N e t S o c a n - BIBLIOTÉKA - Victor Nemo

SAMETOVÁ KATARZE
ANEB
SPĚJE ZÁPADNÍ CIVILIZACE K ZÁNIKU?

(Esej)

napsal:

VICTOR NEMO


dosud nepublikováno

OBSAH

Úvod Vzestup a pád řecké civilizace
Vzestup a pád civilizace římské
Proč nestačil Starý zákon?
Dětské nemoci křesťanství
První kolaps křesťanské civilizace
Kolaps "civilizace sovětské"
Proč řecký, římský, izraelský, renesanční i sovětský občan reagovali stejně?
Odkaz Gilgameše, Heroda, Rudolfa II. a Stalina
Velikost, limity i unikátní situace křesťanského Západu
Sametová katarze aneb Zdroj étosu pro civilizaci 3. tisíciletí.

MOTTO

"...jediné, co je jisté je minulost a o budoucnosti je jisté jen to, že znamená smrt.
Člověk je obdařený rozumem, je bytostí, která si uvědomuje samu sebe, uvědomuje si svoje bližní, svoji minulost i pravděpodobnou budoucnost. Toto vědomí sebe samého jako zvláštní bytosti, vědomí krátkého trvání vlastního života, vědomí že se narodil bez vlastní vůle a zemře proti své vůli, že zemře dříve než jeho drazí anebo že zemřou dříve oni, vědomí opuštěnosti a odloučenosti, vědomí bezmocnosti vůči silám přírody a společnosti, to vše způsobuje, že se cítí ve své oddělené, rozdvojené existenci jako v nesnesitelném vězení. Musel by zešílet, kdyby se z tohoto vězení nedokázal osvobodit, vyváznout a spojit se nějakým způsobem s ostatními lidmi, s vnějším světem...
Tato otázka je stejná pro primitivního člověka, žijícího v jeskyních, pro kočovného pastýře, pro egyptského rolníka, fénického obchodníka, římského vojáka, středověkého mnicha, japonského samuraje i pro současného úředníka i dělníka. Otázka je stejná, protože má stejné příčiny: lidskou situaci, existenční podmínky člověka.
Odpovědi se mění: Může to být uctívání zvířat, lidské oběti nebo vojenská vítězství, holdování přepychu, asketické odříkání, pracovní posedlost, umělecká tvorba, láska k bohu, láska k člověku. I když je takových odpovědí mnoho a jejich výčet je vlastně historií lidstva, přece jen nejsou nespočitatelné. Naopak. Nebereme-li do úvahy menší rozdíly, jež jsou spíše okrajové než ústřední, zjistíme, že počet odpovědí které člověk dal, je omezený, že v různých kulturách, v nichž člověk žil, mohly být dány jen tyto odpovědi. Historie náboženství a filosofie je historií těchto odpovědí."

(Erich Fromm: "Umění milovat")

ÚVOD

ooooo Světové dějiny slouží svým způsobem i jako pozoruhodný panteon, ve kterém spočívají navždy zaniklé, byť svého času vysoce perspektivní či ambiciózní civilizace. Nemíní se tím však kultury typu hypotetické Atlantidy, nýbrž společenství, o jejichž vzniku, rozkvětu, způsobu života i závěrečném krachu podávají historické prameny věrohodné svědectví. Za příklad mohou posloužit antické demokracie, starověký Izrael, evropská renesance, a dnes už také ... Sovětský svaz.
ooooo Samozřejmě: Již z pouhého faktu existence v různých historických i geopolitických podmínkách se tyto kultury musejí značně lišit. Nelze u nich ale současně identifikovat i některé vysoce zajímavé a poučné znaky společné? Nejspíše ano. Vždyť Bible i ostatní kulturní odkazy znějí v některých motivech téměř unisono.
ooooo Hroutí-li se však starověcí, středověcí i novověcí obři v podstatě ze stejných příčin - nečeká stejný fatální kolaps i na další giganty v příštím tisíciletí? A v čem se vlastně liší a co mají naopak společného starověký pastevec, středověký císař a atomový fyzik?...

VZESTUP A PÁD ŘECKÉ CIVILIZACE

ooooo Zlatým věkem antického Řecka je nazývána vláda Perikleova v 5. stol. př. n. l. Dochází k rozmachu věd a v Athénách se v té době objevuje i filosofický směr, jehož představitelem byl blízký panovníkův spolupracovník a přítel Anaxagoras. Materialistické i empirické poznání světa v té době dosáhlo již takového stupně, že začala být zpochybňována mnohá dogmata oficiální náboženské víry.
ooooo Anaxagoras, jako očitý svědek pádu rozžhaveného kamene z jasného nebe, logicky vydedukoval, že Slunce je jen docela obyčejným žhnoucím kamenným tělesem a nikoli bohem, jak se všeobecně soudí. Když to prohlásil veřejně, s nevděkem se potázal: občané jej měli za blázna! Ani duchovní elitu tahle novinka nijak nepotěšila. Ztřeštěný odvážlivec, který svrhal mocné božstvo z trůnu, byl obviněn z bezbožnosti a jen výmluvnost a autorita mocného přítele Periklea ovlivnily soud natolik, že Anaxagoras nebyl odsouzen k smrti nýbrž pouze do vyhnanství.
ooooo Hůře dopadl o něco později Protagoras: byl rovněž odsouzen za ateismus a utopil se při pokusu o útěk na Sicilii. Dvanáct let poté obvinili Sokrata: prý kazí mládež náboženskou svobodomyslností, odmítá tradiční bohy a zavádí božstva nová... Roku 399 př. n. l. Sokrates přijal rozsudek a vypil pověstný pohár jedu.
ooooo Životu poněkud bezpečnější problematiku sledovali filosové oddávající se výzkumu oné ontologické podstaty bytí, duše. Její původ, složení i chování vysvětlovali rozmanitě, i když svým výkladem zpočátku nepřekračovali původní mytologické pojetí. Patří sem i sám Pythagoras, který údajně tvrdil, že jeho duše žila 207 let v tělech nejrůznějších lidí.
ooooo Ale zatímco učené spory na témata - Je podstatou duše číslo, atom, idea či morfé? Má duše lidí (na rozdíl od rostlin a zvířat) kromě vegetativní a senzitivní i složku inteligibilní? Prodělává metempsychózu, katarzi či palingenezi? Byla stvořena jako dokonalá demiurgem nebo naopak spěje k nejvyšší entelechii? Je nesmrtelná celá či pouze její část (rozum - nús) atp. - vzbuzovaly pramalý společenský rozruch, pak troufalý pokus o zpochybnění existence boha, kterého uctívaly celé generace, zákonitě hrozil erozí veškerého psychologického, kulturního i politického zakotvení antické bytosti.
ooooo Neboť starověký člověk, oč méně přírodních jevů chápal a uměl vysvětlit, o to byl pověrčivější a ač se to jeví paradoxní, také sebejistější... Díky bohům! Neboť staří Řekové si, jak známo, veškeré přírodní i společenské jevy důmyslně personifikovali a prakticky vše probíhalo pod dohledem a správou některého ze stovek antických bohů a bůžků
ooooo Veškerý jsoucí svět vznikl z počátečního Chaosu. Zemi stvořila a vládla bohyně Gaia, nebi Uranos. Seia pak chránila semínka zasetá do země, Segetia z nich vzešlé stonky a klasy, Tutelina pečovala o bezpečnost sklizených zrn.
ooooo Hera udržovala manželství, Alkestis střežila přímo manželskou lásku a Elethyia ochraňovala ženy při porodu.
ooooo Zeus bděl nad athénskými rody, také nad místy kde se soustřeďoval společenský život města (tržiště, společenská shromáždění, apod.) a ještě dohlížel na dodržování přísahy, zákona o pohostinnosti a trestal bezbožnost a překročení míry. Zárukou věrnosti danému slovu byl Fides. Eunomia dohlížela na kázeň, Dike na spravedlnost a Eirene měla na starosti mír. Případné prohřešky ztrestaly Erynie a Nemesis se navíc mstila urozeným za jejich případnou pýchu, bohatým za domýšlivost a zločincům za násilí.
ooooo Ujal-li se nad řeckým občanem vlády bůh smrti Thanatos, pak jeho duše putovala do podzemní říše mrtvých. Dobré a ctnostné duše si zaslouženě užívaly blaha v Elysiu a po nějakém čase se znovu převtělily v nějakého smrtelníka. Duše padouchů se buď věčně trápily v Tartaru, anebo se zde očistily a po čase směly přejít do Elysia, atd.
ooooo Pozemšťanům bozi své úmysly zjevovali prostřednictvím vyvolených a renomovaných věštců, kteří je odborně a důvěryhodně rozpoznávali z letu ptáků či podle stavu vnitřností zabitých zvířat... a přízeň eventuálně rozhněvaného božstva bylo možné si naklonit příslušným obětním obřadem...
ooooo Pominou-li se tedy některé, z dnešního hlediska disharmonické aspekty - rodinou se mínila totálně patriarchální rodina s bezprávnou ženou a pro otroky platila úplně jiná etika - pak šlo o náboženství důmyslné, moudré, spravedlivé, psychoterapeutické, a současně vyzařující mohutný státotvorný étos! Bořit takovéto mýty tehdy mohl skutečně jen blázen anebo... titán.
ooooo A přesto za pouhé století od smrti kacíře Sokrata byli antičtí bozi svrženi a tentokráte už definitivně. Jenomže současně to jaksi začalo jít s kopce i s kdysi tak svorným státem...
ooooo Společensko-ekonomické podhoubí změn myšlení i tradičních mravů tvořil rozmach řecké otrokářské společnosti, který vedl ke dvěma fatálním důsledkům:
ooooo Prvním byl značný nárůst bohatství a jeho nerovnoměrné rozdělování. Vznikla vysoce majetná vrstva lichvářů a oligarchie, která, byl-li jí zaručen majetek, ochotně strpěla vládu dokonce i úhlavních nepřátel - Makedonců či Římanů. Druhý faktor lze vidět v rozpadu tradiční rodiny, sondovaný už Sokratovým současníkem Euripidem. Ženy majetných občanů byly postupně osvobozovány od domácích prací a mohly se tak emancipovat i "emancipovat".
ooooo Hlavním protagonistou, který onen historický akt - svržení antických bohů - vykonal, pak kupodivu nebyl hrdinný a geniální filosof (jako kupř. Demokritos, který popíral nesmrtelnost lidské duše), nýbrž, zdá se, docela obyčejný maloměšťák! Tedy poněkud egoistický a hloubavý občan, který - pro chvilku rozkoše s krásnou manželkou spoluobčana nebo pro vidinu peněz snadno nabytých nemorální či nelegální cestou, eventuálně kvůli úniku od pozemské spravedlnosti formou úplatku soudci, atp., atd.- byl ochoten riskovat slíbenou pomstu Nemesis či Erynií a třeba i těch pár roků v Tartaru. A proč ne! Vždyť měl empiricky ověřeno, že strašlivé pohromy, nemoci a smrt nezřídka postihují i nejctnostnější občany i jejich celé rody, zatímco jiní, kteří by zasloužili okamžitý a nejpřísnější trest, si užívají světských rozkoší až do požehnaného stáří. Chování Nemesis a Erynií bylo někdy prostě nevyzpytatelné a neseriózní.
ooooo Buď jak buď, satirik Menandros - zemřel r. 291 př. n. l. - už zcela bez obav ze světských i božích trestů prohlašuje, že řeckými bohy se staly zlato a stříbro! Za ně lze pořídit všechno: přátele, soudce, svědky, domy i otroky.
ooooo Ale zpochybnění existence bohů - ať přírodovědeckou cestou a la Anaxagoras či filosofickou na způsob Demokrita anebo prostě empiricky jednajícím maloměšťákem - zákonitě spouští a eskaluje příval hedonismu, egoismu a pesimismu. Vždyť pouhá představa, že Slunce, odpradávna vyzařující životodárné světlo a teplo - ve dne pro tento a v noci pro onen svět - není dobrotivým a věčně existujícím božstvem a dokonce snad funguje na zcela neznámých a nejistých principech, implikovala pochybnosti o existenci samotného Elysia, Tartaru, řeky Acheron i převozníka Charona. A koho má bídný pozemský červíček pak uplácet, aby si zajistil věčný a blažený posmrtný život? Nebo snad nikdo neztrestá mocné padouchy a neodmění poctivce? Není nakonec rozumnější si za obolus vkládaný do úst zemřelých - jako mzdu za převezení přes řeku Zapomnění - užít jistých radovánek alespoň za pozemského života?
ooooo Filosof Epikuros už zastává názor, že bohové se starají pouze o své vlastní blaho a do života lidí nezasahují a hledá východisko v senzualismu: Smyslem života je štěstí, jeho kritériem libost a překonání strachu z bohů a ze smrti. Jako vlastní cestu ke štěstí však zvolíl téměř asketickou formu žití... Což bylo pro většinu jeho vrstevníků tuze nelibé a nepříjemné. A tak se termín epikureismus vžil i jako synonymum pro naopak hedonický způsob žití, pro rozmařilé užívání všech světských rozkoší.
ooooo Vrhnutí se do víru božských radovánek však vyžaduje peníze, bohatství. A boháčem je hlavně ten kdo má ekonomickou a politickou moc. Ve společnosti takto orientované se zákonitě rozmáhaly nesvornost, intriky, násilí. Tradiční religiozitu vytlačovala exploze ještě iracionálnější víry v magii, alchymii, astrologii. Upadala občanská loajalita a disciplina. Rozpadla se rodina, upadala řemesla, hroutilo se zemědělství. Sílila nestabilita společnosti a klesala její obranyschopnost.
ooooo Nápravu pochopitelně nemohly zjednat ani ekonomické či společenské reformy, prováděné osvícenými tyrany, ani obnova demokracie, ani zbožštění vládnoucí hierarchie, zavedené Alexandrem Velikým. Neboť étos, původně generovaný skrze víru v olympské bohy a držící zpočátku "na uzdě" morálku většiny pověrčivých občanů starověkého Řecka, nenávratně vyprchal. Přes různé historické peripetie byl konečným a logickým důsledkem rozvrat společnosti, ztráta samostatnosti všech městských států a jejich zplenění a ovládnutí "římskými barbary".

VZESTUP A PÁD CIVILIZACE ŘÍMSKÉ

ooooo Nápadně podobný osud postihl další mocnou antickou říši, která svým náboženstvím, kulturou, údobím své existence i geografickou polohou měla k řecké společnosti velice blízko.
ooooo Podobně jako Řekové, také Římané si veškeré bytí dokonal personifikovali. I jejich bozi bděli nad vegetací, střežili dům, ochraňovali rodinu i kolébku, zajišťovali první dětský křik i první dětský krok. Zvláštním poctám se těšil kněz boha Iuppitera Fidia, boha, zaručujícího poctivost, upřímné vztahy mezi lidmi a dodržování smluv. Pragmatičtí Římané však přijímali za vlastní dokonce i bohy svých nepřátel - Etrusků, Řeků, ap.
ooooo Rovněž římské náboženství působilo - podobně jako většina náboženství, včetně starší egyptské, babylonské i pozdější keltské mytologie - silným psychoterapeutickým i stabilizačním účinkem: Opět slibovalo posmrtné blaho za mravný život a konání dobrých skutků a naopak hrozilo přísnými tresty za nečestný život a páchání zla (opět v rámci antické etiky) a rovněž zde automaticky působila naděje a vize posmrtného života, zprostředkovaná existencí nesmrtelné lidské duše. A spolu se starými národními mýty, tradicemi a dějinami generovalo příznačný státotvorný étos, známý jako "pietas", jehož společenská stránka zahrnovala pozoruhodnou hierarchii hodnot: Za nejvyšší ctnost a mravní povinnost se pokládala péče o obec, pak následovaly povinnosti k rodině a k příbuzným a až poslední v řadě stála péče o soukromé blaho!
ooooo Působivé náboženství římského lidu však nebylo dílem svatých apoštolů, hrdinných mučedníků či zanícených misionářů: Ze zcela světských pohnutek je tu zkoncipoval a instaloval politik!... Státník!
ooooo Pokud dí pravdu historik Livius, pak základy římského náboženství položil zcela světsky a cílevědomě král Numa Pompilius (8 - 7 stol. př. n. l.):
ooooo "Když Numa nabyl... královské moci, chystá se nové město, založené mocí a zbraněmi, znovu založit ještě právem, zákony a mravy. Viděl, že jim není možno přivyknout uprostřed válek, neboť vojenskou službou lidé hrubnou. Usoudil, že drsný lid je třeba zjemnit tím, že odvykne zbraním; ...když si všechny okolní kmeny naklonil spojeneckými smlouvami. Zbavil tak lid obav před cizím nebezpečím. Ale aby se neoddávali rozmařilosti z toho klidného života - až dosud je držel v mezích strach před nepřáteli a vojenská kázeň -, usoudil, že je třeba ze všeho nejdříve vštípit jim strach před bohy.
ooooo To bylo pro lid nezkušený a v onom věku ještě drsný nejúčinnější. Protože strach nemohl proniknout do jejich myslí bez nějakého smyšleného zázraku, předstírá, že má noční schůzky s bohyní Egerií; tvrdí, že podle jejího pokynu zavádí posvátné obřady tak, aby byly bohům nejmilejší, a že ustavuje každému z bohů vlastní kněze." (Livius, "Dějiny", díl I).
ooooo Nyní je tudíž třeba si znovu, jasně a důsledně uvědomit: Ona původní a neuvěřitelně vysoká mravní i sociální vyspělost římského občana neplynula, snad až na výjimky, z jeho sociální zralosti - nýbrž z religiozity! Jakmile ztratil posvátnou úctu a hrůzu ze svých bohů, zhroutila se nenávratně rodina i stát!
ooooo Ačkoli není záhodno ani onen bájný "zlatý věk" starého Říma příliš idealizovat, přesto ve smyslu demokracie, solidarity a odpovědného vztahu občanů k městu idylou rozhodně byl. Zejména v přirovnání k sociálním pohromám, úpadku rodiny i mezilidských vztahů, které postihovaly Římskou říši v posledních pěti staletích její existence.
ooooo Prvními signály konce starých zlatých časů se nestaly jenom pověstné secese, exody plebejů z města, ale i Zákon XII desek, který už v 5. století př. n.l. omezoval úrok na 8,3 % ročně. Tento ani jiné zákony pochopitelně nemohly v boji s pragmaticky bezbožnými lichváři a oligarchy uspět. Řím sice dobýval nová území i otroky, ale současně rostly disproporce v dělení kořisti.
ooooo Marně volal proslulý censor Cato Starší - 184 př. n. l. - po obnovení starých zvyků i otcovských mravů. Ve městě přebývalo naráz až půl milionu nemajetných plebejů, kteří, aby přežili, kradli, udávali, křivě svědčili u soudu i prodávali své volební hlasy. Specifický signál blížícího se kolapsu lze zachytit v roce 186 př. n. l.: Toho léta probíhaly v Římě každoroční oslavy boha Bakcha - a jakoby po vzoru orgiastického kultu staré kanaanejské bohyně Astarte, v jejíchž svatyních se provádělo sakrální smilstvo - se mravy římských občanů odvázaly už natolik, že následoval proces se 7000(!) účastníky bakchanálií z nichž několik, včetně 4 kněží (!) bylo odsouzeno k smrti.
ooooo Pietas se rozplývala jako pára nad hrncem. Tradice upadaly, původní šlechta - nobilis - ztratila politickou moc, demokraté, jako např. Drusus, byli vražděni a nápravu nedokázali zjednat ani více či méně osvícení diktátoři. Ostatně senátorské soudy, zřízené kupř. diktátorem Sullou, byly svou úplatností přímo pověstné. Situaci nemohla zachránit ani občasná obnova demokracie - chyběla prostě pietas...
ooooo V následující reminiscenci na filosofa Lucretia Cara, který zemřel roku 55 př. n. l., jde rozhodně jen o symbol. Nicméně působí příznačně když tento vrcholný epikureik, který se pokouší teoreticky zdůvodňovat svobodu lidské vůle na principu samovolné odchylky Demokritových atomů; přičemž rozlišuje rozumného ducha, složeného z malých atomů a sídlícího v hrudi od celé složené - avšak smrtelné - duše, vetkané do spleti žil, svalů a útrob; nakonec přirovnává fázi jejího úniku z lidského těla... k vůni prchající z vína.
ooooo Smyslem a vrcholem lidské existence se už nezadržitelně stával jakýsi permanentní mejdan, se stoly upravenými dle vkusu občana Luculla. A proč ne, když prý bozi do tohoto světa nezasahují neboť je zajímá pouze blaho vlastního věčného života.
ooooo Lucretius však není pasivním senzualistou jako Epikuros, jehož životní zásadou bylo vzdát se politické činnosti a žít "obyčejný lidský život". Lucretius reaguje na svoji zmatenou dobu a odsuzuje mravní úpadek římské šlechty. Satirik Catullus (zemřel asi roku 54 př. n. l.) tepá rozvodovost a promiskuitu a císař Octavianus se pokouší podporovat rodinu, vzkřísit staré náboženství a mravy, leč marně. Jednak samotné nastolení císařství šlo proti pietas - rušilo totiž vliv kmenových, rodových i městských bohů. A pak - až příliš mnoho lidí si již empiricky ověřilo, že bozi prostě "nefungují".
ooooo Praktiky pozdních císařů, kteří kromě pragmatické vlastní apoteózy zaváděli povinný optimismus a vynucovali si veřejné i soukromé pochvaly za to, že "znovu zavedli zlatý věk", už symbolizovaly stav naprosté dekadence. Řím byl u konce svých morálních sil.
ooooo Historik Ammianus Marcellinus, narozen asi roku 322 n. l., ve svém "Soumraku Římské říše" poukazuje, že "...místo filosofa je povoláván zpěvák a místo řečníka učitel kratochvilných umění, knihovny jsou natrvalo uzavřeny jako hrobky, ale zhotovují se...obrovské lyry, velké jako vůz" a informuje, že "...můžeš spatřit tuze mnoho nakadeřených žen, které mohly..., při svém věku porodit již tři děti, jak do omrzení šoupají nohama po podlaze a všelijak se kroutí (míní se tanec) ... někteří pokládají ve své prázdné ješitnosti za bezcenné všechno, co se rodí mimo hranice Říma, vyjma bezdětné staré mládence, a nelze ani uvěřit, jak rozmanitými pozornostmi jsou poctíváni v Římě lidé bez dětí."
ooooo S obrovským bohatstvím a přepychem nemnoha "vyvolených" kontrastovala zoufalá bída a nenávist ostatních. Řemesla i zemědělství se hroutily, peníze ztrácely hodnotu a rozbujel se výměnný obchod. Nejmocnější říši světa chyběly potraviny, neboť obdělávat půdu se nevyplácelo. Dokonce i otroci, kteří občas povýšili mezi nevolníky, utíkali z kolonátních statků a "živili" se raději jako loupežníci. Otrokyně zase odmítaly mít se svými pány děti...
ooooo Úpadkový sociální a ekonomický trend a masová existenční nejistota se odrážely i ve filosofii. Pozdní stoikové a další intelektuálové, kontemplující o záhadách lidské existence, silně nedůvěřují lidskému tělu a prodělávají doslova humanistickou kocovinu. Vlastně už jeden z nejuznávanějších stoiků, Seneca, považoval lidské tělo za pouhý žalář duše a smrt chápal jako akt vysvobozující duši k věčnému životu. Filon tělesnou schránkou pohrdal a Plotinos se za své tělo dokonce styděl.
ooooo Religiozní iracionalitu opět vystřídala primitivní pověrčivost v nejrůznější tajemné síly. Znovu kvetly astrologie, magie, spiritismus a alchymie, zlatý věk prožívali proroci a věštci. Bídný pozemský život sváděl k přesvědčení, že ničemná a nenáviděná společnost musí být smetena a vykoupena. A objevila se společenská poptávka po Spasiteli, Vykupiteli...
ooooo Pravda, objevil se. Ale Řím nespasil. Odpykali si to chudí i bohatí. Na ruinách "věčného" antického města slavili vítězství opět barbaři...

1. POKRAČOVÁNÍ

PROČ NESTAČIL STARÝ ZÁKON


N e t S o c a n - BIBLIOTÉKA - Victor Nemo