.


Zleva: Mgr. Jiří Dienstbier, místopředseda ČSSD, Ing. František Jonáš, CSc., František Stočes, Mgr. Jiří Svoboda, JUDr. František Lebl, Mgr. Petr Prchal.
Foto: Iva Kelčová.


Úvod
Každé výročí 17. listopadu 1989 by mělo být pro ČSSD příležitostí, aby stranické elity české veřejnosti hrdě připomněly: „Vidíte! Tehdy došlo na slova sociálních demokratů!“

Co se v Československu a vlastně i v celé východní Evropě onoho listopadu vlastně stalo? Nic víc a nic méně než to, že právě skončil stoletý dějinný exces. Zhroutil se tak zvaný reálný socialismus. A musel se zhroutil a zhroutil se proto, že šlo o socialismus... nereálný!!!

I když se musí uznat, že onen nereálný socialismus dokázal, pomineme-li korupci a protekci, zřídit bezplatné zdravotnictví, školství i dostupné bydlení pro všechny občany, a byl tedy socially friendly, čili sociálně citlivý. Jenomže stál na nereálných ekonomických základech a kapitalistickým podnikatelům nedokázal konkurovat ani ekonomicky, ani technologicky. Průměrný západní občan pobíral asi trojnásobný reálný příjem a užíval si kvalitnější a modernější zboží od potravin přes domácí spotřebiče, automobily až po osobní počítače. Sovětští kosmonauti stále kroužili okolo Země, američtí se procházeli po Měsíci. Dnešní čtyřicátníci již možná nevědí, že poslední kapkou, po níž to Kreml vzdal, byly Reaganem vyhlášené tzv. hvězdné války. Tedy nové kolo horečného zbrojení, které by Kreml finančně zruinovalo. Pikantní na tom bylo, že animace, na nichž sovětští generálové viděli, jak americké vesmírné lasery ničí sovětské balistické rakety hned po startu, byly opravdu jenom animacemi. Američané touto technologií ani zdaleka nedisponovali. Ale byli ochotni do toho jít a Sovětský svaz uzbrojit.

Nereálný socialismus stál na pochybných základech, jimiž byla zestátněná ekonomika a víra, že v takové ekonomice všechno patří pracujícím, kteří tak pracují na svém! Této mantře se již v roce 1923 vysmál Karel Čapek slovy: „Vezměte si dejme tomu teoretické heslo, že statky nebo výrobní prostředky „patří všem“... To byl kolosální filologický omyl ruského bolševictví; a je zajímavé, jak to pak sovětská vláda musila napravovat soustavným dokazováním, že co patří všem, nepatří vlastně nikomu...“

S Čapkovými slovy rezonuje v roce 1930 Antonín Hampl, který v geniální zkratce vyjádřil všechny teze alternativního postoje i historické mise sociální demokracie. Hampl na sjezdu ČSSD prohlásil: „Když se mluví o socialisaci, je nutno tento požadavek definovati jako snahu o právní a hospodářskou změnu majetkového a výrobního procesu, tak, aby každý, i ten poslední dělník, měl vědomí, že pracuje na svém – ať již tato kolektivita je vyjádřena jakoukoli formou družstevní. Když si uvědomujeme, že socialisace je naším heslem, tedy onou nebezpečnou cestou, která ohrožuje nepřátelské posice, pak si musíme uvědomit, že ne závist, ne nevraživost musí býti hnací silou, nýbrž hluboké přesvědčení, že dosavadní mzdový systém je v nesouhlasu s demokracií a s kulturní a mravní úrovní dělnické třídy.“

Nahradíme-li v Hamplově citátu slovo dělník slovem pracovník, pak jde o názory vysoce aktuální; zvláště když vidíme bezvýchodnou situaci, úpadek a dehumanizaci nynějšího kapitalistického světa.

Nu a ta konkrétní slova, na něž 17. listopadu došlo, napsal před 100 lety Eduard Bernstein, když v knize Předpoklady socialismu a úkoly sociální demokracie vyslovuje skepsi, že by stát byl schopen úspěšně zvládat i tehdejší německou ekonomiku. Bernstein mimo jiné píše: „O velikosti úkolu, který by nastal státu či státům s převzetím... (německých) podniků, si uděláme představu, když uvážíme, že v průmyslu a obchodu jde o několik set tisíc podniků s až šesti miliony zaměstnanců, v zemědělství o více než tři sta tisíc podniků s pěti miliony dělníků. Jakou plností rozhledu, znalosti věci a správného talentu musila by být obdařena vláda anebo národní shromáždění, aby zvládla řízení anebo hospodářskou kontrolu takového obrovského organismu?“

Historická mise sociální demokracie
Pokud jde o socializaci pak již z Hamplova projevu plyne, že existovaly a existují dva základní proudy: socialisté revoluční (Marx. Engels, Lenin, Gottwald), prosazující – násilně i demokratickou cestou – zestátnění ekonomiky Druhým proudem jsou socialisté evoluční (Němci Ferdinand Lassale, Eduard Bernstein, Francouzi Louis Blanc či Charles Gidé)...

Zájem evolučních socialistů vzbudil vznik a rozvoj družstev (tehdy nazývaných společenstva) který započal v polovině 19. století a zejména družstev výrobních. Bylo zřejmé, že družstvo, ve kterém každý pracovník dostává spravedlivou mzdu a současně se podílí na vyplacené či investované sumě ze zisku, je socialistickým ekonomickým subjektem., Neexistuje zde totiž kapitalistické vykořisťování. Evoluční socialisté pak předpokládali, že družstva v konkurenci se svými kapitalistickými protějšky ekonomicky zvítězí, a tak se evolučně prosadí socialismus.

Byla to doba velkých nadějí i hořkých zklamání. Družstva sice spontánně vznikala, ale také nezadržitelně hynula a když dosáhla úrovně továrny, zanikala na dezorganizaci, demoralizaci a neschopnost řízení. Bernstein poznamenává, že výrobní společenstva založená v létech šedesátých téměř všude vyšla na zmar. Hledala se různá vysvětlení a dokonce se obviňoval znemravňující vliv kapitalistického světa v jehož prostředí družstva podnikala. Zajímavý postřeh přináší právě Bernstein, citující v podstatě Marxe. když napsal: „Aby se zabránilo, aby se společnosti kooperativní nezvrhly v obyčejné měšťácké společnosti komanditní, měli by dostat všichni dělníci v nich zaměstnaní – ať akcionáři, ať nikoliv – podíl rovný. Bylo přiznáno jen jako dočasný prostředek, aby akcionáři dostávali mírný úrok.“

Co tehdy zjevně chybělo byly družstevní manažerské elity a organizační zkušenosti. Peněz však společenstva postupně shromáždila dost. Např. anglická družstva disponovala více než 100 miliony dolarů a dobrovolné pomocné pokladny a odborové jednoty již nevěděly, kam své nahromaděné fondy vložit. Dokonce měly příležitosti koupit si za přiměřenou cenu stávající a kvalitně fungující továrny. Financemi tedy disponovaly, ale současně si byly vědomi, že chod továrny organizačně nezvládnou..

Ke konci století byly tyto problémy zvládnuty a došlo k mohutnému rozmachu družstevnictví. Některá družstva dokázala mít při osmihodinové pracovní době stejnou produktivitu jako jejich kapitalistický soused, kde se pracovalo dvanáct hodin, a tak ho donutily snížit pracovní dobu na 8 hodin. Kapitálová moc britských družstevníků vzrůstala obrovským tempem. Jejich majetek se za deset let zdvojnásobil a dosáhl hodnoty 20,4 milionů liber šterlingů, třebaže pracovní síla stoupla početně méně, takže vysoce vzrostla produktivita. V Německu hodnota výrobních družstev v roce 1894 činila 99 milionů marek a za pouhé tři roky, v roce 1897 to byl již téměř dvojnásobek – 187 milionů marek. U konzumních a nákupních družstev se tato hodnota rovněž zdvojnásobila z 50 milionů na 122 milionů.

To byla tak úžasná čísla, že vznikala otázka, kde se tento růst zastaví. Nadšenci dokonce vypočetli, že kdyby britská družstva své zisky hromadila místo aby je vyplácela, tak by byla za dvacet let schopná skoupit veškerou půdu v zemi se všemi domy a továrnami. Nu a v roce 1898 Charles Gide vyhlašuje svůj stoletý program socializace a vzniku družstevních republik.

Tyto naděje zcela ochromila 1. světová válka a na dlouhou dobu zhatila revoluce v Rusku. Levice přijala cestu revolučního zestátňování ekonomiky, ve které údajně všechno patří všem. Došlo ke gigantickému střetu obou systémů, kde kapitalismus zesílil, zvítězil a dokonce se globalizoval. Ekonomika sovětského bloku byla rychle privatizována. Družstevní hnutí vegetovalo mimo zájem levicových elit a stagnovalo a kapitalismu nyní chybí jeho přirozený antagonista. Ke cti prvorepublikové ČSSD patří, že zůstala na straně evolučního, družstevního socialismu.

Úspěchy novodobých družstevníků
Nyní lze namítnout: Ale vždyť onen antagonista existuje a má se čile k světu! Na družstevní podnikání je dnes tak či onak napojena polovina světové populace, 3 miliardy lidí; 300 nejvýkonnějších družstev dosáhlo v roce 2006 obratu 1,6 bilionů dolarů a jen ve Spojených státech 30 000 družstev zaměstnává 2 miliony lidí!

To je sice pravda. Družstevnímu hnutí však chybí racionální, systematická a účinná podpora ze strany socialistických politiků. Navíc samotné družstevní hnutí by mělo projít procesem reorganizace ve smyslu tvorby strategických aliancí regionálního i rezortního charakteru a rovněž procesem kultivace z hlediska respektování družstevních hodnot a principů družstevní identity.

Přes všechny tyto problémy však praxe přinesla imponující fakt, že družstevní podnikání dokáže fungovat a excelovat i v době ekonomické krize a být humánnější ve všech oblastech, kde působí podnikání privátní.

Například v americké Minesotě vznikla družstevní zdravotní pojišťovna Health Partners. Její výkonná ředitelka Mary Brainerdová vysvětluje, že to je „...organizace spravovaná jejími členy, neexistuje kvůli zisku a je orientovaná na řešení problematiky zdravotní péče svých členů.“ V roce 2009 v Minnesotě a Wisconsinu provozovali 70 zařízení (nemocnice, polikliniky) a poskytovali služby více než 1 milionu členů. HealthPartners byli průkopníky digitalizace záznamů a jejich administrativní náklady byly poloviční než u průměrné privátní pojišťovny. Důraz kladou na prevenci: lékaři HealthPartners např. podporou svých klientů, aby přestali kouřit, snížili jejich spotřebu cigaret o dvojnásobek průměru ve státě Minnesota. Naproti tomu akciovka Hospital Corporation of America (HCA), která provozuje 160 nemocnic a dalších 100 chirurgických center požadovala vysoké zisky, což lékaře donutilo provádět pacientům úplně zbytečné, riskantní a stresující srdeční a cévní operace. Ve Francii si 22 zaměstnanců v červnu 2009 koupilo za 310.000 eur krachující hliníkovou slévárnu Fonderie de l'Aisne a založili zaměstnanecké družstvo. Do akce investovali své odstupné; kraj jim poskytl úvěr 75 tisíc eur z regionálního fondu sociálních investic a stejnou částkou jim přispělo i ministerstvo. Dnes má slévárna kapacitu 2 500 tun ročně, na konci roku 2011 zaměstnávala 33 pracovníků a slouží jako příklad prosperity v éře ekonomické krize. Kapitál družstva činí 399 720 eur což je téměř 25% nárůst. 70% výrobků je exportováno do osmi zemí mj. do Španělska, Ruska a České republiky.

V 80. letech si zaměstnanci v americkém Weirtownu koupili za 200 milionů dolarů tamější krachující ocelárnu. Ač byla krize, začali okamžitě prosperovat, prodrali se mezi nejúspěšnější ocelárny a oči k nim upírala celá Amerika. Ukazovat se tam jezdili i prezidentští kandidáti Clinton i Al Gore. Po několika letech pohádka skončila, poněvadž oceláři byli podvedeni a okradeni správní radou, jejíž složení bylo podmínkou kupní smlouvy, nadiktované prodávající a fakticky konkurenční ocelářskou korporací. Zaměstnanci podali řadu žalob, ale neúspěšně.

V době argentinské krize 2001 byly na družstva transformovány a prosperovaly hotely, supermarkety, továrny, uvažovalo se i o transformaci regionálních aerolinií. V USA v roce 1995 byly zaměstnanci privatizovány americké United Airlines; zprvu velice úspěšně, nicméně postupně byly opouštěny principy družstevní identity jako demokratické sdílení informací i demokracie vlastnictví a v roce 2000 projekt vyhasl.

Družstevní Mekkou, k níž se upírají oči socialistů celého světa se stala Mondragonská družstevní korporace (MCC) ve španělském Baskicku. Z jediného malého družstva, vyrábějícího v roce 1956 naftová topidla se postupně utvořil svazek více než 200 družstev. MCC staví mrakodrapy, buduje infrastrukturu, vyrábí domácí spotřebiče, autodíly, podniká v peněžnictví i v nanotechnologiích a Evropskou vesmírnou agenturou ESA byla vybrána pro dodávky senzorů do rakety Ariane 5.

Družstevníci úspěšně prošli všemi ekonomickými krizemi a v roce 2008 dosáhli nejvyšší produktivity v celém Španělsku a ziskovosti 2x větší než španělský průměr. V krizovém roce 2010 MCC vydala na sociální aktivity téměř půl miliardy korun (16,7 milionů eur). měla téměř 84 tisíc zaměstnanců, celkové jmění téměř 900 miliard korun (33 mil. Euro), celkový obrat 380 miliard korun (14 miliard eur), vlastní kapitál (equity) 165 miliard (5,2 miliard eur). MCC má vlastní banku ve které jsou družstevníky právnické osoby, tzn. mindragonská družstva, dále má vlastní sociální pojišťovnu, výzkumný ústav i univerzitu, kde ročně graduuje 2500 příslušníků budoucí družstevní elity; při univerzitě pracuje i Družstevní univerzitní institut.

A teď přijde i malá satisfakce pro socialistického předsedu ČSSD A. Hampla. Když Baskicko získalo v 80. letech autonomii a začínalo vlastní politický život, tak se mínilo, že družstevní hnutí nemůže být zařazeno mezi žádný politický směr, poněvadž by to bylo proti jeho vlastním stanovám. Nicméně vzhledem k socializaci zdrojů, k demokratizaci řízení, vlastnictví a vědomostí bylo logicky připuštěno, že družstevnictví patří do socialistického prostředí, a to v tom nejhlubším a nejvznešenějším smyslu slova socialistický.

Mezinárodní družstevní svaz a OSN suplují socialisty
Pokud jde o podporu družstevnictví, pak si vysoké uznání zaslouží OSN a samozřejmě Mezinárodní družstevní svaz. Díky úsilí OSN byla družstva v Evropské unii emancipována v tom smyslu, že do roku 2001 legislativa EU družstvům - na rozdíl od ostatních obchodních společností - neumožňovala nadnárodní formu statutu i podnikání.

MDS pak v roce 2005 vydal dokument historického významu, Světovou deklaraci o výrobních družstvech. V ní přijetím družstevních hodnot a principů družstevní identity družstevnictví jednak kultivuje. Družstevních hodnot bylo přijato celkem 10 a jsou to: svépomoc, vlastní odpovědnost, demokracie, rovnoprávnost, spravedlnost a solidarita, a etické hodnoty jako poctivost, otevřenost, sociální odpovědnost a péče o jiné. Od nich je odvozeno 7 principů družstevní identity: 1) Dobrovolné a otevřené členství. 2) Demokratické řízení družstva členy. 3) Ekonomická participace členů 4) Autonomie a nezávislost (na vládních orgánech či politických stranách). 5) Vzdělání, odborná příprava a informování členů. 6) Spolupráce mezi družstvy 7) Péče o rodiny družstevníků, o komunitu a o region. Vidíme, že jde o hodnoty perspektivní a veskrze humanistické, socialistické i antiliberální! A družstva, respektující družstevní hodnoty a fungující na principech družstevní identity, se stanou generátorem, který bude tyto hodnoty a principy prosazovat nejen v rámci podnikání, ale i v oblasti občanské, společenské a politické. A úkolem ČSSD je vytvořit ve společnosti atmosféru, v níž bude družstevní vlastnictví a podnikání akceptováno a prosazováno jako ekonomická i sociální forma socializace společnosti.

Deklarace zároveň usiluje o rozvoj družstevního podnikání tím, že vyzývá národní i regionální vlády aby vznik výrobních a zaměstnaneckých družstev více podporovaly, jako alternativní projekt při privatizaci, přeměně podniků v krizi, při restrukturalizacích, „start-up" programech a u podniků bez dědiců. Takovýchto privatizací a transformací u nás proběhl obrovský počet, ale není známo, že by se alespoň jedenkrát jednalo o transformaci na družstevní formu. Což je důkazem, že družstva jsou vůči jiným typům obchodních společností ve zcela nerovnoprávném postavení.

Bylo prokázáno, že jako družstvo může fungovat jakýkoli ekonomický subjekt – od ocelárny přes aerolinie až po banku a zdravotní pojišťovnu. Dočkáme se toho, že až přijde na řadu privatizace Českých aerolinií či České pošty, tak čeští socialisté vystoupí s konkurenčním privatizačním projektem družstevním? A s argumentem, že tyto objekty vzešly z práce i peněz zaměstnanců, kteří zde pracovali?

Družstevní socializace jako nebezpečná cesta
Hampl ve své řeči zmínil družstevní socializaci jako nebezpečnou cestu ohrožující nepřátelské pozice. V ČR je situace pikantní v tom smyslu, že zatímco levice i veřejnost prakticky netuší oč jde, tak pravice to ví naprosto přesně. Jedním z mála světlých počinů ČSSD bylo zřízení Rady vlády pro družstevnictví. Stalo se tak 31. května 2006, tedy pouhé 2 dny přes volbami. Poněvadž ČSSD na to měla celé 4 roky, vyznělo to spíše jako předvolební trik premiéra Paroubka. Mj. i proto, že zrušení tohoto významného orgánu již 20. září, bylo jedním z prvních kroků nového pravicového premiéra Topolánka. A Rada vlády pro družstevnictví. neexistuje dodnes.

To hlavní se však stalo hned po Sametové revoluci. Byl to známý projev o krajně temných slušovických žilkách nenápadně prorůstajících naším potravinářstvím. Tento projev na Václavském náměstí, zakončil V. Havel 21. srpna 1990 slovy: „Znovu a znovu se tím potvrzuje, že naše revoluce není dokončena. Naopak to hlavní se musí teprve stát.“

A „Sametová revoluce“, ztělesněná 500 kontrolory a tajnými agenty vtrhla do Slušovic; uvažovalo se dokonce o přepadu družstva speciální jednotkou z vrtulníků! Proti předsedovi, Čubovi, byla rozpoutána doslova štvanice! Vedení bylo prověřováno, vyslýcháno, sledováno; sám Čuba byl 66x policejně vyslýchán a jeho výslech trval i 30 hodin nonstop! Zlínsko křižovali informátoři shánějící na Čubu jakoukoli kompromitující informaci. Agrokombinát byl paralyzován, systematicky rozbit a během několika měsíců z něj nezbylo vůbec nic..

Těžce perzekuovaný a zmatený Čuba si nechal vypracovat studii, proč byl agrokombinát vlastně zlikvidován. Její autor, profesor Tvrdoň, mu ji dal třikrát přečíst a pak ji skartoval. Měl strach, že by mohl mít problémy... Čuba se na téměř 20 let odmlčel a až 28. října 2010 v iDNES prozradil: „Stálo tam, že Slušovice vybudovaly skutečný socialismus..“ A otec kupónové privatizace, D. Tříska, motiv perzekuce potvrdil slovy: „Čuba sehrál mimořádně zajímavou a určitě pozitivní roli, ale v tu chvíli, co se to změnilo, patřil mezi naše největší nepřátele...“

A zatímco se u nás odškodňují všechny možné i nemožné křivdy spáchané v minulosti, o odškodnění křivdy, spáchané na doc. Františku Čubovi, žádný socialista nepožádal. Ani během letošního Mezinárodního roku družstev ne. Natož aby zdůraznil, že v České republice se družstevníci již nikdy perzekuovat nebudou!

Závěrem budiž diplomaticky zmíněno, že když španělský král Juan Carlos navštívil v roce 2004 Mondragonskou družstevní korporaci, tak prohlásil: „MCC je dobrodiní pro Baskicko, pro Španělsko i pro pracující. Bylo by báječné, kdyby ve Španělsku bylo takových korporací mnohem více.“

A zatímco družstevnictví tvořilo vlajkovou loď ekonomického, politického i ideologického programu prvorepublikové ČSSD, Hamplovi polistopadoví následníci – na rozdíl od španělského monarchy – nevěnují družstevnictví ani zdaleka, ale skutečně ani zdaleka takovou pozornost, jakou si tento světodějný fenomén zaslouží.


Červený text v italice z původního textu z 28. listopadu vypadl z důvodu chyby v html verzi. Byl doplněn 9. prosince ve 12 00 hodin.


František Stočes
28. listopadu

NETSOCAN