NETSOCAN
Číslo 12 --PROSINEC 2008---Ročník VII.
Krize

To je slovo, které slyšíme na každém kroku. Noviny i televize se předhánějí ve vymýšlení katastrofických zpráv a politici se snaží situaci zlehčovat, že to není tak strašné.

Začalo to, když několik amerických bankéřů dostalo geniální nápad půjčovat nesolventním lidem peníze na jejich domy. A protože věděli, že ti lidé nebudou schopni dluhy splácet, rychle ty půjčky prodali jiným bankéřům po celém světě. Ti si mysleli, že ceny nemovitostí porostou až do nebe a kupovali. Když to prasklo, byl to začátek krize, která se nám hezky rozlézá po celé zeměkouli.

Finanční krize přerostla do krize ekonomiky. Továrny propouštějí zaměstnance a zbytek pracuje jen část týdne. Jak je to možné? Před lety jsem napsal několik článků o takové situaci. Pokusím se zopakovat tehdejší myšlenky.

V první řadě je na vině dnešní ekonomika založená na dluzích. V článku "Virtuální peníze" jsem popsal situaci. Většina lidí si myslí, že peníze může vydávat jen vláda a vláda si peníze ohlídá. Ale to není pravda. Na příkladu Britanie jsem ukázal, že vláda Velké Britanie vydala celkem jenom asi 25 miliard Lstg. Jenže v Britanii obíhá podle statistických údajů Bank of England více než 680 miliard liber sterlingů (Lstg). Kde se tedy vzalo zbývajících 655 miliard, které nevytvořila vláda? Celý ten zbytek 655 miliard liber - což dělá 97% všech peněz Velké Britanie - byl vytvořen bankami a stavebními společnostmi a byl vytvořen z ničeho. A jak tyto společnosti mohou "vyrábět" peníze? Lehce, jsou to hypotéky, soukromé půjčky a přečerpávání účtů, které vedou k vytvoření tohoto dluhu. Vlády se přímo spoléhají na to, že se lidé zadluží, aby tak byly vytvořeny peníze, které proudí do ekonomiky. K roztáčení kol ekonomiky je pak nutné, aby každá libra, koruna, dolar měly své ekvivalenty v nějakém dluhu. Ve Spojených státech je situace ještě horší, celkový dluh USA překračuje dnes 17. 12. 2008 v 16 hodin částku 11 661 774 315 386,61 dolarů - to je 11 a půl tisíce miliard. (Na výši amerického dluhu se každý může podívat na webu ZDE

USA si musí každý den vypůjčit více než 2 miliardy dolarů, aby udržely ekonomiku v chodu. Vypůjčují si hlavně v Číně. Čína už má v USA aktiva za skoro tisíc miliard dolarů ve formě státních dluhopisů. Přestože ekonomika v USA pomalu roste, nezaměstnanost stoupá.

Stát rezignoval a předal tvorbu a emisi peněz na soukromé banky a všelijaké úvěrové společnosti. Přitom to nepřináší žádné výhody - naopak, tyto půjčky, které tvoří peněžní zásobu, jsou nežádoucí a vedou ke všem negativním jevům v ekonomice. Všechny státy světa jsou zadlužené. Ale kde je věřitel? Komu ty státy dluží ty peníze? Dluží tyto peníze soukromému sektoru? Jak je možné, že největší dlužníci jsou vlastně nejbohatší státy světa - USA a západní Evropa. Přitom tyto země mají nejvyspělejší ekonomiky.

Přes to všechno panuje obrovská důvěra k penězům, peněžním statistikám se věří. Tato důvěra se projevuje nejen v přijímání nereálné zadluženosti. Jenže tak to nefunguje. Ekonomika roste, ale ještě rychleji rostou dluhy. Rostou úroky a úroky z úroků.

Ale nejen vlády jsou zadlužené. Rostou i dluhy osob a domácností. Měl jsem u nás na návštěvě jednoho Němce. Měl všechno na co si vzpomněl - dům, auto, na dovolenou létal na Kanáry. Mělo to však malý háček. Měl všechno na dluh. Hrozil se toho, že kdyby přišel o práci, je z něj bezdomovec. Američané jsou nejbohatším národem na světě hlavně díky tomu, že jsou také nejzadluženější. Celkový dluh lidí a firem v USA přesahuje dalších 5 000 miliard dolarů. V Británii je to asi 1000 miliard liber, z toho domácnosti si půjčily přes 600 miliard. Ale dluhy se musí jednou splácet. Zatím to vypadá, že svět se řídí heslem Madame de Pompadour - po nás potopa. I u nás lidé dluží částky, které v celku překračují náš státní rozpočet. Je jenom otázkou času, kdy hypotéční krize zasáhne i nás.

Tato zadluženost žene státy k neustálému růstu ekonomiky. Kvůli neustálému růstu soukromého zisku potřebuje kapitalismus nahrazovat ve výrobě člověka stroji, technologiemi, počítači, genetickými vylepšeními. Problém je v tom, že počítače ani genetičtí mutanti nekupují haldy zboží, které tak úsporně vznikají.

Nová ekonomika a touha po stále vyšších ziscích je tlačena imperativem snižování potřeby pracovní síly, ale přitom potřebuje stále víc platících spotřebitelů, kteří obratem vyprázdní sklady, jež dokáže hravě naplnit stále menší počet zaměstnanců. V tom je ovšem skryt celý problém, který nikdo nechce řešit. I o tom jsem psal. Ptal jsem se, jak dlouho ještě může výroba růst. Při růstu 5 až 8% se výroba každých deset let zdvojnásobí. Kapitalisté zvyšují výrobu, snižují platy i počty pracujících. Ale kdo potom bude kupovat jejich výrobky? Nezaměstnaní ani mizerně placení zaměstnanci ne. Takovým způsobem se jednou musí dojít k bodu, kdy se vyrobí více zboží než je trh schopen pohltit.

A jak to tak vypadá, k takovému bodu jsme právě došli.

Vyrábí se takové množství zboží, že se stává neprodejným. Proto se zavírají továrny, proto se pracuje jen čtyři dny v týdnu. Jenže tím se to nevyřeší - naopak krize se rozšíří. Lidé přestanou vydělávat, a tím ztratí schopnost nakupovat. Bude nutno zavřít další továrny a pracovat ještě kratší dobu. Jsem skutečně zvědav, jak to naši ekonomové vysvětlí a hlavně vyřeší. Podle mne to v současném politickém a ekonomickém systému nejde. Podnikatelé musí změnit priority svého podnikání. Nejen maximální zisky akcionářů, ale i spravedlivé mzdové podmínky pro jejich zaměstnance. Vždyť jsou to hlavně oni, kdo vytváří jejich bohatství. A stát by si měl uvědomit, že jsou to hlavně zaměstnanci, kteří naplňují státní kasu.

Východiskem může být Stacionární ekonomika. Pod tímto pojmem je ukryta společnost a systém, který vyrábí jen tolik zboží, které je možno spotřebovat. Při takovém systému však nemůžou růst zisky akcionářů a to je něco, co se jim nebude líbit. Nakonec i životní úroveň pracujících by se snižovala. Mělo by to i svoje výhody. Nižší výroba by znamenala více volného času. Lidé by se mohli více věnovat kultuře, sportu a dalším činnostem volného času. Mohli by více cestovat a poznávat. Pro některé by to byla rána, jiní by to uvítali. Nakonec nežijeme proto, abychom pracovali, ale pracujeme, abychom dobře žili.

Každý kdo chce, může vidět důsledky takové ekonomiky. Vysoká nezaměstnanost, odbytová krize, neustálé zbídačování velké většiny obyvatelstva. Vysoké zisky a bohatnutí stále menší a menší skupiny obyvatel, je druhou stranou mince. Nebetyčná lhostejnost lidí v luxusně vybavených kancelářích v mrakodrapech, tyčících se nad slamy, přesouvá miliardy dolarů ze země, které dnes zajišťují její prosperitu, do jiné země. Globalizace je jako jízda na tygru. A zkrotit globalizaci potažmo i bezbřehý liberalismus, znamená zkrotit tygra. A jak každý ví, to není lehká věc. Ale je to možné. A je to také nutné, pokud chceme jako lidé přežít.

Celý monetární systém je chybný. Už to, že bankovní úvěry tvoří ve většině nejrozvinutějších zemích 95% peněžní zásoby, je znakem, že bankovnictví se stalo nejdůležitějším článkem ekonomiky. Banky prostřednictvím manipulace s úrokovými mírami ovládají ekonomiku.

Stále slyšíme v televizi "Nevaž se - odvaž se" a kupuj, kupuj, kupuj. Cynická manipulace s lidskými emocemi nabádající kupovat různé módní zbytečnosti, která podporuje růst chamtivé konzumní společnosti, pochází přímo ze systému založeném na dluzích. Přitom jsou lidé nuceni pracovat stále víc a efektivněji, nutí je adaptovat se, rekvalifikovat, protože v opačném případě je čeká nedůstojný život a bída nezaměstnaných. Ale i ti, co zatím mají práci, se musí bát, aby o ni nepřišli.

Z výše uvedeného je zřejmé, že bankovní úvěr představuje nefunkční formu peněz. Taková ekonomika je stále hnaná k ustavičnému růstu bez ohledu na reálnou potřebu nebo poptávku. Reformovat takový systém není maličkost. Znamenalo by to postupnou změnu samotných základů národních ekonomik a mezinárodních vztahů. Přesto by to stálo za to.

Má to však silného nepřítele. Jsou to vládci tohoto systému, majitelé bank a další, kteří v tomto systému jsou příjemci obrovských zisků, o které by přišli. A protože mají větší moc než jakákoli vláda, je to v nejbližší době nepřijatelné. Přesto nemusíme zoufat. Tento systém je předurčen ke krachu a teprve potom bude možno provést rozumnou změnu. A nebude to tak dlouho trvat. Finanční krize i následná krize ekonomická nám to ukazují. Dnes už může každý vidět, že takový systém je neudržitelný.


Ing. Josef Vít
17. prosince 2008

NETSOCAN