NETSOCAN
Číslo 12 -- PROSINEC 2005 ---Ročník IV.
OBSAH ČÍSLA
EDITORIAL

EDITORIAL
 Deficit společenského vývoje Západu potažmo celé civilizace

ANKETA
 Hrozí Západu osud antického Říma?
 Na anketní otázky odpovídá PhDr. Čestmír Císař

ČLÁNKY
 Sametová homosexuální normalizace
 Vřava v českém zdravotnictví
 Industriální demokracie požírá své děti

Dokumenty
 Přiložíme polínko k úpadku západní civilizace?
 Manželství je závazek i tam,kde láska chybí

NETSOCAN MONITOR
 Drzý, drzejší Rath
 Proč jsem zabil Lennona
 Exporadce Klause vadí v ČT
 O jedné bigotnosti
 Dobyté duše Iráčanů
 Úpadek: vám už zas cenzura nevadí?
 Socialistické tažení na nemocnice



o
Hrozí Západu osud antického Říma?


o
Začínají se objevovat signály varující, že zejména společensko-mravní vývoj Západu dosáhl svého zenitu a přichází fáze dekadntní. Svého času dokonce i prezident R. Nixon - maje na mysli spíše tehdejší "rozkvět" deviantní sexuality než úpadek politické etiky - prohlásil, že mu USA připomínají antický Řím před svým pádem.
o Měsíčník NETSOCAN se rozhodl uspořádat anketu a na avizované téma oslovit významné osobnosti české inteligence.
o Jako první byl o názor požádán prof. MUDr. Jan Pirk, DrSc., přednosta Kliniky kardiovaskulární chirurgie IKEM a jeho zajímavé postřehy lze nalézt na titulní straně prázdninového čísla 078/2005
o Nyní vás seznámíme s názory významného politika (zejména v období Pražského jara 1968), diplomata a publicisty PhDr. Čestmíra Císaře (1920).
o Dr. Čestmír Císař působil jako ministr školství a kultury či předseda České národní rady (po vyloučení z KSČ v roce 1970 pracoval mj. jako dělník, vrátný, noční hlídač či telefonista). Po Sametové revoluci se věnoval diplomacii, např. jako velvyslanec stálé mise ČSFR při Radě Evropy ve Štrasburku. Autor knihy Člověk a politik a její rozšířené verze nazvané Paměti, atd.
o Nyní následují anketní otázky a po nich příspěvek Čestmíra Císaře.


- a) které úpadkové jevy lze považovat za nejrizikovější pro civilizaci obecně a pro západní civilizaci zvlášť; a proč intelektuální elity nedokázaly úpadku popř. zániku svých civilizací zabránit?
- b) nebylo by užitečné dohodnout se na definici termínu "konzumní společnost" popř. "riziková konzumní společnost"? Váše eventuální definice?
- c) nakolik asi souvisí míra výskytu úpadkových jevů s mírou vlivu tradičního náboženství; v západní civilizaci tudíž s mírou vlivu dosud tradiční ideologie, křesťanství? Existovaly zde nějaké významnější souvislosti končící neblahými sociálními důsledky (např. v podobě třicetileté či první světové války)?
- d) pokud jsou dekadentní jevy v západní civilizaci důsledkem úpadku (reálného) vlivu křesťanské ideologie, jak by měli na takovou situaci reagovat západní intelektuálové?
o da) pokusem o (reálnou) rechristianizaci?
o db) pokusem o koncepci ideologie zcela nové, která by reálněji reflektovala fakta a naděje i nejistoty občana Západu ve 21. století, (např. dle pojetí akademika J. Charváta, který v 70. letech uvažoval v knize "Člověk a jeho svět" takto: "Člověk potřebuje ideologii a musíme tedy náboženství nahradit jinou koncepcí. Život bez ideologie vede ke ztrátě zájmů, k frustraci, k poklesu etických hodnot, nežádoucímu únikovému řešení v agresivitě, omamných látkách, existenčním vakuu, atd. Ateismus nemusí nutně znamenat popření jakéhokoliv vyššího vodítka. Dnes se patrně náboženství častěji nahradí ideologií politickou, kulturní, uměleckou, apod.,...než filosofickou.").
- e) dalo by se, dle Vašeho názoru, náboženství nahradit eventuální ateistickou filosofickou ideologii?
- f) ???


Čestmír Císař

NETSOCAN - Anketa o dekadenci "Západu"



o Rizika úpadku civilizace

o Dosud existují různé úrovně civilizace a různá rizika jejich úpadku. Míru rizika určuje charakter a intenzita vztahu lidských komunit k přírodě. Čím víc drancují její zdroje a ničí její vitalitu, tím víc samy sebe ohrožují. A naopak. Honba za neomezeným a bezhraničním hospodářským růstem, který překračuje nezbytné a postačující potřeby lidského společenství, plení přírodu a zamořuje ji škodlivinami zhoubnými pro lidské zdraví a pro život na naší planetě vůbec. Příčiny tohoto stavu neplynou z žádné existenční nutnosti, nýbrž ze společenských aktivit živelně a neorganicky rozvíjených až do soudobých globálních rozměrů. Na tomto stupni nespočívá východisko z tohoto stavu v rámci jednotlivých států, nýbrž celých kontinentů a posléze celého světa, v koordinovaném úsilí všeho lidstva.
o Splnit tento gigantický cíl je úkolem intelektuálních elit, schopných vyčlenit se z uzavřeného koloběhu stávajících rizikových aktivit, analyzovat jejich původ a důsledky, "svléknout je donaha" a hledat alternativy jejich postupného omezení a přechodu k novému, rozumnému, humanitnímu řádu. Domnívám se, že by přitom nemělo být opomenuto nic z ohromného bohatství myšlenek a zkušeností velkých osobností od antiky po dnešek, a to včetně nesmyslně zatracovaných myslitelů a reformátorů novodobé, složitě strukturované, rozporné a rizikově konající společnosti.
o Dosavadní intelektuální avantgardy jsou více či méně spjaty svým postavením a svými zájmy s trendy nepřetržitého globálního růstu a ztratily schopnost filosofického, kritického myšlení, tvůrčího objevitele pravdy a omylu. Jen jistá menšina usiluje vymanit se z této závislosti na pragmatech přítomnosti a uplatnit své humanistické poslání, je však mocensky odstrkována, existenčně ponižována a mediálními vlnami splachována na okraj společenského dění. Přesto ji můžeme považovat za jádro budoucích elit, které nutně musí sílit úměrně k růstu rizik úpadku.

o Rozpornost "konzumní společnosti"
. Nemyslím, že je možno ji přesně definovat, spíše vyciťujeme její povrchní jevy a vlastnosti, jak je poznáváme v denním životě všude kolem. V jistém smyslu ji tvoří miliardové masy lidí soudobého světa, výrobci a spotřebitelé zboží všeho druhu, od potravin přes bydlení až po zábavu. Mohli bychom ji také považovat za nejvyšší stupeň antického moudrosloví "chléb a hry", zrozenou a rozvíjenou živelným působením obludného růstu. V tzv. vyspělé společnosti nabyl sortiment spotřebních statků vysoce nadměrných proporcí. Vskutku nezbytné materiální a zčásti i duchovní potřeby tvoří jen menší část konzumu ve srovnání s širokým objemem statků ve své podstatě neptřebných, plýtvavých, rozmařilých, vnucovaných všudypřítomnou reklamní nabídkou, sice povětšině trapnou až nestvůrnou, avšak začasté plodnou v útočnosti na pudovou žádostivost po blahu a slasti. Rozpoznat účelnost nabízeného zboží a služeb v mediální palbě od rána do noci je nad síly lidských davů.
o Soudím, že právě konzumní všežravost vede k nebezpečnému zužování civilizace na zlaté tele růstu s poháněčem nelítostné konkurence a se zálohou bankovních trezorů. A to všechno se zmíněnými riziky, dnes už předvídatelnými a bez jejich omezení smrtelnými. Ti, kdo vyznávají ideál co nejúplnějšího tržního liberalismu se všemi rozpory a riziky bez jakékoliv rozumné regulace, nesou před lidstvem strašnou odpovědnost za příští tragické důsledky. Současně také riskují, že místo uvážené cesty reforem směřujících k odstranění nebezpečí úpadku a zkázy, stanou jednoho dne před hněvem nespokojených lidských mas, jejichž probuzená nelítostnost - jak učí dějiny - nezná mezí.

o Fenomén náboženské víry
o Jsem po rodičích i prarodičích ateista, v mladých letech i bojovně důsledný pod vlivem volnomyšlenkářských přátel, mezi nimiž pro mne tehdy dominoval pedagog, archeolog a spisovatel Eduard Štorch. V průběhu desítek let společenských kontaktů a veřejné aktivity jsem pak poznal bezpočet kvalitních a výkonných lidí různého smýšlení i náboženského vyznání, s nimiž mě spojoval společný zájem pracovní a časem přerostl v přátelství. Pomohl mi také T. G. Masaryk svým pojetím víry jako niterné záležitosti člověka, která souzní s obecně humanistickým smýšlením a postojem k lidem vůbec. Stejně jsem se naučil hodnotit zastánce různých ideologií a členy politických stran, každý byl pro mne rovnocenným partnerem při jednání a konání v zájmu všem nám společném. I můj ateismus je osobní niternou záležitostí, kterou nikomu nevnucuji, ale ani ji nehodlám opustit či zaměnit. Tolik úvodem, než vyslovím svůj postoj k náboženství.
o Člověka, vybaveného jinak obecnými živočišnými vlastnostmi - smysly, pudy, city ap. - zdobí schopnost myslit. Lidský mozek, jakýsi přirozený velín organismu, nám umožňuje myšlení, řeč, chápání souvislostí, logiku uvažování, poznávání vnějšího světa, na vyšším stupni pak vědecké bádání, uměleckou tvorbu, formování morálních a ideových zásad, ale také "výlety" do sféry obrazotvornosti, záhadného neznáma, představ o nadpřirozených jevech či bytostech, které pak krystalizují do náboženské víry. Nelze ovšem pominout, že míra vyspělosti mozkové činnosti, nahromaděných znalostí, schopnosti přemýšlet a zmenšovat prostor neznáma či tajemna, je u každého člověka rozdílná. Čím je tato činnost vyšší, tím se zužuje potřeba náboženského věření. To ovšem neznamená, že i lidé s vysokým IQ opouštějí víru svých předků, rodové či národní komunity, v níž mají náboženské tradice hluboké kořeny a tvoří součást společenského života. Svou roli tu hraje i fakt, že vědecká bádání jen postupně poznávají a jsou s to objasňovat všechno, co nás obklopuje a v čem kotví naše existence, takže pro víru, dohady, hypotézy, ale i pověry a zázraky je stále dost místa.
o Závažným činitelem trvání náboženských vyznání je věkovité působení aktivních hlasatelů, ba i bojovníků a mučedníků toho či onoho náboženství, křesťanství, islámu, budhismu aj. Od prvotních šamanů, proroků, misionářů dospěl vývoj až k vysoce organizované formě církevní hierarchie, vybavené rozsáhlým aparátem s autoritativními vůdčími osobnostmi, považovanými za prostředníky mezi věřícími a Bohem. Po staleté působnosti obřadů a kázání "božího slova" využívají dnes církve i mediálních prostředků. Křesťanské církve, stejně jako jiné početně mohutné, vykonávají též jistý politický vliv prostřednictvím jmenovitých politických stran a jsou i držiteli více nebo méně rozsáhlého majetku. Vztahy mezi státem a církvemi bývají regulovány zákonnými normami, někde i vzájemnou odlukou. Dějinná praxe však dosvědčuje, že tu i tam vyvstávají zájmové problémy i střety.
o V soudobých podmínkách není existence náboženství ohrožena. V mysli člověka, v jeho "duši" figuruje náboženská víra jako duchovní opora, která poskytuje naději v úspěšné bytí zde na zemi, popřípadě útěchu ve "spásu" v údajném bytí posmrtném. Tomu slouží modlitba, zpověď, ale i sama návštěva kostela a podpora církve. Prozatímní odměnou je slib příchodu "království božího" na zemi. Přínosem této stránky víry může být snaha věřících zachovávat morální kodex Desatera a poctivě žít i konat. Na druhé straně nelze popřít, že tato snaha a pokorné chování mohou věst k utlumení pocitů vzpoury proti bídným a nesnesitelným poměrům, v nichž jsou i velké skupiny lidí nuceny žít a pracovat. Odtud někdejší Marxova charakteristika nábožensví jako "opia lidu", které brání konkrétní aktivitě ke změně řádu v lepší, spravedlivější a humánní.

o Fenomén ideologie
o Dnes už není žádné náboženství jedinou duchovní oporou člověka, ani větší komunity. Vyvstal mu vážný a úspěšný konkurent v podobě ideologie, vlastně ideologií. Každá z nich usiluje vytvořit soustavu idejí vzešlých z poučení historie a z vědeckých poznatků společenských věd, zejména sociologie. Ty dospěly v posledních dvou staletích k vysokému stupni poznání reálných procesů dějinného vývoje, včetně zasahování lidí se svými zájmy do těchto procesů. Díky ideologii ustupuje spoléhání na "vůli boží" a její "zásahy" do věcí pozemských, zatímco se probouzí a uvádí do pohybu lidská komunita sama, aby se zaměřila k úsilí plánovitě změnit reálné poměry. Funkci duchovního impulzu mířit k žádoucím cílům přebírá tak ideologie, schopná formulovat i principy programu a tempa změn.
o Právě minulé 20. století se stalo gigantickým dějištěm tvorby a uplatňování ideologií, a to v různé podobě, určované zájmy velkých společenství nacionálních, rasových, třídních a jiných, v nichž mohou najít své naděje i jedinci. Tradiční vliv církví ztratil svou převahu v působení na myšlení a názory lidí, náboženské obce byly nuceny se "modernizovat". Přijaly mnohé vědecké objevy a závěry, zatímco očividně neudržitelná dogmata odsunuly do stínu knihovních a klášterních zátiší. Současně však pochopily, že za vědeckým pokrokem velké masy lidí zaostávají a nadále vězí v tradičních věroukách, což umožňuje propojit prvky daného náboženství s novodobou ideologií, pokud oba póly nacházejí společné zájmy - mocenské, nacionální, sociální a jiné.
o Příkladů takového spojenectví najdeme v dnešním světě bezpočet, zejména po rozpadu bloku socialistických zemí včetně jejich sovětského centra a vstupu těchto zemí do přechodného období návratu k demokracii kapitalistického typu. Dřívější silné antagonismy nahradila koncepce sblížení a spolupráce v rámci evropské integrace. Jinak je tomu na jiných kontinentech, kde působí například nábožensko-politická ideologie islámu v nepřátelském střetu s judaismem, hinduismem i křesťanstvím. Náboženský háv využívá v jisté míře i imperiální supervlastenectví v USA při svém tažení za prosazení vlastních zájmů kdekoliv na světě. Konečně, nezapomněli jsme ještě na nacistické ideje, zahrnující nestydaté, avšak účelově působivé "Gott mit uns".

o Fenomén globalizace
o Svou ideologii, byť ještě vyzrávající, má i soudobý proces globalizace. Výrazně směřuje k přesvědčování všesvětového veřejného mínění, že má dobrovolně přijmout za svůj "jediný správný" systém, jaký existuje ve vyspělých státech euroatlantické civilizace, zaštítěný velmocenským prvenstvím USA. Hlavními prvky této ideologie jsou hesla lidských práv, občanských svobod, zastupitelské demokracie, soukromého vlastnictví bez omezení, volného trhu, vlády peněz a zisku ap. Činí tak s agresívní pomocí mediální a zábavné sféry, ve dne v noci bombardující každou domácnost, každého občana od kolébky do hrobu, někdy na samé hranici debilizace. V reji manipulovaných davů mají zmizet jiné, odlišné a tudíž nepřátelské ideové názory a občanské postoje. Ohrožena je ovšem i vědou prosycená vzdělanost a v důsledcích i náboženská víra, které se už dnes pokoušejí nahradit věštkyně, kartářky, astrologové a jiné čarodějnické stvůry, nikterak levně prodávající své podvodné praktiky.
o Není divu, že dosud žijící generace rozumných, myslících a humanitně zaměřených intelektuálních elit usilují vědecky analyzovat probíhající globální trendy a hledat východiska. Jejich záměry však ztěžuje nedobrý stav onoho "jedině správného" systému. Opěvovaná demokracie je doposud i ve vyspělých oblastech světa velmi nedokonalá, plná rozporů a střetů, namnoze jakoby rozmlžená, někdy až nečitelná, což samozřejmě oslabuje její přitažlivost a budí nedůvěru v její perspektivy, což sdílí i nemálo jejích vlastních občanů. Její největší slabinou je nedořešený vztah mezi preferovanou svobodou jedince s jeho přirozenými právy, ale i subjektivními nároky často bezbřehými až trestuhodnými, a společenským řádem, schopným zabezpečit přirozená práva a současně stanovit míru či limity nároků, tj. regulovat jejich rozumné uspokojování. Ozývají se hlasy proti takové regulaci, to však znamená popustit uzdu anarchii a svévoli. A pokud navíc padá obvinění, že regulace znamená socialismus, pak jsem pro socialismus v přesně vymezených a zákonem stanovených podmínkách. Zatím se však reálná demokracie, alespoň u nás, k takovému rozhodnutí neodhodlala, přestože se jeví jako naléhavý úkol, hodný pozornosti Evropské unie a v budoucnu i Organizace spojených národů.

o Fenomén filosofie
o Jaké má v těchto složitých souvislostech poslání současná filosofie, od antiky považovaná za královnu moudrosti? Může se zdát, že zmíněná záplava pošetilostí a nemoudrostí, která padá na lidi z komercializovaného způsobu života, ponechává filosofii příliš malý prostor k rozvoji a uplatnění. A to přestože nejeden činitel s vážnou tváří hovoří o "filosofii" svého oboru či resortu, maje na mysli odbornou koncepci, program, někdy pouhou představu a prognózu činnosti ve smyslu společensky prospěšné aktivity. Popravdě neprávem užívá pojmu, vyhraženého specifické oblasti hluboce myslitelského ponoru do hájemství věcí obecně lidských a jejich nápravy, jak to kdysi pojmenoval Jan Amos Komenský.
o Svébytný význam pojmu filosofie určuje i poslání těch, kdo se chtějí myslitelstvím jako takovým zabývat. Čeká je osvojení širokého, universálního pohledu i nadhledu vůči rozsáhlému komplexu lidské existence, jejím materiálním i duchovním podmínkám, vývojovým procesům s rozpory a střety, teorii a praxi myšlení a konání, smyslu a stylu života atp. Zrod filosofie klademe jako Evropané do nádherného vzepětí starověké společnosti řecké a následně římské, její poststředověké vzkříšení do časů renesance a humanismu, její moderní rozkvět do posledních dvou staletí. Mám-li uvěst své preferované myslitele, jsou jich desítky, avšak největší vliv na mne měli François Arouet-Voltaire, Immanuel Kant a Karl Marx, z českých již zmíněný Komenský, František Palacký a Tomáš G. Masaryk.
o Soudobá filosofie je stále ještě prodloužením myšlenkového kvasu 20. století, zatím bez zřetelného vykrystalizování objevitelského génia. Trpí škodlivou roztříštěností a rozmělněním principiálních tezí i odvozených variant. Těžce jí ublížilo rozbití klasického dědictví v jeho dějinné kontinuitě s vnitřní diferenciací, kdy ztratilo soudržnost spolupůsobení všech škol a směrů i jednotlivých originálních osobností, zúčastněných v soutěživé diskusnosti, bez vylučování kteréhokoliv z partnerů. Je to způsobeno všezaplavující, povrchní, vykastrovanou a zchudlou myšlenkovou globalizací s jejími zglajchšaltovanými slogany tržní supermoci a mediálního diktátu. Považuji za hanbu naší intelektuální obce, že se na cenzurování dějin filosofie a její košaté bohatosti ve značné míře podílí. Ubírá tak síly nové generaci českých filosofů, která bude v dohledné době vydána důsledkům dalšího zauzlení rozporů a vzniku slepých uliček vývoje. Tím ji rovněž vyřazuje z účasti v řadách nové mezinárodní intelektuální elity všesvětového úsilí o zkoumání a řešení globální "nápravy věcí lidských". Tato náprava totiž nebude možná v měřítku jednotlivých států, národů, tříd či konfesí, nýbrž celých kontinentů a jejich propojení. Roznětkou této nové myšlenkové revoluce se stane otázka trvalé existence lidstva, řešitelná právě vyjasněním schůdných cest k realizaci humanitních ideálů v celé jejich komplexnosti. Druhou alternativou může být jen debakl ve všeobecné anarchii s následnou zoufalou diktaturou a konečným zánikem.
o Nechci být omylným prognostikem, nicméně soudím, že máme už dnes dostatek prověřených idejí z doby nedávno minulé, kdy se střetávaly protikladné systémy státní a společenské, socialismus a kapitalismus, demokracie a diktatury, svoboda a poroba, materiálno a duchovno. Sama praxe podala důkazy o věcech lidem prospěšných nebo škodlivých. Rodily se filosofické úvahy o konvergenci,, o sbíhání a prolínání antagonistických systémů cestou jejich prostupování progresívními prvky obou soustav a vymycování prvků negativních.
o Maně tu vzpomínám československý, byť neuskutečněný přínos Pražského jara 1968, jehož program etapových přeměn s jistými znaky konvergence počítal. Naše vize však přišla v malé zemi izolovaně a v kontextu rozpolceného světa předčasně. Neměla šanci prokázat svou účelnost ani jako "atrapa" možného modelu, bez nároku na obecné použití. V našich národních osudech se jev předčasnosti neprojevil poprvé. V různých obměnách působil v husitské reformaci, v projektu mírového spolku evropských států Jiřího z Poděbrad, v patentu o náboženské toleranci za Rudolfa II., v záměru federativní přestavby habsburské monarchie, ale i v Masarykově pojetí vícenárodní demokracie v Československu či v jeho představě Spojených států evropských. Prohry však nikdy neznamenaly zánik velkých idejí, v perspektivě oživovaných a v příhodnějších podmínkách i realizovaných. V tomto ohledu se nemusíme za naše dějiny stydět, naopak, máme naš být hrdi

X X X

o Závěr
o V této úvaze jsou vysloveny nepříliš "učesané" myšlenky, jejichž uspořádání by vyžadovalo pečlivé zpracování do sevřené studie, nikoliv pouhé improvizované odpovědi na novinářské otázky. Myslím však, že i v této podobě stojí za zveřejnění, neboť obsahují téma v soudobé publicistice málo nastolované. Mohou vzbudit souhlas anebo polemiku, obojí by bylo ku prospěchu věci, pokud by podnítilo širší a hlubší diskusi.
o Ve svých 86 letech mám za sebou dlouhou životní dráhu českého intelektuála, absolventa University Karlovy v oborech historie, sociologie a filosofie, v praktickém životě publicisty, politika a diplomata. Měl jsem dostatek příležitostí po řadu let studovat duchovní procesy u nás i v zahraničí, prodělávat ideové rozlety, omyly i ústupy, procházet tvrdými zkušenostmi politické praxe. Došel jsem k mnohým závěrům, z nichž jsem se některé pokusil zařadit do své knihy Paměti.
o Nejsem ovšem zdaleka samojediný, jemuž byla takováto dramatická a pestrobarevná cesta životem dopřána, ani kdo se pokusil své osudy zaznamenat. Mohu však bezpečně dosvědčit, že podobnými cestami se ubíralo myšlení velké řady mých generačních současníků a je spravedlivé je zde uvést, pokud mi je paměť připomíná (abecedně): Miloš Bárta, Jindřich Fibich, Jindřich Filipec, Miroslav Galuška, Miroslav Grégr, Jiří Hájek, Miloš Hájek, Dušan Havlíček, Jiří Hermach, Zdeněk Jičínský, Vladimír Kadlec, Robert Kalivoda, Jan Kašpar, Luboš Kohout, Karel Kosík, Karel Kostroun, Jan Křen, Václav Kural, Josef Macek, Zdeněk Mahler, Milan Machovec, Vojtěch Mencl, Zdeněk Mlynář, Jiří Pelikán, Václav Slavík, Lubomír Sochor, Jindřich Srovnal, Ivan Sviták, František Šamalík, Ota Šik, Zdeněk Šolle, Zdislav Šulc, Ladislav Tondl, Marcel Zachoval. A kolik dalších působilo v Praze, ve městech a obcích českých, moravských i slovenských! Takřka všichni patřili k okruhu socialistické demokratické obrody v 60. letech, ke strůjcům Pražského jara a posléze k odpůrcům normalizátorské totality.
o A ještě poznámku: Na rozdíl od minulosti, kdy se dostávali do popředí geniální jednotlivci, jejichž ideje prorážely cestu pokroku filosofie, přestože se jich časem zmocňovali dogmatici nebo deformátoři, dnešní složité problémy vyžadují týmovou spolupráci, obšírné diskuse, hledání alternativních řešení. Jejich svobodné úvahy a závěry pak potřebují i svobodnou publicitu, bez cenzury či zamlčování, svobodný vstup do vědeckých a vzdělávacích institucí, ale i nezbytnou podporu a pomoc.


Čestmír Císař,
1. 1. 2006


Copyrights: © Čestmír Císař

o
NETSOCAN tímto dr. Čestmíru Císařovi děkuje za jeho cenný příspěvek i vzácný čas.
frs, 10. ledna
































o
o
o
NETSOCAN přeje
všem lidem dobré vůle
co nejvíce zdraví, štěstí a úspěchů
v roce 2006

Deficit společenského vývoje
Západu potažmo celé civilizace

Čekání na nového "Einsteina"
oooPřečte-li si předchozí titulek liberál, nepochybně se škodolibě ušklíbne:
o Jaképak společenské zaostávání Západu? Jeho demokratický systém přece stále zůstává nedostižným vzorem pro mnohé země! Úroveň a produktivita jeho ekonomiky jsou snem mnohých vládců! Svobodnou západní společnost lze vidět jako ideální model pro kultury, připomínající spíše infantilní fázi ve vývoji západní civilizace!
o Intelektuálové považující kapitalismus za nepřekonatelný vrchol v tomto smyslu dokonce hovoří o konci dějin a módním slovem se stává postmodernismus. A poněvadž se jak v ekonomické tak i ve společenské sféře nedá již nic systémově kvalitnějšího nabídnout, lidstvo - rozuměj Západ - dospělo ke svému vrcholu a definitivnímu pozemskému Ráji.
o Podobně idylické poměry panují i ve filosofii a ideologii. Vše potřebné a smysluplné je již k dispozici a stačí si pouze vybrat mezi Hospodinem, Ježíšem, Mohammedem či Buddhou (ateistický Marx byl vržen na smetiště dějin). Chybí už pouze jediné - aby si sladkých plodů demokracie a kapitalismu mohly užívat i zaostalé oblasti Afriky či Orientu.
o Lze říci, že dnešní situace velice připomíná poměry v klasické fyzice na konci 19. století: lidské i instituciální vědecké autority tehdy všeobecně přijímaly názor, že fyzika se stala uzavřenou, ukončenou vědou ve které již nelze nic zásadně nového objevit. Pak se ale objevil A. Einstein se svojí teorií relativity a všechny představy o konci dějin fyziky explodovaly.
o Zatímco iluze předeinsteinovských fyziků neznamenaly žádná rizika, obdobná samolibá krátkozrakost v případě nynějších západních intelektuálů může skončit smrtelnými, fatálními následky. Politická, ekonomická, sociální, vědecko-technická i ekologická sféra Západu potažmo v globálním měřítku totiž připomíná cokoli jiného než idylický a definitivní Ráj. Dynamika, živelnost a mnohostrannost současného dění i absence jeho filosofické i ideologické syntézy, volají po příchodu svého "Einsteina" naléhavě jako nikdy předtím v dějinách.

Pre-Armagedon?
o Rozdíly v bohatství mezi občany Západu a ostatního světa, ale i uvnitř Západu samotného se dramaticky prohlubují; roste a eskaluje kriminalita (včetně korupce a organizovaného zločinu), brutalita, vandalství i narkomanie; pokračuje a prohlubuje se hluboký úpadek rodiny (obrovská rozvodovost) provázený sexuální anarchií a dramatickým poklesem porodnosti; západní společnost se individualizuje, egoizuje a atomizuje. Tradiční západní náboženská víra - křesťanství, zcela ztratila (soudě dle postojů občanů) svůj státotvorný, jednotící i psychoterapeutický vliv; je konfrontována s rychle bujícím šarlatánstvím a roli duchovních kážících o mravech a spasení převzali fantasmagoričtí vykladači osudu ze všeho možného jako astrologové a další věštci.
o Historická reminiscence přitom ujišťuje, že se nejedná o nic nového (ale ani optimistického) pod sluncem: podobná hédonická úpadková období postihla před jejich zánikem i antické říše či středověkou (středoevropskou) renesanci. Novum zde ovšem představuje existence zbraní hromadného ničení (a neustálé zvyšování počtu členů "jaderného klubu" místo jeho "rozpuštění") či riziko globální ekologické katastrofy v důsledku živelného ekonomického růstu. Připočte-li se k tomu raketový vývoj molekulární biologie, předkládající vidiny brzkého vzniku nejrůznějších klonů či dokonce monster, v kybernetice se zase rýsuje vidina robotů či systémů vymykajících se lidské kontrole, pak vzniká unikátní obraz dramtické situace, před níž lidstvo ve svých dějinách ještě nikdy nestálo.
o Stávající Gordický uzel dále zašmodrchávají a utahují disproporce mezi globálním charakterem problémů a neexistencí (přes všechnu úctu vůči OSN) demokratické a akceschopné globální instituce pro jejich řešení. Přes všechny instrumenty demokracie v národním i mezinárodním měřítku ovládají globální politiku i ekonomiku zcela nekompetentní a subjektivní finanční a průmysloví nadnárodní "mamuti", jejichž lidští protagonisté jsou nezřídka ideově zakotveni ve 4. tisíce let starém a zcela subjektivním judaismu popř. sionismu eventuálně ve dva tisíce let starém křesťanství (schopném řešit moderní civilizační problémy a konflikty nanejvýš Armagedonem) a do hry ještě musel - volky nvolky - vstoupit i podobně subjektivní islám provenience sice středověké nicméně svými kořeny spojný s judaismem.
o Jako děsivý detail lze nakonec připomenout, že tomuto chaosu velí - z pouze šťastnou náhodou terorismem nedotčeného Bílého domu - světový četník, výkonem služby úspěšně konkurující svému filmovému vzoru ze Saint-Tropez, který - poté co skoncoval s alkoholismem - ráno co ráno hledá se svými poradci odpověď na nikdy netušené problémy v Bibli. Ráno co ráno se tak dočítá o své malosti a nicotnosti - zvláště když se z Jobovy knihy dozvídá: "Vytáhneš-liž velryba udicí...? Přistrojíš-liž hody z něho společnici, a rozdělíš-li jej mezi kupce?... Zdaž naplníš háky kůži jeho a vidlicemi rybářskými hlavu jeho?... Vztáhni jen na něj ruku svou a neučiníš zmínky o boji... Aj, naděje o polapení jeho mylná jest."
o A když si pak tato persona (držící imaginární prst na spoušti odpalující salvy raket schopných několikanásobně vyhubit život na celé planetě) - ignorující fakt, že lov velryb je kvůli obavám z jejich vyhubení již dávno zakázán - nádavkem v Matoušově Evangeliu přečte povzbudivá slova věrozvěsta lásky Ježíše: "Nepřišel jsem, abych pokoj uvedl, ale meč. Budete slýchati boje a ozvěny bojů. Hleďte abyste se nekormoutili: neboť musí to všechno býti. Neboť povstane národ proti národu a království proti království", hned logicky a pevně uvěří, že OSN je marná a pro USA zbytečně nákladná instituce. Není divu...

Ztráta věrohodnosti Bible - zdroj moderní konzumní společnosti!
o Gordický uzel zmíněných globálních problémů a rizik se možná stane srozumitelnějším, bude-li nahlížen ve dvou rovinách, které bývají obvykle směšovány.
o První rovinu tvoří historicky nikterak vzácný - byť vždy rizikový - fakt konzumní společnosti v jejíž stále dekadentnější fázi se západní civilizace nepochybně nachází.
o Nejvýznamnější příčinu vzniku konzumní společnosti lze patrně vidět ve ztrátě vlivu původní státotvorné a jednotící náboženské víry či ideologie. Tuto souvislost lze prokázat v např. dějinách antického Řecka, Říma, původně katolické renesanční Prahy, a dokonce i na rozpadu tzv. "komunistického" bloku, kde počáteční heroismus a optimismus bolševiků nadobro vyhasl ve zkorumpovaném, protekčním a ryze konzumním prostředí "komunistické aristokracie".
o Nynější masové opouštění - původně státotvorných - zásad biblického Desatera svědčí o masové sekularizaci Západu a tomuto konzumnímu trendu nakonec odolá pouze nepatrná část pevných charakterů; lhostejno, zda zachovávají zmíněné mravy stále z religiózních důvodů nebo proto, že - ač např. ateisté - chápou jejich společenskou stabilizační funkci.
o Odpověď na otázku - Proč jsou ony původní mravy masově opouštěny? - je nabíledni: Bible těmto občanům již prostě nedokáže poskytnout věrohodnou odpověď na jejich existenciální otázky a ztratila svoji někdejší úlohu kompasu, dle něhož se bídný a smrtelný pozemský červíček relativně bezpečně a sebejistě orientoval ve svém střetu s nekonečným a věčným kosmem.
o Reálná rechristianizace - podobně jako u nás proběhla rekatolizace po děsivé třicetileté válce - již nepřipadá v úvahu (a jako důsledek obrovské tragedie by ani nebyla žádoucí), neboť masový úpadek víry v křesťanského Boha eventuálně Hospodina tentokráte vzniká na základě neopravitelných přírodovědeckých defektů obsažených v Bibli, a nikoliv jako následek "bezbožného" života křesťanského kléru (pověstného z renesanční éry), byť i tento faktor (např. pedofilní homosexualita některých kněží) hraje nemalou roli.
o Směr dalšího postupu naznačil kupř. akademik J. Charvát, když - v éře propukajícího rozpadu mravů české socialistické společnosti - ve své knize Člověk a jeho svět poznamenal: "Člověk potřebuje ideologii a musíme tedy náboženství nahradit jinou koncepcí. Život bez ideologie vede ke ztrátě zájmů, k frustraci, k poklesu etických hodnot, nežádoucímu únikovému řešení v agresivitě, omamných látkách, existenčním vakuu, atd. Ateismus nemusí nutně znamenat popření jakéhokoliv vyššího vodítka. Dnes se patrně náboženství častěji nahradí ideologií politickou, kulturní, uměleckou, apod., ...než filosofickou."
o Stručně řečeno, západní intelektuálové stojí před úkolem zkoncipovat vizi schopnou plnohodnotně nahradit již zcela nevěrohodnou a tudíž i dysfunkční Bibli. Plnohodnotnost znamená, že bude jednak civilizačnětvorná - musí obsahovat smysluplné etické zásady, které bude převážná část občanů více či méně ochotna dobrovolně respektovat i v případech kam nedosahuje rameno pozemské spravedlnosti. Současně musí umět nahradit i psychoterapeutický účinek Bible; měla by tedy reflektovat nejmodernější vědecké poznatky a tvůrčím způsobem je interpretovat tak, aby co nejradikálněji posílila sebedůvěru smrtelného lidského červíčka v jeho citovém konfliktu s věčným a nekonečným kosmem, a současně poskytla budoucí řešení dnešní nedokonalé pozemské spravedlnosti. Podmínkou je i její otevřenost ve smyslu funkční absorbce všech dalších nových vědeckých poznatků.
o V prostředí křesťansky poměrně bigotního Západu, kde ateismus byl víceméně nezdvořilostí - byť např vysoká a stoupající rozvodovost signalizovala spíše "sekularitu" velké části občanů - po hledání takové vize vpodstatě neexistovala společenská poptávka. Totalitní socialismus měl problémy sám se sebou (názory citovaného akademika Charváta se vyskytovaly zcela ojediněle). A nakonec ve vší upřímnosti - první argumentační šance pro obhajitelnost takové koncepce se začínaly postupně rýsovat patrně až ve druhé polovině dvacátého století.
o Poslední z důvodů proč nebyl toto jedinečný a zcela nezbytný intelektuální úkol dosud splněn, se pokusí objasnit následující část.

Hlavní příčina pokroku? Divergence vědy a církve!
o Druhou rovinu, z níž třeba nahlížet současné problémy a konflikty, lze uvést otázkami: Jak vysvětlit, že prezident nejmocnější země světa, disponující zbraněmi schopnými několikanásobně vyhladit pozemský život - v době, kdy je přísně zakázán volný lov velryb aby se zabránilo naprosté decimaci tohoto živočišného druhu - projevuje až infantilní důvěru v Bibli, čili v "přírodovědecký manifest" stavící svůj vliv mj. na dnes dětinském tvrzení, že člověk nikdy neuloví velrybu?!
o Poněvadž zcela bezpečný lov velryb umožnila až konstrukce parolodě, tzn. vědecko-technický rozvoj, lze odpovědět formou otázky - Nejsou dnes církve institucionálním anachronismem v kontextu s nynější úrovní vědy a techniky? A dále - Jakých dalších anachronismů jsme dnes svědky? Není jedním z nejzhoubnějších anachronismů samotný kapitalismus a jak takováto kvalitativní disproporce asi vznikla?
o Samozřejmě, jakmile se někdo takto neuctivě dotkne posvátné krávy dnešních liberálů, sklidí přinejmenším neuctivý posměšek. Nicméně vývojová úroveň některých systémů západní civilizace (viz církve) budí oprávněný dojem, že společenský vývoj za vědeckotechnickou sférou silně pokulhává a jako příklad nechť nyní poslouží i porovnání kapitalismu a jeho zbraňových systémů v kontextu předchozích společensko-ekonomických systémů a jejich výzbroje.
o Za symbolickou zbraň otrokářské společnosti lze označit meč; mečem byl tento společensko-ekonomický řád rovněž nadobro vyvrácen.
o Symbolickou zbraní feudalismu lze nazvat mušketu popř. houfnici. Tyto zbraně zase nadobro ukončily epochu feudální.
o Jaká symbolická zbraň v tomto kontextu konvenuje kapitalismu? Nejspíše vrtulový letecký bombardér s bombami na bázi klasické výbušniny. Čili zbraň, kterou kapitalismus kupodivu nebyl vyvrácen, ale v protikladu s dosavadní dějinnou logikou spíše posílen. Svým způsobem lze říci, že kapitalismus je 400 roků starý společensko-ekonomický zombie, který více než půl století přežívá svou smrt...
o Podobná úvaha o mezikontinentální raketě s jadernou hlavicí či o jiných zbraních hromadného ničení se pak z předchozí logiky zcela vymyká. Nejedná se totiž již o prostředky na zničení jednoho společensko-ekonomického systému, ale o prostředky globální zkázy... Kapitalismus disponující zbraněmi hromadného ničení pak připadá podobně anachronický - byť bez onoho zjevného prvku absurdity - jako křižácké vojsko vyzbrojené samopaly...
o Krátce řečeno - vypadá to, jako by vědeckotechnický vývoj předběhl o celou jednu evoluční generaci vývoj společenský. A platí-li zmíněná teze, pak již tento fenomén (připojit lze ještě ekologii, atd.) nabývá podobu fatálního Damoklova meče vznášejícího se nad celou pozemskou civilizací!
o Příčina této kupodivu dosud zcela opomíjené evoluční disproporce je přitom patrně velice prostá - a lze ji vidět v až diametrálně odlišném přístupu k pravdě v oblasti vědy a techniky v porovnání s oblastí společensko-ekonomickou; a tato disproporce vlastně přetrvává již několik století.
o Po celý středověk a ještě pár století poststředověkého období "verifikovala" na teritoriu dnešního Západu veškeré poznání katolická církev, která ideje či objevy nezapadající do její přírodovědecko-ideologické koncepce tvrdě zavrhovala jako kacířské. Klasickým mučedníkem pravdy eticko-religiozní se stal M. Jan Hus; pro pravdu vědecko-filosofickou podobně trpěl a obětoval život G. Bruno.
o Věda se však dokázala z církevní cenzury velice rychle osvobodit; a hlavní příčinou této svobody bylo, že inženýrské aplikace vědeckého výzkumu přinášely vysoký zisk. Pravda, i na parní stroj a lokomotivu bylo širokou veřejností ještě pohlíženo jako na ďáblovo dílo; ale už se kvůli tomu nestavěly hranice. Začínala divergence mezi státem a církví a země, které realizovaly odluku církve od státu se pak staly protagonisty vědecko-technického a hospodářského rozvoje; jmenovat nutno především USA. Dvě následné průmyslové revoluce pak Západ - a spolu s ním i celé lidstvo - posunuly na nevídanou a mnohdy zcela netušenou vědeckotechnickou a technologickou úroveň.

Novověcí mučedníci pravdy
o Emancipace přírodovědecké a technické sféry (kde respekt k pravdě představuje elementární podmínku pokroku) od církve (pro kterou se vědeckotechnická pravda naopak stává elementární příčinou ztráty její věrohodnosti i moci) položila základ nevídanému rozmachu lidského génia. Lidstvo proniká do makrokosmu i mikrokosmu a produkuje technické a technologické divy, před kterými by starověcí i středověcí lidé padali na zem v nábožné hrůze.
o Dnes již nikoho, ani náboženské fanatiky, nenapadne kritizovat vědce hovořící o možnosti cestování mezi časoprostory využitím vlastností černých děr (vyplývající z Einsteinovy teorie relativity), připomenout lze i Faynmanovy diagramy a možnost plynutí času nazpátek, některé aspekty teleportace či holografie atp., ačkoliv to všechny náboženské vize odsunuje na úroveň dětských pohádek.
o Náboženská bigornost je zcela dětinská i ve srovnání s úsilím molekulárních biologů pochopit a reprodukovat vznik organické hmoty z neorganické i prvních jednobuněčných preorganismů z hmoty organické - a vše patrně probíhá pouze na principu aperiodické krystalizace - což v kontextu s genovým inženýrstvím pozdji nezadržitelně vyústí v "božskou" schopnost člověka jako tvůrce života. Ačkoliv taková budoucnost stojí již doslova za dveřmi, lidstvo vůbec není připraveno na své eventuální dispozice produkovat monstra či klonovat nejen ovce, ale i "Jurský park" a dokonce i dějinný "Panteon".
o Všechny dosavadní lidské úspěchy i perspektivy v přírodovědecké i technické a technologické praxi čekají na své filosofické zpracování a interpretaci a rovněž i na svého Julese Vernea jako představitele humanistické science-fiction. Zatím se takových vizí, bohužel, ujímají spíše komerční fantasmagoři.
o Ve společensko-ekonomické sféře tudíž panuje téměř opačná situace než ve vědě!
o Zatímco ve vědecké sféře suverénně a zcela přirozeně vládne pravda a pro úspěšný výsledek přírodovědecko-technického experimentu jsou připraveny všechny představitelně ideální podmínky, sociálně ekonomické experimenty jsou všemožně blokovány a experimentátorům jsou házeny - když ne rovnou bomby na hlavu - tak alespoň (politické, finanční, mediální ap.) klacky pod nohy. Ve společenské teorii i praxi namnoze panuje situace jako za dob M. J. Husa. Nehoří zde sice hranice, ale novodobí "kacíři" (ať již jedinci či jejich hnutí a instituce) jsou likvidováni se stejnou brutalitou jako jejich středověcí protějškové: jsou nezřídka nemilosrdně vražděni, likvidováni násilnými převraty a samozřejmě i válkami.
o Zatímco tedy přírodovědecký, vědeckotechnický a technologický vývoj raketově akcelerují, společenský vývoj je silně retardován.
o Konkrétně nutno zmínit tyto oblasti: předně dosud neexistuje všeobecně respektovaná systémová alternativa schopná nahradit kapitalismus. Současně již měla dávno existovat akceschopná globální instituce (na bázi OSN), kompetentní realizovat svá - demokraticky přijatá - ekonomická, ekologická a politická řešení a rozhodnutí. Třetím zaostalým fenoménem je existence a (a namnoze velice negativní vliv - fanatismus) dosavadních náboženství a církví; není divu - soudobí intelektuálové jednoduše nedokázali zkoncipovat dokonalejší vize než ty, k nimž se odvážili jejich starověcí protějškové.
o Obecně lze říci, že hlavním viníkem oné retardace - ústící v soudobou nesmírně rizikovou civilizaci - jsou ekonomické a egoistické zájmy mnoha individuí a s nimi souvisejících společenských systémů a subsystémů, čili kapitalismus!
o Na druhé straně při jenom trochu realistické úvaze nezbývá podotknout, že dosavadní antikapitalistické koncepce zejména Marxe a Lenina (a jejich bolševická realizace ve Východní Evropě a na Kubě) - byť vpodstatě racionální (bez ohledu na jejich pozdější praktické selhání), musejí být pro pragmatického kapitalistu zcela nepřijatelné: nabízejí mu totiž aby zchudl a nádavkem se stal ateistou!
o Tzn. žádají, aby se zřekl svého výhodného společenského postavení a ještě přijal vizi o své nicotnosti. Na tom nic nemění fakt, že se Marx, Engels i Lenin o možnost nesmrtelnosti lidské duše živě zajímali a Lenin si ve svých Filosofických sešitech dokonce vypsal a podtrhnul mj. následující úvahy z knihy Moderní filosofie od A. Raye: "Co se však stane s nesmrtelností ducha, zvláště s jeho osobní nesmrtelností, vždyť ta je již po dva tisíce let pro nás věcí daleko nejdůležitější... Před ubohostí domnělých experimentálních ověření záhrobního života může teorie nesmrtelnosti duše podržet jen tu formu, kterou jí dali již Sokrates a Platon: je to dobrodružství odvahy, v něž je nutno se vrhnout, je to výzva k neznámému, výzva, jež má málo naděje, že kdy bude zodpovězena."
o Tím že bolševici a jejich následníci v sovětském impériu na tento aspekt rezignovali - byť jako realisté - nechali uvolněný psychologický ventil, který vedl (viz zmíněný akademik Charvát) ke vzniku konzumní společnosti dokonce i v chudém SSSR a Východní Evropě!...
o Na druhé straně nelze nezmínit, že ona společenská retardace - ve smyslu dnešní obrovské moci civilizačně jaksi již archaického kapitalismu - má za důsledek obrovskou retardaci v globálním měřítku, nebot rozvojové země, místo aby budovaly civilizačně pokrokovější ekonomiku než kapitalistickou, jsou nuceny budouvat zpozdilý ekonomický řád.
o Jsou k tomu však donuceny nejen tlakem vnější politické a ekonomické moci, ale současně i tím, že - právě v důsledku onoho zpozdilého vývoje v politicko-ekonomické sféře včetně politicko-ekonomických věd - zatím neexistuje všeobecně akceptovaný a experimentálně ověřený model, kterým by měl být kapitalismus nahražen...

Post-kapitalismus
o V politické sféře dnes panuje ve vztahu k více či méně tradičním ekonomickým formám následující situace: zatímco neo- či autentičtí bolševici stále preferují státní vlastnictví, rádobysociální demokraté zase vidí etický vrchol ekonomiky v neziskovém družstevnictví - čímž všichni současně dávají najevo svoji panickou fóbii ze slova kapitál popřípadě zisk. Přitom zisk eventuálně kapitál tvoří - alespoň v této epoše - motor lidské podnikavosti i tvořivosti. Problémem je pouze více či méně nespravedlivá forma jeho dělby mezi ty, kteří se na tvorbě zisku či kapitálu podílejí.
o Ideál bolševiků - státní forma vlastnictví výrobních podniků - nemůže v konkurenci s kapitalismem uspět ze dvou důvodů.
o Tím prvním a zřejmým je neosobní, byrokratické vlastnictví a řízení podniku, často realizované bez adekvátní osobní odpovědnosti managementu. Druhým a nepříliš zmiňovaným - poněvadž dostatečně nepochopeným - důveodem zde je, že státní vlastnictví vpodstatě neodstraňuje prvotní důvod své existence, kterým je vykořisťování!
o Zaměstnanci totiž vytvářejí nadhodnotu i v tomto případě, avšak tuto nadhodnotu jim svévolně odebírá a distribuuje - dokonce i k těm neschopným - stát. Zaměstnancům je ovšem naprosto lhostejné kdo jim onu nadhodnotu odebírá, zda kapitalista či stát. V druhém případě však mají daleko více důvodů i možností reagovat alespoň poklesem pracovního výkonu či morálky.
o Zmínit je nutno ještě neziskové výrobní či služby poskytující organizace (včetně oněch neziskových druřstev). Ani tyto subjekty nemohou v přímé konkurenci se svými kapitalistickými protějšky ekonomicky zvítězit. Jejich pozitivní působení si však lze představit v oblastech, kde je tvorba kapitalistického zisku vpodstatě neetická - např. při realizaci zakázek financovaných z veřejných zdrojů: tzn. státní správu (jde o peníze daňových poplatníků), zdravotní a další pojištění (peníze pojištěnců).
o Nakonec ještě existuje další a zcela prostá myšlenková konstrukce vrcholného kapitalistického systému, kdy se kapitalismus současně stává svojí antitezí! Tato idea přitom vychází ze strukturálního vývoje kapitalistických vlastnických forem (od původního majitele manufaktury a klasického továrníka až po podstatně demokratičtější zaměstnanecké akcionářství, družstevnictví či Baťovo "partnerství").
o Míní se tím obecně kapitalistický podnik (představitelný v podstatě jako ziskové družstvo) jehož všichni zaměstnanci jsou v průběhu daného intervalu (kupř. roku) spravedlivě odměňováni za vykonávanou práci; a jejich mzdy jsou tudíž zahrnuty do položky nákladů.
o Následný zisk - jako rozdíl mezi tržbami a náklady - lze pak rozdělit i tím způsobem, že z jeho finanční složky dostane každý ze zaměstnanců stejný podíl ("dividendu") a investovaná složka zisku bude rozdělena stejně, avšak může být "vyplacená" pouze ve formě "akcií" (nepůjde o veřejně obchodovatelné cenné papíry).
o Takovýto podnik se pak skládá ze sta procent vlastníků (kapitalistů) a představuje tedy vývojový vrchol kapitalsmu. Současně zde ale není nikdo vykořisťován, takže lze hovořit o zániku klasického kapitalistického vlastnictví, kde si vlastník (vlastníci) přisvojovali onu nadhodnotu na úkor ostatních zaměstnanců!
o Stát by měl pro usnadnění podnikání tohoto typu v první řadě vypracovat příslušnou legislativu, a vznik takovýchto ekonomických subjektů i maximálně podporovat - což lze očekávat především od levicových vlád (liberálové v tomto případě patrně tak liberální nebudou). Zároveň je pochopitelně nezbytné stanovení daňové diferenciace tohoto typů podnikání dle různých rezortů, tzn. dle společenské účelnosti a především různé náročnosti na tvorbu zisku (rozdílné zdanění např. bankovnictví, petrolejářského či automobilového průmyslu, zemědělství apod).
o Takováto vlastnická forma však neznamená jenom zánik klasického kapitalismu, ale stává se současně i zdrojem perspektivy netušeného kulturního vývoje lidské civilizace, oproštěného od všech egoistických, dravčích, zločinných a anticivilizačních (ve smyslu samoúčelné komerce či konzumu) fenoménů endemických klasickému kapitalismu.
o Na závěr - bez jakýchkoli nároků na definitivní ideálnost zmíněné ekonomické koncepce - nezbývá než opět zdůraznit onu disproporci mezi přírodovědeckým, technickým a technologickým vývojem a jeho globálními i osudovými aspekty a stále více zaostávajícím vývojem společenským. Disproporci, která by měla být příčinou špatného spánku všech západních humanistických intelektuálů.


František Stočes, 10. ledna 2006




NETSOCAN MONITOR



Drzý, drzejší Rath
Včera stačil urazit senátory, a to hned nadvakrát... Ministrova arogance však nebyla nasycena, a tak "musel" urazit ještě poslance občanských demokratů... Podaří-li se Jiřímu Paroubkovi prosadit ministra zdravotnictví do čela pražské kandidátky ČSSD (čímž mu de facto zajistí zvolení a imunitu), můžeme očekávat, že výroky a činnost pana doktora se ještě vystupňují. (LIDOVÉ NOVINY, 2. prosince).

Nu a aby se tak nestalo, stupňuje se novinářská palba na zdravotnického reformátora, o kterém spisovatel a publicista Ondřej Neff napsal (LN, 25. 11.): "Pro značnou část novinářů je Rath jednoznačně mužem určeným k zastřelení." Např. jenom v jediném výtisku (možná také uražených či jinak zakomplexovaných) LN (2. 12.) kříčí na čtenáře následujících 11 titulků: Drzý, drzejší Rath. Doktor, který jde přes mrtvoly. Rath "prověřuje" nepřátele. Rath obvinil z korupce Roche. Rath nařkl šéfa ODS Topolánka z korupce. To si nedovolil ani Zeman, rozčilovali se politici ODS. Rath zřejmě lídrem ČSSD v Praze bude. Brněnská nemocnice zavřela třetinu lůžek. Doktor Rath a jiní. Mi(ni)strovská klauniáda. Ministr zdravotnicví odmítl přijít do Senátu. Věcná diskuse o problematice zdravotnictví se tak zvrhává v neskutečnou štvanici a člověka napadá, jestli všichni ti novinářští snajpři nedostávají každé ráno pochvalu před nastoupenou jednotkou...



Proč jsem zabil Lennona
"Bylo to nutkání, které jsem nemohl potlačit... Bylo to jako rozjetý vlak. Nic mě nemohlo zastavit." Proč vlastně Chapman zabil zrovna Johna Lennona? Co ho k tomu vedlo a proč hrála knížka J. D. Salingera Kdo chytá v žitě takovou důležitou roli?... "Zabil jsem Lennona, abych se stal proslulý, a tak podpořil prodejnost knihy Kdo chytá v žitě," nabídl sám vrah bizarní zdůvodnění několik měsíců po činu... "Necítil jsem žádné emoce, žádný hněv... V mozku jsem měl ticho," řekl později. (MF DNES, 3. prosince).

Mark Chapman nevypadá na blázna, spíše na zjevného prosťáčka, a USA jsou nevděčnou zemí. Mark Chapman nechápe, že pomohl Spojeným Státům vyhrát studenou válku! Kdyby místo Salingera četl Jaroslava Haška, mohl být místo magora národním hrdinou. Dokázal by totiž soudci vysvětlit, že tak jako on by musel jednat každý americký vlastenec: "Vy, pane soudce, kdybyste věděl, že sovětskými raketami SS 20 ohroženou Západní Evopu může spasit jedině rozmístění našich Pershingů v Německu, a přitom slyšel provokativní a pacifistické písničky toho bláznivého Brita, jako třeba Dejte šanci míru, která se jako pacifistický bacil šíří po celých USA, vy pane soudce, byste nevzal revolver a nevpálil alespoň pět kulek do jeho hnusnýho pacifistickýho těla?" A kdyby taková švejkovská řeč nezabrala u soudce, určitě by oslovila vlastenecké porotce. Ale třeba se Americe křivdí a není tak nevděčná. Možná Chapmanovu historickou zásluhu na rozmístění Pershingů pochopila a svůj vděk projevila tím, že sločince poslala sedět do ajnclíku místo na elektrické křeslo, kam nejspíše patří.



Exporadce Klause vadí v ČT
Programoví pracovníci se chtějí ke kauze písemně vyjádřit... Podle šéfa jejich komory Michaela Otřísala se zmíní i o profesní způsobilosti Žantovského. "Žádný z nás si o ní nedělá iluze..."... "Je mi to jedno. Mám dost své práce, než abych řešil komplexy jiných lidí," říká Žantovský, který o žurnalistice a médiích také přednáší na soukromé vysoké škole v Praze... Předseda rady Komory programových pracovníků Michael Otřísal označuje některé Žantovského texty z poslední doby kritizující ČT či navrhující její zásadní proměnu za "výrazně nežurnalistické"... "ČT by měla být i dál fórem, jež si národ platí, aby bylo nezávislé," uzavírá Otřísal. (LIDOVÉ NOVINY, 9. prosince).

Vypadá to, že v Komoře programových pracovníků sedí zajímaví nežurnalisté (např. teolog), kteří vedou Pánem Bohem inspirované diskuse o novinařině a mediální svobodě.. Zajímavá by asi byla i informace, zda v tomto tělese sedí vůbec nějaký absolvent novinářské fakulty. Funkcionář bez novinářské fakulty a rozhodující o novinařině je nanejvýš laický novinář, popř. publicista, často pisálek a blafuňka. Pokud takovýto zástupce veřejnosti, obdařený možná i náboženskou bigotností, rozhoduje o svobodě veřejnoprávní televize, připomíná to situaci, kdy se o léčbu občana uchází lékař - protože chce léčit - který neabsolvoval lékařskou fakultu. V takovém případě by se měl i těžce nemocný občan pokusit o co nejrychlejší úprk.



O jedné bigotnosti
Různé výhody, úlevy a popř. i pocty má přece smysl poskytovat lidem za nebo pro nějaké výkony, které vyžadují určitou míru sebezáporu. A co je zároveň pro nás ostatní nějakým přínosem. Vojáci dostávají vyznamenání za to, že přemohli strach a chuť utéci z boje... Ctíme člověka, který ani pod nátlakem nezradil, přestože zrada by mu umožnila vrátit se z vězení k rodině či získat peníze... Bude-li institut partnerství - a to výlučně dvou osob stejného pohlaví - zaveden, pak to bude poprvé v dějinách, co bude v podobě trvalého institutu výhod, a tím automaticky i společenské prestiže oceněn výkon spočívající v prostém podlehnutí vlastním sklonům. (MF DNES, 12. prosince).

Pavel Bratinka, autor článku, dále argumentuje, že schválení registrovaného partnerství osob stejného pohlaví fatálně devalvuje respekt náležející manželství; čili svazku dvou osob rúzného pohlaví. Manželství představovalo prestižní instituci ve všch kulturách, které něčeho dosáhly, poněvadž hrálo nenahraditelnou roli pro přežití těchto civilizací.



Dobyté duše Iráčanů
Došlo totiž ke klíčovému posunu... v - myšlení... Díky volební účasti sunnitů, kteří tvoří se šíity a Kurdy tři hlavní skupiny populace země, přitom nový irácký parlament dostane nálepku legitimnosti. Pro Američany, kteří v Iráku přišli již o více než dva tisíce mužů, je to nanejvýš důležitá zpráva. Jen z takového parlamentu může totiž vzejít irácká vláda, jíž mohou - s trochu klidným svědomím - přenechat starost o bezpečnost země. (LIDOVÉ NOVINY, 16. prosince).

Význam této zprávy se podobá významu zprávy o tom, že v okupovaném Československu se voleb účastnilo 99, 9 procent Čechů a Slováků. Co mají ti chudáci v Iráku asi dělat, když jim tři roky od počátku americké okupace funguje elektřina jenom dvanáct hodin denně, a vědí, že vojenskou silou okupanty ze země nedostanou. A irácká ropa odtéká ze země plným proudem....



Úpadek: vám už zas cenzura nevadí?
Dnes už není nezávislá ani ta rada, která má nezávislost chránit. Premiér v ní má své lidi, televize sama dobře ví, jak si Paroubka nerozhněvat, a veřejné mínění je asi také rádo. Pro ztrátu nezávislosti nikdo žádné náměstí - jako před pěti lety - nezaplní. Bohužel, ani tehdy nešlo o nezávislost v ČT, nýbrž o politický boj, do vznešených pojmů zastřený. O svobodu jde dnes. (MF DNES, 20. prosince).

Lze vyslovit obavy zda autor, Karel Steigerwald, vůbec chápe obsah pojmů nezávislost, cenzura a svoboda. Jinak by se totiž musel bouřit především před více než deseti lety, kdy veřejnoprávní televize chrlila oslavné pamflety jako Léčba Klausem, pořady s M. Zemanem mizely z obrazovky, diskusní pořady typu Co týden dal byly zjevně manipulovány a ve zprávách se objevovaly vyslovené a nedementované pololži (jako výrok jistého zemědělce rozhořčeně hřímajícího: "...a jestli pan Zeman tvrdí, že zemědělci nemají zaseto, tak vůbec nerozumí zemědělství!" (Každý posluchač samozřejmě ten výrok připsal Milošovi Zemanovi, který nikdy nic takového neprohlásil, byť autorem onoho výroku človíček jménem Zeman skutečně byl). Tehdy by se hrdinný bojovník za svobodu K. S. asi vzrušil jen v případě, že by ČT vysílala pořad typu Bez obalu s hlavními hrdiny Klausem a Havlem. Není vyloučeno, že by burcoval lid na náměstí za účelem podepsání manifestu, že takovýto jednostranný politicko-pornografický pořad musí z obrazovek ČT zmizet.



Socialistické tažení na nemocnice
Právní podoba nemocnice by měla být naprosto věcí vlastníka, který sám nejlépe umí rozhodnout, co je nejefektivnější... Akciová společnost má na rozdíl od příspěvkové organizace přesně definovaná pravidla ekonomického fungování a o tom, jak se použije případný zisk, rozhoduje jenom majitel. Je naprosto nepředstavitelné, že by se kraje snažily použít zisk do jiných oblastí než zpět do nemocnic... Úspory v systému veřejného zdravotnictví spočívají v částečné spoluúčasti pacienta na méně závažné léčbě (slovenský příklad ukazuje, že i malé částky působí obdivuhodně účinně). (www.pravo.cz, 27. prosince).

Hejtman Ústeckého kraje Petr Gandalovič tu používá klišé, které vůbec neodpovídá historické praxi a žije nejspíše kdesi na Marsu. Jinak by si snadno spočítal kolik Slováků z tohoto reformního ráje uprchlo do zahraničí. Také by si mohl spočítat, kolik Slováků by ještě uprchlo, kdyby mohli, nebyli staří atp. Když se ve Velké Británii zprivatizovaly vodovody - protože prý stát do nich neinvestuje - soukromí vlastníci několikanásobně zvedli poplatky za vodné a stočné - a sami nejlépa rozhodli co je nejefektivnější: vybrané miliardy investovali do hotelů a kabelových televizí v zámoří... V Anglii, kde věčně prší, se pak objevily lokality, kde netekla voda. Anebo vlastníci jedné pražské lékarny rovněž nejlépe rozhodli co je nejefektivnější a zisk vzniklý z peněz pojištěnců a daňových poplatníků investovali do autobusové dopravy.



Vybírá a glosuje: František Stočes


Měsíčník NETSOCAN je necenzurované a otevřené periodikum, které chce sledovat závažné události společenského života a hodnotit jejich etické, humanistické a demokratické aspekty i z hlediska a zájmů občanů žijících z námezdní práce a pracujících v manuálních a dalších nekariérních profesích. Vydává klub ASD na Praze 2. Redakční rada: Aster Jiří, Durdis Josef, Stočes František (šéfredaktor), Štromajer Bohumil, Velát Jan. Adresa vydavatele: František Stočes, 120 00, Praha 2, Bělehradská 35, tlf. 222645538. E-mail: netsocan@volný.cz. Příspěvky, které nevyjadřují názor redakce, budou označeny buď zkratkou "pnnr", popřípadě "no comment". Bude-li to nutné z publicistických důvodů, redakce si vyhrazuje právo na zkrácení nebo úpravu příspěvků. Texty neprocházejí jazykovou úpravou a příspěvky nejsou honorovány. Každé číslo vzniká on line systémem v tom smyslu, že až do uzávěrky mohou být všechny materiály, výslovně označené jako nedokončené, upravovány, korigovány atp. Po datu uzávěrky se každé číslo stává historickým artefaktem a nemůže v něm být cokoli měněno. Uzávěrka tohoto čísla byla provedena 11. ledna 2006 v 03:00 hodin.
NETSOCAN