NETSOCAN
Číslo 12 --PROSINEC 2008---Ročník VII.

Dobrodružství podivné princezny


OBSAH:

Divy na hradě PaixPeace (Pepís)
Malér na hradě PaixPeace
Podivná princezna z hradu PaixPeace
Starosti na hradě PaixPeace
Překvapivé uzdravení
Přítelkyně
Loučení
Přítelkyně princeznu navždy opouští
Princezna a hodný čaroděj
Útěk
Zachráněna
Princezna se stává Indiánkou
Na hradě PaixPeace vládne smutek
Ráj
Podivný poutník
Princ sice nejsi...
Přítelkyně zasahuje
Nečekané setkání
Nejlepší je hra na Indiány
Dva divoši



DIVY NA HRADĚ PAIXPEACE (PEPÍS)

Na hradě s podivným jménem PaixPeace - lidem nazývaným Pepís - žila s králem Slavomírem a královnou Krasavou i jejich dcera – princezna Tamara. Ale poněvadž byla ještě malá neřekl jí nikdo jinak nežli Tamarka.

Byla to princeznička každým coulem. Krasavice až oči přecházely, oblékala si nejkrásnější šaty a pojídala nejvybranější jídla.

"Naše Tamarka se stane nejkrásnější, nejbohatší a nejmocnější princeznou na zemi," tvrdil zálibně král Slavomír. Královna Krasava, nesmírně pyšná na své dítě, s panovníkem ráda souhlasila.

Princezna měla vlastního hračkáře! Když zatoužila po krásné hračce, stačilo jí jenom poručit: "Hračkáři! Přeji si mít statečného prince na vraném koni," a hračkář ho pro ni bez meškání udělal. Jako pravá princezna se učila i dvorským mravům a byla poslušná – radost pohledět. Na rozkaz krále Slavomíra se mile pousmála a nabídla svou urozenou ručku k políbení. Jindy se na požádání zamračila, až z ní šla hrůza. Uměla tak báječné věci, že se dvořané nemohli vynadivit a zvěsti o ní putovaly po celém království.

Jednoho dne vyslýchali v hladomorně zlosyna před kterým se kdekdo třásl. Král i soudci se jej vyptávali, vyzvídali, všemožné kličky na něj zkoušeli, leč marně. Lapka nepromluvil dokonce ani na mučidlech! Zavřel oči, zarytě mlčel a jenom se pitvořil. Zkrátka měl pro strach uděláno.

Tu se objevila princezna.

Hněvivě jukla na provinilce a hrozivě se zamračila: "Koho jsi, padouchu bezectný, zamordoval a kdo jsou tví pomocníci," obořila se zhurta na lupiče.

I stal se div divoucí!

Zločinec se před rozzlobeným děvčátkem roztřásl hanbou, plakal jak malé dítě a vyzradil všechno co věděl.

"Ách! Óch," ozývaly se obdivné výkřiky dvořanů po celém hradě PaixPeace.

Jindy zas bohatý kupec nabízel Krasavě cizokrajné látky. Usmyslil si, že královnu napálí a požadoval přemrštěný peníz.

Královně se zboží líbilo a zatoužila po něm. Cena jí však připadala tuze vysoká. Jenže lakota ne a ne slevit. Dohadovali se, handrkovali, ale obchod žádný.

Náhle, kde se vzala tu se vzala, vstoupila do síně Tamarka.

Roztomile se na kupce usmála, neodolatelně mu nastavila ručku k políbení a rozmarně zašvitořila: "Ach, ne, ušlechtilý muži! Tak vzácné dary snad ani nemohu přijmout. Opravdu ne, nezlobte se."

Lakotný obchodník nevěřil svým uším a otevřel úžasem pusu.

"Ach, není možná! Co že to, vzácný cizinče, svými urozenými očky vidím," upejpala se nanovo princezna. "Vždyť vy se cítíte mým nezájmem dokonce dotčen. Ach, já nezdvořačka! Jak jsem vás mohla tak odbýt. Inu, dobře. Nechám si tedy laskavě vše, co nabízíte. Ale musíte mi, drahý příteli, svatosvatě slíbit, že od Její Jasnosti neodmítnete přijmout královský peníz, jímž odmění vaši nezištnost."

Pak nenápadně pošeptala mamince: "Vyplať mu přesně tolik, kolik by dostal na tržišti!"

Lakota byl tak popletený, že přijal peníze a ještě děvčeti daroval hermelínový kožíšek!

Tamarka byla vskutku princeznička jak se patří.

Zvláště král Slavomír mohl na svém dítěti oči nechat a každému na potkání hrdě sliboval: "Naše dcera bude tou nejkrásnější, nejbohatší a nejmoudřejší vladařkou na světě!" Všichni dvořané mu ochotně a rádi přitakali.

Jednoho dne se však princezna úplně změnila a královským rodičům se zhroutil svět...



MALÉR NA HRADĚ PAIXPEACE

Slavomír právě vladařil a práce měl až nad svou korunovanou hlavu. Vždyť jeho soused, mocný král Zvonimír, vytáhl z hradu Frídenštejna a lišácky přelstil nejskvělejšího Slavomírova vojevůdce. Generál přicválal na nádvoří hradu PaixPeace bez meče a bez vojáků a s rukou na přilbě hlásil: "Vaše Výsosti, králi Slavomíre, naše slavná armáda je napadrť!"

Na tom nebylo nic nezvyklého: Slavomír a Zvonimír spolu válčili bez přestání. Jednou měl navrch ten, jindy onen. Jako dva kohouti.

Zato lid reptal a co chvíli se bouřil. Vždyť všude, kam oko dohlédne, řádil jen hlad a bída. "Kručí nám v břiše! Chceme jíst," plakaly děti.

Kolik šikovných rukou muselo místo pluhu sevřít meč – a hurá na nepřítele! Však také co vesnice to pomníček – a na nich vytesána jména padlých hrdinů. Nejedna maminka si u nich oči vyplakala.

Pravdou je, že Slavomíra ty hrozné zprávy velice rmoutily. Trápil se, radil se a přemýšlel, jak ze zatrachtilé situace ven. "Neměl bych se Zvonimírem přeci jen uzavřít mír a usmířit se," napadalo jej častokrát.

Jenže jeho generálové i Nejvyšší rádce se neustrnou a neustoupí: "Jedině až zločince a válečného štváče Zvonimíra na hlavu porazíme! Teprve potom nastane kýžený mír a blahobyt," nalhával na jejich radu Slavomír lidu.

A právě ve chvíli, kdy společně kuli plány jak se Zvonimírovi dostat na kobylku, otevřely se dveře a do vladařského sálu vstoupila Tamarka. Malá princezna prošla řadami dvořanů a vojevůdců, až stanula před samotným panovníkem.

"Tati, pojď si se mnou hrát na Indiány," vyzvala z čista jasna svého královského otce.

Král zčervenal a vykulil oči, jako kdyby spolkl horký brambor. "Na... Indiány..." vypravil ze sebe nevěřícně. V přeplněné síni to jen hučelo údivem.

Slavomír se rychle opanoval. Zamračil se a mrazivě princeznu poučoval: "Poslouchej dobře, naše královská dcero, a pamatuj si: Když mám na hlavě královskou korunu a kraluji, nikdo se nesmí odvážit a oslovit mne táto!"

"Ale vždyť jsi můj tatínek," divila se princezna.

"To jistě jsem", souhlasil důstojně Slavomír," a důrazně upozornil: "Teď ovšem kraluji, a proto i ty mne musíš titulovat Vaše Výsosti, Vaše Veličenstvo, nebo alespoň pane králi!"

"Jú, tati! Tak ty teď doopravdy kraluješ? A co se vlastně dělá, když se kraluje?" Tamarka byla zvědavostí celá bez sebe.

"Právě rokujeme o tom, jak lidem zvýšit daně, abychom shromáždili žold na válku proti králi Zvonimírovi," vysvětlil jí důležitě Slavomír.

"Jó, ták. Vy se tedy jen hádáte o peníze," utrousila zklamaně Tamarka a vzpomněla si: "A proč ti kvůli tomu nemůžu říkat tatínku?"

"Urazil by se tím můj Majestát," objasnil důstojně vladař.

Tu si vyžádal slovo První rádce. "Jakpak si Vaše Jasnost onu,... onu,... hru na Indiány vlastně představuje," ptal se s ledově chladným hlasem.

To je docela prostinké," smála se Tamarka a nadšeně se pustila do výkladu: "Můj táta bude silný a odvážný lovec bizonů a já jeho squaw. Ze všeho nejdřív mi postaví pravý indiánský stan – jmenuje se teepee – a potom si pomocí luku a dvou dřívek rozděláme oheň. Až bude ohýnek plápolat, můj stopař vyrazí do prérie a uloví nejmohutnějšího bizona z celého stáda. Masíčko si samozřejmě opečeme na ohníčku! Júj, to bude bašta!"

"Vaše Jasnost si tedy představuje," pronášel posměšně První rádce, "že naše Výsost, král Slavomír, si do královské koruny nastrká husí brky a bude běhat a halekat po hradě PaixPeace jako divoch?"...

"Ne! Ne! Ne! Z toho rozhodně nic nebude," skočil mu do řeči rozzlobený Slavomír.

Rychle však opanoval svou zlobu a milostivě Tamarce navrhnul: "Jsi-li, královská dcero, tak pevně rozhodnuta si hrát – pak si hrej královsky a urozeně," nakázal Slavomír. Nato sáhl do kapsy, vyňal nádherný obrovský démant a okázale jej podal princezně.

"Áááách," zahučeli obdivem shromáždění velmožové.

"Copak to je," zeptala se zvědavě Tamarka a položila si duhovou věcičku na dlaň.

"Držíš v ruce pravý diamant! Má nesmírnou cenu," informoval ji s důležitou tváří král Slavomír.

"Óóóóch," zahučel znovu údivem sál.

"Tady vidíš, s jak krásnou a drahocennou věcí si smíš hrát. A jedině ty, moje královská dcero! Ostatní děti v našem království nemohou na takovou hračku ani pomyslet!"

Tamarka si vzala drahokam a vyběhla s ním na nádvoří. Kámen se jí líbil: celý se blyštěl, svítil a vrhal duhové paprsky. Jenomže taková zábava ji brzy omrzela. Uložila si diamant pečlivě do šperkovničky, zamířila znovu do panovnického sálu a prosebně se podívala na krále Slavomíra: "Tati, diamant mě už nebaví. Nech toho vladaření a pojď si konečně se mnou hrát na Indiány!"

Slavomírova tvář ztvrdla jako kámen. Nařídil, aby se neprodleně dostavila chůva. Když vychovatelka přišla, panovník jí chladně oznámil: "Jak vidím, chůvo, naše královská dcera vůbec neovládá urozené mravy! Vezmeš ji okamžitě do své péče a náležitě jí vysvětlíš, jak se má chovat budoucí královna!"

Král nařídil, a tak se také stalo. Kdepak hra na Indiány! Místo ní se princezna cvičila jako malá opička urozeným dvorským mravům. Vštěpovala si noblesy a brebentila vybranou řečí. Dopoledne bylo nudné, odpoledne jakbysmet.

Tu začaly Slavomírovi přicházet od chůvy nepěkné a zlé zprávy. Dozvídal se, že Tamarka je den ze dne podivnější...



PODIVNÁ PRINCEZNA Z HRADU PAIXPEACE

Princezna kupříkladu oznámila své učitelce: "Naše Jasnost si míní hrát se slepičkou, která bude mít psí hlavu!"

Chůva, jak to uslyšela, bez meškání běžela za hradním hračkářem a nařídila mu: "Její Jasnost, princezna Tamarka si přeje hrát s neobvyklým a zajímavým zvířetem. Chce, aby mělo slepičí tělo a psí hlavu! Okamžitě, hračkáři, pro ni takovou hračku udělej!"

"Co to je za nesmysl," kroutil nevěřícně hlavou hračkář. "Slepice s psí hlavou! Vy jste, chůvo, takovou příšeru už někdy viděla," vyzvídal užasle.

"Neodmlouvej, drzý hračkáři," odsekla mu nakvašeně chůva. "Princezna si tuto hračku přeje a ty ji pro ni bez meškání vyrobíš," poručila.

"Prosím vás, chůvo," podrbal se za uchem hračkář, "a jaký hlas bude ta nestvůra vydávat? Začne na vás kdákat, nebo štěkat? Či snad rovnou kdákoštěkat? Kdák – haf! Kdák – haf," zakdákoštěkal jí hračkář rovnou do ucha.

Chůva se zarazila. Něco takového ji vůbec nenapadlo.

Rozběhla se zpátky za princeznou: "Vaše Jasnosti," otázala se Tamarky: "Jakým zvířecím hlasem bude Vaše hračka vlastně hovořit? Jako slepička, že ano? Nebo snad jako pejsek?"

"Ty jsi, chůvo, někdy slyšela slepičí tělo štěkat," divilo se děvče.

"Ó, to nikoliv," přiznala se rozpačitě chůva.

"Nebo jsi snad kdy zaslechla psí hlavu kdákat," zněla neúprosně další otázka.

"To také ne," přiznala po pravdě vychovatelka a dočista zmatená se zeptala: "A co tedy má pejsek se slepičím tělem dělat když nebude ani štěkat, ani kdákat?"

"Bude přece kuňkat jako žába! Co jiného," rozhodla s vážnou tváří Tamarka a zasvěceně chůvu poučila: "Slepicopes vždycky kuňká! Je to jeho rodná řeč!" "Pak netrpělivě popohnala guvernantku: "Tak se už nezdržuj, milá chůvo, a ihned mi jej přines!"

Zakrátko Tamarka dostala svou podivnou hračku.

Když ji poprvé spatřila, rozesmála se na celé kolo: "Jú, to je ale legrační zvíře, hi, hi, hi. Taková směšná obluda!" Ukazovala ji rytířům, dvořanům a neopomněla zdůraznit: "Naše Jasnost, princezna Tamarka, toto unikátní zvíře sama vynalezla!"

Pak s ní běhala celé hodiny po nádvoří. Kuňkala a kuňkala a když viděla tolik urozených lidí s otevřenou pusou, byla jako u vytržení.

Jenže její nadšení vůbec netrvalo věčně. Zakrátko si přestala hrát, a zamyslila se: "Taková hračka je sice pro smích, ale člověk si s ní dlouho neužije. Ach, jo. Na našem hradě Pepís je pěkná otrava!

Ale to nic. Vymyslím si hračku lepší. Ještě směšnější a podivnější! Třeba... třeba rybu s lidskýma nohama, která bude kokrhat jako kohout!"

Hned na to si princezna umanula mít hračku novou, pak další – a tak si chůva mohla nohy uběhat a hračkář údivem hlavu vykroutit.



STAROSTI NA HRADĚ PAIXPEACE

Slavomír i Krasava byli podivným chováním princezny pohoršeni a roztrpčeni. Rozhodli se, že jí společně promluví do duše. Přizvali i Prvního rádce a nechali zavolat svou královskou dceru.

Tamarka, jakmile překročila práh síně, zažadonila: "Tati, pojď si se mnou hrát na Indiány!"

Slavomír se podíval, jako když kousne do šťovíku. "Princezno, prosím, ovládej se! Takhle se vladař nikdy nesmí oslovit," napomenul dívku a v koutku duše si pomyslil: "Za pár let mne pak bude před lidem nazývat dědečkem. Mocný vládce – a stařeček, brr," král se při takovém pomyšlení až otřásl odporem.

"Jak tě, milá princezno, vůbec mohlo jen napadnout," podivil se Slavomír už nahlas, "že my dva bychom si mohli hrát na indiány?"

"Viděla jsem oknem v podhradí chlapečka, jak si hrál se svým tátou na indiány," vysvětlovala po pravdě Tamarka. "Dováděli a smáli se při tom jako dva divoši. Já si, tati, tak strašně přeju zahrát si s tebou na indiány..."

"Tvoji poddaní si takto mohou hrát," skočil jí do řeči Slavomír, "protože to jsou jen prostí a neurození lidé. Po králi však nikdo na světě nemůže žádat, aby si místo koruny nasadil na hlavu indiánskou čelenku a tančil jako rudoch! Ne, ne, ne! Z toho nic nebude," prohlásil kategoricky král a pokynul dceři aby se vzdálila.

Tamarka ani nedovřela dveře a už volala na chůvu: "Chůvo! Chůvo! Slyšíš? Potřebuji stonožku, ale musí mít jenom jednu nohu. A hned!"

"Co se to s tím dítětem jenom děje," přemýšlel nahlas Slavomír. "Jí nejvybranější jídla, pije nejlahodnější nápoje, dostane vše na co si vzpomene – a ještě dělá naschvály. Opatřili jsme jí nejvzdělanější vychovatelku z celého království. Kde vězí důvod jejího nepochopitelného a pohoršujícího chování?"

"Patrně došlo k nějaké chybě při výchově Její Jasnosti," napadlo najednou Prvního rádce.

"Ano, ano! To je ono! To je přesně ono! Že mě to samotného hned nenapadlo," mnul si horlivě vous král Slavomír. "Tím vším je vinna jedině chůva! Ta nedbalá ženština jistě nevěnovala naší dceři příslušnou péči, jakou zaslouží potomek tak vznešeného původu. Vyplatíte jí poslední plat a hned ji vyženete z hradu," nakázal král Slavomír.

"Ale Vaše Výsosti," namítla svému muži královna Krasava. "Princeznina chůva je nejvěhlasnější vychovatelkou celého království. Žádná jiná se o naši dceru lépe nepostará."

"Nu ovšem, máte naprostou pravdu, Vaše Jasnosti," uvědomil si i Slavomír a obrátil se na rádce: "Kde vlastně seženeme lepší chůvu, když propustíme tu nejlepší z celého našeho království?"

"Věděl bych o jedné takové ženě, Vaše Výsosti," odvětil tajuplně rádce. "Její věhlas se rychle šíří po celém sousedním království: je to chůva kralevice Miroslava, Zvonimírova jediného syna. Tu kdybychom získali," mnul si dlaně První rádce.

"Hlouposti! Něco takového je zhola nemožné," namítnul rozhodně král. "Jak jistě víš, můj První rádče," pokračoval Slavomír," vedu se Zvonimírem na tvoji radu už několik roků válku. Zvonimír mi svou chůvu nikdy dobrovolně nevydá!"

"A pokud jsem správně informována," zasáhla do jednání Krasava, "tak chůva kralevice Miroslava byla přísně potrestána právě za nedostatečnou péči o svého svěřence. Prý se mu přihodilo nějaké neštěstí. Zahynul, či zmizel, nebo tak nějak."

"Ó, tady se jedná pouze o nedorozumění," uváděl rádce věci na pravou míru. "Vychovatelka je zcela nevinná a vše se seběhlo takto: Zvonimír vzal malého prince na lov. Společně pronásledovali a štvali lišku, když tu se před nimi objevil obrovitý jelen. Král i družina se vrhnuli po jeho stopách a zaujati lovem, na malého kralevice úplně zapomněli. Dítě v hlubokém lese zabloudilo a dodnes nebylo objeveno. Ale chůva nenese vinu ani v nejmenším – honitby se vůbec nezúčastnila. A o jejím případném vydání do služeb Vaší Výsosti nebudeme se Zvonimírem vůbec vyjednávat. Nabídneme jí jednoduše vyšší mzdu – a chůva přijde sama!"

Tak se také stalo.

Slavomír vyslal své zvědy, aby chůvě doručili zajímavou královskou nabídku – a neuběhlo ani deset dnů a Tamarka již měla zbrusu novou vychovatelku.

Pro nešťastné děvče však zůstalo všechno při starém: opět šlo z jednoho cvičení do druhého. Zase samá drezúra a nuda. Nová chůva Tamarce dokonce vytýkala, že ani neumí správně vyslovit název hradu PaixPeace: "Vy prrrincezno, nesprrrávně říkáte Pepís! Ale to Paix je frrrancouzky a vyslovuje se pee a nikoli jen pe! Musíte říkat Peepís! Nu, takže jak se, prrrincezno, sprrrávně vysloví jméno hradu Paixpeace?“

„Pepís,“ odsekla schválně Tamarka.

Po několika perných lekcích gramatiky a slušného chování, udělených vychovatelkou z hradu Frídenštejnu, se Tamarka opět objevila v panovnické síni, a na Slavomíra, úplně zaujatého kralováním, znenadání vybafla: "Tati, buď tak velice laskav a pojď si konečně se mnou hrát na Indiány. Jsem přesvědčena, že tě to rozesměje víc než zvyšování daní!"

Tentokrát se ale princezna se zlou potázala.

Slavomír se rozzlobil tak strašlivě, že se mu udělaly mžitky před očima. Sotva se vzpamatoval, rychle povstal z trůnu, energicky uchopil děvče za ruku a s kamennou tváří ji vyprovodil do její komnaty. Zavřel dveře a princezna – neprincezna: Tamarka dostala takový výprask, až se pláčem zalykala.

Rány nikdy nikoho příliš nepolepšily. Pravda, panovnické síni se teď dívka raději zdaleka vyhýbala. Zato chudák hračkář nevěděl, kam dřív skočit.



PŘEKVAPIVÉ UZDRAVENÍ

Najednou a zničeho nic, se chování princezny úplně změnilo!

Tamarka byla jako vyměněná. Trpělivě snášela povinné hodiny noblesních mravů i vybrané konverzace, a hračkář dokonce celý měsíc nezavadil o práci. Rovněž hra na Indiány jakoby pro ni přestala existovat.

Slavomírova hruď se dmula pýchou. "Nikdy jsem nepochyboval, že se napraví," vyhlašoval hrdě před dvořany. "Vždyť je to naše urozená královská dcera!" I Krasava s ním – jako vždycky – ráda souhlasila.

Prvnímu rádci přibylo na hrudi další vyznamenání: vždyť přeci on vymyslil ten skvělý tah, jak princezně zajistit nejvhodnější vychovatelku.

Také chůva si s potěšením připjala řád "Za zásluhy o skvělou výchovu královské dcery". V hlavě jí však neustále hlodal červ pochybností. Vůbec nechápala co se s princeznou tak najednou stalo.

Jako zkušené vychovatelce jí neušlo, že poslední dobou se Tamarka podezřele často zamykala ve své komůrce: Princezna zde dokázala sama samotinká strávit celou věčnost. Také si mnohem víc potrpěla na vybraná jídla z královské kuchyně.

Chůva ji špiclovala jako špion a vydržela celé hodiny číhat s uchem přiloženým ke klíčové dírce. Nakonec zjistila, že uvnitř princezniny komnaty se dějí tajuplné a neuvěřitelné věci:

Princezna – ačkoliv kromě ní nikdo jiný do komůrky určitě nevkročil – co chvíli k někomu potichounku promlouvala: "Jenom se neupejpej, a jez! Na! Tady máš nejlahodnější kousek! Vidíš, jak vypadáš skvěle! A neděkuj mi pořád, prosím tě," přemlouvala kohosi.

Za chvilku zase bylo slyšet: "Má nejdražší přítelkyně, ty jediná na světě mi rozumíš!"

Chůva se stále nemohla dovtípit ačkoli měla ucho celé otlačené. Nejednou i zaklepala. Princezna jí vždy poslušně otevřela a zeptala se jako neviňátko: "Děje se snad něco zvláštního, moje milá chůvo?" Pěstounka přelétla zkoumavým pohledem celou místnost. Nenápadně nakoukla do skříní, pod postel i za závěsy – ale nikde nikdo. Byla dočista zmatená: Snad se princezna nakonec neoddává samomluvě! Vůbec nenašla odvahu svěřit se s tou hroznou zprávou králi.

Jednoho dne Tamarčinno tajemství přece jenom objevila...



PŘÍTELKYNĚ

Princezna skutečně neobývala komůrku sama, a podivínská trochu byla – i nebyla. Trávila tu totiž dlouhé chvíle se svou nejmilejší přítelkyní. Hrála si s ní, pečovala o ni a vyprávěla jí o všem možném i nemožném.

Jenomže její družka neuměla a nemohla odpovídat.

Obě věrné kamarádky se seznámily před několika týdny. Princezna tenkrát bloumala bez cíle po hradě PaixPeace a nudila se, až hrůza. Když míjela odlehlá místa podél vysoké hradní zdi, povšimla si koutkem oka, že se zde cosi temného hýbe. Zastavila se a přistoupila zvědavě blíže.

To, co spatřila, ji ohromilo: Uviděla, jak se na zemi a v blátě zmítá jakýsi tmavý, poraněný a k smrti vyčerpaný pták.

Byla to kavka.

Neznámý kazisvět na krotké ptáče vystřelil a poranil mu křídlo. Nebohé zvířátko spadlo z výšky na zem a bylo samá krev a bláto. Nic jiného, než smrt hladem, jej už nečekalo.

Princezna k bezbrannému tvorovi, který potřeboval tolik pomoci, okamžitě pocítila soucit. "Neboj se, chuděrko malá! Nenechám tě tady trápit, nezahyneš," polaskala ji a potají si přenesla zraněné ptáče do své komnaty. Smyla s ní špínu a pečlivě jí ošetřila zraněné křídlo. K jídlu kavka dostávala nejvýživnější kousky z princeznina talíře.

Tamarka kavku zahrnula všemožnou péčí a samými starostmi o zdraví své chráněnkyně zapomněla jak na hračky, tak na indiánské hry. Kavku brzy přešel strach. Začala své zachránkyni důvěřovat a obě – dívka i kavka – se staly skutečnými přítelkyněmi.

Princezna se kavce nejednou svěřovala se svými trampotami: "Ani nevíš, moje milá, jak si na našem hradě připadám samotinká a opuštěná," stýskala si dívka. "Pravda, lidí tu žije spousta. Ale všichni mě jenom poučují, nařizují, předvádějí. Hrát si se mnou ale neumí nikdo. Asi ze mně chtějí udělat tu nejkrásnější a nejgeniálnější cvičenou opičku na světě. Dokážeš to pochopit," divila se Tamarka.

Jak vyprávěla, kavka na ni upírala své moudré oči a mrkala, jako by jí rozuměla.

Však také princezna neměla před svou družkou nejmenší tajemství. Jednou jí otevřela i klenotnici do které si ukládala nejvzácnější poklady. Její ptačí přítelkyně se zvlášť zajímala o třpytivé věci. Jakmile uviděla blyštící se věcičku – prstýnek, kamínek, náušnici – to bylo něco pro ni! Zdála se z té zářící krásy úplně poblázněná. Vůbec nevěděla, co dřív chytit do zobáčku.

Ale nejvíce si – jak jinak – oblíbila diamant. S ním se dokázala zabývat po celé hodiny. Zvědavě okukovala duhovou záři a převracela jej jednou i druhou nohou z místa na místo. Nato do něho klovla, uchopila do zobáčku a neúnavně přemisťovala ze skrýše do skrýše. Naučila se dokonce i sama skříňku otevřít!

Princezna tu nekonečnou zvířecí hru dobromyslně pozorovala.

"Ty jeden sobče! Cožpak se nikdy nezbavíš své kavčí chamtivosti? Ty nejsi kavka, ale křeček! Viď," napomínala jí dívka s přísnou tváří, a sotva to dořekla, smála se na celé kolo.

Když se ozvalo zaklepání na dveře a za nimi chůvin netrpělivý hlas, Tamarka vzala kavku... a šup s ní do klenotničky. Nato odemkla dveře, a když chůva vtrhla dovnitř, tvářila se princezna jako neviňátko.



LOUČENÍ

Čas však neúprosně plynul a přiblížil se i konec jejich spikleneckého přátelství.

Kavce se navrátily všechny ztracené síly a zraněné křídlo se docela zahojilo. Přišel den, kdy měla opět vzlétnout.

Toho rána princezna dveře své komnaty již nezamknula. Nebylo ani třeba. Nadešla chvíle jejich rozloučení.

Tamarka smutně otevřela okno, postavila do něho svoji chráněnkyni, a se slzami v očích se loučila: "Tak tedy buď sbohem, moje přítelkyně! Jsi docela zdravá, a proto tě nemůžu dále věznit. Ty potřebuješ svobodu – a já ti ji tedy dávám.

Nu, nekoukej na mne tak divně! Leť už! Prosím," vyzvala dívka svého malého pacienta.

Kavka zamrkala na princeznu, jako by jí chtěla poděkovat. Pak se podívala z okna, pokročila, vzepjala se, zamávala křídly – a rázem byla ve vzduchu!

Vyletěla do závratné výšky, vyzkoušela si několik manévrů a zakroužila kolem věže. Vzdalovala se a vzdalovala, až se proměnila v nepatrnou tečku.

Dívka zavřela oči a stála mlčky, s uslzenou tváří, nehybná jako solný sloup.

Tu se kavka zčistajasna obrátila. Jakoby měla už dost těch výšek, namířila si to zpátky k hradu. Proletěla oknem dovnitř světnice a přistála užaslé dívce rovnou na rameni!

"Ach, ty moje milá kavko," žasla skrz slzy princezna. "Tak ty mě už neopustíš? To je báječné! To je skvělé! Já mám skutečnou přítelkyni," dojatě žasla dívka a hladila ptáka něžně po křídlech.

Vůbec nevnímala, jak chůva klepe a otevírá dveře...



PŘÍTELKYNĚ NAVŽDY OPOUŠTÍ PRINCEZNU

Jakmile vychovatelka nahlédla do komnaty a spatřila princeznu s černým ptákem, sedícím na jejím rameni, ukrutně se vyděsila a strnula jako socha. Jak se trochu vzpamatovala, utíkala co jí nohy stačily za králem Slavomírem.

Sotva dechu popadajíc, překotně a popleteně sdělovala panovníkovi tu strašlivou novinku: "Vaše Výsosti! Spatřila jsem neuvěřitelnou věc! Považte: princezna stojí v komnatě jako černokněžník! S jakýmsi černým ptákem na rameni. Hrozné," vzlykla ještě chůva a zalomila rukama.

"Ale chůvo! Uklidni se, a nemaluj nám tady čerta na zeď," nařizoval znepokojeně Slavomír. "Změnilo se snad to děvče v kouzelníka? Tak pověz, co se vlastně děje?"

"Ó, to nikoli. Princezna není černokněžník! Vychovávala jsem ji patřičně, můj králi," vzpamatovávala se již chůva. "Jen obrovský a černý pták – snad krkavec, či dokonce sup, se usadil princezně krvelačně na rameni. Jistě se chystá vyklovat jí oči! Hrůza," zahořekovala znovu chůva.

"Okamžitě přivolejte nejlepšího lučištníka," přikázal Slavomír. Když muž se zbraní přiběhl, král mu nařídil: "Neprodleně zneškodníš netvora, který ohrožuje život nejjasnější princezny!

Dej si ale dobrý pozor, střelče," zvýšil svůj hlas panovník: "Zkřivíš-li mé dceři jen jeden, jediný vlásek, budeš o hlavu kratší!"

Tamarka byla stále ještě zabraná do hovoru s kavkou. Šťastně se smála, laskala ji, krmila dobrotami.

Vtom se za jejími zády ozvalo zlověstné zasvištění tětivy...

Lučištník však neměl pevnou ruku a svůj cíl minul. Šíp proletěl kolem Tamarčiny i kavčí hlavy, s tupým úderem se zabodl do okenního rámu a strašlivě zadrnčel. Dívka leknutím zavřela oči.

Když je znovu otevřela, spatřila lučištníka sahajícího do toulce pro druhý šíp.

Ale kavka nelenila a princezna, ohromená a němá, vzápětí spatřila ve veliké dálce míhající se křídla své unikající přítelkyně.

Tentokrát se kavka už nevrátila.

Princezna zůstala opět sama. Bez přátel, bez někoho kdo by jí vskutku naslouchal a alespoň trochu rozuměl.

Nebylo proto divu, že ve chvíli kdy Slavomír kraloval a starostmi nevěděl, kde mu jeho urozená hlava stojí, znovu se nečekaně otevřely dveře panovnického sálu.

Mezi shromážděné rytíře důstojně vstoupila princezna Tamarka. Na šňůrce za sebou táhla kuňkajícího slepicopsa a stejně jako předtím poprosila: "Tati, nech toho věčného kralování a pojď si se svou nešťastnou dceruškou zahrát na Indiány!"



PRINCEZNA A HODNÝ ČARODĚJ

Slavomír, Krasava i První rádce zasedli a dlouho, předlouho rokovali, jak napravit nemístné mravy urozeného dítěte.

"Z čeho se naší královské dcerce ty podivné nápady v hlavě jenom rojí," ustaraně a nahlas přemýšlela královna. "Patrně jí něco chybí. Něco velice důležité a nezbytné. Jenže nevíme co," pronášela tichým hlasem Krasava.

"Ale vždyť se jí dostává všechno, na co jen pomyslí," namítl král.

Pak královnu, jako správnou mámu, konečně napadlo: "Nu ano, cítí se osamělá! My sami na ni čas nemáme – kralování je tuze náročné – a chůva jí tu pravou lásku nikdy nahradit nemůže.

Nedostává se jí rodičů! Všechny děti mají svého tátu a mámu, jen naše královská dcera je postrádá! Žije na pustém hradě. Dočista sama – jen s králem a královnou!"

Tu pochopila: Není zbytí. Musíme se k ní chovat taky jako maminka a tatínek. Vždyť je to ještě dítě. Krasava vzhlédla k Slavomírovi a potichu, nesměle a opatrně navrhla: "Což kdybychom si s Tamarkou na ty její Indiány přece jen občas zahráli. Možná, že ji to z jejího podivínství dokonce vyléčí, kdo ví..."

"To vůbec nepřichází v úvahu!" Slavomír se té myšlenky přímo zděsil. "Na našem hradě žádné bláznovské hry provozovat nedovolím. Byli bychom lidu jedině pro smích!

Však já vím dobře, co jí chybí," rozohnil se král. "Naše královská dcera je prostě nemocná!"

"Skvělý nápad, Vaše Veličenstvo," přitakal mu První rádce. "Necháme princeznu vyšetřit nejvěhlasnějším lékařem našeho království. Ten jistě dokáže stanovit správnou diagnosu a princeznu nepochybně vyléčí," zněla jeho moudrá rada.

Slavomír souhlasil a bez meškání nařídil: "Nejvěhlasnější učenec lékařské vědy nechtˇ se bez prodlení dostaví na hrad PaixPeace! Naši Nejjasnější princeznu postihla zákeřná a těžká choroba!"

Setkání s lékařem se Tamarce nadmíru líbilo.

Doktor byl velice hodný a laskavý pán a přinesl si s sebou celý habaděj kouzelných pomůcek. Pravda, dával jim občas cizí a nesrozumitelná jména, ale co všechno on s nimi dovedl!

Na rentgenu si si Tamarka například mohla prohlédnout všechny své kosti: "Jú, to je legrační! Já vypadám úplně jako, kostlivec," divila se princezna a prohlížela si svoji lebku, žebra, ruce i nohy.

"A jak se jmenuje tenhle podivný přístroj," zajímala se královská dcera, když jí doktor přikládal na tělo spoustu lechtivých přísavek. "Určitě mu říkáš chobotnice?"

"Nazývá se elektrokardiograf," usmál se učenec. "Řekne nám jestli správně bije tvé srdíčko."

"Tak to jsem sama strašně zvědavá, co vlastně vyvádí ten chomáček masa pod mojí hrudí," dychtila Tamarka.

Kouzelník si prohlédl dlouhý list papíru, a prozkoumal jeho linky: "Srdíčko máš jako zvoneček! Úplně v pořádku," potěšil děvče.

Pomocí elektroencefalografu zjistili, že i princeznin mozek funguje jak se patří a počítačový tomograf prozkoumal každičkou dutinku jejího urozeného těla.

"Až jednou vyrostu," nadšeně se svěřovala Tamarka, "nestanu se nikým jiným nežli lékařkou! Kralování je strašlivá otrava," rozumovala.

"Nu, to by sis, princezničko, vybrala skutečně užitečné povolání," pochválil ji doktor. "Jen považ: Lidé tě navštíví ztrápení a nešťastní – a ty je zbavíš všech bolestí! Jiné sužuje těžká nemoc, jsou zesláblí a myslí na smrt – a ty jim vrátíš sílu, zdraví i radost ze života!

Není snad právě tohle to pravé štěstí? Co tomu říkáš, princezničko," ptal se doktor Tamarky a oči mu jen hrály.

"Jenže být lékařem, to, holenku, není jen tak," dodával učenec a zdvihl při tom významně prst: "To musíš znát všechno, všecičko o těle i duši člověka! A ze všeho nejtěžší a nejkrásnější, princezničko," upozorňoval ten hodný čaroděj, "je být dobrým doktorem!

Protože takový musí mít v první řadě lidi rád! Vždyť nemoc se nikdy neptá, jestli je lékař právě unavený nebo se mu chce ukrutně spát. Zkrátka si vypukne, kdy se jí zlíbí!

Čteš si třeba zajímavou knihu – a náhle kdesi kdosi spadne se žebříku. Okamžitě musíš všeho nechat, hajdy za ním, a dát mu kosti dohromady. Nebo za okny řádí nečas, že by člověk psa nevyhnal – ale kdesi právě onemocní dítě. Ať je venku vedro či liják, bláto, hromy a blesky nebo sníh a třeba i mráz – na nic se doktor neohlíží. To maličké by mohlo zemřít! Jenom si trochu zabručíš, a honem do té sloty!

Chtěla bys, princezno, i nyní skutečně léčit lidi?"

"Už se na to strašně těším," prohlásila po pravdě Tamarka a přiznala se: "Dokonce jsem už sama vyléčila kavku! Nalezla jsem ji, chuděru, celou vychrtlou a měla těžce poraněné křídlo. Ošetřovala jsem ji tak dlouho, až se docela zotavila.

Teď si, uličnice jedna, poletuje někde v povětří, a na mne si už dozajista ani nevzpomene," postýskala si dívka.

"Nu, jak vidím, děvče, máš skutečně ušlechtilé srdce," pochválil jí uznale doktor. "Určitě z tebe vyroste vynikající lékařka!"

Toho dne byla Tamarka nesmírně šťastná a spokojená. Vždyť viděla i slyšela tolik zajímavých a krásných věcí.



ÚTĚK

Daleko méně spokojený se však cítil král Slavomír.

Lékař mu při audienci sdělil pravdu: princeznu vyšetřil všemi nejnovějšími lékařskými prostředky a metodami a shledal jeho urozenou dceru naprosto zdravou.

"Máte skvělé děvče, Vaše Výsosti. Blahopřeji," pochválil učený muž princeznu.

"Naše Nejjasnější princezna že není nemocná," rozzlobil se Slavomír: "Tak se podívej, doktore: ještě včera si nechala udělat takovouto podivnou věc," stěžoval si král a ukázal mu... krávu s medvědí hlavou!

"I to nic neznamená, Vaše Výsosti," usmál se doktor. "Vaše královská dcera má prostě velice bohatou fantazii. Snad by jenom zasloužila trošičku víc rodičovské lásky..." dodal doktor a zarazil se, vidouc, jak Slavomírovi brunátní obličej.

Král se neovládl a rozzlobil se, až se mu hlas přeskakoval: "My, že nemáme princeznu rádi? Odborně o ni pečuje ta nejlepší chůva na světě! Kupujeme naší dceři veškeré hračky, na jaké si jen pomyslí! Podstrojujeme jí nejvybranější jídla. Nejlepší šaty jí oblékáme. Kdyby si, panečku, něco takové mohly dovolit i ostatní děti!

Já tvrdím, že je nemocná! – a ty, doktore, jí zajistíš to nejlepší zdraví. Předepíšeš jí nějaké prášky, píchneš jí pár injekcí – a to by v tom byl čert, aby se neuzdravila!

A ještě něco ti, doktore, sdělím," uzavíral hrozivě svou řeč panovník: "Jestli naši princeznu okamžitě nevyléčíš, budeš mít co do činění s královským katem!"

"Tak si představ, moje zdravá pacientko," oznamoval lékař rozhořčeně Tamarce, "že se tvůj královský tatík dočista pomátl na rozumu. Vůbec nic už nechápe. Řekl jsem mu po pravdě a podle vyšetření: vaše královská dcera je zdravá a skvělá – a on mi nařídil abych ti píchal injekce!"

Tamarka, celá vystrašená, zbledla.

"Kdybys byla skutečně nemocná," chlácholil ji doktor, "bylo by to tuze potřebné a užitečné, a vůbec by to nebolelo. Ale takhle...

Nu, co se dá dělat," uvažoval dále bezmocný učenec. "Jeho Výsost mě nechala střežit a ráno musím její rozkaz vyplnit. Když tě prý nevyléčím, budu o hlavu kratší."

V tu chvíli se svět okolo dívky zhroutil. "Taková ohavnost – popravit mého dobrotivého a nevinného čaroděje," řekla si polohlasem a téměř nevěřila vlastním uším.

Po chvíli se však vzpamatovala, sebrala všechno své odhodlání, a aniž přesně věděla, co vlastně podnikne, zachovala se jako pravá princezna a doktora ujistila: "Ničeho se neboj, můj kouzelníku! Na tvé moudré hlavě nesmí být zkřiven jediný vlásek! To Její Jasnost princezna Tamarka nikdy nedovolí!

Zachráním tě!"

Toho večera nemohla královská dcera oka zamhouřit. Lámala si hlavu a horečně přemýšlela, jak zachránit doktora před popravou. Jednu věc ale vůbec nechápala: "Proč si jiní rodiče hrají se svými dětmi na Indiány? Proč si můj tatínek nemůže strčit do královské koruny husí brky a postavit mi teepee? Táta ještě nakonec nařídí, aby mi doktor úplně zbytečně píchal injekce," stýskala si princeznička.

"Tak to tedy ne," rozhodlo se náhle děvče. "Nezůstanu tady! Uteču z mého smutného hradu Pepís! Doktor bude muset být propuštěn – a já už se nějak protluču!"

Jakmile nastala nejčernější tma, Tamarka se oblékla a tiše se vykradla na nádvoří.

"Stát, Vaše Jasnosti," zastavili jí cestu strážci u hradní brány. "Vraťte se zpátky do vaší komnaty!"

Tamarka neztratila duchapřítomnost: "Víte, vojáci, v mé ložnici se někdo skrývá. Určitě nějaký zloduch! Ukrutně mě vyděsil. Okamžitě jej, prosím, dopadněte a zatkněte ho!"

"Rozkaz, princezno," zasalutoval velitel a zavelel: "Za mnou!"

Strážci se rozběhli útokem do princezniny komnaty. Prohledali tu kdekterý kout, nahlédli do každé skříně, pod postel vlezli, i do krbu nakoukli, ale po cizím člověku ani stopy. Když ani v sousedních komnatách nikoho neobjevili, vraceli se s nepořízenou zpět.

V tu dobu byla brána již dávno otevřená, padací most přes vodní příkop spuštěn a Tamarka prchala a prodírala se hlubokým lesem.

Na hradě PaixPeace byl bleskově vyhlášen poplach. Velitel stráže, strachy bez sebe, hlásil Slavomírovi zmizení královské dcery.

Rozespalý a rozezlený král nařídil, aby všichni obyvatelé hradu, na koni i pěšky, začali bez meškání stíhat malou uprchlici.



ZACHRÁNĚNA

Temný les, plný strašidelných zvuků a tajemných šelestů, dívku zpočátku děsil. Co chvíli se lekla, upadla, odřela se o větvičky, skutálela se do kdejaké jámy. Zakrátko byla celá umazaná a rozedraná – urozenou princeznu by v ní už nikdo nepoznal.

Bát se však Tamarka brzy přestala. O lese toho hodně četla a věděla: Ony tajemné skřeky nejsou nic jiného než hlasy lesních zvířat. Žilo a lovilo jich tu nespočet – od malých zpěvavých ptáčků, přes drobné i větší šelmy, až po vysokou zvěř a divočáky.

"Koukejme," uvědomila si Tamarka, "támhle si chrochtá a rochní bachyně! Jemináčku," leklo se děvče. "Hlavně abych nenarazila a nešlápla na její selátko! Kviklo by, chuděra, máma by se na mne vyřítila – a princezna, neprincezna – dala by mi pořádně za vyučenou."

Lesní obyvatelé svým zvířecím instinktem rychle vycítili, že jim princezna neublíží. Ztratili svou přirozenou plachost a zvědavě a potají si nečekaného návštěvníka prohlíželi.

Pak, jakoby na něčí rozkaz, začali princezně nenápadně, zato účinně pomáhat: Kňour s jelenem prošlapávali cestičku v mlází, liška zametala ocasem stopy a světlušky jí svou mihotavou září posloužily jako malé lucerničky.

Později začal les znatelně řídnout a princezna slyšela jakýsi podivný šum a hukot. Stromů bylo stále méně a méně, neznámý zvuk sílil a sílil... Najednou se husté mraky na černé obloze rozestoupily, vykoukl z nich obrovský měsíc a osvítil krajinu svým stříbrným světlem.

Princezna vykročila z lesa a stanula na břehu nekonečného oceánu.

Tamarka užasle zírala na tu nádheru, která se před ní vzdouvala, stříkala, šuměla a syčela a dokázala by tu stát snad věčně.

Leč její pronásledovatelé nelenili. Rychlí jezdci na koních pročesávali les a světla jejich pochodní se nezadržitelně blížila. Některá plápolala už docela blizoučko.

Utrmácená dívka nakonec pochopila: Útěk se jí tedy nepodařil a doktora před krutou a nespravedlivou popravou už nic nezachrání. Tamarka se bezmocně posadila na jemňoučký písek, položila si hlavu do dlaní a hořce se rozplakala.

Tu se přihodilo něco neočekávaného.

Princezna nejdříve zaslechla povědomý svist křídel a vzápětí pocítila lehký dotek na svém rameni. Zvedla hlavu – a kdo jiný se jí to usadil na její rámě než stará dobrá známá – kavka!

"Ach, má drahá přítelkyně," stýskala si princezna, "tak ty jsi mě, ubohou nešťastnici, přišla alespoň potěšit. Děkuji ti, kamarádko, moc to teď potřebuji."

Kavka se však chovala trochu podivně. Vzlétla a schovala se za blízkým útesem. Pak se vrátila – a hned zase letěla zpátky ke skalisku.

Princezna pochopila – její družka se jí snaží něco napovědět, něco naznačuje. Ale co?

Rozběhla se tedy k místu, kde pták zmizel, a tam spatřila neobyčejný obraz: na hladině zátoky na ni čekal a lákal ke svezení mohutný delfín! A na jeho hřbetě vesele poskakovala kavka.

Princezna nelenila. Vyskočila delfínovi na hřbet jako na koně, přidržela se za hřbetní ploutev a její mořský oř vyrazil na nekonečný oceán.

Když se první pronásledovatelé přiřítili na břeh, spatřili už jenom princezninu hlavu s rozevlátými vlasy, jak mizí za obrovskou vlnou.



PRINCEZNA SE STÁVÁ INDIÁNKOU

Delfín letěl po vodní hladině jako šipka a mířil k nejvzdálenějšímu ostrovu Slavomírovy říše. Když doplouval k jeho břehům, začínalo již svítat. Na mělčině se zastavil a princezna seskočila. Moudrý mořský savec jí na rozloučenou předvedl několik veselých kousků a zmizel v hlubinách oceánu.

Tamarka náhle pocítila ukrutný hlad. Vydala se tedy do vnitrozemí neznámého ostrova. Vstoupila do lesa a tu narazila na velikou mýtinu, která se celá červenala sladkými a šťavnatými jahodami. Princezna se jich najedla dosytosti. Pak, zmožena nočním dobrodružstvím, se natáhla pod košatým dubem a tvrdě usnula.

Kavka se posadila na nejvyšší větev a po namáhavé, dlouhé cestě také odpočívala.

Když se dívka probudila, sluníčko už pomalu zapadalo. Princezna otevřela oči a leknutím se jí až zastavilo srdce: spatřila, jak přímo nad ní stojí starší, vousatý muž s kloboukem a s holí v ruce.

Byl to pastýř. Hnal tudy své stádo domů a div nezakopl o nečekanou malou nocležnici.

"Namoutě, děvče, kde se tady bereš? Úplně sama a v takové pustině," vyhrkl udiveně. "A čípak vlastně jsi," vyzvídal.

Tamarka ještě celá rozespalá a zmatená, nevěděla co odpovědět. S pravdou ven se jí nechtělo a lež se princezně zase protivila. Nakonec jí vyhrkly slzy a dala se do usedavého pláče.

Pastýř ji utěšoval, chlácholil, ale kloudného slova z ní nedostal. Nakonec se rozhodl. "Podívej se, děvče. Brzy nastane tma a samotná tady zůstat nemůžeš. Vezmu si tě k nám na salaš, a dokud si rodiče pro tebe nepřijdou, zůstaneš u nás." A za zvuků veselé písničky, kterou pastýř trylkoval na své fujaře, vyrazili směrem k salaši.

Když konečně dospěli do pastýřova domova, byla už pořádná tma. Všichni tu – až na pastýřovu ženu – spali. Pastýřka byla, to se rozumí, pořádně překvapená: "Zase přivádíš nový hladový krk," spráskla ruce, když uviděla děvče.

Po pravdě řečeno – vlastního syna nebo dceru osud pastýři a pastýřce nedopřál. Ale dětí, sirotků, které zanechala válka, a které měli rádi jako vlastní, živili už celkem jedenáct!

"I co," mínil dobromyslně pastýř. "Dokázali jsme nasytit jedenáctero žaludků, nasytíme jich i dvanáct."

Pak ukázal na Tamarku a vysvětloval: "Spala, chuděra, dočista samotinká na mýtině. Celá umazaná, rozedraná, a opuštěná jako to ptáče. Až se mi srdce nad ní ustrnulo. Copak jsem ji tam mohl nechat, dravé zvěři napospas!

Nakonec, kdo ví," uzavíral debatu ovčák: "Třeba ji někdo bude hledat a přijde si pro ni."

"Ti naši zatrolení králové! Kolik neštěstí už jenom způsobili," hrozila pastýřka chvíli k hradu Pepís, chvíli zase k Frídenštejnu. "A jakpak se, děvenko, vlastně jmenuješ," zeptala se žena nového přírůstku do rodiny.

"Tamarka," odpovědělo po pravdě děvče.

Pastýř s pastýřkou na sebe mlčky pohlédli. "Nu, hezké máš, dceruško, jméno," mínila pastýřka. "Docela stejné, jako nosí naše princezna."

"Prosím tě, ženo," odporoval jí pastýř. "Vždyť je to úplně obyčejné jméno. Co já už viděl takových otrhaných Tamarek! A vůbec, je pozdě! Hajdy všichni na kutě," poručil.

Tak byla princezna přijata do pastýřovi rodiny a směla si ponechat i svoji kavku. A když se ráno probudila, splnilo se její největší přání...

Jedva otevřela víčka, viděla jak na ni zvědavě kouká jedenáct párů veselých očí. Pastýř už všem pověděl, že mají zbrusu novou sestřičku a děti se seběhly okolo své nové kamarádky.

Nejčipernější byl nejstarší z nich, Mirek. Jakmile Tamarku spatřil, vesele vykřikl: "Jé, podívejte na ni, děcka! Ona má vlasy černé jako Indiánka! Pojďte, budeme si s ní hrát na Indiány! Nazveme ji Černý květ a bude mojí squaw," oznámil furiantsky.

Nato křikl: "Čekej na mně, Černý květe, jedu ti ulovit bizona!"

Pravda, žádného bizona neulovil, kde by se tak obrovské zvíře na ostrově vzalo. Tak alespoň ve sklepě uřízl pořádný kus uzeného a předložil ho hladové princezně.

"Děkuji ti, Veliký náčelníku," pokynula mu vlídně rukou Tamarka a zakousla se do vonící, šťavnaté kýty. S chutí posnídala a cítila se nevýslovně šťastná.



NA HRADĚ PAIXPEACE VLÁDNE SMUTEK

Král byl zprávou o zmizení své jediné dcery zdrcen a Krasava hořce plakala, jako každá máma. Slavomír se nedokázal smířit s tím, že je Tamarka nadobro pryč a ustavičně si namlouval: "Určitě se mi, šibalka jedna, někde tady na hradě schovává!"

Prohledal kdejaký kout hradu PaixPeace. V hradní věži pátral, i hladomornu nechal pečlivě prohlédnout. Ale Tamarka nikde.

"Vaše Výsosti! Viděl jsem na vlastní oči Její Jasnost, princeznu Tamarku, tonout v obrovské vlně," oznámil Slavomírovi podle svého přesvědčení jeden z pátračů.

Nositelé špatných zpráv však bývají od králů katem odměňováni. Slavomír, zdrcený ztrátou své dcery, se vyjímečně slitoval a nešťastníka uvrhl pouze do žaláře.

Nakonec vladař rozeslal posly po celém království a nařídil jim dále pátrat po zmizelé princezně. "Ten kdo by ji neznal, ji určitě rozpozná dle královských šatů," upozorňoval důrazně.

Poslové slídili a křižovali po celé zemi, po všech jejích koutech, leč marně. Jednoho dne dorazili i na pastýřovu salaš.

"Hola, pastýři! Neukrýváš tu někde urozenou princeznu," obořili se zhurta na ovčáka.

"I ukrývám, to víte, že ukrývám," odpovídal jim srdnatě pastýř.

"Šest princů a šest princezen – dvanáctero urozených krků tady sytím. Dvanáctero sirotků! Což nevíte, vy padouchové, jaké nadělení přináší dětem vojna pomazaných Slavomírů a Zvonimírů?!"

"Ještě slovíčko, prostořeký pastevče, a urazíš Nejvyšší Majestát," zarazili nebojácného ovčáka zbrojnoši. "A kdybys nebyl tak starý – i ty bys vytáhl statečně do pole. Raději nám ale pověz, zda nemáš nějakou zprávu o královské dceři. Nepotkal jsi někde Její Jasnost, princeznu Tamarku?"

"I potkal," odpovídal po pravdě ovčák. "Skutečně jsem potkal jednu Tamarku. Ale když jsem se jí zeptal na rodiče, usedavě se rozplakala. Musela prožít něco velice ošklivého. Ta vaše válka dělá z dětí jen nešťastníky! Určitě i ji připravila o oba rodiče!"

"Nemudruj nám tady, troufalý venkovane," napomínali ho opět jezdci a poručili: "Neotálej a ihned nám ukaž její šaty!"

Když jim ovčák strčil pod nos rozedrané a špinavé hadříky, štítivě se odvrátili.

"Tak takových Tamarek jsme potkali na tisíc," oznámili velkopansky ovčákovi. Podívali se na sebe, zasmáli se a odcválali.

Princezna spatřila mizející jezdce a rozběhla se za pastýřem. "Kdopak nás to poctil svou návštěvou," ptala se zvědavě.

"Inu, královští poslové nám prokázali tu nevšední čest a dnes navštívili dokonce prostého člověka. Ještě teď si drží nosy," odpovídal jí rozšafně pastýř. "Zkrátka ses jim nelíbila. Ale kdyby tě byli bývali vzali na hrad, mohlas mít, holka, nóbl život.

Jó, takhle ti nezbude, než zůstat mezi námi chudáky," usmál se ovčák a poslal Tamarku za ostatními dětmi.

Poslové se na hrad PaixPeace vrátili s nepořízenou. Po princezně jako by se země slehla. Slavomírovi tak nezbylo, než vydat diplomatické oznámení o zmizení královské dcery.

Stálo v něm: "Její Jasnost, urozená princezna Tamarka, se pohřešuje od okamžiku kdy ráčila osobně provést kontrolu hradní stráže. Kdo podá zprávu o jejím současném pobytu, bude královsky odměněn! Vlastnoručně podepsáno Jeho Veličenstvo, král Slavomír".



RÁJ

V prosté pastýřově rodině našla princezna svůj skutečný domov. Děti ji mezi sebe přijaly s radostí, jakpak by ne: vždyť měly další přírůstek ke svému dovádění.

Pravda, hrát si jenom na Indiány se pořád nedalo, bylo zde i plno povinností: Vždyť ovčákovo království bez ustání bučelo, bečelo, mečelo, chrochtalo, kejhalo, kdákalo, vrkalo, dupalo, štěkalo a mňoukalo – a žadonící němé tváře bylo třeba nakrmit či napojit.

Děti se však uměly pobavit i při práci a princezna vlastně až tady pochopila, že mléko nevyrábí mlékárna, ale jejich kravka Stračena.

Dokud žila uzavřená v síních a komnatách na hradě PaixPeace, Tamarka si nikdy nepovšimla jak se za okny život i příroda mění. Zato tady, na venkově, si připadala jako v pohádce.

Například podzim měl pro ni příchuť dobrodružství.

Jednak začínala škola a moudrý pan učitel je denodenně naučil něco zajímavého. Cesta do školy trvala hodinu – zpátky se však šlo hodiny tři, někdy i déle. A jakpak by ne! Vždyť cesta vedla skrze houštiny, plné krvelačných loupežníků, kteří se ze zálohy a s výkřiky: "Peníze nebo život," vrhali na nic netušící školáky. Lapkové však dostali na pamětnou a spravedlnost, jak jinak, pokaždé zvítězila.

Zázrakem, před kterým princezna ani nedutala, byl podzimní strom: Zdálky celý zlatý, zelený, hnědý nebo nachový – a když k němu člověk přišel docela blizoučko, dostal podobu obří palety, čekající jen na štětec mistra malíře. Taková krása: Zelená! Žlutá! Hnědá! Oranžová! Fialová! Princezna úžasem ani nedýchala a její oči jen obdivovaly nádherné barvy podzimních lístků.

Podzim byl časem i pro pouštění draků, kteří se majestátně vznášeli až k bílým oblakům a oznamovali celému kraji, že na trůn usedla paní Meluzína. Z ještě větší výšky jim svými křídly mávali na pozdrav stěhovaví ptáci, neomylně mířící do dalekých teplých krajů, zatímco dole pod nimi se vinul kouř ohníčků a neodolatelná vůně pečených brambor.

Každý silnější závan větru, který dokázal zamávat větvemi košatých kaštanů, přinesl spršku hnědočervených kuliček, bubnujících o zem nebo i o hlavy opozdilců, kteří včas nestačili utéct. Děti hned věděly jak s nimi naložit a stůl byl zakrátko plný nejroztodivnějších figurek.

"Hádej, Náčelníku, jak se může nazývat tohle roztomilé zvířátko,“ zeptala se Tamarka zvědavě Mirka a ukazovala mu vlastnoručně vyrobeného slepicopsa.

"Slepicopes, jak jinak," odtušil chlapec.

"Výborně, Náčelníku," pochválila ho uznale princezna. "A jakou zvířecí řečí tento krásný slepicopes podle tebe mluví? Kdáká nebo štěká," zkoušela ho dívka.

"Jak se mu zlíbí: Jednou kdáká, jindy štěká. Nemám pravdu, Černý květe," hádal Mirek a se zaujetím si prohlížel slepicopsa.

"Omyl, Velký Náčelníku," prohlásila dívka. "Ten můj kuňká – je to cizinec!" Tamarka se smála, děti se smály, až se za břicha popadaly.

Ale nejvíce se všem líbila figurka princezny, kterou zhotovila pastýřka. Ta svou čeládku napínala: "Slyšte, děti! Na princeznu si políčil sedmihlavý drak a chystá se naši krasavici ještě dneska poobědvat. Na pomoc jí ale kvapí," – pastýřka sáhla znovu do kapsy a vytáhla další figurku –, "kdo jiný než statečný princ Bajaja! A chcete se, drobotino, dozvědět kdo zvítězí," ptala se pastýřka a již držela v ruce knihu plnou obrázků.

"Hurá," zvolaly děti a usadily se kolem teploučkých kamen.

Příští četba je zavedla do neprostupných džunglí, letělo se také do vesmíru - na Měsíc, na Mars a dokonce i ke hvězdám. Pastýřka sáhla po dalším výtisku, a hle – zázračný stroj času byl spuštěn – a v jizbě náhle stál pravěký lovec proti mamutovi.

Děti poslouchaly a poslouchaly, ani nedutaly. Jenom občas po očku jukly oknem, nepadají-li konečně venku první sněhové vločky.

Zima – to byl čas velikých radovánek!

S napětím očekávaný sníh oblékl krajině bílý kabát, mráz potáhl rybníky ledem, hlaďoučkým a blyštivým jako zrcadlo, a už se dovádělo. Kluci se koulovali a na obranu proti útočníkům si stavěli gigantické pevnosti a hrady. Děvčata zásah koulí, vystřelenou rozpálenými válečníky, také často pocítila, ale válečná vřava je nelákala. Dívky si raději stavěly sněhuláky a uměly si vymodelovat i figurky zvířat a lidí. Všichni dohromady pak bruslili, lyžovali, sáňkovali – a když je pastýř poněkolikáté volal domů, svítil na sněhovou peřinu svou stříbrnou lampou už Měsíc.

Někdy princezna zatoužila být sama, a tu si vyšla do zimního lesa.

Ohromeně zírala na nekonečné, jiskřící se sněhobílé pláně, nehybně ležící pod blankytnou oblohou. Nikde ani stopa, jenom naprosté, až tísnivé ticho. Katedrály stromů, vytesány jako z alabastru, se tyčily do závratné výše a na nich visely mohutné píšťaly z rampouchů.

Vše je slavnostně přichystáno – jenom se čeká, až se dostaví tajemný vládce Zimního království a rozezní ledové varhany. Určitě byl nedaleko!

Dívka pak pohlédla na nízké, sněhem obtěžkané houští a celý les rázem ožil. Zimní král tu z bílé hmoty modeloval jednu pohádkovou bytost vedle druhé a děvče bylo jako u vytržení:

"Koukejme se, Sněhurka! – a stojí si tu bok po boku s Dlouhým! Kdepak asi jsou její malí pomocníci? Aha... jeden, dva, tři, čtyři... tady pět... Samozřejmě! Brumla a Šmudla zase chybí! No ovšem – Brumla si támhle rozumí se Širokým a Šmudlík utekl do vedlejšího houští – hraje si tu, nezbeda malý, na honičku s ... Dědem Vševědem!"

Po Vánocích se již prodlužovat den. Se stromů začalo kapat a sněhobílé čepice z nich padaly, jenom to žuchlo. Potůčky zurčely a nastávala doba tání, kuliček a nadějí – jaro.

Sluníčko zvolna ale jistě získávalo moc nad ledem a chladem, někdy se dokonce musel odložit i kabát. Voda, proudící z mizejícího sněhu, lákala ke stavění hrází. Led na rybnících se lámal a kluci sváděli tuhé boje o největší kru. Vítězové ji s jásotem obsadili a šífovali jako mořští vlci. Děvčata netrpělivě vyhlížela, kdy už konečně vyschnou a zazelenají se louky.

Pastýř zavedl zajímavý a oblíbený zvyk: Kdo z dětí objevil zbrusu nového posla rodícího se života – první květinu, byl poctěn titulem Bystroočko, a musel tak být oslovován celý rok.

Pátá zima, kterou princezna prožívala jako členka pastýřovy rodiny, byla neobvykle krutá a dlouhá. Zimní král jako by vůbec nemínil vzdát se své vlády a jaro ne a ne přijít. Jarní rovnodennost dávno uplynula a děti, které vyrazily na lov prvního jarního kvítku, se již poněkolikáté vracely domů s nepořízenou. Zběhaly kdejakou louku i mez. Nejslunnější a nejteplejší místečka prohledaly, ale kde nic, tu nic. Květinám se o tomto předjaří ze země vůbec nechtělo.

Princezna se zamyšleně brouzdala rozmáčeným sněhem a trochu se za ostatními opozdila.

Tu se k ní znenadání přitočil Mirek. Sáhl za košili a – podával jí sněženku: "Tumáš, Černý květe! Je stejně něžná a krásná jako ty a proto patří jen tobě. Vpleť si ji do vlasů jako Indiánka! A budeš-li chtít, ukážu ti jich celý koberec!"

Tamarku potěšilo, že dostala květinu právě od Náčelníka, a ještě s takovými hezkými slovy. Mirek byl opravdu hodný chlapec. Sice takové klučisko rozježené, ale pomohl, kde mohl, a když se ubližovalo slabším, když se děla nějaká křivda, rozježil se ještě víc – a padouch nestačil prchat. Prostě náčelník jak se patří!

Přesto se princezně zdálo, že právě jí Mirek vždycky tak trošičku nadržuje a na druhé straně – když se kluci škádlili s děvčaty – Náčelník od ní obvykle schytal o trošičku menší štulec než druzí nezbedové. Správná holka by však za nic na světě nedala najevo své sympatie k nějakému klukovi – byla by všem jen pro smích a každý by si ji dobíral.

Tamarka byla v tu chvíli strašlivě zmatená a tváře jí docela zčervenaly. Jakpak by ne: Ještě nikdy od kluka květinu nedostala! A když se tak dívala na něžnou sněženku, náhle pocítila k utržené kytičce lítost: Vždyť brzy zvadne!

Odvrátila se od Mirka a hlasitě zavolala na ostatní: "Děcka! Náčelník už dávno našel první jarní kytku! Vůbec nikomu to neřekl, a ještě ji utrhnul. Pojďte, zkoulujeme ho za to!"

Toho dne Mirek schytal ran bezpočet a kabát měl bílý, jako kdyby mu jej půjčil sněhulák. Urazil se, pevně rozhodnut, že na tuhle hloupou a protivnou holku už v životě nepromluví!

"Březen, za kamna vlezem! Duben, ještě tam budem! Máj, vyženeme stádo v háj," veršoval s oblibou ovčák.

V májové dny se stromy zčista jasna vyšňořily miliony překrásných, jemných kvítků – ale jen nakrátko. Běloučké i růžové okvětní lístky brzy zhnědly, opadaly a místo nich vykoukly zelené kuličky budoucích plodů. Sluníčko si na ně posvítilo ještě víc, a mezi zelenými listy se začervenaly první třešně.

Byl tu rajský čas hojnosti, doba zázraků, léto.

Sluníčko časně ráno pošimralo spáče po víčkách, zahřálo jim tváře a zavolalo: "Vstávat, lenoši! Čeká vás senzační den!"

Pravda pravdoucí!

Tamarka vyšla z domu a celá krajina, posetá květinami a provoněná jako slavnostně vyzdobený palác, ji začala vábit: "Jsem tu jenom kvůli tobě. Pojď a uvidíš, co všechno ti dám." Les už zdálky přitahoval svojí vůní: "Vstup do mne a dobře se dívej," vybízel ji. "Chceš si pochutnat na mých jahodách? Jenom trhej a jez! Támhle jsem ti přichystal slaďoučké maliny. Navleč si borůvky na šňůrku z trávy – to koukáš, jaký máš zajímavý náhrdelník! Až se ti přestane líbit – jednoduše ho zbaštíš. Tátovi nasbírej pořádné hřiby! Vyrob si lodičku z mé kůry," žadonila borovice.

Princezna se královsky najedla. Pak si vyřezala lodičku, rozvinula její plachty – a tu slyšela řeku, jak volá: "Vypusť svou krásnou plachetnici na moji hladinu – to budou vážky koukat! Uf, takové horko! Skoč rychle do mé průzračné vody! Osvěž se přece v těch jiskřivých vlnách! Ponoř se, žádné strachy! Stříkej, dováděj, plav!“

"Ach, jak jsi unavená! Odpočiň si a klidně si na mne lehni. Jsem heboučká a voním tisíci květy," vybízela dívku louka. "Zase ti vyhládlo... Podívej se na ty chrupky! Stačí jen natáhnout ruku a máš plné bříško," sváděla ji třešeň tyčící se nad ní a hlásila: "Na poli ti právě dozrávají lusky! Mňam!"

Princezna se slastně natáhla na zelený koberec a pozorovala nekonečnou hru oblak plujících nad ní. Pak zavřela oči, potichoučku snila a ve svých představách prožívala desítky neuvěřitelných dobrodružství:

"Tady je! Honem! Stát! Už ji držím... Jste zajata, princezno," hlásil jí kapitán pirátské lodi, před něhož byla surově dovlečena. "Dokud váš otec nesloží tučné výkupné, pobudete si, panenko, v naší ostrovní pevnosti. Sto chlapů na stráži dá pozor, aby vám nebyl zkřiven jediný vlásek. Ale jestli se váš královský tatík pokusí blafovat – tak šmik," ukázal si padouch na krk a uvrhl princeznu do nedobytné, kamenné kobky.

Tamarka však měla pro strach uděláno!

Pilovala mříže, zkoušela úskoky, léčky – ale vše nadarmo. "V mé cele se kdosi skrývá! Pomoc," zkoušela dívka starý trik. Ale zarostlí a drsní chlapi se přelstít nenechali.

"Princezno, král odmítl zaplatit výkupné a nastávající noc je vaší nocí poslední! Východ slunce už neuzříte," zaskřehotal rozsudek zločinný kapitán.

Zoufalá vězeňkyně se uložila na lůžko ke svému poslednímu spánku, když tu se venku strhl strašlivý ryk. Princezna skočila ke dveřím a škvírou pozorovala, jak neznámý, a krásný princ kosí svou šavlí k zemi jednoho piráta za druhým. Konečně přemohl posledního strážce a dveře cely se otevřely.

"Princezno, rychle! Nemeškejte," vyzval ji hrdina a už prchali ruku v ruce k plachetnici, ukryté za skálou. V mžiku vyplouvali na otevřené moře a za nimi se ozývaly výstřely, nadávky a kletby bezmocných korzárů.

Léto co léto takto Tamarka lehávala na louce a snila o příchodu statečného, krásného prince. A pokaždé když se ochladilo a zafoukalo ze strnišť, připadala si dívka o celý rok starší.

Jedno takové zázračné léto jí pak onoho vytouženého prince skutečně přineslo...



PODIVNÝ POUTNÍK

Na hradě PaixPeace se za ten čas věci věru proměnily. Slavomír i Krasava chřadli, šediny a vrásky se objevily na jejich hlavách. Bez malé princezny jim královské sídlo připadalo nesmírně pusté a docela mrtvé. Tamarka a její zvonivý hlásek chyběly prostě všude. Na nádvoří, v komnatách, ve vladařské síni.

Jako první své hoře neunesla Krasava a svěřila se svému choti: "Slavomíre! Bez Tamarky ztratil můj život všechnu radost. Ale já nevěřím, že naše dceruška je mrtvá! Nevěřím, že se utopila v rozbouřeném moři! Něco mi říká – královno, tvá dcera určitě žije! Dokud neuzřím její mrtvé tělo, nepřestanu doufat ve shledání. Chci ji nalézt a půjdu ji hledat! Doprovodíš mne při tom, Slavomíre," vyzvala královna svého muže.

Ani král už dávno neměl stání. I on choval a živil naději v setkání se svou milovanou dcerkou. Vidiny o tom, jak se stává nejkrásnější, nejbohatší a nejmocnější princeznou světa už docela pustil z hlavy. Stal by se nejšťastnějším králem světa, kdyby jeho dcera alespoň žila.

Předal dočasně vladaření svému Prvnímu rádci. Spolu s Krasavou na sebe oblékli poutnická roucha a vydali se hledat své ztracené dítě.

Sotva opustili bránu hradu PaixPeace, První rádce nemeškal a vydal první úřední oznámení. Stálo v něm: "Naše Výsost, král Slavomír, odcestoval spolu s chotí na zasloužený odpočinek. Místo jejich pobytu nebude oznámeno, neboť panovník si nepřeje být nikým rušen."

A jakmile se ujal žezla, pokračoval První rádce ve válce s hradem Frídenštejnem sám a ještě urputněji.

Slavomír s Krasavou pak putovali po svém království dny, týdny, měsíce a roky. Ale po princezně jakoby se země slehla.

Král však začal poznávat neobyčejnou věc: Z hradu PaixPeace vypadalo mnoho věcí docela jinak, než se ve skutečnosti měly. Královské sídlo překypovalo bohatstvím, přepychem, noblesami. Slavomír tu byl chválen, hýčkán, oslavován. Jediné špatné slovíčko, jedinou pochybu stran svého kralování neuslyšel.

Ale nyní, převlečen a nepoznán, se seznamoval s rubem svého kralování. Zjistil, jak neobyčejná je nespokojenost prostého, dělného lidu.

Zvláště v krčmách se hartusilo. Hned v té první, v níž Slavomír s Krasavou usedli, aby se po dlouhé cestě občerstvili, král postřehl podivnou věc: Jakéhosi Slávka měl prostý lid věčně na paškále.

"Psí život," stěžoval si starý havíř. "Člověk dře v prachu a špíně, až z toho onemocní. Víte, sousedé, co mi řekl doktor... Povídá: „Ty jsi, havíři, na smrt nemocný! A já tě umím vyléčit! Dovedu ti pomoci. Ale to kurýrování, bohužel, stojí celý milion. Dokážeš, havíři, dát takovou haldu peněz dohromady?“

"Kdepak bych, sousedé, tolik zlaťáků sehnal? Musím zemřít! Jó, být takhle alespoň komořím u Slávka, to by byla jiná," povzdechl si havíř.

"U Slávka bys onemocněl leda z nestřídmého jídla a pití," smáli se jeho společníci.

"Celý život stavím paláce a sám nemám, kde bych hlavu složil," stěžoval si zedník. "Co vydělám, vydám za obživu. Na cihly, cement, vápno a dřevo už nezbývá."

"Ba, ba," přitakali mu ostatní hosté. "Kdypak bys asi mohl stavět na svém, když pracuješ od slunka do slunka na cizím? Celý Pepís by už z tvé práce stál!“

„A jestlipak sis, kamaráde, někdy na hradě pobyl," vyzvídali sousedi.

"I to víte, že pobyl", smál se zedník. "Robotoval jsem tam jako mravenec. Ale Slávek se se mnou nepřátelil – na to on má jinší pány. Kdepak prostý člověk!"

"Já si ze své práce taky neužiju," stýskal si mozolnatý rolník. "Celý život – od svítání do setmění – bez ustání orám, seju, sklízím a stejně je ze mně hotový žebrák. Úrodu mi rekvíruje vojsko, kupci ze mě dřou kůži, a když si chci pořídit pluh, zaplatím za něj kovářovi celé jmění!"

"Inu, náš pan kovář! Ten si, panečku, žije! Kuje samé brnění a meče a Slávek prý ho samým zlatem platí! Na pluhy kovář nemá chvilku času, na pluhu se dnes nezbohatne," stěžovali si další rolníci a divili se té politice.

"To všechno, sousedé, je Slávkova práce. Vojna, bída, raubířství..." vyskočil znovu havíř, ale nedomluvil.

"Držte už konečně jazyk za zuby, chlapi! Ještě mě přivedete do neštěstí," přerušil ho šenkýř.

"Bavte se, chlapci, raději o něčem veselém a hezkém! Zazpívejte si něco pěkného," přidala se šenkýřka.

Král Slavomír se naklonil k nejbližšímu sousedovi. "O jakém Slávkovi se zde vlastně vedla řeč. Onen padouch patrně bude místní rychtář, není-liž pravda?"

Muž se rozesmál. "Vidím, cizinče, že přicházíš z veliké dálky: na našeho pana krále tady hudrujeme! Ale pssst," dal si varovně prst na ústa.

"Ano. Přicházím skutečně z veliké dálky," odpověděl mu zamyšleně Slavomír. "A jakmile najdu svoji dcerku, dám království neprodleně do pořádku," umínil si.

Král i královna pojedli, popili, zaplatili a putovali dál. Ale po princezně nikde ani stopy.



PRINC SICE NEJSI...

Jednoho rána, právě když na ostrově zrály slaďoučké, červené jahody, svolal ovčák děti dohromady. Chyběl jen jediný člen rodiny – Tamarka. Ta si ještě slastně pochrupovala v pelíšku.

"Dneska je tomu, děti, právě deset let co vaše sestřička přibyla mezi nás," oznámil potichu a spiklenecky pastýř. "Chcete jí připravit nějaký hezký dárek?"

"Spleteme pro ni obrovský květinový koš! Plný jahod, borůvek, malin a třešní," navrhla pastýřka. "To bude překvapení!" Děti ani nečekaly na vyzvání a už se rozeběhly na louku a do lesa. Obrovský dárek byl za pár chvil hotov.

Pak nastal spor o to, kdo jej Tamarce předá. "Samozřejmě největší a nejsilnější z vás. Kdo jiný než Mirek," mínila pastýřka.

Chlapec se ale ošíval a vzpouzel se jak jen mohl. Tentokrát se však nevykroutil – nikdo jiný tak obrovský dar prostě nepozvedl.

Když se Tamarka probudila a vyšla před stavení, zůstala překvapením stát. Všichni shromážděni, slavnostně oděni, potutelně na ni hledí... Támhle pochoduje Mirek – a copak to drží v náručí?

Silák došel až před princeznu, postavil dar na trávu a uklonil se, jako by byla skutečnou vládkyní. Tamarka dojatě hleděla na tu nesmírnou, vonící krásu a upřímně za dárek všem, a zvláště Mirkovi, poděkovala.

Ale chlapec, nenápadně, aby to nikdo neslyšel, jí zašeptal do ucha: "Tak jediné utržené květinky vám bylo nesmírně líto! Ale když je jich rovnou celý košík, tak se to vašeho jemnocitu ani nedotkne. Že, princezničko!"

Sotva to dořekl, utekl na kraj lesa.

Princezna se zprvu lekla, zda Mirek nějak nevypátral její tajemství. Pak pohlédla na své prosté šaty a rychle se uklidnila. "Cožpak mohu někomu připomínat princeznu? Ani nápad," usmála se při pomyšlení, že by ji takhle oděnou uviděl její královský otec. Pak sáhla do koše, nabídla každému pochoutky vonící uvnitř – a už se hodovalo, už se dovádělo.

Když byla zábava v nejlepším, princezna se nenápadně vytratila za Mirkem. "Odpusť mi to už konečně, Mirku," poprosila něžně chlapce. "Zachovala jsem se tenkrát hloupě, jako malá holka. Je mi to vážně moc líto," přiznala se.

"A vůbec," dodala vesele, "kdysi jsi sliboval, že mi ukážeš všechny své květiny. Tak kdepak je máš," vyzvala mládence a vydali se spolu do lesa.

"Tady, Černý květe, například vidíš Vraní oko," ukazoval jí Mirek ve stínu rostoucí keřík. "Má smrtelně jedovaté plody,“ vysvětloval sarkasticky... "Raději na ni ani nesahej," vzkřiknul polekaně a uchopil Tamarčinu ruku, která se chystala dotknout veliké, zlověstně vypadající borůvky.

Dívka nechala svoji dlaň ležet v jeho. Mirek ji jemně sevřel a ubírali se dál. Přišli na velikou paseku posetou tisíci fialových i bílých šalvějí. Princezna zasněně hladila a obdivovala jejich zvonkové květy. Připadala si jako v nádherné pohádkové říši. Šťastná, volná, snící. Pod obrovskou, zlatozelenou diviznou se oba zastavili a Mirek svou družku políbil.

Nastalo dlouhé ticho. Najednou princezna svého milého požádala: "Mirku, podívej se na vrchol támhleté borovice! Tam co sedí má kavka," ukázala.

Chlapec hleděl upřeně a dlouho tím směrem, ale kromě kavky zde nic zajímavého nezjistil. Tamarka úkosem pozorovala jeho střapatou hlavu s rozježenými vlasy a přemítala.

"Ach jo. Můj vysněný pohádkový princ tenhle střapatec určitě není. Zato má překrásné, blankytně modré oči. Hm, takové si nechám líbit!" Pak nahlas promluvila: "Jestlipak, Mirku, víš, že kdy že koukáš takhle zajímavě vzhůru, že jsi docela i hezký?"

Chlapec se neurazil a pohotově odpověděl: „Tak to je mi upřímně líto, princezničko! Chystal jsem se totiž zvítězit na festivalu ošklivců – budeš se asi muset spokojit jen s druhou cenou."

Smáli se a líbali se a když se vrátili zpátky na salaš, požádali ovčáka, aby jim vystrojil svatbu...



PŘÍTELKYNĚ ZASAHUJE

Pastýř, to se ví, zůstal stát jako zkoprnělý. Zamračeně bafal z fajfky, brumlal, bručel, škrábal se za ušima.

"Jó, holenku! Taková svatba, to setsakramente, není jen tak. To chce peníze! Haldu peněz! Co nevidět vyvedete mláďata – umíte si představit těch starostí?

A podívejte se kolem sebe: všude bída, válka, samá spoušť! Mirek ti, děvče, dorostl do vojenských kalhot. Každým dnem si pro něj přijdou verbíři. Odejde ti, dcerko, do války! Dají mu do ruky meč a rozkážou: hurá na nepřítele! Když neposlechne rozkaz, se zlou se potáže!"

Na konci svého předlouhého truchlivého proslovu se ovčák zkormouceně zeptal: "Nechcete si, čeládko má milá, to ženění ještě raději rozmyslit?"

"Já za žádného korunovaného padoucha válčit nebudu," vzkřikl neohroženě Mirek. "Nebudu sekat hlavy jiným klukům a nenastavím ani tu svoji. Raději uteču do lesa – kampak na mně verbíři!"

Poslední Mirkova slova už Tamarka neslyšela. Vyběhla ven a utíkala pod svoji třešeň u řeky. Lehla si do heboučké trávy a hořce se rozplakala. Žalovala na svět, kde jsou bohatí a chudí, kde místo rozumu má moc jedině zlato, kde si mládenci musejí sekat hlavy.

Kavka se usadila nad ní a poslouchala princezniny stesky Ale jak ji potěšit, to její malá ptačí hlavička nevěděla.

Najednou kavka dostala nápad! Vzlétla a tryskem, co jí síly stačily, si to svištěla rovnou ke hradu PaixPeace. Prolezla jí dobře známým oknem, kde našla a otevřela si známou klenotničku.

Nu, ano. Ležel tam! Kavka sevřela drahokam pevně do zobáčku a uháněla zpátky na ostrov. Zatřepala křídly před princeznou a upustila drahokam přímo do její dlaně!

Když pastýřka spatřila démant, nesmírně se polekala. "Kdepak jsi, dceruško nešťastná, přišla k té kráse? Honem to vrať zpátky nebo se přivedeme do neštěstí!"

"Nalezla jej a přinesla mi ho kavka," odpověděla po pravdě dívka. A patří mi. Když jsem byla malá, občas jsem si s ním hrávala. Ale jeho skutečnou cenu jsem vůbec neznala," přiznala se princezna.

"Hola! Králové si takové kamení nechávají zasazovat do koruny," mínil rozšafně pastýř, "jenže ty šutry jim i ostatním lidem přinášejí jenom neštěstí.

Ale nám na salaši i sousedům z celého ostrova prokáže tenhle kamínek jinší služby: nejenže Mirka vykoupíme od verbířů! Ještě uspořádáme takovou svatební hostinu, jakou tenhle kraj doposud nezažil! Všechny živáčky z našeho ostrůvku pozveme ke svatebnímu stolu! Ať se alespoň jednou za život dosyta najedí a opravdu poveselí!"

Pak se pastýř obrátil na budoucího ženicha s nevěstou a poručil jim: "Chystejte ohlášky, vy moje chásko!"



NEČEKANÉ SETKÁNÍ

Slavomír s Krasavou byli již u konce své cesty i na pokraji svých sil. Téměř celé království křížem krážem prošlapali, ale po princezně ani vidu, ani slechu.

Zestárlí, znavení, zklamaní, čekali v přístavu na loď, která je dopraví na odlehlý ostrůvek rozsáhlé Slavomírovy říše. Ještě tento zapomenutý cíp země jim zbývalo prohlédnout, ale naděje si ani král, ani královna již nedělali žádné.

"Holahou, dobří poutníci! Lépe jste si vybrat ani nemohli," uvítal je kapitán na palubě svého korábu, když se dozvěděl cíl jejich cesty. "Na vašem ostrově se už týden koná svatba, o jaké se široko daleko vypráví. Každý člověk dobré vůle, který novomanželům štěstíčko a hodně zdraví vinšuje, je na svatební hostině vítaným a váženým hostem. I vy se pomějete!"

Král s královnou se ubírali do své kajuty, když tu si Slavomír povšiml dvou dalších poutníků. Muže a ženy. Podobně starých, stejně ušlých, a také celých zaprášených. Zvláště z onoho muže v dlouhém, cizokrajném oděvu s kápí nemohl panovník oči spustit. Tolik povědomý mu připadal.

"Odkudpak toho chlapa jenom znám? Nepochybně jsem ho už viděl! Ale kde," krabatil si čelo panovník. Znovu na cizince kradmo pohlédl: "Je to on? Není to on? Musí to být on," uvědomil si konečně král. A ruka mu bleskově sjela do míst, kde dříve nosíval meč!

Král Zvonimír z Frídenštejnu! Jeho úhlavní nepřítel! "Co jenom, ta liška podšitá, v mém království pohledává," přemýšlel úporně vládce hradu PaixPeace, ale ničeho se nedovtípil.

Slavomír se však rychle uklidnil – nepřátelský panovník jej nepoznal a choval se k němu stejně nenuceně jako k ostatním pasažérům. Pak dostal nápad. "Následuj mne, Krasavo," vyzval Slavomír svou choť. "Seznámím tě se zajímavými cestovateli!"

Přistoupili k oné dvojici a Slavomír je přátelsky oslovil: "Vítejte, vzácní cizinci, v království slavného krále Slavomíra! Čemu vděčí jeho říše za vaši milou návštěvu?"

Král Zvonimír však svého soka nepoznal a šeptem vysvětloval: "Hledáme zde, společně s královnou Krasomilou, našeho ztraceného synka. Kralevice Miroslava. Již roky po něm pátráme, celý kraj, celé okolí hradu Frídenštejnu jsme prokřižovali. Všechno nadarmo. Neviděli jste ho, dobří lidé, nesetkali jste se s ním?

A ještě úpěnlivě poprosil: "Buďte však, vzácní přátelé, probůh, tiše a neprozraďte naše jména! Nalézáme se zde inkognito. Kdyby nás Slavomír a jeho lidé poznali a dopadli, krutě by se nám vedlo!"

"Tak i ty, králi Zvonimíre..." neudržel své překvapení Slavomír.

"Krasomilo, chudáčku," poznala a objala svůj ustaraný protějšek královna Krasava. Představila se jí a obě královny, dvě nešťastné mámy, se hned spolu daly do řeči.

"Není možná! Jsi to skutečně ty, Slavomíre," nemohl uvěřit vlastním očím Zvonimír a nabídl svému odvěkému nepříteli ruku. Také oba králové si měli co vyprávět.

"Kdo vlastně se mnou tvým jménem teď válčí, Zvonimíre? Vždyť už jsi tolik roků pryč z Frídenštejnu," zajímal se Slavomír.

"Můj První rádce, kdo jiný," odtušil podle očekávání Zvonimír. "Ten ti je do války celý žhavý! Jeho kabát je už samý metál – a stále touží po dalších."

Také můj První rádce je bez soucitu, jenom války žádostivý," odhaloval dalšího původce vší mizérie Slavomír a tu dostal nápad:

"Nabízím ti, vážený králi Zvonimíre, okamžitý a věčný mír!" Nato se oba přátelé objali a ihned sepsali a podepsali příslušnou dohodu.

"Loď přistává! Vystupovat a veselit se," zazněl rozkaz z kapitánského můstku.

Dva spřátelení panovníci se loučili s kapitánem a přitom mu podali dvě zapečetěné obálky.

V první stálo: Neprodleně uzavřít mír s hradem Frídenštejnem! Jeho Veličenstvo král Slavomír.

Ve druhé stálo: Okamžitě uzavřít mír s hradem PaixPeace! Jeho Veličenstvo král Zvonimír.

"Kapitáne! Potřebujeme bez prodlení doručit tato dvě poselství. Jedno je adresováno na hrad PaixPeace, druhé do hradu Frídenštejnu. Jakmile tyto listy předáte, nastane konec všem válkám! Jste, kapitáne, ochoten pro nás tuto službičku vykonat," požádal ho král Slavomír.

Mořský vlk pohlédl se zalíbením na nabízené zlaťáky a vyhrkl: "Lidičky zlatí, s takovouto dobrou zprávou poběžím třeba na kraj světa. A zadarmo!"

Zabafal z lulky a zvučným hlasem zahalekal na posádku: "Napnout všechny plachty, námořníci! Poplujeme s větrem o závod! Jsme expresní loď. Kurs: ke hradům Pepís a Frídenštejn!"

Slavomír a Zvonimír se svými ženami zamířili rovnou k salaši. Zde již týden za nejbujnějšího veselí probíhala nevídaná svatba. Bohatě prostřené stoly se jenom prohýbaly pod vším jídlem a pitím.

"Ohó," volal rozjařený ovčák, spatřiv čtyři nové hosty. "Kdo novomanželům hodně štěstí upřímně popřeje, ten se u nás pěkně poměje!" "Vítejte u nás, vzácní poutníci," přivítala pastýřka obřadně cizince.

První přistoupila k mladým manželům Krasomila se Zvonimírem.

"Hezkého jinocha a překrásnou dcerku máte, pastýři," pochválili mladou, štěstím zářící dvojici a popřáli Mirkovi i Tamarce hodně štěstíčka do nového společného života.

Pak přistoupili k ženichovi a nevěstě Slavomír s Krasavou...

Teď tu, po mnoha letech odloučení, konečně stanuli proti sobě: Princezna Tamarka coby venkovská dívka, nevěsta krásná jako květ. Šťastná a veselá, hleděla do vrásčitých a ustaraných tváří svých rodičů. Pozorovala jejich stříbrem poseté skráně, prostý oděv a s dojetím vyslechla upřímné a moudré blahopřání.

Usmáli se na sebe, srdečně se objali a políbili se.

Ale nepoznali se...



NEJLEPŠÍ JE HRA NA INDIÁNY

Svatba pokračovala za bujarého veselí a radovánek od rána do večera a od večera do rána. Už druhý týden. Mnozí svatebčané se dokonce ani smát nemohli – od smíchu je bolelo celé břicho. Jak by také ne. Vždyť dospělí tu dováděli s dětmi jako děti. Hrálo se na Slepou bábu, Chodí Pešek okolo, na honěnou, na schovávanou, zpívalo se vespolek. Oba králové i dvě královny přitom omládli snad o padesát let.

Jenom jediný z hostů se neradoval a připadal si jako na trní. Byl to zdejší strážník.

Sotva jeho oči padly na krále Slavomíra, starý a zkušený policajt rázem zavětřil jako ohař. Lovecká horečka jej ovládla natolik, že od starého tuláka nedokázal oči odtrhnout.

Jednou mu úkosem pohlížel do obličeje, pak si upřeně prohlížel jeho profil a hlavou se mu bez ustání honilo: "Odkud toho trhana jenom znám. Rozhodně jsem ho už někde viděl! Ale kde?" V paměti si vybavoval obličeje více i méně známých kriminálníků, ale neznámý muž se žádnému z těch lumpů nepodobal.

"Nu nic. Prolistuji si ještě svoji kartotéku," napadlo četníka a rozběhl se na strážnici.

Vytáhl přihrádku s podobiznami všech hledaných ničemů, prohlížel ji od začátku do konce a od konce do začátku. Všechno marně. Ani mezi tuhla čeládku neznámý host nepatřil.

Policista se vrátil na svatební hostinu a počínal si jakoby židle pod ním hořela. Co chvíli vyskočil a přitočil se k některému z hostů. Nenápadně, zrakem, ukázal na Slavomíra a vyptával se:

"Nešel náhodou tenhle chlap kolem vašeho kotce, když vám zmizeli ti králíci?" Jiného svatebčana se zase tázal: "Nebyl támhleten poutník, náhodou, blízko místa, kde se udál ten krvavý mord?"

Vyzvídal však marně. Nikdo ze svatebčanů neznámého poutníka neznal, nikomu nikoho nepřipomínal. Policajt seděl jako bez ducha. Celý zamyšlený si mimoděk pohrával s malou mincí. Cvrnkal do ní, pohazoval si s ní, koulel ji po stole.

A najednou strnul...

Položil si peníz na dlaň a zíral na podobiznu, vyraženou na jejím líci. Nemohl se mýlit! Profil krále Slavomíra i neznámého poutníka je jeden a tentýž! Jedině královská koruna na minci jej zmátla.

Četník vstal, přistoupil ke Slavomírovi a zatvářil se důležitě. Vyžádal si ticho a pak svatebčany ohromil:

"Pastýři! Přivítej slavnostně na svatbě svých dětí Jeho Výsost, našeho krále Slavomíra," pronesl se zajíkavým hlasem policajt.

Kdo tam byl, ten zkoprněl. Tamarka zůstala sedět, jako když do ní blesk udeří.

"Ano, přátelé. Jsem váš král. A tady vedle mne sedí královna Krasava," představoval se rozpačitě Slavomír. Cítil se mezi venkovany dobře a nebyl příliš rád tomu, že byl prozrazen.

Vtom vypukla mela!

"Ježíšmarjá, lidi! Já jsem při hře dala Peškem našemu panu královi do zad takovou pecku," přikrývala si dlaněmi oči jedna z žen.

"Lidičky! Já jsem zas na Její Jasnost královnu Krasavu řval: „Slepá bábo! Chyť si mě! Jémine...." chytal se za hlavu muž sedící vedle ní.

"A všichni dohromady jsme zpívali neslušnou píseň o urozených hlavách! No nazdar," vzpomínali si jiní.

Když se povyk trochu utišil, Slavomír pokračoval: "Ničeho se, přátelé, nebojte. Cítíme se mezi vámi šťastni jako nikdy v životě. Na to vám dávám své královské slovo!"

Nakonec smutně dodal, "Bohužel se už brzy rozloučíme. Musíme s Krasavou putovat dál. Marně totiž hledáme naši jedinou dcerku, princeznu Tamarku, která zmizela beze stopy před deseti lety. Milovali jsme ji tolik, že jsme jí, kromě hry na Indiány, dopřáli všechno, na co jen pomyslela."

"A pročpak jste si s ní nezahráli na Indiány," divily se děti. "Vždyť hra na Indiány je ze všech nejlepší!"

"Teď už to vím také," přiznal se Slavomír. "Jenže kdysi bych z lásky k ní a ze zoufalství dal spíše popravit nejvěhlasnějšího doktora."

"Jakpak to vlastně dopadlo s oním doktorem," zeptala se náhle nevěsta a všechny hlavy se na ni zvědavě otočily. I Mirek na ni upřeně hleděl, nevěda, co má jeho milá vlastně za lubem.

"Doktor už zase léčí lidi. Propustil jsem jej už dávno na svobodu, Za nic přece nemohl," odpověděl po pravdě Slavomír.

Déle už Tamarka nevydržela: "Mami! Tati," vykřikla a vrhla se svým rodičům do náručí.

"Tamarko, dceruško naše drahá," nemohli uvěřit král s královnou svému štěstí.

Mirek nestačil zírat. Vykulil oči, otevřel pusu a jenom hlesl: "Koukejme se na ni, na princezničku!"

Také ovčák i jeho žena stáli jako opaření.

"Sláva! Náš Černý květ je opravdická princezna! Hurá," křičely pastýřovy děti.

"Mirku, odpusť. Nemohla jsem se ti prozradit. Musela bych zpátky na hrad. Víš, Náčelníku," omlouvala se princezna Mirkovi, který se ještě nestačil vzpamatovat.

Sotva se lidé trochu uklidnili, vyžádal si znovu slovo král Slavomír.

"Mám pro vás, dobří lidé, ještě jedno veliké překvapení," oznámil a vzal kolem ramen své dva sousedy. "Před chvílí jste si hráli na schovávanou nejenom se svým králem a královnou, ale i jejich odvěkými nepřáteli!

Tento otrhanec není nikdo jiný, než mocný král Zvonimír z hradu Frídenštejnu! Hned vedle vás sedí i jeho choť, královna Krasava!"

A strhla se nová mela.

"Přátelé, prosím, ještě chviličku ticho," zjednával si klid král Slavomír. "Mám pro vás ještě větší překvapení! Právě jsme spolu se Zvonimírem uzavřeli a podepsali okamžitý a věčný mír! Je navždy konec všem válkám," ukončil slavnostně svou řeč král Slavomír.

Poprask a radost, které teď nastaly, už nelze ani vypovědět.

Uprostřed největšího mumraje pak povstal Mirek. Vyžádal si chvíli ticha a s gustem prohlásil: "Tak tohle si nechám líbit! Teď už hrad Frídenštejn za nic nevyměním! Ahoj mami! Ahoj tati," pozdravil zvučně ženich a vykročil ke Krasavě a Zvonimírovi.

"Miroslave! Kralevici! Synku náš drahý!" Král z hradu Frídenštejnu i jeho královna radostí div neomdleli.

Pastýř a pastýřka se jen chytali za hlavy.

"Hurá! Veliký náčelník je taky princ," skákaly znovu radostí pastýřovic děti.

"Koukejme se, co se to z našeho Náčelníka vyklubalo," podivila se upřímně Tamarka.

Takovou svatbu svět zkrátka ještě nezažil.



DVA DIVOŠI

Několik roků poté se ve Slavomírově i Zvonimírově říši znovu začaly dít podivné věci. Ba věci ještě podivnější a zcela neuvěřitelné.

Staré nepřátelství mezi hradem PaixPeace a Frídenštejnem se obnovilo! Boje, které tentokrát vypukly, byly neobyčejně krvavé a kruté. Dokonce i děti při nich umíraly, zasaženy střelami bezcitných bojovníků!

Jednoho dne oznamoval První rádce Slavomírovi ztrátu téměř celého vojska. Tentokrát se panovník rozzlobil na nejvyšší míru a bez milosti nechal popravit Zvonimírova vnuka, kterého držel jako zajatce...

Král Zvonimír, šokován barbarstvím svého nepřítele, nařídil učinit totéž: jediná dcera princezny Tamarky, zajatá a uvězněná na hradě Frídenštejnu, zemřela strašlivou smrtí!

Ani u toho však nezůstalo.

Zvonimír i jeho syn Miroslav vytáhli v čele vojska, definitivně rozhodnuti pobít nepřítele do posledního muže. Přemohli obránce hájící hrad PaixPeace a Miroslav, jako první, zamířil konečně svůj šíp na srdce nenáviděného nepřítele, na Slavomíra!

Pak se stala neuvěřitelná věc: princezna Tamarka se na Miroslava neohroženě vrhla. Lstí a obratným trikem mu vytrhla z královské koruny husí brka a otráveně prohlásila: "Mirku! Hra na Indiány mě už nebaví. Víš co? Půjdeme zase kralovat!"

Slavomír i Zvonimír a zvláště jejich První rádcové však neměli dost a pokračovali v urputných bojích.

Mirek s Tamarkou se na své otce pobaveně dívali z trůnu a jen se smáli: "Jsou to prostě dva divoši!"


František Stočes
24. prosince 2008

NETSOCAN