NETSOCAN
Číslo 12 --PROSINEC 2008---Ročník VII.
ČSSD eroduje i zdola aneb Malá historická reminiscence


Na společné schůzi dvou místních organizací ČSSD na Praze 2 – jíž se účastnilo deset členů z celkem 36 – se nový člen s titulem Ing. vyjádřil, že již kvůli malé účasti jsou tyto schůze ztrátou času. Funkcionář MSD se mu pokoušel situaci vysvětlit: účast na schůzích je dobrovolná, lidé mají spoustu dalších starostí či funkcí, jsou zde důchodci, atd. Člen ÚVV jej podpořil, že někdy je prý tak tak usnášeníschopný i ÚVV a KVV se to již přihodilo. Ing. se dostával do těžké defenzívy a pozice potížisty, a začínal své názory odvolávat. Zvolil jsem roli ďáblova advokáta a připomněl, že usnesení našich schůzek jsou navíc nelegitimní a jejich personální i další závěry mohou být kýmkoli a kdykoli úspěšně zpochybněny. Bez reakce… Asi hlavně proto, že nikdo neví co s tím. Nu a na předchozí schůzce byl počet přítomných nižší, než kolik se na ní volilo delegátů na obvodní konferenci. Uváží-li se, že tento stav právního nihilismu tolerují mj. člen ÚVV, vysoký funkcionář MSD, člen revizní komise i členové s právnickým vzděláním, a že jsme – jako politická strana – vlastně klesli pod úroveň baráčníků či vesnických fotbalových jedenáctek, které se každý víkend musejí sejít v prakticky stoprocentním počtu, pak lze nesporně hovořit o těžké krizi. A se vší vážností se musí říci, že i zde začíná jeden z aspektů, které v souhrnu zařazují ČR z hlediska korupce ve státní správě mezi nejpokleslejší banánové republiky.

Poněvadž jsem členem této obvodní organizace od roku 1992, mohu říci, že tomu tak dříve nebylo, a že tato konkrétní místní situace má i své specifické historické kořeny. Nyní se tedy pokusím o stručný popis celého vývoje i o návrh řešení.


Do ČSSD jsem přešel v roce 1992 z Levé alternativy, kterou jsem opustil na protest proti její (definitivní) bolševizaci. Na Praze 2 jsem v krátké době začal vykonávat funkci tajemníka i člena OVV. Bylo zde okolo dvaceti členů v jedné MO a všechny schůze byly usnášeníschopné (konfrence se pořádaly v klíči 1:1). Všem členům jsem spolu s pozvánkou na příští schůzi zaslal i zápis schůze minulé (tzn. nejenom usnesení, ale i stručný obsah diskuze se jmény diskutujících). Každý zápis obsahoval i seznam přítomných a omluvených i neomluvených nepřítomných. Jako tajemník jsem měl na starosti 4 vývěsky v různých částech Prahy 2, v té době pravidelně rozbíjené. Před Vánocemi jsem s předsedou navštěvoval členy-důchodce a dávali jsme jim dárkové balíčky. Na všech obvodních konferencích jsme i za velice skromných podmínek dokázali zajistit občerstvení.

V průběhu let 1993-94 vstoupilo dalších (papírově asi 60 členů, kteří vytvořili svou vlastní MO (Vinohrady). Původní členstvo se rozdělilo dle územního principu do dvou MO - Nuselské údolí-Vyšehrad a Nové Město (členové z Vinohrad zůstali ve Vinohradské). Vznikla i MO čtvrtá, složená z významného podnikatele a jeho několika zaměstnanců, územně nikam nespadající.

Nově přibylí členové se ani nerozkoukávali a okamžitě ovládli OVV, post předsedy, dosadili si vlastního tajemníka (aniž by vznesli výhrady proti práci původního), a začali diktovat klíč pro účast na konferenci. Samozřejmě ovládli i volbu do všech orgánů strany. Zjistili jsme, že tito mafiáni mají jediný společný znak – členství v normalizační KSČ; a styl jejich politické práce byl naprosto zkázonosný jak pro nejnižší tak pro nejvyšší patra stranické politiky.

Před jednou okresní konferencí (asi v roce 1994) jsme bez ohlášení navštívili schůzku jejich asi šedesátičlenné MO, kde se měli volit delegáti obvodní konference. Na schůzi byli přítomni pouze 3 (!!!) členové: předseda OVV, jeho družka, a další člen. Bylo jasné, že stanovují klíč dle momentální schopnosti zajistit účast svých delegátů, aby si zachovali převahu.

Rozhodli jsme se písemně protestovat a zpochybnili jsme legitimitu konference i jejích usnesení. Na OKK jsme samozřejmě neuspěli, odvolali jsme se na KKK, jejíž člen, nevím v jaké funkci (Březina), nám nepřímo pohrozil vyloučením. Neuspěli jsme ani na ÚKK – a její předseda (P. Ibl) nám pak neoficiálně zdůvodnil její rozhodnutí asi v tom smyslu – Kluci neblbněte, jde o to prosadit Miloše Zemana, tak nebuďte malicherní. Někteří členové, kteří ČSSD na Praze 2 obnovovali, ze strany odešli.

Ze všech výše uvedených důvodů budiž ona Vinohradská MO nazývána bolševickou. Bolševický OVV se zajímal zejména o politiku „velkou“, komunální politika byla pro něj zcela okrajová; nicméně si zachovával převahu i na volitelných místech komunální kandidátky pro Prahu 2 (ale budiž po pravdě zmíněno, že jednou byla tato kandidátka sestavována plebiscitem). O vývěsky se nikdo nestaral a – místo, aby se jejich počet zvyšoval – rychle zmizely. I proto má Praha 2 pravidelně jedny z nejhorších volebních výsledků v Praze.

Moje maličkost dále fungovala jako předseda MO Nuselské údolí-Vyšehrad. Stihl jsem ještě přijmout M. Zemana, který se přistěhoval na Výtoň i jeho budoucí manželku Ivanu; oba ovšem brzy přešli do MO bolševické. Po komunálních volbách 1994, kdy jsme jako předsedové získali ve svých obvodech okolo 7% hlasů a byť můj výsledek byl nejlepší, s poukazem na tristní volební výsledek jsem rezignoval. Členové se mi sice smáli – jestli prý na tu práci nemám čas, ať to řeknu rovnou apod. - nicméně jsem trval na důvodech.

Pár let tato MO ještě fungovala slušně (a začala schůzovat společně s MO Nové Město), ale spolu s novými členy začal postupný úpadek, projevující se zpočátku neusnášení schopností a přestaly být rozesílány zápisy ze scůzí MO. Když jsem situaci kritizoval, bylo namítáno, že schůze bolševické MO jsou také nelegitimní, a proč bychom se měli sami znevýhodňovat. Jindy sem přestoupil člen odjinud a hned se stal předsedou MO, jiný předseda MO několik let nechodil na schůze, a nato se stal členem OVV. Začaly se vytvářet čistě účelové vazby a výsledkem byla např. zcela skandální volba do politické komise při KVV Praha (viz U nás v Kocourkově ).

Zkázonosný je i průběh a výsledek oné bolševizace ČSSD (neboť ono uchvácení moci neprobíhalo jenom na Praze 2) pro nejvyšší stranická i politická patra.

Pro konečný cíl – Zeman do Strakovky! a normaližační soudruzi do všech stranických i státních funkcí! – byly spojeny všechny stranické subjekty i osoby bez ohledu na jejich respekt ke Stanovám, zralost či integritu; důležitým kádrovým požadavkem se stalo členství v normalizační KSČ či alespoň bolševický prarodič a samozřejmě výslovná podpora M. Zemana.

Zcela specifickým důsledkem takového postupu se stal neobyčejný vzrůst moci Mladých sociálních demokratů, (kteří byli zejména v Lidovém domě u centra dění a mohli se velice rychle orientovat) a tedy průnik mladých a nezralých lidí do nejvyšší politiky (že se rozpočet MSD nepřetržitě topí v dluzích? Nevadí, strana to zaplácne! Že se intelektuální i lidská zralost mladých pohybuje někde mezi Pavlíkem Morozovem, kadetem Bieglerem (viz Švejk) a lehkou děvou? Nevadí! Že netuší potřebu a smysl integrity? Nevadí, strana to zvládne!

Nu a další vývoj byl zcela logický. Favorit onoho úsilí, M. Zeman, sice volby „ve spálené zemi“ roce 1996 prohrál, ale zmnohonásobil počet socdem poslanců v PS. V mimořádných volbách 1998 – zejména díky rozkolu v ODS – již vyhrál. Měl nemalou zásluhu i na vítězství V. Špidly v roce 2002. Tím ovšem slavnější stránka bolševizace ČSSD fakticky skončila a výběr kádrů, kde nároky na jejich zralost a integritu měly úroveň rčení – aťsi je, jaký je, je náš! – začal přinášet své trpčí plody.

Mladé kádry, vytažené M. Zemanem do vysokých funkcí i úřadů svého patrona bez sebemenších skrupulí zradily v prezidentské volbě (a lze říci, že lidské či politické selhání politiků vzešlých z MSD je téměř stoprocentní). Ke všemu Zemanův nástupce, V. Špidla, bez problémů opustil levicovou politiku a po zaslouženě a dvojnásobně prohraných volbách povýšil do pozice eurokomisaře. Jeho mladý a zcela nekompetentní nástupce ve funkcích předsedy ČSSD i premiéra ČR, který vládl a šéfoval normalizačním soudruhům na vnitru i jinde zhruba dle pojetí – Jsem mladý sociálně demokratický fotbalista, a myslím to upřímně – se zhroutil při prvním výrazném ataku médií - a vzápětí se z něho stal majitel stovky milionů. Moci ve státě i straně se nakonec paradoxně ujal největší Zemanův stranický protivník – pravicový sociální demokrat a blairista – Jiří Paroubek, který díky své politicko-ekonomické koncepci zaslouženě prohrál parlamentní volby 2006. Slibuje přímou volbu předsedy, ale slibu nedostojí, čímž dokazuje, že nechápe, oč při takové volbě jde (o nezbytný střet idejí, vizí a programů). Lidový dům se stává světem o sobě a zčista jasna se zde objevují (popř. mizí) jména jako Jahn, Dimun, Ovčáček apod. (a střídavě zde hasne a září „stálice“ Tvrdík). V ČSSD neexistuje vnitrostranická diskuze, poněvadž chybí její mediální platforma. Strana nemá koncepci bydlení pro občany s průměrným a nižším příjmem, chybí jí socialistická ekonomická koncepce i vize. Na křtu knihy předsedy ČSSD je zastřelen stranický sponzor sponzorem jiným, funkcionáři v regionech chodí ozbrojeni, padají zde výhrůžky.

Nu a takový je asi ponurý konec jedné bolševické pohádky, koncipované dle Marxova motta – V politice je možné se spojit i s ďáblem – musíte mít ale jistotu, že přelstíte ďábla a ne on vás… Problém je v tom, že společenské rozdíly se stále prohlubují, rozklad rodiny a mezilidských vztahů pokračuje, zvyšují se tenze a česká společnost (podobně jako v Řecku) stojí patrně před výbuchem. ČSSD, bohužel, není schopna tyto aspekty ani reflektovat, natož aby byla schopna společnost léčit.

ZÁVĚR
Chce-li Česká strana sociálně demokratická, u jejíhož zrodu stáli skuteční hrdinové a mučedníci, pokračovat ve své nenahraditelné společenské roli, musí nezbytně pochopit situaci, ve které se ona sama i česká společnost nacházejí, a realizovat adekvátní kroky.

Naprosto zřetelně se ukazuje, a začínají to chápat dokonce i pravicová média (viz např. článek Prohnilé stranické kořeny v LN), že totálně selhává systém zastupitelské vnitrostranické demokracie. Tento systém, nepochybně funkční v heroickém období politické strany se stává zcela zhoubným ve fázi, kdy stranická funkce místo rizika či práce nabízí krok ke kariéře, moci a penězům. Jeho náhrada systémem přímé demokracie spolu s nezbytným mediálním zajištěním skutečné názorové svobody a plurality, bude mít zcela zásadní pozitivní implikace. Je to však běh na delší trať již proto, že kapři si rybník sami nevypustí.

Druhý krok k renesanci musí být učiněn zespoda, poněvadž místní organizace se musejí stát mj. i základní organizační jednotkou pro bezchybné fungování přímé vnitrostranické demokracie.

Je třeba redefinovat práva a povinnosti předsedy MO, který by měl být za svoji činnost i přiměřeně honorován. Pokud jde o práva, pak předseda MO by měl být logicky i členem OVV s právem rozhodovacím (či minimálně čtyři předsedové MO s nejlepšími volebními výsledky v posledních komunálních volbách – v případě většího počtu MO okrese). Předseda MO by měl být reprezentantem ČSSD na území působnosti své MO a organizátorem sportovních, kulturních, vzdělávacích a jiných akcí, měl by mít povinnost zřídit zde vývěsku a aktualizovat její obsah. Jeho povinností musí být zaslání zápisu ze schůze MO (případně dalších důležitých materiálů) členům MO (těm co mají internet mailem, ostatním poštou eventuálně předávat osobně). Je nutné rovněž definovat všechny náležitosti, které má takový zápis obsahovat.

Současně musí být odstraněn onen právní nihilismus, vyskytující se „přehlížením“ neusnášení schopnosti členské schůze MO. Je třeba se ptát, jak zodpovědně se v tomto ohledu chovají okresní i regionální revizní komise a okresní i regionální funkcionáři.

Nebudou-li nezbytná opatření realizována, pak eroze ČSSD bude pokračovat. Již proto, že mladší členové neznají potřebné povinnosti a procedury a budou se přirozeně snažit si práci ulehčit. Je evidentní, že takováto koncepce – která logicky přinese mohutnou expanzi sociální demokracie v duchu jejích nejlepších tradic – se ocitá v ostrém protikladu (se zejména zištnými) zájmy a úmysly některých nezralých funkcionářů, hodlajících kdysi masovou stranu degenerovat v jakousi marketingovou firmu, která si výzkumem veřejného mínění zjistí, co voličům slíbit, a ty některé jednouché kroky i splní (třeba zruší zdravotní poplatky).

Politická strana je však o idejích, o vizích, o boji za zájmy občanů, o věrohodnosti. Politická strana coby marketingová společnost je spíše již o mafii.


František Stočes
14. prosince 2008

NETSOCAN